Dnes je to šest dní, co se Luna poprvé rozbrečela.
A jak jsem slíbil, vyrazil jsem s děvčaty na nákupy.
"Už je to pěkně dlouho, co jsem byla s bráchou nakupovat~"
Otočil jsem se za hlasem a uviděl Nazunu jak se vesele zubí a drží mě pevně za rameno.
A jak jsem slíbil, vyrazil jsem s děvčaty na nákupy.
"Už je to pěkně dlouho, co jsem byla s bráchou nakupovat~"
Otočil jsem se za hlasem a uviděl Nazunu jak se vesele zubí a drží mě pevně za rameno.
A
zatímco na mě visela pravou rukou, nazunina levá ruka objímala luninu
paži. Moje sestra měla výbornou náladu a vypadali jsme skoro jako rodiče
s dítětem.
Pobrukovala si: "Nákupy s bratříčkem~" ale pokud se nepletu, tak jsme spolu byli nakupovat ani ne před měsícem. Věděl jsem to celkem jistě. Byli jsme ve velkém nákupním centru dvě zastávky odsud, kde Nazuna řekla: "Chtěla bych si prohlédnout západní oblečení, pojď se mnou~".
V tu chvíli jsem si přál, aby s sebou radši vzlala některého ze svých kamarádů.
Konec konců ne rozdíl ode mě měla má sestra spoustu přátel. Stačilo jim říct, aby s ní šli nakupovat oblečení. Vůbec jsem totiž módě nerozuměl. Tím spíš jsem nerozuměl plavkám.
Auuu, bál jsem se, že i letos budu zvolen jako poradce při jejich výběru. Pěkná otrava.
"Uaah~"
Otočil jsem se za hlasem a uviděl Lunu jak se rozhlíži kolem a oči ji září. Zvědavě koukala na obchod se smíšeným zbožím, prodejnu elektroniky a knihkupectví. Soudě podle její reakce, bude ještě překvapenější, až uvidí herní centrum ve třetím a kino ve čtvrtém patře.
"Luno-san, pojďme."
Nazuna, jakožto dnešní průvodce, lehce zatahala Lunu za ruku a zamířila k výtahům.
Nejdřív jsme chtěli koupit oblečení a spodní prádlo ve třetím patře. Vypadalo to, že má Luna jenom jednu podprsenku, kterou někdy ani nenosila. Matka měla jinou velikost, takže se nedalo nic dělat, ale...svým způsobem to bylo skvělé...
Ale no tak. Kouzlo je přece ve skrývání a ne v úplném odhalování. Rád bych podotkl, že spodní prádlo by se nosit rozhodně mělo.
Takže nejdřív nějaké spodní prádlo. Pak oblečení. Prozatím měla Luna moje a matčiny věci, ale velikosti ji opravdu neseděly. Máma sice rozhodně není tlustá a bohužel ani nevypadá jako modelka, ale Luna byla chodící umělecká galerie. Její poprsí překonalo to matčino, pas jí matka záviděla, a když máma uviděla luniny boky, vzdala to.
Nastoupili jsme s Lunou do výtahu.
"Uaah, uaah. Shinobu-san, Shinobu-san. Úžasné. To je úžasné. My se vznášíme!"
Luna z prosklené kabiny výtahu sledovala okolí a nadšeně vykřikovala.
Byla fascinovaná a lehce mě tahala za rukáv.
"...Jste jako dítě, slečno."
Řekl škádlivě chlapec, který jel s námi a Luna se začervenala. Když to ten malý spratek viděl, ztratil všechny zábrany, ukázal na Lunu a prohlásil: "Děcko~!".
"Huh? Sežeru tě, vrrrr!"
Stačil mi jediný pohled, aby kluk zalapal po dechu a ztichnul. I ostatní lidé ve výtahu si odstoupili do bezpečné vzdálenosti. A když jsme se zastavili, slyšel jsem, jak za námi spratek tiše vzlyká: "Příšera!"
Luna a Nazuna se na mě zatrpkle usmály, ale předstíral jsem, že to neslyším a rychle vystoupil. Za chvíli jsme došli k obchodu se spodním prádlem.
"Fajn. Půjdu s Lunou něco vybrat a ty počkej tady, brácho."
"Ne, nebudu tady čekat. Ani minutu. Jdu s vámi."
Řekl jsem Nazuně rázně a vykročil ke vchodu do obchodu.
"Ježííš, nejseš ani trochu taktní. Jako džentlmen jsi zklamal."
Džentlmen, zklamal...
Sakra Nazuno. Jak můžeš říct něco tak bezcitného.
Jistě, byl jsem zvědavý, jaké spodní prádlo si Luna vybere. A chtěl jsem znát velikost luniny podprsenky jako nic na světě. Vypadalo to, že mě má sestra prokoukla.
"...Dělal jsem si legraci, Nazuno. Půjdu se rozhlédnout kolem nebo tak něco. Zavolej mi až skončíte."
Otočil jsem se a nechal obchod se spodním prádlem za zády.
Taková škoda. Ohlédl jsem se a viděl Nazunu a Lunu, jak se radostně probírají prádlem. Kdybych byl s nimi, doporučil bych nějaké sexy červené nebo černé. Nebo... Počkat... Ani bílá není k zahození... Zamyšleně jsem se toulal po okolí.
"...Hm?"
Najednou jsem zahlédl dva divoce se houpající stříbrné culíky, červené oči, jemné rysy ve tváři, žlutá kapuce.
"Ou, to je Elni."
Zastavil jsem se a sledoval ji, jak stojí před obchodem se zrmzlinou. S očima plnými závisti se rozhlížela po dětech před obchodem, jak vášnivě lížou.
"Slečno, chtěla byste zmrzlinu?"
Zeptal se kluk s kornoutem. který si musel všimnout jejího pohledu.
Když jsem se líp podíval, byl to ten samý fracek, co si dělal z Luny legraci ve výtahu. Elni energicky přikývka: "Ano!", ale kluk posměšně odpověděl:
"Vidím, že chceš, ale žádnou ti nedám."
Odporný šmejd.
Na chvíli Elni vypadala, že se rozbrečí, ale pak se otočila s opovržlivým: "H-Hmmpf."
"N-Ne, že bych ji chtěla! J-Já nechci zmrzlinu. Ani trochu, slyšíš?!"
Řekla rozhodně, ale přitom na zmrzlinu pořád zírala.
Spratek se samolibě usmíval a pokračoval v lízání zmrzliny. Naschvál ji před Elni ještě víc předváděl.
Dívce se v očích objevily slzy.
Už jsem to nemohl vydržet. Nech toho! Netýrej ji tak!
Proletělo mi hlavou a došel jsem k nim.
"Uaaaaaa!"
Zařval spratek, když mě uviděl.
"Huh? Sežeru tě, vrrrr!"
Zopakoval jsem výhružku z výtahu, kluk zase vykřikl: "Příšera!" a utíkal pryč. Ignoroval jsem ho a otočil se k Elni.
"Uaaaaa! P-Příííšera!"
Podívala se na mě Elni a taky se chystala dát na útěk.
"Hej, komu říkáš příšera? Už jsi zapoměla, jak jsem k tobě byl štědrý? To jsem já, sexy Shinobu-san, všemi milovaný!"
"....Kdo že jsi?"
Podívala se na mě zmateným pohledem. Evidentně to hrála.
"Hmm , zrovna jsem tě chtěl pozvat na zmrzlinu, když jsem viděl, jak na ni toužebně koukáš."
Naštvala mě. Rozmyslel jsem si to a otočil se k odchodu. Vtom Elni zvedla ruku a zastavila mě: "Počkej chvíli," a odběhla.
...Co to mělo znamenat?
Čekal jsem až se vrátí, když mi najednou zazvonil telefon.
"Kdo to může být?"
Na Nazunu bylo brzo. Předpokládal jsem, že ještě vybírají prádlo... Podíval jsem se na displej telefonu, kde se zobrazilo 11-místné neznámé číslo.
"Haló?"
Zvědavě jsem naklonil hlavu a přijal hovor.
"To jsem já."
Slyšel jsem tak trochu panovačný dívčí hlas.
"Zdravím, tady jsem já, ó velký!"
odpověděl jsem.
"Ty jsi Nanjou-Shinobu."
"Ehm? Odkud máte moje telefonní číslo? Nechte mě hádat, jste stalker14 ."
"Hehehe. Chlapče, jaké máš právě na sobě spodní prádlo?"
"To-To je trapné"
zrudnul jsem po nečekané otázce.
"To je v pořádku. Nic se nestane, když mi to řekneš."
"Eeee, víte, právě teď...nemám žádné."
"W-Wow! Tak to je vážné. Hodně vážné!"
Když jsem bezdůvodně zalhal, uslyšel jsem z telefonu překvapený hlas.
"Fajn, jdu za tebou!"
"Nechoďte!"
"Nebuď tak odměřený...chtěla bych zmrzlinu."
Otočil jsem se za smutným hlasem a uviděl Elni, stojící za mnou, s telefonem v ruce.
"Yuhuuu~"
Zamávala mi Elni.
Už tomu rozumím. Při našem prvním setkání jsem ji napsal svoje telefonní číslo. A ona mi teď pyšně ukazovala mobilní telefon a spokojeně se na mě šklebila.
"Co na to říkáš? Je super, že? Právě jsem si ho koupila! Teď ti můžu volat, Shinobu!"
Tak proto si koupila mobil, huh.
"...Ale jestli jsi měla peníze na telefon, proč si nekoupíš i zmrzlinu?"
zeptal jsem se okamžitě.
"To nemůžu. Nesmím utrácet! Kdybych rozhazovala za zbytečnosti, neměla bych peníze na vlak domů."
pronesla Elni s vážným výrazem ve tváři.
...Neutratila náhodou všechny peníze, aby si koupila telefon?
"Co je ale důležité, Shinobu. To je 'mobilní telefon', úžasné, že?"
Oči ji zářily radostí, takže jsem přikývnul.
"Takže, Shinobu, ulož si moje číslo. Podívej, uložila jsem si tvoje! Paní prodavačka mi ukázala jak, takže už jsem zvládla skoro všchny funkce!"
Elni horečně cvakala do telefonu.
Vypadala v dobré náladě. Překvapilo mě, že dokázala uzavřít smlouvu, ale nechal jsem si to pro sebe a mlčel.
"Dobře, dobře. Udělám to, zatímco budeš lízat zmrzlinu. Kterou chceš?"
"Vanilkovou, čokoládovou a jahodovou!"
"...Když to říkáš."
Uvažoval jsem, jestli ji napomenout, aby byla trochu skromnější, ale když jsem viděl její úsměv, nedokázal jsem si stěžovat. Koupil jsem jí tři kopečky, jak si přála: vanilkovou, čokoládovou a jahodovou. Potom jsem vytáhl svůj telefon.
"Takže teď..."
"Ehm? Shinobu, proč si mě ukládáš jako 'vzteklý pes'? Krycí jméno bys neměl používat jen tak."
varovala mě Elni, která mi koukala pod ruce.
Ignoroval jsem ji a ukousnul si trochu zmrzliny.
"Ohhhm, je výborná."
Začal jsem přemýšlet, že si taky kopeček vezmu.
...Nepřímý polibek. *červenání*
Elni se zatvářila plaše a přitiskla si dlaně na tváře.
Zase jsem ji ignoroval, otevřel její telefon a dostal se do hlavního menu. Zkontroloval jsem její mailovou adresu a uložil ji k sobě. Mohl bych Elni sice vysvětlit, jak funguje infračervený přenos, ale něčemu takovému by jako začátečník určitě nerozuměla. Podal jsem jí telefon zpátky a řekl:
"Pošlu ti mail. Ulož si i moji mailovou adresu."
"Huu~ Mail. To bude můj první."
Elni vypadala přímo nadšeně.
"Shinobu, jaký mail pošleš? Srdečný pozdrav? Nebo vyznání lásky?
Je to v podstatě jedno, ale nic neslušného prosím. Mohlo by mě to vzrušit."
Chystal jsem se jí poslat nietzscheho výrok 'bůh je mrtev', když mi najednou telefon v ruce zazvonil. Na displeji se objevilo 'Nazukočka'.
"Jo, tady šakal."
Přiložil jsem mobil k uchu a klidně odpověděl, když:
"Tady levhartice."
"...Hmm? Do ucha mi promluvil cizí hlas."
"L-Levhartice? K-Kdo jste? A co se stalo Nazukočce?"
"Nazukočka je mrtvá."
"Co to!"
"A ty budeš další na řadě."
"Oh, bože."
"Jestli chceš žít, přines peníze, cos dostal od matky, do obchodu se spodním prádlem! Pokud to neuděláš tak...e-ehm, nemůžeme koupit Luně-san prádlo!"
Odpověděl jsem: "T-To je strašné! Budu tam hned," a ukončil hovor.
"Máme problém."
"...Co se stalo?"
Elni zvědavě naklonila hlavu. Dramaticky jsem řekl:
"Tady se nic důležitého nestalo, ale musím se hned vypravit na místo zločinu!"
Pak jsem ještě přikývnul a dodal: "Zatím se měj," a nechal Elni, která se na mě pořád zvědavě koukala, za sebou.
Ještě jsem uslyšel, jak za mnou volá: "A nezapomeň mi poslat mail~!"
Zamával jsem ji na souhlas a zamířil za Lunou a Nazunou, když:
"Uuups."
Koutkem oka jsem zahlédl známou osobu a automaticky se zastavil.
Nedaleko vchodu do herního centra stála kráska s dlouhými černými vlasy. Byla to Gogyou-san. Vypadalo to, že má dnes volno a místo jejího bambusového meče měla jen kabelku. Na sobě sukni. Normální oblečení. Nádherné.
Ale kupodivu stála obklopená třemi mladíky.
Všichni měli obarvené vlasy, náušnice v uších a drzé výrazy. Zajímalo mě, jestli má Gogyou-san ráda tyhle typy. Zatímco jsem o tom přemýšlel, sledoval jsem, jak se s nimi Gogyou-san nervózně baví. Lehce se jí třásly ruce a vypadala znepokojeně. Jinak rozhodné oči měla teď zamračené a vypadala ustaraně.
Že by se ji pokoušeli sbalit?
Nanápadně jsem k nim zamířil.
"Hej, seš tady sama, že? Pojďme si pohrát. S náma se nebudeš nudit."
"Jsme tři borci, určitě se budeme dobře bavit."
"No tak, pojď. Znám skvělý místo."
"Jasně, tak už sakra pojď. Máš fakt hodně dobrý prsa. A co je v nich? Láska? Sny? Naděje?"
Kluci pokračovali v oplzlých vtipech.
"Určitě se sama nudíš, viď? Tak pojď konečně."
"Zveme tě, tak ne že řekneš ne, jasný?"
"Udělám cokoliv, jen mi ukaž ty kozy. Kozy, slyšíš? Nebo jestli je nechceš ukazovat, tak já ti je jen budu hladit, mačkat a pohraju si s nima."
Mimochodem ten, kdo pořád jen říkal: "Kozy, kozy," jsem byl já. Postavil jsem se vedle dotěrných kluků a pokusil se nenápadně přidat...ale moc to nevzali a probodávali mě divokými pohledy.
"Huh, na co koukáš?"
"Kdo jako seš? Znás ji?"
Než jsem mohl odpovědět...
"N-Nanjou-kun?"
Gogyou-san se zatvářila překvapeně a oslovila mě.
"..Hej, neříkej moje jméno jen tak. Budu mít problémy, když se teď něco stane."
"Co-Co chceš dělat..."
V nejhorším případě to mohlo skončit bitkou. Ale zmlátit ty kluky se mi zdálo zbytečné. Nejlepší by bylo se s nimi domluvit, ale - nejdřív jsem musel udělat jednu věc. Ochranitelsky jsem se postavil před Gogyou-san, zvednul ruce zaťaté v pěsti a zakřičel:
"Hned toho nechte! Obtěžovat slušnou dívku je sprosté! Dokud jsem tady, tak nic takového nedovolím!"
Ano, tohle jsem vždycky toužil udělat...aspoň jednou. Shinomun přichází na scénu. Choval jsem se chladnokrevně, otočil se ke Gogyou-san a zeptal se: "Jste v pořádku, slečno?" když:
"Seš hnusák."
"Zmiz."
"Umři."
S těmito slovy do mě kluci strčili - v rychlém sledu do hrudníku, ramene i zad a tak jsem nečekaně ztratil rovnováhu.
Když jsem se pokusil chytit balanc, Gogyou-san se postavila přede mě.
Pomyslel jsem si 'to je špatné' ale bylo už pozdě.
Vrazil jsem rovnou do Gogyou-san.
Namísto očekávané bolesti jsem ale po celém těle ucítil senzační teplo a měkko.
Zmateně jsem zvednul hlavu a:
"N-Na-Nan-Nanjou-kun?"
Tvář Gogyou-san byla opravdu blízko.
Vypadalo to, že jsem se strefil hlavou přímo mezi její prsa.
Teplé ženské tělo, dva měkké a velké kopce a vůně šampónu.
Byla to vzrušující situace, ale neměl jsem čas si ji patřičně vychutnat.
"...D-Dobře, některé dny jsou takové, víš? Jen aby bylo jasno - neudělal jsem to naschvál."
Pomalu jsem se od Gogyou-san odlepil a postavil se na nohy. Pokusil jsem se usmát, zatímco ze mě tekl studený pot.
"N-Nanjou-kun, ty..."
Gogyou-san byla celá rudá. Najednou ji z očí vyhrkly slzy a začala se třást.
"Idioteee!"
vykřikla ječivým hlasem, jaký jsem u ní ze školy neznal a oběma rukama mě prudce odstrčila. Ne, byla to spíš rána než silné odstrčení.
Dvojitý úder dlaněmi. Nakročila si a lehce ohnula kolena, aby snížila svoje těžiště a mohla se do útoku opřít celou vahou těla. Dostal jsem plný zásah - a letěl vzduchem.
Odrazil jsem se, abych úder aspoň trochu odstínil, ale i tak jsem dostal slušnou ránu. Gogyou-san musela reagovat reflexivně. Bylo působivé, jak se v ní během zlomku sekundy sám od sebe probudil bojový duch. Upřímně, provést úder oběma dlaněmi, když je v kendo klubu? Možná se učila i dalším bojovým uměním něž jen kendu?
Nakonec to nebylo tak zlé. Než jsem přistál na zemi, povedlo se mi pád zvládnout. Ještě ve vzduchu jsem se přetočil, lehce doskočil a zvednul hlavu.
Zahlédl jsem ty tři kluky, jak s pobledlými tvářemi utíkají pryč. Přece jen moc často nevídáte lidi létající vzduchem. Asi si uvědomili, že holka, kterou se pokoušeli sbalit, nebyla kočka, ale tygřice.
Gogyou-san by neřekla 'Mňááu' ale 'Uááááá'. Je silná.
Když mě ale viděla vstávat, rychle se otočila a rozběhla se pryč.
Červenala se až po uši a vypadala pěkně naštvně.
Auuu, teď jsem to podělal. I když to nebylo úmyslně, udělal jsem něco neodpustitelného. Musel jsem se s tím srovnat. Ale nebyl ani čas se omluvit.
Bolelo mě to stejně jako rána, kterou jsem dostal. Neměl jsem ani škrábnutí, ale i tak jsem to pořádně cítil. Kdyby tohle schytal jeden z těch kluků, mohl mít zlomené žebro.
Vtom mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo 'Nazukočka'. Nejspíš mě volala, abych si pospíšil a došel za nimi konečně do obchodu se spodním prádlem. Konec konců jsem se dost zdržel, i když neplánovaně.
"Promiň Nazuno. Trochu jsem létal. Ehm, umíš létat?"
Pokusil jsem se vymluvit způsobem, který jsem sám moc nechápal.
"Kočka co nelítá je jen kočka."
Nečekaně podrážděná odpověď.
Nevědomky jsem napodobil scénu z jednoho filmu a zakřičel: "Idiote!" a zavěsil. Předpokládal jsem, že to Nazuna pochopí...ale radši jsem se za ní rozběhnul.
Měl jsem pocit, že za zády slyším výkřik: "H-Hej, počkej, Nanjou-kun" ale ignoroval jsem ho. Musel jsem si pospíšit.
***
"Tady, tohle je pro tebe, Luno-san,"
řekla najednou Nazuna, i když jsem vůbec netušil, co tím myslí.
Nakoupili jsme Luně spodní prádlo a oblečení a procházeli se v obchodě se smíšeným zbožím. Nazuna najednou vyhrkla: "Počkejte chvíli," a když se vrátila, řekla tu nečekanou větu. Má sestra podávala Luně hrneček s obrázkem psa. Byl z nazuniny oblíbené série 'hrnečků se zvířátky'.
Každý z naší domácnosti takový hrníček měl.
"Děkuji."
rozzářila se Luna, když si od Nazuny hrneček brala. Ta se zatvářila stejně potěšeně. A já jsem se na ně s hloupým výrazem ve tváři jen díval - bylo to žalostné. Tahle malá holka, mladší než já, na nižší střední škole, která nemohla chodit na brigády, dávala Luně dárek. Zatímco já, kterému všichni kolem říkali 'džentlmen' jsem neudělal nic. Nemohl jsem to tak nechat.
"Takže, taky jdu něco koupit."
"Vážně brácho? Chci tohle."
Nazuna ukázala na 'jeřáb na plyšáky'15 . Určitě chtěla nějakou úžasnou plyšovou hračku, ale předstíral jsem, že ji neslyším.
"Luno, taky ti něco koupím. Co třeba super-alloy16 figurku? Není super?"
Luna naklonila hlavu a nechápavě se na mě podívala: "Co je to super-alloy?" Vzápětí si ale všimla nazunina pohledu upřeného na jeřáb na plyšáky.
"J-Já bych chtěla tu plyšovou hračku."
Přidala se kamarádsky k mé sestře, která mezitím automat hypnotizovala očima.
"No a kterou bys chtěla?"
"Toho vlka - ne, toho ne. Kočku. Ano - kočku."
Rychle změnila své rozhodnutí, když si všimla Nazunina výrazu.
"Hmm..."
Pokrčil jsem rameny a vešel do herního centra. Právě tady jsem se před chvílí potkal s Gogyou-san. A napadlo mě...co vlastně dělala v herním centrum?
Stála u jeřábu na plyšáky, takže asi chtěla nějakou hračku, stejně jako teď my. Vytáhnul jsem peněženku, vhodil minci a vyzval jeřáb na souboj.
"Jdu na to!"
Ve správnou chvíli jsem stisknul tlačítko a chytil hračku na první pokus. Byl to plyšový pejsek s malýma kruhovýma očima. Bílý kožíšek a červený klobouk. Moc pěkný.
"Jooo!"
Měl jsem radost, ale Nazuna se na mě jen pohrdavě podívala. Zato Luna nadšeně tleskala: "Úžasné!" ale přestala hned, jak si zachytila nazunin prázdný pohled.
"Rozumím, ještě jednou."
Dal jsem si pejska na hlavu a zakřičel: "Psí síla!"
Najednou jsem si vzpoměl na vzteklého psa Elni. V levé ruce měla zmrzlinu a pravou ruku měla zvednutou do nad hlavu a křičela: "Uaaaaarr!"
"Uaaaarrr!"
vykřiknul jsem a kupodivu vytáhnul dalšího plyšáka. Drzý výraz, modrý kožich, cigareta v jeho tlapě se nakonec ukázala jako čokoládová.
Vytáhnul jsem fantastického vlka.
"Anoooo!"
"Dokázal jsi to."
Přesně toho chtěla původně Luna. Podal jsem jí ho a šťastně se usmála. Byl to vážně úžasný vlk. Stejně jako já.
"Vypadá jako Shinobu-san."
řekla a mačkala vlka na svoje velká prsa. Ohh, tak bystrá.
"Dobře, pojďme."
"Ano."
Luna i já jsme se otočili k odchodu, když:
"Mňááááu!"
Ohlédl jsem se za hlasem a uviděl Nazunu. Tvářila se, že nastal konec světa a před jeřábem na plyšáky žalostně fňukala: "mňáááu, mňáááu,"
Nezbylo mi nic jiného než pokračovat ve hře, abych pro Nazunu vytáhl vytouženou hračku. Po nějaké době mě to přestalo bavit a tak jsem to nechal zkusit i Lunu. Možná to bylo štěstí začátečníka, ale Luna kočku se slunečními brýlemi vytáhnla hned na první pokus.
Sledoval jsem, jak se s mou sestrou obě radostně objímají.
"Takže, co bych ti měl koupit, Luno?"
zeptal jsem se, pořád s plyšovým psem na hlavě.
"E-Ehm, já už mám Pana Vlka..."
"Cože? Ty si dovoluješ odmítnout moji velkomyslnost? To je od tebe troufalé. Budu tě šťouchat do tváří! Jestli se tomu chceš vyhnout, tak popravdě odpověz, co bys chtěla!"
pohrozil jsem Luně a lehce jí dloubal do tváří, které byly jako marsmallow17 .
"...Shinobu-san, vážně můžu?"
zeptala se Luna stydlivě. Rozhodně jsem přikývnul a psík mi spadl z hlavy přímo mezi luniny prsa, kde se srazil s plyšovým vlkem.
"Uuu, to bolelo."
promluvila Nazuna za vlka bolestivým hlasem.
Pak prohlásila: "Dám na ně pozor," a přitiskla k sobě oba plyšáky. Luna se tomu jen zasmála a se souhlasem: "Tak dobře," chytila mou ruku a táhla mě za sebou. Nebylo třeba mě vést, ale když jsem viděl spokojenou Lunu, nevšímal jsem si toho. Teda vlastně...lunina ruka byla tak malá...a měkká. A co víc - i tak teplá. Sakra, začalo mě to vzrušovat a srdce se mi rozbušilo. Předstíral jsem, že jsem úplně klidný, ale místo toho jsem byl strašně nervózní a cítil se trapně. Najednou jsme zastavili a Luna řekla: "Chtěla bych tohle." Nechápavě jsem zíral do výlohy a byl v šoku.
Jak bych to popsal?
Drsně řečeno to byl psí obojek, určený pro lidi s 'jistými zálibami'.
Ne, to není úplně přesné. Než si začnete něco představovat, nechte mě to vysvětlit. Byl to obyčejný obojek. Měl kostkovaný vzor z kůže a látky. Kromě toho měl i kovový zámek, ale jinak to byl úplně obyčejný obojek.
Docela punková móda, která mi k Luně absolutně neseděla.
Představil jsem si Lunu oblečenou jako služebnou, zdravicí mě: "Vítejte doma, pane."
Ale pak jsem ji uviděl jako 'královnu', která kolem sebe švihá bičíkem a křičí: "Hni se, dělej, neflákej se!"
Děsivé. To mě děsí. Shinobu je vyděšený.
Třásl jsem se a přitom koupil punkový obojek, který si Královna vybrala.
"T-Tady, moje král - ehm, Luna-sama."
"Luna-sama?"
Luna-sama zvědavě naklonila hlavu, podívala se na mě a pak mě poctila svými slovy:
"U-Uhhhm, chtěla bych tě o něco poprosit Shinobu-san."
"Prosím, přikaž mi cokoliv."
odpověděl jsem, zatímco jsem se lehce třásl a odvracel pohled. Luna-sama se začervenala a dala mi příkaz:
"...Můžeš mi, prosím, ten obojek nasadit?"
"Prosím, udělej to sama, Luno-sama,"
pokorně jsem sklonil hlavu a odmítnul její žádost. Rychle jsem ale navrhnul:
"Řekni pitomé Nazuně, aby ti ho připnula.
"Ale Nazuna-chan se právě naproti kouká na klobouky?"
Podíval jsem se kam Luna ukazuje. Moje hloupá sestra neměla ani nejmenší tušení, v jak zoufalé situaci se nachází její bratr. Místo toho si zkoušela jakýsi hedvábný klobouk a objímala plyšová zvířátka.
"Shinobu-san."
Když jsem se otočil zpátky, Luna se na mě upírala vzrušený pohled.
"Prosím..."
Požádala mě láskyplně a udělala psí oči.
Uuuu, to jsem nečekal. Předpokládal jsem, že bude chtít obojek dát někomu jinéhmu a tohle mě ani ve snu nenapadlo.
Nakonec to ale byla ta lepší varianta než ho dávat někomu jinému.
Kdyby mi Luna s vážnou tváří řekla: "Nasaď mi ho!" rozklepal bych se! Nazuna by se roztřásla! A ty taky. Moment, kdo jsi 'ty'? Poškrábal jsem se na hlavě a přikývnul. Luna se rozzářila. Když si oběma rukama stáhla vlasy dozadu, spadla mi čelist.
Ouuu, jak sexy.
Nebylo to ani trochu perverzní, ale vypadalo to sexy. Tak eroticky. Tak svůdně.
Byl jsem nervózní. Nazuna mě někdy pěkně zlobila a provokovala. Myslel jsem si proto, že už mě děvčata jen tak nevyvedou z míry. Očekával jsem, že to bude stejné, jako když suším Nazuně vlasy hned potom, co vyšla ze sprchy...ale bylo to něco úplně jiného.
Ruce se mi roztřásly, když jsem se chystal Luně obojek připnout. Pak jsem se dotknul jejího zátylku.
"Mhhhm..."
Dívka svůdně zasténala. Prudce jsem ucuknul.
"N-Nevydávej žádné zvláštní zvuky. Nebo se taky přidám."
"Omlouvám se Shinobu-san, ale lechtalo to."
"Ehm, snad vydržíš trochu lechtání, ne?"
V duchu jsem si povzdechnul a znovu natáhnul ruce.
Byl jsem tak nervózní, že jsem jí obojek nedokázal nasadit.
Pokaždé, když jsem sáhnul na lunin krk nebo uši:
"Mmmhh...Uhhm...Mhhhh...Uhaaa.."
Luna se snažila ovládat, jak jsem jí řekl, ale nakonec to bylo ještě dráždivější. Při každém takovém zasténání, které vydaly její drobné růžové rty, se mi neovladatelně rozbušilo srdce. Červenající se tváře a přivřené oči ji dělaly ještě víc sexy. Erotická Luna.
Pobrukovala si: "Nákupy s bratříčkem~" ale pokud se nepletu, tak jsme spolu byli nakupovat ani ne před měsícem. Věděl jsem to celkem jistě. Byli jsme ve velkém nákupním centru dvě zastávky odsud, kde Nazuna řekla: "Chtěla bych si prohlédnout západní oblečení, pojď se mnou~".
V tu chvíli jsem si přál, aby s sebou radši vzlala některého ze svých kamarádů.
Konec konců ne rozdíl ode mě měla má sestra spoustu přátel. Stačilo jim říct, aby s ní šli nakupovat oblečení. Vůbec jsem totiž módě nerozuměl. Tím spíš jsem nerozuměl plavkám.
Auuu, bál jsem se, že i letos budu zvolen jako poradce při jejich výběru. Pěkná otrava.
"Uaah~"
Otočil jsem se za hlasem a uviděl Lunu jak se rozhlíži kolem a oči ji září. Zvědavě koukala na obchod se smíšeným zbožím, prodejnu elektroniky a knihkupectví. Soudě podle její reakce, bude ještě překvapenější, až uvidí herní centrum ve třetím a kino ve čtvrtém patře.
"Luno-san, pojďme."
Nazuna, jakožto dnešní průvodce, lehce zatahala Lunu za ruku a zamířila k výtahům.
Nejdřív jsme chtěli koupit oblečení a spodní prádlo ve třetím patře. Vypadalo to, že má Luna jenom jednu podprsenku, kterou někdy ani nenosila. Matka měla jinou velikost, takže se nedalo nic dělat, ale...svým způsobem to bylo skvělé...
Ale no tak. Kouzlo je přece ve skrývání a ne v úplném odhalování. Rád bych podotkl, že spodní prádlo by se nosit rozhodně mělo.
Takže nejdřív nějaké spodní prádlo. Pak oblečení. Prozatím měla Luna moje a matčiny věci, ale velikosti ji opravdu neseděly. Máma sice rozhodně není tlustá a bohužel ani nevypadá jako modelka, ale Luna byla chodící umělecká galerie. Její poprsí překonalo to matčino, pas jí matka záviděla, a když máma uviděla luniny boky, vzdala to.
Nastoupili jsme s Lunou do výtahu.
"Uaah, uaah. Shinobu-san, Shinobu-san. Úžasné. To je úžasné. My se vznášíme!"
Luna z prosklené kabiny výtahu sledovala okolí a nadšeně vykřikovala.
Byla fascinovaná a lehce mě tahala za rukáv.
"...Jste jako dítě, slečno."
Řekl škádlivě chlapec, který jel s námi a Luna se začervenala. Když to ten malý spratek viděl, ztratil všechny zábrany, ukázal na Lunu a prohlásil: "Děcko~!".
"Huh? Sežeru tě, vrrrr!"
Stačil mi jediný pohled, aby kluk zalapal po dechu a ztichnul. I ostatní lidé ve výtahu si odstoupili do bezpečné vzdálenosti. A když jsme se zastavili, slyšel jsem, jak za námi spratek tiše vzlyká: "Příšera!"
Luna a Nazuna se na mě zatrpkle usmály, ale předstíral jsem, že to neslyším a rychle vystoupil. Za chvíli jsme došli k obchodu se spodním prádlem.
"Fajn. Půjdu s Lunou něco vybrat a ty počkej tady, brácho."
"Ne, nebudu tady čekat. Ani minutu. Jdu s vámi."
Řekl jsem Nazuně rázně a vykročil ke vchodu do obchodu.
"Ježííš, nejseš ani trochu taktní. Jako džentlmen jsi zklamal."
Džentlmen, zklamal...
Sakra Nazuno. Jak můžeš říct něco tak bezcitného.
Jistě, byl jsem zvědavý, jaké spodní prádlo si Luna vybere. A chtěl jsem znát velikost luniny podprsenky jako nic na světě. Vypadalo to, že mě má sestra prokoukla.
"...Dělal jsem si legraci, Nazuno. Půjdu se rozhlédnout kolem nebo tak něco. Zavolej mi až skončíte."
Otočil jsem se a nechal obchod se spodním prádlem za zády.
Taková škoda. Ohlédl jsem se a viděl Nazunu a Lunu, jak se radostně probírají prádlem. Kdybych byl s nimi, doporučil bych nějaké sexy červené nebo černé. Nebo... Počkat... Ani bílá není k zahození... Zamyšleně jsem se toulal po okolí.
"...Hm?"
Najednou jsem zahlédl dva divoce se houpající stříbrné culíky, červené oči, jemné rysy ve tváři, žlutá kapuce.
"Ou, to je Elni."
Zastavil jsem se a sledoval ji, jak stojí před obchodem se zrmzlinou. S očima plnými závisti se rozhlížela po dětech před obchodem, jak vášnivě lížou.
"Slečno, chtěla byste zmrzlinu?"
Zeptal se kluk s kornoutem. který si musel všimnout jejího pohledu.
Když jsem se líp podíval, byl to ten samý fracek, co si dělal z Luny legraci ve výtahu. Elni energicky přikývka: "Ano!", ale kluk posměšně odpověděl:
"Vidím, že chceš, ale žádnou ti nedám."
Odporný šmejd.
Na chvíli Elni vypadala, že se rozbrečí, ale pak se otočila s opovržlivým: "H-Hmmpf."
"N-Ne, že bych ji chtěla! J-Já nechci zmrzlinu. Ani trochu, slyšíš?!"
Řekla rozhodně, ale přitom na zmrzlinu pořád zírala.
Spratek se samolibě usmíval a pokračoval v lízání zmrzliny. Naschvál ji před Elni ještě víc předváděl.
Dívce se v očích objevily slzy.
Už jsem to nemohl vydržet. Nech toho! Netýrej ji tak!
Proletělo mi hlavou a došel jsem k nim.
"Uaaaaaa!"
Zařval spratek, když mě uviděl.
"Huh? Sežeru tě, vrrrr!"
Zopakoval jsem výhružku z výtahu, kluk zase vykřikl: "Příšera!" a utíkal pryč. Ignoroval jsem ho a otočil se k Elni.
"Uaaaaa! P-Příííšera!"
Podívala se na mě Elni a taky se chystala dát na útěk.
"Hej, komu říkáš příšera? Už jsi zapoměla, jak jsem k tobě byl štědrý? To jsem já, sexy Shinobu-san, všemi milovaný!"
"....Kdo že jsi?"
Podívala se na mě zmateným pohledem. Evidentně to hrála.
"Hmm , zrovna jsem tě chtěl pozvat na zmrzlinu, když jsem viděl, jak na ni toužebně koukáš."
Naštvala mě. Rozmyslel jsem si to a otočil se k odchodu. Vtom Elni zvedla ruku a zastavila mě: "Počkej chvíli," a odběhla.
...Co to mělo znamenat?
Čekal jsem až se vrátí, když mi najednou zazvonil telefon.
"Kdo to může být?"
Na Nazunu bylo brzo. Předpokládal jsem, že ještě vybírají prádlo... Podíval jsem se na displej telefonu, kde se zobrazilo 11-místné neznámé číslo.
"Haló?"
Zvědavě jsem naklonil hlavu a přijal hovor.
"To jsem já."
Slyšel jsem tak trochu panovačný dívčí hlas.
"Zdravím, tady jsem já, ó velký!"
odpověděl jsem.
"Ty jsi Nanjou-Shinobu."
"Ehm? Odkud máte moje telefonní číslo? Nechte mě hádat, jste stalker14 ."
"Hehehe. Chlapče, jaké máš právě na sobě spodní prádlo?"
"To-To je trapné"
zrudnul jsem po nečekané otázce.
"To je v pořádku. Nic se nestane, když mi to řekneš."
"Eeee, víte, právě teď...nemám žádné."
"W-Wow! Tak to je vážné. Hodně vážné!"
Když jsem bezdůvodně zalhal, uslyšel jsem z telefonu překvapený hlas.
"Fajn, jdu za tebou!"
"Nechoďte!"
"Nebuď tak odměřený...chtěla bych zmrzlinu."
Otočil jsem se za smutným hlasem a uviděl Elni, stojící za mnou, s telefonem v ruce.
"Yuhuuu~"
Zamávala mi Elni.
Už tomu rozumím. Při našem prvním setkání jsem ji napsal svoje telefonní číslo. A ona mi teď pyšně ukazovala mobilní telefon a spokojeně se na mě šklebila.
"Co na to říkáš? Je super, že? Právě jsem si ho koupila! Teď ti můžu volat, Shinobu!"
Tak proto si koupila mobil, huh.
"...Ale jestli jsi měla peníze na telefon, proč si nekoupíš i zmrzlinu?"
zeptal jsem se okamžitě.
"To nemůžu. Nesmím utrácet! Kdybych rozhazovala za zbytečnosti, neměla bych peníze na vlak domů."
pronesla Elni s vážným výrazem ve tváři.
...Neutratila náhodou všechny peníze, aby si koupila telefon?
"Co je ale důležité, Shinobu. To je 'mobilní telefon', úžasné, že?"
Oči ji zářily radostí, takže jsem přikývnul.
"Takže, Shinobu, ulož si moje číslo. Podívej, uložila jsem si tvoje! Paní prodavačka mi ukázala jak, takže už jsem zvládla skoro všchny funkce!"
Elni horečně cvakala do telefonu.
Vypadala v dobré náladě. Překvapilo mě, že dokázala uzavřít smlouvu, ale nechal jsem si to pro sebe a mlčel.
"Dobře, dobře. Udělám to, zatímco budeš lízat zmrzlinu. Kterou chceš?"
"Vanilkovou, čokoládovou a jahodovou!"
"...Když to říkáš."
Uvažoval jsem, jestli ji napomenout, aby byla trochu skromnější, ale když jsem viděl její úsměv, nedokázal jsem si stěžovat. Koupil jsem jí tři kopečky, jak si přála: vanilkovou, čokoládovou a jahodovou. Potom jsem vytáhl svůj telefon.
"Takže teď..."
"Ehm? Shinobu, proč si mě ukládáš jako 'vzteklý pes'? Krycí jméno bys neměl používat jen tak."
varovala mě Elni, která mi koukala pod ruce.
Ignoroval jsem ji a ukousnul si trochu zmrzliny.
"Ohhhm, je výborná."
Začal jsem přemýšlet, že si taky kopeček vezmu.
...Nepřímý polibek. *červenání*
Elni se zatvářila plaše a přitiskla si dlaně na tváře.
Zase jsem ji ignoroval, otevřel její telefon a dostal se do hlavního menu. Zkontroloval jsem její mailovou adresu a uložil ji k sobě. Mohl bych Elni sice vysvětlit, jak funguje infračervený přenos, ale něčemu takovému by jako začátečník určitě nerozuměla. Podal jsem jí telefon zpátky a řekl:
"Pošlu ti mail. Ulož si i moji mailovou adresu."
"Huu~ Mail. To bude můj první."
Elni vypadala přímo nadšeně.
"Shinobu, jaký mail pošleš? Srdečný pozdrav? Nebo vyznání lásky?
Je to v podstatě jedno, ale nic neslušného prosím. Mohlo by mě to vzrušit."
Chystal jsem se jí poslat nietzscheho výrok 'bůh je mrtev', když mi najednou telefon v ruce zazvonil. Na displeji se objevilo 'Nazukočka'.
"Jo, tady šakal."
Přiložil jsem mobil k uchu a klidně odpověděl, když:
"Tady levhartice."
"...Hmm? Do ucha mi promluvil cizí hlas."
"L-Levhartice? K-Kdo jste? A co se stalo Nazukočce?"
"Nazukočka je mrtvá."
"Co to!"
"A ty budeš další na řadě."
"Oh, bože."
"Jestli chceš žít, přines peníze, cos dostal od matky, do obchodu se spodním prádlem! Pokud to neuděláš tak...e-ehm, nemůžeme koupit Luně-san prádlo!"
Odpověděl jsem: "T-To je strašné! Budu tam hned," a ukončil hovor.
"Máme problém."
"...Co se stalo?"
Elni zvědavě naklonila hlavu. Dramaticky jsem řekl:
"Tady se nic důležitého nestalo, ale musím se hned vypravit na místo zločinu!"
Pak jsem ještě přikývnul a dodal: "Zatím se měj," a nechal Elni, která se na mě pořád zvědavě koukala, za sebou.
Ještě jsem uslyšel, jak za mnou volá: "A nezapomeň mi poslat mail~!"
Zamával jsem ji na souhlas a zamířil za Lunou a Nazunou, když:
"Uuups."
Koutkem oka jsem zahlédl známou osobu a automaticky se zastavil.
Nedaleko vchodu do herního centra stála kráska s dlouhými černými vlasy. Byla to Gogyou-san. Vypadalo to, že má dnes volno a místo jejího bambusového meče měla jen kabelku. Na sobě sukni. Normální oblečení. Nádherné.
Ale kupodivu stála obklopená třemi mladíky.
Všichni měli obarvené vlasy, náušnice v uších a drzé výrazy. Zajímalo mě, jestli má Gogyou-san ráda tyhle typy. Zatímco jsem o tom přemýšlel, sledoval jsem, jak se s nimi Gogyou-san nervózně baví. Lehce se jí třásly ruce a vypadala znepokojeně. Jinak rozhodné oči měla teď zamračené a vypadala ustaraně.
Že by se ji pokoušeli sbalit?
Nanápadně jsem k nim zamířil.
"Hej, seš tady sama, že? Pojďme si pohrát. S náma se nebudeš nudit."
"Jsme tři borci, určitě se budeme dobře bavit."
"No tak, pojď. Znám skvělý místo."
"Jasně, tak už sakra pojď. Máš fakt hodně dobrý prsa. A co je v nich? Láska? Sny? Naděje?"
Kluci pokračovali v oplzlých vtipech.
"Určitě se sama nudíš, viď? Tak pojď konečně."
"Zveme tě, tak ne že řekneš ne, jasný?"
"Udělám cokoliv, jen mi ukaž ty kozy. Kozy, slyšíš? Nebo jestli je nechceš ukazovat, tak já ti je jen budu hladit, mačkat a pohraju si s nima."
Mimochodem ten, kdo pořád jen říkal: "Kozy, kozy," jsem byl já. Postavil jsem se vedle dotěrných kluků a pokusil se nenápadně přidat...ale moc to nevzali a probodávali mě divokými pohledy.
"Huh, na co koukáš?"
"Kdo jako seš? Znás ji?"
Než jsem mohl odpovědět...
"N-Nanjou-kun?"
Gogyou-san se zatvářila překvapeně a oslovila mě.
"..Hej, neříkej moje jméno jen tak. Budu mít problémy, když se teď něco stane."
"Co-Co chceš dělat..."
V nejhorším případě to mohlo skončit bitkou. Ale zmlátit ty kluky se mi zdálo zbytečné. Nejlepší by bylo se s nimi domluvit, ale - nejdřív jsem musel udělat jednu věc. Ochranitelsky jsem se postavil před Gogyou-san, zvednul ruce zaťaté v pěsti a zakřičel:
"Hned toho nechte! Obtěžovat slušnou dívku je sprosté! Dokud jsem tady, tak nic takového nedovolím!"
Ano, tohle jsem vždycky toužil udělat...aspoň jednou. Shinomun přichází na scénu. Choval jsem se chladnokrevně, otočil se ke Gogyou-san a zeptal se: "Jste v pořádku, slečno?" když:
"Seš hnusák."
"Zmiz."
"Umři."
S těmito slovy do mě kluci strčili - v rychlém sledu do hrudníku, ramene i zad a tak jsem nečekaně ztratil rovnováhu.
Když jsem se pokusil chytit balanc, Gogyou-san se postavila přede mě.
Pomyslel jsem si 'to je špatné' ale bylo už pozdě.
Vrazil jsem rovnou do Gogyou-san.
Namísto očekávané bolesti jsem ale po celém těle ucítil senzační teplo a měkko.
Zmateně jsem zvednul hlavu a:
"N-Na-Nan-Nanjou-kun?"
Tvář Gogyou-san byla opravdu blízko.
Vypadalo to, že jsem se strefil hlavou přímo mezi její prsa.
Teplé ženské tělo, dva měkké a velké kopce a vůně šampónu.
Byla to vzrušující situace, ale neměl jsem čas si ji patřičně vychutnat.
"...D-Dobře, některé dny jsou takové, víš? Jen aby bylo jasno - neudělal jsem to naschvál."
Pomalu jsem se od Gogyou-san odlepil a postavil se na nohy. Pokusil jsem se usmát, zatímco ze mě tekl studený pot.
"N-Nanjou-kun, ty..."
Gogyou-san byla celá rudá. Najednou ji z očí vyhrkly slzy a začala se třást.
"Idioteee!"
vykřikla ječivým hlasem, jaký jsem u ní ze školy neznal a oběma rukama mě prudce odstrčila. Ne, byla to spíš rána než silné odstrčení.
Dvojitý úder dlaněmi. Nakročila si a lehce ohnula kolena, aby snížila svoje těžiště a mohla se do útoku opřít celou vahou těla. Dostal jsem plný zásah - a letěl vzduchem.
Odrazil jsem se, abych úder aspoň trochu odstínil, ale i tak jsem dostal slušnou ránu. Gogyou-san musela reagovat reflexivně. Bylo působivé, jak se v ní během zlomku sekundy sám od sebe probudil bojový duch. Upřímně, provést úder oběma dlaněmi, když je v kendo klubu? Možná se učila i dalším bojovým uměním něž jen kendu?
Nakonec to nebylo tak zlé. Než jsem přistál na zemi, povedlo se mi pád zvládnout. Ještě ve vzduchu jsem se přetočil, lehce doskočil a zvednul hlavu.
Zahlédl jsem ty tři kluky, jak s pobledlými tvářemi utíkají pryč. Přece jen moc často nevídáte lidi létající vzduchem. Asi si uvědomili, že holka, kterou se pokoušeli sbalit, nebyla kočka, ale tygřice.
Gogyou-san by neřekla 'Mňááu' ale 'Uááááá'. Je silná.
Když mě ale viděla vstávat, rychle se otočila a rozběhla se pryč.
Červenala se až po uši a vypadala pěkně naštvně.
Auuu, teď jsem to podělal. I když to nebylo úmyslně, udělal jsem něco neodpustitelného. Musel jsem se s tím srovnat. Ale nebyl ani čas se omluvit.
Bolelo mě to stejně jako rána, kterou jsem dostal. Neměl jsem ani škrábnutí, ale i tak jsem to pořádně cítil. Kdyby tohle schytal jeden z těch kluků, mohl mít zlomené žebro.
Vtom mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo 'Nazukočka'. Nejspíš mě volala, abych si pospíšil a došel za nimi konečně do obchodu se spodním prádlem. Konec konců jsem se dost zdržel, i když neplánovaně.
"Promiň Nazuno. Trochu jsem létal. Ehm, umíš létat?"
Pokusil jsem se vymluvit způsobem, který jsem sám moc nechápal.
"Kočka co nelítá je jen kočka."
Nečekaně podrážděná odpověď.
Nevědomky jsem napodobil scénu z jednoho filmu a zakřičel: "Idiote!" a zavěsil. Předpokládal jsem, že to Nazuna pochopí...ale radši jsem se za ní rozběhnul.
Měl jsem pocit, že za zády slyším výkřik: "H-Hej, počkej, Nanjou-kun" ale ignoroval jsem ho. Musel jsem si pospíšit.
***
"Tady, tohle je pro tebe, Luno-san,"
řekla najednou Nazuna, i když jsem vůbec netušil, co tím myslí.
Nakoupili jsme Luně spodní prádlo a oblečení a procházeli se v obchodě se smíšeným zbožím. Nazuna najednou vyhrkla: "Počkejte chvíli," a když se vrátila, řekla tu nečekanou větu. Má sestra podávala Luně hrneček s obrázkem psa. Byl z nazuniny oblíbené série 'hrnečků se zvířátky'.
Každý z naší domácnosti takový hrníček měl.
"Děkuji."
rozzářila se Luna, když si od Nazuny hrneček brala. Ta se zatvářila stejně potěšeně. A já jsem se na ně s hloupým výrazem ve tváři jen díval - bylo to žalostné. Tahle malá holka, mladší než já, na nižší střední škole, která nemohla chodit na brigády, dávala Luně dárek. Zatímco já, kterému všichni kolem říkali 'džentlmen' jsem neudělal nic. Nemohl jsem to tak nechat.
"Takže, taky jdu něco koupit."
"Vážně brácho? Chci tohle."
Nazuna ukázala na 'jeřáb na plyšáky'15 . Určitě chtěla nějakou úžasnou plyšovou hračku, ale předstíral jsem, že ji neslyším.
"Luno, taky ti něco koupím. Co třeba super-alloy16 figurku? Není super?"
Luna naklonila hlavu a nechápavě se na mě podívala: "Co je to super-alloy?" Vzápětí si ale všimla nazunina pohledu upřeného na jeřáb na plyšáky.
"J-Já bych chtěla tu plyšovou hračku."
Přidala se kamarádsky k mé sestře, která mezitím automat hypnotizovala očima.
"No a kterou bys chtěla?"
"Toho vlka - ne, toho ne. Kočku. Ano - kočku."
Rychle změnila své rozhodnutí, když si všimla Nazunina výrazu.
"Hmm..."
Pokrčil jsem rameny a vešel do herního centra. Právě tady jsem se před chvílí potkal s Gogyou-san. A napadlo mě...co vlastně dělala v herním centrum?
Stála u jeřábu na plyšáky, takže asi chtěla nějakou hračku, stejně jako teď my. Vytáhnul jsem peněženku, vhodil minci a vyzval jeřáb na souboj.
"Jdu na to!"
Ve správnou chvíli jsem stisknul tlačítko a chytil hračku na první pokus. Byl to plyšový pejsek s malýma kruhovýma očima. Bílý kožíšek a červený klobouk. Moc pěkný.
"Jooo!"
Měl jsem radost, ale Nazuna se na mě jen pohrdavě podívala. Zato Luna nadšeně tleskala: "Úžasné!" ale přestala hned, jak si zachytila nazunin prázdný pohled.
"Rozumím, ještě jednou."
Dal jsem si pejska na hlavu a zakřičel: "Psí síla!"
Najednou jsem si vzpoměl na vzteklého psa Elni. V levé ruce měla zmrzlinu a pravou ruku měla zvednutou do nad hlavu a křičela: "Uaaaaarr!"
"Uaaaarrr!"
vykřiknul jsem a kupodivu vytáhnul dalšího plyšáka. Drzý výraz, modrý kožich, cigareta v jeho tlapě se nakonec ukázala jako čokoládová.
Vytáhnul jsem fantastického vlka.
"Anoooo!"
"Dokázal jsi to."
Přesně toho chtěla původně Luna. Podal jsem jí ho a šťastně se usmála. Byl to vážně úžasný vlk. Stejně jako já.
"Vypadá jako Shinobu-san."
řekla a mačkala vlka na svoje velká prsa. Ohh, tak bystrá.
"Dobře, pojďme."
"Ano."
Luna i já jsme se otočili k odchodu, když:
"Mňááááu!"
Ohlédl jsem se za hlasem a uviděl Nazunu. Tvářila se, že nastal konec světa a před jeřábem na plyšáky žalostně fňukala: "mňáááu, mňáááu,"
Nezbylo mi nic jiného než pokračovat ve hře, abych pro Nazunu vytáhl vytouženou hračku. Po nějaké době mě to přestalo bavit a tak jsem to nechal zkusit i Lunu. Možná to bylo štěstí začátečníka, ale Luna kočku se slunečními brýlemi vytáhnla hned na první pokus.
Sledoval jsem, jak se s mou sestrou obě radostně objímají.
"Takže, co bych ti měl koupit, Luno?"
zeptal jsem se, pořád s plyšovým psem na hlavě.
"E-Ehm, já už mám Pana Vlka..."
"Cože? Ty si dovoluješ odmítnout moji velkomyslnost? To je od tebe troufalé. Budu tě šťouchat do tváří! Jestli se tomu chceš vyhnout, tak popravdě odpověz, co bys chtěla!"
pohrozil jsem Luně a lehce jí dloubal do tváří, které byly jako marsmallow17 .
"...Shinobu-san, vážně můžu?"
zeptala se Luna stydlivě. Rozhodně jsem přikývnul a psík mi spadl z hlavy přímo mezi luniny prsa, kde se srazil s plyšovým vlkem.
"Uuu, to bolelo."
promluvila Nazuna za vlka bolestivým hlasem.
Pak prohlásila: "Dám na ně pozor," a přitiskla k sobě oba plyšáky. Luna se tomu jen zasmála a se souhlasem: "Tak dobře," chytila mou ruku a táhla mě za sebou. Nebylo třeba mě vést, ale když jsem viděl spokojenou Lunu, nevšímal jsem si toho. Teda vlastně...lunina ruka byla tak malá...a měkká. A co víc - i tak teplá. Sakra, začalo mě to vzrušovat a srdce se mi rozbušilo. Předstíral jsem, že jsem úplně klidný, ale místo toho jsem byl strašně nervózní a cítil se trapně. Najednou jsme zastavili a Luna řekla: "Chtěla bych tohle." Nechápavě jsem zíral do výlohy a byl v šoku.
Jak bych to popsal?
Drsně řečeno to byl psí obojek, určený pro lidi s 'jistými zálibami'.
Ne, to není úplně přesné. Než si začnete něco představovat, nechte mě to vysvětlit. Byl to obyčejný obojek. Měl kostkovaný vzor z kůže a látky. Kromě toho měl i kovový zámek, ale jinak to byl úplně obyčejný obojek.
Docela punková móda, která mi k Luně absolutně neseděla.
Představil jsem si Lunu oblečenou jako služebnou, zdravicí mě: "Vítejte doma, pane."
Ale pak jsem ji uviděl jako 'královnu', která kolem sebe švihá bičíkem a křičí: "Hni se, dělej, neflákej se!"
Děsivé. To mě děsí. Shinobu je vyděšený.
Třásl jsem se a přitom koupil punkový obojek, který si Královna vybrala.
"T-Tady, moje král - ehm, Luna-sama."
"Luna-sama?"
Luna-sama zvědavě naklonila hlavu, podívala se na mě a pak mě poctila svými slovy:
"U-Uhhhm, chtěla bych tě o něco poprosit Shinobu-san."
"Prosím, přikaž mi cokoliv."
odpověděl jsem, zatímco jsem se lehce třásl a odvracel pohled. Luna-sama se začervenala a dala mi příkaz:
"...Můžeš mi, prosím, ten obojek nasadit?"
"Prosím, udělej to sama, Luno-sama,"
pokorně jsem sklonil hlavu a odmítnul její žádost. Rychle jsem ale navrhnul:
"Řekni pitomé Nazuně, aby ti ho připnula.
"Ale Nazuna-chan se právě naproti kouká na klobouky?"
Podíval jsem se kam Luna ukazuje. Moje hloupá sestra neměla ani nejmenší tušení, v jak zoufalé situaci se nachází její bratr. Místo toho si zkoušela jakýsi hedvábný klobouk a objímala plyšová zvířátka.
"Shinobu-san."
Když jsem se otočil zpátky, Luna se na mě upírala vzrušený pohled.
"Prosím..."
Požádala mě láskyplně a udělala psí oči.
Uuuu, to jsem nečekal. Předpokládal jsem, že bude chtít obojek dát někomu jinéhmu a tohle mě ani ve snu nenapadlo.
Nakonec to ale byla ta lepší varianta než ho dávat někomu jinému.
Kdyby mi Luna s vážnou tváří řekla: "Nasaď mi ho!" rozklepal bych se! Nazuna by se roztřásla! A ty taky. Moment, kdo jsi 'ty'? Poškrábal jsem se na hlavě a přikývnul. Luna se rozzářila. Když si oběma rukama stáhla vlasy dozadu, spadla mi čelist.
Ouuu, jak sexy.
Nebylo to ani trochu perverzní, ale vypadalo to sexy. Tak eroticky. Tak svůdně.
Byl jsem nervózní. Nazuna mě někdy pěkně zlobila a provokovala. Myslel jsem si proto, že už mě děvčata jen tak nevyvedou z míry. Očekával jsem, že to bude stejné, jako když suším Nazuně vlasy hned potom, co vyšla ze sprchy...ale bylo to něco úplně jiného.
Ruce se mi roztřásly, když jsem se chystal Luně obojek připnout. Pak jsem se dotknul jejího zátylku.
"Mhhhm..."
Dívka svůdně zasténala. Prudce jsem ucuknul.
"N-Nevydávej žádné zvláštní zvuky. Nebo se taky přidám."
"Omlouvám se Shinobu-san, ale lechtalo to."
"Ehm, snad vydržíš trochu lechtání, ne?"
V duchu jsem si povzdechnul a znovu natáhnul ruce.
Byl jsem tak nervózní, že jsem jí obojek nedokázal nasadit.
Pokaždé, když jsem sáhnul na lunin krk nebo uši:
"Mmmhh...Uhhm...Mhhhh...Uhaaa.."
Luna se snažila ovládat, jak jsem jí řekl, ale nakonec to bylo ještě dráždivější. Při každém takovém zasténání, které vydaly její drobné růžové rty, se mi neovladatelně rozbušilo srdce. Červenající se tváře a přivřené oči ji dělaly ještě víc sexy. Erotická Luna.
Byl
jsem pořádně vzrušený. Trvalo mi několik minut, než jsem Luně obojek
konečně připnul. Kdyby si ho
nasadila sama, bylo by to rozhodně
rychlejší, ale neřekl jsem ani slovo. Luna byla šťastná a něžně obojek
hladila, když řekla:
"Děkuji ti, Shinobu-san."
Na tváři se jí objevil úsměv a začervenala se. Hlavně, že měla radost...ale pořád jsem přemýšlel, proč chtěla zrovna obojek? Nemohl jsem si pomoct, ale řemínkový psí obojem mi připomínal otroka.
Ehm? Otrok?
"...Hej, Luno. Na začátku jsi řekla, že jsi můj 'otrok', co to mělo být?"
"To bylo, ehm...pro někoho jako jsem já...zůstat s tebou...je to moje jediná možnost...nebo jsem si to myslela..."
Luniny oči se třásly a nebyla v nich vidět ani špetka hrdosti.
"Docela mě to naštvalo. Beze slova jsem dal Luně pohlavek.
"A-Auuu! To bolí! Sh-Shinobu-san, ty jsi mě bouchnul!"
Byl to jen lehký pohlavek. Proč se skoro rozbrečela?
"...Vyděsila jsi mě."
Luna smutně svěsila ramena. Vypadalo to, že je v šoku. Nebyla to ale její chyba. Povzdechnul jsem si a tentokrát ji pohladil a tiše řekl:
"Opravdu nemusíš být můj otrok, abys se mnou mohla zůstat."
Zvedla oči a upřela na mě překvapený pohled. Podíval jsem se stranou a pokračoval:
"V každém vztahu nemusí být otrok. Takže si tak přestaň říkat. ..P-Přinejmenším řekni, že jsi služebná. Služebná. Ano, domácí služebná. Dlouhá, tmavě modrá sukně a bílá stuha ve vlasech. Taky černé podvazkové punčocháče. To bude skvělé. Můžeme to zkusit."
Jeden z mých nedostatků je, že nedokážu být vážný, když jsem v rozpacích. Abych skryl svou nervozitu, začal jsem plácat něco o přitažlivosti služebných. Najednou jsem ucítil teplo na levé paži, pak následovala měkkost. Překvapeně jsem se otočil a uviděl Lunu objímající mi ruku. Mlčky se na mě podívala a usmála se.
Byl jsem rád. Vypadalo to, že se mi povedlo vyjádřit co k ní cítím.
Jo, byl jsem vážně rád. Ale bylo to pro mě zároveň dost vzrušující.
Lunina vnadná prsa se tlačila na moji levou ruku, bylo to slastné. Ňadra se na paži tiskla z obou stran, zprava i zleva... A když mě Luna objala pevněji, ruka se mezi její velká prsa lehce ponořila. Na chvíli jsem se kvůli tomu fantastickému pocitu úplně zapoměl.
Ještě jsem se úplně nevzpamatoval, když si toho všimnula Nazuna, doběhla k nám a s hlasitým: "Mňáááu!" se mi pověsila na pravou ruku.
Nazuna ještě pořád roste, to bude v pohodě. Ne, neměl bych je takto srovnávat. Nazuna si přivlastnila moji pravačku a Luně se dostalo cti držet mě za levou ruku. Takto jsme společně prošli zbytek nákupního centra.
Postupně jsme navštívili obchod s domácími mazlíčky, knihkupectví, obchod s hudbou a přitom se na mě obě dívky pořád tiskly.
Většina okolojdoucích kluků i mužů se mě pokoušela zabít pohledem a slyšel jsem nenávistné obviňující hlasy: "Dvě zaráz," ale nevěnoval jsem jim žádnou pozornost.
Luna mi držela ruku a vypadala naprosto spokojeně. Občas si pro sebe tiše opakovala mé jméno: "Shinobu-san"...a pořád se usmívala.
Nakonec to byl povedený den.
"Děkuji ti, Shinobu-san."
Na tváři se jí objevil úsměv a začervenala se. Hlavně, že měla radost...ale pořád jsem přemýšlel, proč chtěla zrovna obojek? Nemohl jsem si pomoct, ale řemínkový psí obojem mi připomínal otroka.
Ehm? Otrok?
"...Hej, Luno. Na začátku jsi řekla, že jsi můj 'otrok', co to mělo být?"
"To bylo, ehm...pro někoho jako jsem já...zůstat s tebou...je to moje jediná možnost...nebo jsem si to myslela..."
Luniny oči se třásly a nebyla v nich vidět ani špetka hrdosti.
"Docela mě to naštvalo. Beze slova jsem dal Luně pohlavek.
"A-Auuu! To bolí! Sh-Shinobu-san, ty jsi mě bouchnul!"
Byl to jen lehký pohlavek. Proč se skoro rozbrečela?
"...Vyděsila jsi mě."
Luna smutně svěsila ramena. Vypadalo to, že je v šoku. Nebyla to ale její chyba. Povzdechnul jsem si a tentokrát ji pohladil a tiše řekl:
"Opravdu nemusíš být můj otrok, abys se mnou mohla zůstat."
Zvedla oči a upřela na mě překvapený pohled. Podíval jsem se stranou a pokračoval:
"V každém vztahu nemusí být otrok. Takže si tak přestaň říkat. ..P-Přinejmenším řekni, že jsi služebná. Služebná. Ano, domácí služebná. Dlouhá, tmavě modrá sukně a bílá stuha ve vlasech. Taky černé podvazkové punčocháče. To bude skvělé. Můžeme to zkusit."
Jeden z mých nedostatků je, že nedokážu být vážný, když jsem v rozpacích. Abych skryl svou nervozitu, začal jsem plácat něco o přitažlivosti služebných. Najednou jsem ucítil teplo na levé paži, pak následovala měkkost. Překvapeně jsem se otočil a uviděl Lunu objímající mi ruku. Mlčky se na mě podívala a usmála se.
Byl jsem rád. Vypadalo to, že se mi povedlo vyjádřit co k ní cítím.
Jo, byl jsem vážně rád. Ale bylo to pro mě zároveň dost vzrušující.
Lunina vnadná prsa se tlačila na moji levou ruku, bylo to slastné. Ňadra se na paži tiskla z obou stran, zprava i zleva... A když mě Luna objala pevněji, ruka se mezi její velká prsa lehce ponořila. Na chvíli jsem se kvůli tomu fantastickému pocitu úplně zapoměl.
Ještě jsem se úplně nevzpamatoval, když si toho všimnula Nazuna, doběhla k nám a s hlasitým: "Mňáááu!" se mi pověsila na pravou ruku.
Nazuna ještě pořád roste, to bude v pohodě. Ne, neměl bych je takto srovnávat. Nazuna si přivlastnila moji pravačku a Luně se dostalo cti držet mě za levou ruku. Takto jsme společně prošli zbytek nákupního centra.
Postupně jsme navštívili obchod s domácími mazlíčky, knihkupectví, obchod s hudbou a přitom se na mě obě dívky pořád tiskly.
Většina okolojdoucích kluků i mužů se mě pokoušela zabít pohledem a slyšel jsem nenávistné obviňující hlasy: "Dvě zaráz," ale nevěnoval jsem jim žádnou pozornost.
Luna mi držela ruku a vypadala naprosto spokojeně. Občas si pro sebe tiše opakovala mé jméno: "Shinobu-san"...a pořád se usmívala.
Nakonec to byl povedený den.
***
Proč jsem byl tak ospalý právě v pondělí, když včera skončil víkend?
Přemohl jsem zívnutí a pokračoval v cestě do školy.
"Mňáááu~"
Přemohl jsem zívnutí a pokračoval v cestě do školy.
"Mňáááu~"
Mňouknutí
se podivně proměnilo v zívnutí a Nazuna si protřela oči. Vypadalo to,
že včera v noci dohrávala svou hru s kočkami. Nestávalo se často, aby
zívala.
Navíc dnes vstávala stejně pozdě jako já. To bylo nezvyklé.
"Co je s tebou? Šla jsi včera pozdě do postele?"
"Učila jsem se až do jedné v noci."
pronesla hrdě Nazuna a pyšně vypnula hruď.
"Ehm? T-Ty jsi se učila? Do jedné v noci?"
"Jasně, poctivě jsem se učila a pak jsem se mohla podívat na anime."
Takže se chtěla podívat na anime. To už na ni sedělo.
"Luna-san mi pomohla s domácími úkoly, takže jsem mohla koukat na moje seriály. Všechno jsem nepochopila, ale Mii-chan říkala, že to bylo zajímavé."
Už je mi to jasné. Koukala se na anime, aby si o tom mohla popovídat s kamarádkou Mii-chan. Měla si to raději nahrát a podívat se na to ráno a ne zůstávat tak dlouho vzhůru.
"Koukám, že jsi hodná holka co si váží kamarádů."
"Tak mě za odměnu pohlaď po vlasech~"
Nazuna se přitočila blíž a nastavila mi hlavu. Já jsem zatím pokračoval: "Ale!
Když jsem ti v sobotu pomohl s domácími úkoly, tak jsi řekla 'jsem strašně utahaná z nakupování a zítra si odpočinu' je to tak? A pak jsi ještě dělala úkoly s Lunou? A učila ses s ní včera pozdě do noci? Co se děje, Nazuno-kun?"
Zvednul jsem ruku a dodal: "Podle odpovědi můžeš schytat pár pohlavků!"
"O-Ouuu, neee! Nazukočka byla tak ospalá, že se spletla!"
Sestra si rychle zakryla hlavu oběma rukama.
Hmmm, pěkně problémová Nazukočka. Ale vypadá to, že udělala všechny úkoly, takže jí odpustím.
A poprosila o pomoc Lunu, huh. Takže Luna je docela chytrá. Bylo trochu pozdě se o to zajímat, ale kolik vlastně bylo Luně? Podle vzhledu bych jí tipoval tak o rok až dva víc než mě, ale nemohl jsem si být jistý. Navíc byla cizinka.
"-Dobře, Nazuno-kun. Můj rozsudek je..."
Podíval jsem se zpátky na Nazunu a řekl: "Nevinná."
Obžalovaná Nazuna ale musela být hodně ospalá.
Oči měla napůl zavřené, neposlouchala mě a lehce vrávorala. Houpala se ze strany na stranu a chystala se přejít rušnou ulici.
"Hej!"
Rychle jsem ji chytil za límec a stáhnul zpátky.
"Uaaaahh!"
Asi jsem zabral víc, než jsem chtěl. Nazuniny nohy se odlepily od země a košile ji musela přiškrtit. Má sestra začala bolestivě kašlat.
"Promiň, jsi v pořádku?"
"Ne, nejsem, ani trochu. Jsem úplně hotová. Nazukočka už nemá žádnou sílu. Odnes mě, brácho."
Jednoduše mi chtěla usnout na zádech. Unaveně natáhla obě ruce.
"Nebuď tak rozmazlená!"
Proboha, musela být přece nějaká hranice její zhýčkanosti. Chtěl jsem Nazunu pozlobit a lehce jsem ji plácl po hlavě. Překvapeně se na mě podívala a najednou začala vzlykat:
"Fň fňuk~ Brácha mě bije... Tys...mě praštil~"
"N-Ne, proč tak najednou natahuješ? Tak moc to přece nemohlo bojet, nebo jo?
"Bolelo~ Zranil jsi moje city~"
Takže jsem 'zranil její city'. To mě dostalo.
"Jo, tak promiň, Nazuno. Ale byla to i tvoje chyba, víš? Takhle se motat po ulici je nebezpečné. Co kdyby tě třeba přejelo auto?"
"To není problém, když to beru vážně."
"Jestli tohle myslíš vážně, tak je nebezpečná i tvoje hlava."
"Není."
zašklebila se na mě.
"To JE nebezpečné. Auta jsou smrtící zbraně, které se pohybují kolem nás. Taky jsi cíl, rozumíš?
"Dokaž to!"
"...Už tě přece auto jednou srazilo, nevzpomínáš si?"
"A jsem živá, jak vidíš!"
"Tak a dost!"
Nebyl jsem příliš důrazný, ale Nazuna celá ztuhla a zase vypadala, že se rozbrečí. Že bych se zatvářil tak hrozivě?
Unaveně jsem si vydechnul a natáhnul k Nazuně ruku.
"...Nazuno. Napadlo tě někdy, jak mi asi bylo, když tě po té autonehodě odvezli do nemocnice? Táta, máma, každý se o tebe strašně moc bál. Takže...buď už od teď opatrná, dobře?"
V bezvědomí a ohrožení života.
Nevěděla, jak dlouho jsem tehdy plakal.
Když jsem ji hladil po hlavě, zamumlala:
"...Moc se omlouvám, brácho."
"V pořádku."
"Promiň, že jsem tak hloupá."
Aaach, rozbolela mě hlava.
"Uuuu, pros o odpuštění za svou hloupost, pitomá kočko."
"Být hloupá není chyba. Je to zvláštnost."
'Zvláštnost', jak příhodné slovo.
Vzdychnul jsem, když Nazunza znovu zamumlala:
"..Už si budu dávat pozor."
Hmm, jestli to opravdu pochopila, tak by to měla zopakovat ještě jednou od začátku.
Znovu jsem ji pohladil po vlasech. Usmála se a vzala mě za ruku.
"Takhle to nebude nebezpečné."
"Nikdy nedospěješ, co?"
"To mě nevadí."
zašeptala spokojeně moje sestra a houpala mi s rukou.
Kdybychom se tehdy drželi za ruce, nemuselo se Nazuně nic stát. Zamyšleně jsem se podíval na nazuninu malou ručku, když:
"Brácho, máš tak velkou ruku,"
řekla najednou Nazuna.
"Drsná a silná kůže. Taky spoustu jizev. Stejně jako táta nebo děda."
"Vážně?"
"Jasně. Seš silnej. Tvrdě jsi v dědově dóžu trénoval."
"....Protože jsem slabý."
Na rozdíl od mého otce jsem neměl žádný talent pro bojová umění.
I můj děda, který pořád vtipkoval, mi s vážnou tváři řekl: "S takovou chceš jednou převzít dóžo? Vzdej to."
Mohokrát jsem slyšel 'vzdát to...nevhodný...žádný talent...'
"Bez cíle. Bez bojovného ducha. Bez ambicí. S tím se nedají dělat bojová umění. Nauč se jen tolik, aby ses dokázal ubránit."
Šokovalo mě, když mi to tehdy děda takto přímo řekl. Proto jsem tehdy v jeho dóžu přestal trénovat.
Neměl jsem vůli stát se silnějším. Jen jsem si hrál. Obdivoval jsem otce i dědu, kteří byli silní, ale to byl můj jediný hloupý důvod.
Taková motivace prostě nestačí.
Díval jsem se na svoje ruce a zajímalo mě 'Proč jsem se chtěl stát silnějším? Proč jsem to nikdy nevzdal?' Zlámané kosti, plivání krve, nespočet porážek. Trénoval jsem a trénoval a trénoval... Slepě jsem pokračoval. Poháněl mě podvědomý neklid a nikdy jsem nepřestal.
Časem jsem zapoměl na důvody, proč jsem se chtěl stát silnějším.
"Teď už seš silný."
"Nesnáším bezmocnost."
Pořád si jasně pamatuju, jak jsem se nenáviděl, když měla Nazuna autonehodu a já jsem nedokázal nic udělat. Tehdy jsem si slíbil, že už se to nesmí opakovat a příště svou sestru ochráním.
Ale cítil jsem, že to nebyl jediný důvod.
Chtěl jsem opravdu chránit jen moji sestru?
Bolest, nervozita, smutek - negativní emoce při kterých jsem mimoděk zatínal pěsti. Tušil jsem, že je tady ještě někdo další. Přemýšlel jsem o tom a...hlavou mi zase projela prudká bolest.
Možná jsem zapoměl něco důležitého?
Měl jsem neurčitou předtuchu.
"...Brácho, co se děje?"
Vyjekla Nazuna vystrašeně, když jsem se zamračil a oči mi potemněly.
Oooops, to nebylo dobré. Byl jsem na dně hned po ránu.
Ponořil jsem ruku do batohu a vylovil plyšového psíka. Toho s bílou srstí a červeným kloboukem, kterého jsem vytáhl z automatu před dvěma dny. Posadil jsem si ho na hlavu a vykřikl:
"Držet formaci - Shinomunpes!"
"Máš toho psa rád, brácho?"
"Jasně."
Mohl bych ho dát jako dárek vzteklému psovi Elni, až ji příště potkám. Napadlo mě.
Mezitím jsem pokračoval do školy, držel Nazunu za ruku a pes mi pořád seděl na hlavě.
***
Skončila čtvrtá hodina a následovala polední pauza. Čas v klidu si sníst oběd, ale...cítil jsem se nesvůj.
"...Cos provedl?"
Asada, sedící naproti, se mě ustaraně zeptal.
"Gogyou-san se na tebe koukala celé dopoledne."
Ano, cítil jsem na sobě její pohled už od rána.
Asi to bylo proto, jak jsem jí před dvěma dny v obchodním centru doslova skočil mezi prsa.
"Možná ti můžu pomoct?"
Dokonce i Asada mě chtěl podpořit.
"Tak dobře. Když na tom tak trváš, budu tvou nabídku muset přijmout. Poslouchej..."
"No, ne že by mě to doopravdy zajímalo, ale seš pokaždé tak domýšlivý. Je to svým způsobem vzrušující."
"Nezamiluj se do mě."
"P-Přestaň. Nedrž tu mrkev jako cigaretu. Když ji...tak... Já-já...přitahuješ mě!"
Asada byl dneska obzvláště nechutný....
Uvažoval jsem, že mu dám nějakou dobrou radu, ale konečně, proč to nezkusit.
"Asado, poslouchej. Měl jsem nehodu...a na konci jsem měl hlavu vraženou mezi prsy Gogyou-san."
Pravdivě jsem popsal co se stalo.
"Řekni to ještě jednou! Bastarde!"
Vykřikl najednou Asada a vyskočil ze židle.
"Vytahuješ se? Chtěl ses mi pochlubit? Řekni, že jo!"
"Je to tak."
arogantně jsem přikývnul, přesně jak chtěl. To Asadu ještě víc rozhodilo.
"Neodpustitelné. To ti nikdy nezapomenu! Fakt jsi mě naštval! Jsem strašně naštvanej!"
"Buď zticha. Dám ti špenát, tak už toho nech."
"Jaaaj~"
Stačilo trochu špenátu a Asada se uklidnil.
"Tak a teď mi řekni, co má Gogyou-san ráda?"
"...Cože? Chceš si ji udobřit nějakým dárkem? To je ubohé."
vyzvídal Asada, zatímco jedl špenát.
"Podívej, dám ti i smažené vejce, které máš tak rád. Co ty na to?"
Zamával jsem mu vajíčkem před očima.
"Hmm, i když na to nevypadá, Gogyou-san miluje zvířata. Slyšel jsem, že nejradši má psy."
odpověděl okamžitě. Asada Kouta- člověk, který se dá koupit smaženým vejcem.
"Aha, psy. Tak to je jasné. Dostane tebe."
"Ale já jsem Shiba18 .
Shiba byl ale taky pes. Netušil jsem, co má Asada za úchylku, ale Gogyou-san by stejně tak hloupého psa nechtěla.
"Ale vážně, nejlepší bude, když se půjdeš omluvit."
"To mi takovej cucák jako ty nemusí říkat."
"Zase tak arogantní! Ale proto seš tak fascinující a okouzl~"
"Nechutné!" rychle jsem přerušil rozplývajícího se Asadu, i když jsem si to taky myslel.
Musím se Gogyou-san slušně omluvit.
Čekal jsem na příležitost behěm polední pauzy, ale Gogyou-san byla neustále obklopená hloučkem spolužáků. Mel jsem smůlu.
A nechtělo se mi jen tak přijít, přerušit její rozhovor s přáteli a omluvit se: "Promiň, že jsem ti vrazil hlavu mezi prsa!"
Přemýšlel jsem, jak to udělat, když bylo najednou odpoledne a škola skončila.
Hmm, dnes nejsem ve formě. Zkusím to zase zítra. Důležité je přece i správné načasování.
Omlouval jsem si v duchu svou vlastní neschopnost, když:
"Nanjou-kun, můžeme si promluvit?"
Někdo mě nečekaně oslovil. Překvapilo mě to, až jsem lehce nadskočil.
Hlas totiž patřil Gogyou-san.
Co-Co teď? Ani trochu jsem se na to necítil.
Věděl jsem, že až se otočím, tak mi Gogyou-san vynadá 'Seš úchyl přes prsa! Seš prsy úplně posedlý! Uděláš pro ně všechno!' a další den se mnou ve třídě už nikdo nepromluví. Ne, že by mě tohle až tak trápilo, ale aspoň jsem se musel Gogyou-san pořádně omluvit.
"Nanjou-kun, máš teď čas?"
Nezněla vůbec naštvaně a držela si svůj obvyklý důstojný pohled.
Překvapilo mě to. Ale bylo to příjemné překvapení.
I když nevypadala naštvaně, byl jsem pořád ostražitý a choval se pokorně.
"Potřebuješ něco? Pro tebe si čas určitě udělám. Co se děje?"
zeptal jsem se s úsměvem, ale uvnitř jsem se zatím pořádně potil. Gogyou-san na mě chvíli zírala a pak řekla:
"Nanjou-kun. Nedávno jsi se zmínil, že jsi jako malý vyvolával ďábla. Děláš to pořád?"
měla nečekaně vážný výraz ve tváři.
Ahh, to jsem opravdu vypadal tak zlý?
Nebo se mě tím pokoušela urazit? Ostatně pořád jsem si myslel, že je na mě naštvaná.
'Vypadáš jako zločinec, takže živě vidím jak v noci chodíš po městě a něco provádíš.' Určitě teď přesně tohle chtěla říct...zasáhlo mě to.
"....Gogyou-san, byla to moje chyba. Chci se ti za to omluvit, tak mě prosím neurážej."
"Ehhh? C-Co? Ne, nechtěla jsem tě urazit. Tak to není. Už jsem ti to přece řekla dřív, ne? Cítím z tebe zlého ducha."
"Ale před tím jsi mě chtěla urazit?"
"Ne, řekla jsem ne!"
Byl jsem v šoku. Gogyou-san zoufale kroutila hlavou a mávala rukama.
"Chtěla jsem ti jen říct, že ta přítomnost zlého ducha, co z tebe cítím, zesiluje. Takže jsem se začala bát..."
Najednou vedle nás zavířila krátká sukýnka a přitočila se k nám naše spolužačka Minami. Byla to nejlepší kamarádka Gogyou-san a často spolu obědvaly. Minami se strašidelně usmála:
"Nanjou-kun. Vážně jsi nic neprovedl? Gogyou-san má silný duchovní cit. Většinou má v tomhle pravdu. Zrovna nedávno měl Yanase-san ze třetího ročníku několikrát po sobě podivnou smůlu. Požádal o radu Gogyou-san a ona mu řekla: "Jsi posedlý zlým duchem."-
"Takže co jako? Musel si koupit kouzelnou konvičku?"
"Ne! Gogyou-san ho vymítila! Protože ví jak! Tak ji dobře poslouchej!"
Minami pyšně vypnula prsa. Vypadalo to, jako by mluvila spíš o sobě.
Její velká prsa se zhoupnuly. Vzpoměl jsem si na lunina ňadra velikost malých melounů. Proti nim byly minaminimy jen dva roztomilé kopečky. V duchu jsem to okomentoval 'ještě pořád má co dohánět'.
"....Hmm, vymítání ďábla, huh."
odtrhnul jsem oči od Minami a napůl přesvědčeně - napůl pochybovačně jsem přikývnul.
"Aha, ty tomu nevěříš. Vůbec tomu nevěříš, Nanjou-kun. Za to tě určitě stihne boží trest! Dobře, hned se omluv. Pozvi mě na džus. Když to uděláš, tak ti odpustím."
"...Kdo si myslíš, že jsi? Nech toho nebo ti naplácám na zadek."
pohrozil jsem namyšlené Minami, když:
"N-Nech toho! Jestli to uděláš, tak tě začnu mít ráda~"
Minami si chytila oběma rukama zadeček a utekla pryč.
Zvláštní holka. Obrátil jsem se zpátky ke Gogyou-san.
"Takže, ohledně toho zlého ducha...je to nebezpečné? I když tomu pořád moc nevěřím."
"...Jestli mám být upřímná, je to hodně špatné. Proto mám takové obavy. Nanjou-kun, stalo se ti v poslední době něco zvláštního?"
Zvláštního, huh...
"Napadá mě jen to, že se teď můžu proměnit v Shinomunpsa."
Odpověděl jsem smrtelně vážně a Gogyou-san na mě nechápavě zírala.
"Sh-Shinomunpes?"
překvapeně naklonila hlavu a kysele se na mě podívala. Vytáhnul jsem z batohu plyšového psa a dal si ho na hlavu.
"Držet formaci - Shinomunpes! Jsem pes! Jsem silný! Jsem úžasný! Haff!"
"Haff!"
Kupodivu i Gogyou-san udělala: "Haff!" a mile se usmála. Ve tváři při tom měla výraz nevinného dítěte. Chytil jsem psíka do ruky a dal ho napravo. Gogyou-san se také pohnula doprava. Když jsem plyšákem pohnul nalevo, pohnula se doleva i ona. Při pohybu nahoru se postavila, a když jsem psa naopak přesunul dolů, Gogyou-san se ohnula za ním.
Zábavné. Na zkoušku jsem hračku zahodil. Má spolužačka se odrazila od země a psa ve vzduchu pohotově chytila. Spokojeně si ho přitiskla na hruď a řekla mi:
"To bylo škaredé, jak jsi ho zahodil. Chudáček psík. Co kdyby se zranil!"
N-Naštval jsem ji.
"Tak si ho nechej."
"Můžu?"
Oči se jí zaleskly. Původně jsem ho chtěl věnovat Elni, ale dám ho jako omluvu Gogyou-san.
Vypadalo to, že ho má ráda.
"Ale určitě mu dej jméno, slyšíš?"
"Jasně, nějaké vymyslím."
byla nadšená.
"Mockrát děkuju, vážně. Posledně jsem měla smůlu, tak jsem to vzdala."
..Hmm? Posledně jsem měla smůlu?
"Takže to je důvod, proč jsi byla před dvěma dny v herním centru?"
"Ano, narazila jsem na něj při nákupech-"
celá zrudla a sklopila pohled.
"Co se děje?"
"...E-Ehm, omlouvám se. Myslela jsem, že bude lepší to nezmiňovat, a když ses se mnou bavil jako obvykle..nakonec jsem tě využila. Mrzí mě, co se stalo."
Gogyou-san najednou zvedla hlavu.
Bylo to podivné. Obět, mezi jejíž prsa jsem spadnul, se omlouvala.
"Já vím, že to byla nehoda. Jen jsi se mi snažil pomoct. A já se pak styděla a utekla. Jsem trapná."
Taky jsem byl trapný, když jsem měl v koutku duše radost, že jsem mezi její prsa spadnul.
"Ne, Gogyou-san. Byla to moje chyba, tak se tím netrap. Správně bys mi měla vynadat."
"To nemůžu. Snažil ses mi pomoci."
"Ale nakonec jsem neudělal nic. Jen jsem se proletěl vzduchem. A ti kluci pak utekli sami."
"Uuuh, promiň. Bolelo to?"
Gogyou-san se asi cítila vinna, takže se pořád víc a víc omlouvala a vypadala sklesleji. Rychle jsem zavrtěl hlavou:
"Ne, bylo to v pohodě. Nic se nestalo."
"...Vážně? Nezranil ses?"
"Jasně, že ne. Za co mě máš? Nekoukej se na mě tak shora jen proto, že ses dostala na národní šampionát v kendo, slečinko."
Řekl jsem v žertu smutně vypadající Gogyou-san. Překvapeně se na mě podívala.
"..Můžu se tě na něco zeptat?"
pošeptala stydlivě.
"Takže ty víš, že dělám kendo?"
"Jo, a taky že jsi dobrá. Slyšel jsem spoustu hrdinských historek od Asady."
Přikývnul jsem a Gogyou-san se na mě stydlivě podívala.
"...Když jsi to věděl...proč ses mi snažil pomoct?"
"Hm? Byla jsi vylekaná, ne?"
odpověděl jsem. Gogyou-san na chvíli zaváhala a pak se zahanbeným úsměvem přikývla: "...Ano,".
Věděl jsem, že je vystrašená. Asada mi vyprávěl, jak Gogyou-san několikrát statečně zachránila dívky před neodbytnými muži. Ale ubránit někoho před dotěrným nápadníkem a ubránit sám sebe jsou dvě naprosto odlišné věci. Psychický tlak je zásadně jiný, když vidíte někoho sexuálně obtěžovaného, a když jste tím obtěžovaným vy sám. Samotnému se mi to stalo. To jsem byl ještě malé dítě a jeden muž na mě ve vlaku nepříjemně dotíral. Tehdy jsem byl opravdu vyděšený. Přidušené chraptění toho chlapa bylo... Ne, nebudu to rozebírat.
Stál jsem zády ke Gogyou-san, která hladila psíka po hlavě, a řekl:
"Dobře se o toho psa starej."
"Aaah, jo. Děkuju. Jsi moc milý, Nanjou-kun."
Otočil jsem se a ona s překvapeným výrazem pokračovala:
"Každý o tobě říká, že jsi děsivý, dábel nebo strašák, ale já z tebe strach nemám, když jsi tak milý."
"....Nevím, jestli je to pochvala nebo se mě snažíš urazit, ale tvůj udivený pohled rozhodně není moc taktní."
Opravdu mi spolužáci říkali ďábel nebo strašák?
Jak kruté. Proč mně 'džentlmenovi' takhle říkají?
"No nic, půjdu. Můžeš jít do kendo klubu nebo tak. Taky můžeš honit spolužáky po chodbě a křičet 'Mám tě!' "
"M-Mám tě? Nic takového nedělám."
"To říkáš teď, ale nemáš náhodou pořád s sebou skutečný meč?"
řekl jsem v žertu a ukázal na pouzdro s bambusovým mečem, které měla Gogyou-san v ruce.
"Eeeh? Ty víš, že tam mám skutečný meč?"
Teď byla pro změnu překvapená Gogyou-san.
Takže v tom pouzdře byl vážně opravdový meč? Doufal jsem, že si dělá legraci, ale vzhledem k okolnostem jsem se na to neptal.
Chytil jsem batoh do ruky, řekl: "Měj se," a chtěl odejít, když:
"Ah, počkej, Nanjou-kun. Pojďme kus cesty společně.
navhrnla mi Gogyou-san.
"Jak bych ho měla pojmenovat?"
zeptala se mě s úsměvem.
Vypadala potěšeně a tvářila se spokojeně.
Zastavil jsem se, založil ruce a začal s vážným výrazem přemýšlet.
Možná se mě Gogyou-san pokoušela napodobit, když se taky zastavila a pozorně si hračku prohlížela. Stáli jsme uprostřed chodby a usilovně se snažili přijít na vhodné jméno. Konečně jsme se shodli na 'Hayato'.
Rozloučili jsme se a po cestě domů jsem přemýšlel.
Ten 'zlý duch', kterého Gogyou-san zmínila, co to bylo?
Byla tak nadšená z plyšové hračky, že na to úplně zapoměla...ale Minami zmínila nějaký boží trest. To je přece nesmysl?
Naklonil jsem hlavu a před očima se mi objevil prstýnek od Elni.
To mi připomělo. Hned druhý den potom, co jsem ho od Elni dostal, mi Gogyou-san řekla, že páchnu..
Že by to byl prokletý prsten?
To je děsivé.
Budu se na to muset Elni zeptat, až ji zase potkám.
***
"Jsem doma."
Otevřel jsem vchodové dveře a vešel do domu. Hodiny v předsíni ukazovaly půl osmé. Přišel jsem celkem pozdě. O tři hodiny později než obvykle.
Na cestě domů jsem se zastavil v knihkupectví a koupil si knížku, ale to nebylo všechno.
O chvíli později se na mě vrhlo hejno netopýrů.
Nesnažte se mi tvrdit, že ti netopýři měli nějakou souvislost se 'zlým duchem', o kterém mluvila Gogyou-san. I když i mě to napadlo hned, jak na mě zaútočili. Nakonec jsem je ale zahnal a konečně došel domů.
Bohužel jsem neměl čas netopýry pronásledovat a dorazit.
"Shinobu-san, vítej doma."
Zdravila mě Luna, jako vždy se zářivým úsměvem.
"Vezmu ti batoh."
"Dnes ne, mám tam pornočasopis,"
schválně jsem zdůraznil.
Ale Luna jen pobaveně odpověděla: "V pohodě, nevyhodím ti ho."
Bylo zbytečné odporovat, takže jsem Luně batoh neochotně předal.
"Pak mi ho ale vrať, dobře? Přísahej! Nevím, co bych ti udělal, kdybys mi lhala!"
A provedl jsem podezřelý pohyb rukou.
"Z cesty!"
Náhle mě něco prudce udeřilo do břicha. Bylo to kopnutí. Vrazil jsem do stěny.
Nemusel jsem se ani ptát, kdo to byl. Jediný člen rodiny, který byl schopen takového bezdůvodného násilí, byla moje matka.
Ksakru. Jako vždycky se ke mně připlížila bez jediného zvuku.
Ale bylo to i proto, že jsem nebyl dost ostražitý. Bylo začátečnické takovému kopnutí neuhnout. Nestalo by se to, kdybych kolem sebe rozprostřel svoje 'ki'. Doma jsem prostě nebyl tak pozorný. A lunin roztomilý úsměv moji obezřetnost ještě víc naboural. Byla to lunina chyba.
"Za to můžeš ty, Luno!"
"Eeeeh? Ale já jsem přece nic neudělala? Chtěla jsem ti jen vzít batoh a chvíli si s tebou povídat...to je všechno...
Luna zrozpačitěla.
"Jsi strašný."
"Zrovna od tebe to tak chci slyšet. Nemáš pocit, že je to trochu drsné, takhle kopnout svého drahého syna hned potom, co přišel domů? Jak se to chováš ke svému dítěti, sakra?"
Když jsem matku, která se vedle mě objevila, nazval 'idiotem', byl jsem ztrestán železnou pěstí.
Kdyby mi Luna nepřišla na pomoc, začal bych asi nahlas křičet bolestí.
"Tomoe-san, prosím netýrej Shinobu-san. Je vystrašený. Bolí ho to a celý se třese."
"Jen to předstírá. Předstírá, slyšíš? Správně bys měla být naštvaná, Luno-chan. Ten idiot řekl 'Dnes přijdu brzo domů, jooo~ budu si hrát s Lunou jooo~' a místo toho došel takhle pozdě. Celou dobu jsi na něho čekala.' "
"Shinobu-san měl hodně práce. Určitě musel něco udělat ve škole."
"A-Ano, Shinobu-san měl hodně práce. Na cestě domů na něho zaútočilo hejno netopýrů a musel s nimi bojovat na život a na smrt. Je to pravda!"
Potvrdil jsem: "Je to vážně pravda," mojí naštvané matce, ale ani trochu mi nevěřila.
"Ty mi věříš, Luno, že?"
prosebně jsem se na ni zadíval.
"...Netopýři."
řekla Luna vážně a zamračila se.
"...Eh? Ty mi taky nevěříš?"
"Ehm? N-Ne. To ne. Věřím ti! Doopravdy. Jen mě to překvapilo -ach, prosím, netvař se tak..."
"...Shinomun jde do svého pokoje."
"Uuuu, vypadá tak sklíčeně. Co teď. Co mám dělat?"
"Jen ho nech být. Ať klidně umře."
"Tomoe-san, to je sprosté! Prosím, buď na Shinobu-san milejší!"
"Luno-chan, jsi roztomilá, i když se rozčiluješ."
"...Eh? -Eh, uaaaaa! T-Tomoe-san, p-přestaň prosím! K-Kam mi to saháš~ P-Přestaň... Aaaahn..."
Šel jsem do svého pokoje a slyšel zespodu luniny a matčiny roztoužené hlasy.
Výkřiky jako: "Taková velká prsa!" a "Uaahmm.." se rozléhaly domem, ale Shinomun je ignoroval.
Shinomun byl v depresi. Shinomun jim nezáviděl.
Zavřel jsem dveře od pokoje a z batohu, který jsem předím sebral Luně, vytáhl novou knížku. Chtěl jsem čtením aspoň trochu uklidnit mé zlomené srdce. Podíval jsem se na obálku.
Jen aby bylo jasno, nebyl to pornočasopis.
Byl to nejnovější díl mé oblíbené série. Předchozí knížka vyšla před šesti měsíci a teď jsem měl v ruce novou část, na kterou jsem se tolik těšil.
"...Hmm, kde to je?"
Už to bylo půl roku, co jsem četl poslední díl.
Úplně jsem zapoměl, kam jsem ho dal.
'Měl bys mít svoje oblíbené knížky na jednom místě', pomyslel jsem si. Ale měl jsem jich tolik, že bylo těžké je nějak uspořádat.
"Kam jsem ji dal?"
Vytahoval jsem knížky z polic a hledal tu, kterou jsem zrovna potřeboval... Najednou jsem vzadu v knihovničce zahlédl zvláštní knihu - byla úplně černá. Se zájmem jsem ji vytáhl ven, ale neměla na sobě napsaný žádný název.
Co to bylo?
Jakoby z knihy sálala zlověstná aura. Byla úplně jiná než všechny ostatní knížky, které jsem měl.
",...Kde jsem to koupil?"
Otevřel jsem ji a začal v ní listovat. Byla psaná anglicky. Uviděl jsem magické obrazce a bizarní obrázky lidí a zvířat určených k obětování.
Nepochybně to byla kniha černé magie. Působivé, že jsem se odvážil takovou knížku koupit, když jsem byl ještě na základní škole. Ale to, že jsem ji měl v knihovničce, ještě neznamenalo, že jsem ji musel koupit.
Dokonce jsem si pamatoval, jak jsem ji se slovníkem překládal, abych mohl vzývat ďábla.
Proč jsem ale sakra potřeboval vyvolávat ďábla?
Listoval jsem temně černou knihou, když -AAAA. Hlavou mi projela intenzivní bolest, silnější než kdy před tím. Měl jsem pocit, že mi praskne lebka a z očí mi vytryskly slzy. Vidění se mi rozostřilo a v mysli se mi začaly míhat kousky obrazů.
Rudá krev.
Mé mladší já v slzách.
Úsměv.
Natažená ruka.
Hlava, kterou někdo hladí.
Teplo.
Plačící dívka.
Mé mladší já v slzách.
Plyšová kočka - Útržkovité obrazy se mi zjevovaly pořád rychleji a mé utrpění se stupňovalo.
Klesl jsem na kolena a začal sténat...Pak jsem ale zatřásl hlavou a postavil se. Bolest okamžitě zmizela a já jsem najednou zapoměl všechno, co jsem před chvílí viděl.
Asi proto, že jsem se zvednul od knížky.
Mlčky jsem na ni zíral.
"...Bude lepší ji vrátit."
Opatrně jsem uchopil knihu černé magie a rychle ji vrátil do police.
Byl jsem zvědavý, co to všechno mělo znamenat. Tep se mi zrychlil, když
-KLEP, KLEP
Náhlé zaklepání na dveře. Překvapeně jsem sebou cuknul.
"K-Kdo je tam? Zloděj?"
"Ehm? T-To jsem já."
Slyšel jsem lunin hlas zpoza dveří: "Uhm, jsi na mě naštvaný kvůli tomu, co se stalo? Nepochybovala jsem o tobě. Věřím ti," pokračovala Luna. Ale co myslela tím 'co se stalo'?
Podezřelé. Byla to opravdu Luna? Osoba na druhé straně dveří jen řekla 'to jsem já'.
Kdo je to 'to jsem já'? Řekni svoje jméno a pak zahrej, pořádně."
"Z-Zahrej na co?"
"...Na kytaru?"
"Promiň, ale to neumím."
"Tak se to nauč a pak mi to předvedeš. A teď konečně řekni svoje jméno."
"Jsem Luna, Shinobu-san."
"Opravdu? Jsi vážně Luna?"
"Ano, jsem Luna."
Jemný hlas. Byl jsem si jistý, že se Luna za dveřmi usmívá. Ale pořád jsem neměl v úmyslu ji otevřít.
"Jestli jsi vážně Luna, tak mi budeš schopná odpovědět na následující otázku. Odpověz a dokaž, že jsi Luna."
"Vynasnažím se!"
Byla pořádně namotivovaná. Proč? Kohokoliv jiného by to už nebavilo...Mohla být třeba šťastná, že ji věnuji pozornost? To by byla stejná jako pes.
Dobře, zkusíme jednoduchou otázku.
"Tady je otázka. Jak velké jsou košíčky luniny podprsenky? Vyber z následujících možností:
1) košíčky D
2) košíčky E
3) košíčky F
Takže, co je správně?"
"E-Ehm... Není tam správná možnost..."
"Proboha! Tak jaká je správná velikost?"
"O-O jedno číslo větší."
odpověděla Luna stydlivě.
Pane bože! Luniny míry dalece překonaly moje očekávání. Větší než třetí možnost...je to vůbec povolené? Huh.
"Právě sis znepřátelila spoustu dívek."
"V-V žádném případě. Řekl jsi mi, abych odpověděla. Styděla jsem se, ale řekla jsem to!"
"Máš pravdu, zvládla jsi to. Můžeš jít dál."
"Ach, ano. Promiň."
Klika cvakla a dveře se otevřely. Objevila se Luna. Červená až po uši.
"Takže, co potřebuješ? Mám ztuhlá záda, namasíruj mi je."
"Ano."
Luna se usmála a šla ke mně. V půlce cesty se ale zastavila, lehce potřásla hlavou, jakoby si na něco vzpoměla.
"Shinobu-san, večeře je na stole. Namasíruju tě potom, dobře?"
Kdyby si Luna oblékla šaty služebné, byla by dokonalá služebná.
Po cestě do jídelny jsem přemýšlel, jak přesvědčit matku, aby Luně takové šaty koupila.
Úplně jsem při tom zapoměl na knihu černé magie.
Navíc dnes vstávala stejně pozdě jako já. To bylo nezvyklé.
"Co je s tebou? Šla jsi včera pozdě do postele?"
"Učila jsem se až do jedné v noci."
pronesla hrdě Nazuna a pyšně vypnula hruď.
"Ehm? T-Ty jsi se učila? Do jedné v noci?"
"Jasně, poctivě jsem se učila a pak jsem se mohla podívat na anime."
Takže se chtěla podívat na anime. To už na ni sedělo.
"Luna-san mi pomohla s domácími úkoly, takže jsem mohla koukat na moje seriály. Všechno jsem nepochopila, ale Mii-chan říkala, že to bylo zajímavé."
Už je mi to jasné. Koukala se na anime, aby si o tom mohla popovídat s kamarádkou Mii-chan. Měla si to raději nahrát a podívat se na to ráno a ne zůstávat tak dlouho vzhůru.
"Koukám, že jsi hodná holka co si váží kamarádů."
"Tak mě za odměnu pohlaď po vlasech~"
Nazuna se přitočila blíž a nastavila mi hlavu. Já jsem zatím pokračoval: "Ale!
Když jsem ti v sobotu pomohl s domácími úkoly, tak jsi řekla 'jsem strašně utahaná z nakupování a zítra si odpočinu' je to tak? A pak jsi ještě dělala úkoly s Lunou? A učila ses s ní včera pozdě do noci? Co se děje, Nazuno-kun?"
Zvednul jsem ruku a dodal: "Podle odpovědi můžeš schytat pár pohlavků!"
"O-Ouuu, neee! Nazukočka byla tak ospalá, že se spletla!"
Sestra si rychle zakryla hlavu oběma rukama.
Hmmm, pěkně problémová Nazukočka. Ale vypadá to, že udělala všechny úkoly, takže jí odpustím.
A poprosila o pomoc Lunu, huh. Takže Luna je docela chytrá. Bylo trochu pozdě se o to zajímat, ale kolik vlastně bylo Luně? Podle vzhledu bych jí tipoval tak o rok až dva víc než mě, ale nemohl jsem si být jistý. Navíc byla cizinka.
"-Dobře, Nazuno-kun. Můj rozsudek je..."
Podíval jsem se zpátky na Nazunu a řekl: "Nevinná."
Obžalovaná Nazuna ale musela být hodně ospalá.
Oči měla napůl zavřené, neposlouchala mě a lehce vrávorala. Houpala se ze strany na stranu a chystala se přejít rušnou ulici.
"Hej!"
Rychle jsem ji chytil za límec a stáhnul zpátky.
"Uaaaahh!"
Asi jsem zabral víc, než jsem chtěl. Nazuniny nohy se odlepily od země a košile ji musela přiškrtit. Má sestra začala bolestivě kašlat.
"Promiň, jsi v pořádku?"
"Ne, nejsem, ani trochu. Jsem úplně hotová. Nazukočka už nemá žádnou sílu. Odnes mě, brácho."
Jednoduše mi chtěla usnout na zádech. Unaveně natáhla obě ruce.
"Nebuď tak rozmazlená!"
Proboha, musela být přece nějaká hranice její zhýčkanosti. Chtěl jsem Nazunu pozlobit a lehce jsem ji plácl po hlavě. Překvapeně se na mě podívala a najednou začala vzlykat:
"Fň fňuk~ Brácha mě bije... Tys...mě praštil~"
"N-Ne, proč tak najednou natahuješ? Tak moc to přece nemohlo bojet, nebo jo?
"Bolelo~ Zranil jsi moje city~"
Takže jsem 'zranil její city'. To mě dostalo.
"Jo, tak promiň, Nazuno. Ale byla to i tvoje chyba, víš? Takhle se motat po ulici je nebezpečné. Co kdyby tě třeba přejelo auto?"
"To není problém, když to beru vážně."
"Jestli tohle myslíš vážně, tak je nebezpečná i tvoje hlava."
"Není."
zašklebila se na mě.
"To JE nebezpečné. Auta jsou smrtící zbraně, které se pohybují kolem nás. Taky jsi cíl, rozumíš?
"Dokaž to!"
"...Už tě přece auto jednou srazilo, nevzpomínáš si?"
"A jsem živá, jak vidíš!"
"Tak a dost!"
Nebyl jsem příliš důrazný, ale Nazuna celá ztuhla a zase vypadala, že se rozbrečí. Že bych se zatvářil tak hrozivě?
Unaveně jsem si vydechnul a natáhnul k Nazuně ruku.
"...Nazuno. Napadlo tě někdy, jak mi asi bylo, když tě po té autonehodě odvezli do nemocnice? Táta, máma, každý se o tebe strašně moc bál. Takže...buď už od teď opatrná, dobře?"
V bezvědomí a ohrožení života.
Nevěděla, jak dlouho jsem tehdy plakal.
Když jsem ji hladil po hlavě, zamumlala:
"...Moc se omlouvám, brácho."
"V pořádku."
"Promiň, že jsem tak hloupá."
Aaach, rozbolela mě hlava.
"Uuuu, pros o odpuštění za svou hloupost, pitomá kočko."
"Být hloupá není chyba. Je to zvláštnost."
'Zvláštnost', jak příhodné slovo.
Vzdychnul jsem, když Nazunza znovu zamumlala:
"..Už si budu dávat pozor."
Hmm, jestli to opravdu pochopila, tak by to měla zopakovat ještě jednou od začátku.
Znovu jsem ji pohladil po vlasech. Usmála se a vzala mě za ruku.
"Takhle to nebude nebezpečné."
"Nikdy nedospěješ, co?"
"To mě nevadí."
zašeptala spokojeně moje sestra a houpala mi s rukou.
Kdybychom se tehdy drželi za ruce, nemuselo se Nazuně nic stát. Zamyšleně jsem se podíval na nazuninu malou ručku, když:
"Brácho, máš tak velkou ruku,"
řekla najednou Nazuna.
"Drsná a silná kůže. Taky spoustu jizev. Stejně jako táta nebo děda."
"Vážně?"
"Jasně. Seš silnej. Tvrdě jsi v dědově dóžu trénoval."
"....Protože jsem slabý."
Na rozdíl od mého otce jsem neměl žádný talent pro bojová umění.
I můj děda, který pořád vtipkoval, mi s vážnou tváři řekl: "S takovou chceš jednou převzít dóžo? Vzdej to."
Mohokrát jsem slyšel 'vzdát to...nevhodný...žádný talent...'
"Bez cíle. Bez bojovného ducha. Bez ambicí. S tím se nedají dělat bojová umění. Nauč se jen tolik, aby ses dokázal ubránit."
Šokovalo mě, když mi to tehdy děda takto přímo řekl. Proto jsem tehdy v jeho dóžu přestal trénovat.
Neměl jsem vůli stát se silnějším. Jen jsem si hrál. Obdivoval jsem otce i dědu, kteří byli silní, ale to byl můj jediný hloupý důvod.
Taková motivace prostě nestačí.
Díval jsem se na svoje ruce a zajímalo mě 'Proč jsem se chtěl stát silnějším? Proč jsem to nikdy nevzdal?' Zlámané kosti, plivání krve, nespočet porážek. Trénoval jsem a trénoval a trénoval... Slepě jsem pokračoval. Poháněl mě podvědomý neklid a nikdy jsem nepřestal.
Časem jsem zapoměl na důvody, proč jsem se chtěl stát silnějším.
"Teď už seš silný."
"Nesnáším bezmocnost."
Pořád si jasně pamatuju, jak jsem se nenáviděl, když měla Nazuna autonehodu a já jsem nedokázal nic udělat. Tehdy jsem si slíbil, že už se to nesmí opakovat a příště svou sestru ochráním.
Ale cítil jsem, že to nebyl jediný důvod.
Chtěl jsem opravdu chránit jen moji sestru?
Bolest, nervozita, smutek - negativní emoce při kterých jsem mimoděk zatínal pěsti. Tušil jsem, že je tady ještě někdo další. Přemýšlel jsem o tom a...hlavou mi zase projela prudká bolest.
Možná jsem zapoměl něco důležitého?
Měl jsem neurčitou předtuchu.
"...Brácho, co se děje?"
Vyjekla Nazuna vystrašeně, když jsem se zamračil a oči mi potemněly.
Oooops, to nebylo dobré. Byl jsem na dně hned po ránu.
Ponořil jsem ruku do batohu a vylovil plyšového psíka. Toho s bílou srstí a červeným kloboukem, kterého jsem vytáhl z automatu před dvěma dny. Posadil jsem si ho na hlavu a vykřikl:
"Držet formaci - Shinomunpes!"
"Máš toho psa rád, brácho?"
"Jasně."
Mohl bych ho dát jako dárek vzteklému psovi Elni, až ji příště potkám. Napadlo mě.
Mezitím jsem pokračoval do školy, držel Nazunu za ruku a pes mi pořád seděl na hlavě.
***
Skončila čtvrtá hodina a následovala polední pauza. Čas v klidu si sníst oběd, ale...cítil jsem se nesvůj.
"...Cos provedl?"
Asada, sedící naproti, se mě ustaraně zeptal.
"Gogyou-san se na tebe koukala celé dopoledne."
Ano, cítil jsem na sobě její pohled už od rána.
Asi to bylo proto, jak jsem jí před dvěma dny v obchodním centru doslova skočil mezi prsa.
"Možná ti můžu pomoct?"
Dokonce i Asada mě chtěl podpořit.
"Tak dobře. Když na tom tak trváš, budu tvou nabídku muset přijmout. Poslouchej..."
"No, ne že by mě to doopravdy zajímalo, ale seš pokaždé tak domýšlivý. Je to svým způsobem vzrušující."
"Nezamiluj se do mě."
"P-Přestaň. Nedrž tu mrkev jako cigaretu. Když ji...tak... Já-já...přitahuješ mě!"
Asada byl dneska obzvláště nechutný....
Uvažoval jsem, že mu dám nějakou dobrou radu, ale konečně, proč to nezkusit.
"Asado, poslouchej. Měl jsem nehodu...a na konci jsem měl hlavu vraženou mezi prsy Gogyou-san."
Pravdivě jsem popsal co se stalo.
"Řekni to ještě jednou! Bastarde!"
Vykřikl najednou Asada a vyskočil ze židle.
"Vytahuješ se? Chtěl ses mi pochlubit? Řekni, že jo!"
"Je to tak."
arogantně jsem přikývnul, přesně jak chtěl. To Asadu ještě víc rozhodilo.
"Neodpustitelné. To ti nikdy nezapomenu! Fakt jsi mě naštval! Jsem strašně naštvanej!"
"Buď zticha. Dám ti špenát, tak už toho nech."
"Jaaaj~"
Stačilo trochu špenátu a Asada se uklidnil.
"Tak a teď mi řekni, co má Gogyou-san ráda?"
"...Cože? Chceš si ji udobřit nějakým dárkem? To je ubohé."
vyzvídal Asada, zatímco jedl špenát.
"Podívej, dám ti i smažené vejce, které máš tak rád. Co ty na to?"
Zamával jsem mu vajíčkem před očima.
"Hmm, i když na to nevypadá, Gogyou-san miluje zvířata. Slyšel jsem, že nejradši má psy."
odpověděl okamžitě. Asada Kouta- člověk, který se dá koupit smaženým vejcem.
"Aha, psy. Tak to je jasné. Dostane tebe."
"Ale já jsem Shiba18 .
Shiba byl ale taky pes. Netušil jsem, co má Asada za úchylku, ale Gogyou-san by stejně tak hloupého psa nechtěla.
"Ale vážně, nejlepší bude, když se půjdeš omluvit."
"To mi takovej cucák jako ty nemusí říkat."
"Zase tak arogantní! Ale proto seš tak fascinující a okouzl~"
"Nechutné!" rychle jsem přerušil rozplývajícího se Asadu, i když jsem si to taky myslel.
Musím se Gogyou-san slušně omluvit.
Čekal jsem na příležitost behěm polední pauzy, ale Gogyou-san byla neustále obklopená hloučkem spolužáků. Mel jsem smůlu.
A nechtělo se mi jen tak přijít, přerušit její rozhovor s přáteli a omluvit se: "Promiň, že jsem ti vrazil hlavu mezi prsa!"
Přemýšlel jsem, jak to udělat, když bylo najednou odpoledne a škola skončila.
Hmm, dnes nejsem ve formě. Zkusím to zase zítra. Důležité je přece i správné načasování.
Omlouval jsem si v duchu svou vlastní neschopnost, když:
"Nanjou-kun, můžeme si promluvit?"
Někdo mě nečekaně oslovil. Překvapilo mě to, až jsem lehce nadskočil.
Hlas totiž patřil Gogyou-san.
Co-Co teď? Ani trochu jsem se na to necítil.
Věděl jsem, že až se otočím, tak mi Gogyou-san vynadá 'Seš úchyl přes prsa! Seš prsy úplně posedlý! Uděláš pro ně všechno!' a další den se mnou ve třídě už nikdo nepromluví. Ne, že by mě tohle až tak trápilo, ale aspoň jsem se musel Gogyou-san pořádně omluvit.
"Nanjou-kun, máš teď čas?"
Nezněla vůbec naštvaně a držela si svůj obvyklý důstojný pohled.
Překvapilo mě to. Ale bylo to příjemné překvapení.
I když nevypadala naštvaně, byl jsem pořád ostražitý a choval se pokorně.
"Potřebuješ něco? Pro tebe si čas určitě udělám. Co se děje?"
zeptal jsem se s úsměvem, ale uvnitř jsem se zatím pořádně potil. Gogyou-san na mě chvíli zírala a pak řekla:
"Nanjou-kun. Nedávno jsi se zmínil, že jsi jako malý vyvolával ďábla. Děláš to pořád?"
měla nečekaně vážný výraz ve tváři.
Ahh, to jsem opravdu vypadal tak zlý?
Nebo se mě tím pokoušela urazit? Ostatně pořád jsem si myslel, že je na mě naštvaná.
'Vypadáš jako zločinec, takže živě vidím jak v noci chodíš po městě a něco provádíš.' Určitě teď přesně tohle chtěla říct...zasáhlo mě to.
"....Gogyou-san, byla to moje chyba. Chci se ti za to omluvit, tak mě prosím neurážej."
"Ehhh? C-Co? Ne, nechtěla jsem tě urazit. Tak to není. Už jsem ti to přece řekla dřív, ne? Cítím z tebe zlého ducha."
"Ale před tím jsi mě chtěla urazit?"
"Ne, řekla jsem ne!"
Byl jsem v šoku. Gogyou-san zoufale kroutila hlavou a mávala rukama.
"Chtěla jsem ti jen říct, že ta přítomnost zlého ducha, co z tebe cítím, zesiluje. Takže jsem se začala bát..."
Najednou vedle nás zavířila krátká sukýnka a přitočila se k nám naše spolužačka Minami. Byla to nejlepší kamarádka Gogyou-san a často spolu obědvaly. Minami se strašidelně usmála:
"Nanjou-kun. Vážně jsi nic neprovedl? Gogyou-san má silný duchovní cit. Většinou má v tomhle pravdu. Zrovna nedávno měl Yanase-san ze třetího ročníku několikrát po sobě podivnou smůlu. Požádal o radu Gogyou-san a ona mu řekla: "Jsi posedlý zlým duchem."-
"Takže co jako? Musel si koupit kouzelnou konvičku?"
"Ne! Gogyou-san ho vymítila! Protože ví jak! Tak ji dobře poslouchej!"
Minami pyšně vypnula prsa. Vypadalo to, jako by mluvila spíš o sobě.
Její velká prsa se zhoupnuly. Vzpoměl jsem si na lunina ňadra velikost malých melounů. Proti nim byly minaminimy jen dva roztomilé kopečky. V duchu jsem to okomentoval 'ještě pořád má co dohánět'.
"....Hmm, vymítání ďábla, huh."
odtrhnul jsem oči od Minami a napůl přesvědčeně - napůl pochybovačně jsem přikývnul.
"Aha, ty tomu nevěříš. Vůbec tomu nevěříš, Nanjou-kun. Za to tě určitě stihne boží trest! Dobře, hned se omluv. Pozvi mě na džus. Když to uděláš, tak ti odpustím."
"...Kdo si myslíš, že jsi? Nech toho nebo ti naplácám na zadek."
pohrozil jsem namyšlené Minami, když:
"N-Nech toho! Jestli to uděláš, tak tě začnu mít ráda~"
Minami si chytila oběma rukama zadeček a utekla pryč.
Zvláštní holka. Obrátil jsem se zpátky ke Gogyou-san.
"Takže, ohledně toho zlého ducha...je to nebezpečné? I když tomu pořád moc nevěřím."
"...Jestli mám být upřímná, je to hodně špatné. Proto mám takové obavy. Nanjou-kun, stalo se ti v poslední době něco zvláštního?"
Zvláštního, huh...
"Napadá mě jen to, že se teď můžu proměnit v Shinomunpsa."
Odpověděl jsem smrtelně vážně a Gogyou-san na mě nechápavě zírala.
"Sh-Shinomunpes?"
překvapeně naklonila hlavu a kysele se na mě podívala. Vytáhnul jsem z batohu plyšového psa a dal si ho na hlavu.
"Držet formaci - Shinomunpes! Jsem pes! Jsem silný! Jsem úžasný! Haff!"
"Haff!"
Kupodivu i Gogyou-san udělala: "Haff!" a mile se usmála. Ve tváři při tom měla výraz nevinného dítěte. Chytil jsem psíka do ruky a dal ho napravo. Gogyou-san se také pohnula doprava. Když jsem plyšákem pohnul nalevo, pohnula se doleva i ona. Při pohybu nahoru se postavila, a když jsem psa naopak přesunul dolů, Gogyou-san se ohnula za ním.
Zábavné. Na zkoušku jsem hračku zahodil. Má spolužačka se odrazila od země a psa ve vzduchu pohotově chytila. Spokojeně si ho přitiskla na hruď a řekla mi:
"To bylo škaredé, jak jsi ho zahodil. Chudáček psík. Co kdyby se zranil!"
N-Naštval jsem ji.
"Tak si ho nechej."
"Můžu?"
Oči se jí zaleskly. Původně jsem ho chtěl věnovat Elni, ale dám ho jako omluvu Gogyou-san.
Vypadalo to, že ho má ráda.
"Ale určitě mu dej jméno, slyšíš?"
"Jasně, nějaké vymyslím."
byla nadšená.
"Mockrát děkuju, vážně. Posledně jsem měla smůlu, tak jsem to vzdala."
..Hmm? Posledně jsem měla smůlu?
"Takže to je důvod, proč jsi byla před dvěma dny v herním centru?"
"Ano, narazila jsem na něj při nákupech-"
celá zrudla a sklopila pohled.
"Co se děje?"
"...E-Ehm, omlouvám se. Myslela jsem, že bude lepší to nezmiňovat, a když ses se mnou bavil jako obvykle..nakonec jsem tě využila. Mrzí mě, co se stalo."
Gogyou-san najednou zvedla hlavu.
Bylo to podivné. Obět, mezi jejíž prsa jsem spadnul, se omlouvala.
"Já vím, že to byla nehoda. Jen jsi se mi snažil pomoct. A já se pak styděla a utekla. Jsem trapná."
Taky jsem byl trapný, když jsem měl v koutku duše radost, že jsem mezi její prsa spadnul.
"Ne, Gogyou-san. Byla to moje chyba, tak se tím netrap. Správně bys mi měla vynadat."
"To nemůžu. Snažil ses mi pomoci."
"Ale nakonec jsem neudělal nic. Jen jsem se proletěl vzduchem. A ti kluci pak utekli sami."
"Uuuh, promiň. Bolelo to?"
Gogyou-san se asi cítila vinna, takže se pořád víc a víc omlouvala a vypadala sklesleji. Rychle jsem zavrtěl hlavou:
"Ne, bylo to v pohodě. Nic se nestalo."
"...Vážně? Nezranil ses?"
"Jasně, že ne. Za co mě máš? Nekoukej se na mě tak shora jen proto, že ses dostala na národní šampionát v kendo, slečinko."
Řekl jsem v žertu smutně vypadající Gogyou-san. Překvapeně se na mě podívala.
"..Můžu se tě na něco zeptat?"
pošeptala stydlivě.
"Takže ty víš, že dělám kendo?"
"Jo, a taky že jsi dobrá. Slyšel jsem spoustu hrdinských historek od Asady."
Přikývnul jsem a Gogyou-san se na mě stydlivě podívala.
"...Když jsi to věděl...proč ses mi snažil pomoct?"
"Hm? Byla jsi vylekaná, ne?"
odpověděl jsem. Gogyou-san na chvíli zaváhala a pak se zahanbeným úsměvem přikývla: "...Ano,".
Věděl jsem, že je vystrašená. Asada mi vyprávěl, jak Gogyou-san několikrát statečně zachránila dívky před neodbytnými muži. Ale ubránit někoho před dotěrným nápadníkem a ubránit sám sebe jsou dvě naprosto odlišné věci. Psychický tlak je zásadně jiný, když vidíte někoho sexuálně obtěžovaného, a když jste tím obtěžovaným vy sám. Samotnému se mi to stalo. To jsem byl ještě malé dítě a jeden muž na mě ve vlaku nepříjemně dotíral. Tehdy jsem byl opravdu vyděšený. Přidušené chraptění toho chlapa bylo... Ne, nebudu to rozebírat.
Stál jsem zády ke Gogyou-san, která hladila psíka po hlavě, a řekl:
"Dobře se o toho psa starej."
"Aaah, jo. Děkuju. Jsi moc milý, Nanjou-kun."
Otočil jsem se a ona s překvapeným výrazem pokračovala:
"Každý o tobě říká, že jsi děsivý, dábel nebo strašák, ale já z tebe strach nemám, když jsi tak milý."
"....Nevím, jestli je to pochvala nebo se mě snažíš urazit, ale tvůj udivený pohled rozhodně není moc taktní."
Opravdu mi spolužáci říkali ďábel nebo strašák?
Jak kruté. Proč mně 'džentlmenovi' takhle říkají?
"No nic, půjdu. Můžeš jít do kendo klubu nebo tak. Taky můžeš honit spolužáky po chodbě a křičet 'Mám tě!' "
"M-Mám tě? Nic takového nedělám."
"To říkáš teď, ale nemáš náhodou pořád s sebou skutečný meč?"
řekl jsem v žertu a ukázal na pouzdro s bambusovým mečem, které měla Gogyou-san v ruce.
"Eeeh? Ty víš, že tam mám skutečný meč?"
Teď byla pro změnu překvapená Gogyou-san.
Takže v tom pouzdře byl vážně opravdový meč? Doufal jsem, že si dělá legraci, ale vzhledem k okolnostem jsem se na to neptal.
Chytil jsem batoh do ruky, řekl: "Měj se," a chtěl odejít, když:
"Ah, počkej, Nanjou-kun. Pojďme kus cesty společně.
navhrnla mi Gogyou-san.
"Jak bych ho měla pojmenovat?"
zeptala se mě s úsměvem.
Vypadala potěšeně a tvářila se spokojeně.
Zastavil jsem se, založil ruce a začal s vážným výrazem přemýšlet.
Možná se mě Gogyou-san pokoušela napodobit, když se taky zastavila a pozorně si hračku prohlížela. Stáli jsme uprostřed chodby a usilovně se snažili přijít na vhodné jméno. Konečně jsme se shodli na 'Hayato'.
Rozloučili jsme se a po cestě domů jsem přemýšlel.
Ten 'zlý duch', kterého Gogyou-san zmínila, co to bylo?
Byla tak nadšená z plyšové hračky, že na to úplně zapoměla...ale Minami zmínila nějaký boží trest. To je přece nesmysl?
Naklonil jsem hlavu a před očima se mi objevil prstýnek od Elni.
To mi připomělo. Hned druhý den potom, co jsem ho od Elni dostal, mi Gogyou-san řekla, že páchnu..
Že by to byl prokletý prsten?
To je děsivé.
Budu se na to muset Elni zeptat, až ji zase potkám.
***
"Jsem doma."
Otevřel jsem vchodové dveře a vešel do domu. Hodiny v předsíni ukazovaly půl osmé. Přišel jsem celkem pozdě. O tři hodiny později než obvykle.
Na cestě domů jsem se zastavil v knihkupectví a koupil si knížku, ale to nebylo všechno.
O chvíli později se na mě vrhlo hejno netopýrů.
Nesnažte se mi tvrdit, že ti netopýři měli nějakou souvislost se 'zlým duchem', o kterém mluvila Gogyou-san. I když i mě to napadlo hned, jak na mě zaútočili. Nakonec jsem je ale zahnal a konečně došel domů.
Bohužel jsem neměl čas netopýry pronásledovat a dorazit.
"Shinobu-san, vítej doma."
Zdravila mě Luna, jako vždy se zářivým úsměvem.
"Vezmu ti batoh."
"Dnes ne, mám tam pornočasopis,"
schválně jsem zdůraznil.
Ale Luna jen pobaveně odpověděla: "V pohodě, nevyhodím ti ho."
Bylo zbytečné odporovat, takže jsem Luně batoh neochotně předal.
"Pak mi ho ale vrať, dobře? Přísahej! Nevím, co bych ti udělal, kdybys mi lhala!"
A provedl jsem podezřelý pohyb rukou.
"Z cesty!"
Náhle mě něco prudce udeřilo do břicha. Bylo to kopnutí. Vrazil jsem do stěny.
Nemusel jsem se ani ptát, kdo to byl. Jediný člen rodiny, který byl schopen takového bezdůvodného násilí, byla moje matka.
Ksakru. Jako vždycky se ke mně připlížila bez jediného zvuku.
Ale bylo to i proto, že jsem nebyl dost ostražitý. Bylo začátečnické takovému kopnutí neuhnout. Nestalo by se to, kdybych kolem sebe rozprostřel svoje 'ki'. Doma jsem prostě nebyl tak pozorný. A lunin roztomilý úsměv moji obezřetnost ještě víc naboural. Byla to lunina chyba.
"Za to můžeš ty, Luno!"
"Eeeeh? Ale já jsem přece nic neudělala? Chtěla jsem ti jen vzít batoh a chvíli si s tebou povídat...to je všechno...
Luna zrozpačitěla.
"Jsi strašný."
"Zrovna od tebe to tak chci slyšet. Nemáš pocit, že je to trochu drsné, takhle kopnout svého drahého syna hned potom, co přišel domů? Jak se to chováš ke svému dítěti, sakra?"
Když jsem matku, která se vedle mě objevila, nazval 'idiotem', byl jsem ztrestán železnou pěstí.
Kdyby mi Luna nepřišla na pomoc, začal bych asi nahlas křičet bolestí.
"Tomoe-san, prosím netýrej Shinobu-san. Je vystrašený. Bolí ho to a celý se třese."
"Jen to předstírá. Předstírá, slyšíš? Správně bys měla být naštvaná, Luno-chan. Ten idiot řekl 'Dnes přijdu brzo domů, jooo~ budu si hrát s Lunou jooo~' a místo toho došel takhle pozdě. Celou dobu jsi na něho čekala.' "
"Shinobu-san měl hodně práce. Určitě musel něco udělat ve škole."
"A-Ano, Shinobu-san měl hodně práce. Na cestě domů na něho zaútočilo hejno netopýrů a musel s nimi bojovat na život a na smrt. Je to pravda!"
Potvrdil jsem: "Je to vážně pravda," mojí naštvané matce, ale ani trochu mi nevěřila.
"Ty mi věříš, Luno, že?"
prosebně jsem se na ni zadíval.
"...Netopýři."
řekla Luna vážně a zamračila se.
"...Eh? Ty mi taky nevěříš?"
"Ehm? N-Ne. To ne. Věřím ti! Doopravdy. Jen mě to překvapilo -ach, prosím, netvař se tak..."
"...Shinomun jde do svého pokoje."
"Uuuu, vypadá tak sklíčeně. Co teď. Co mám dělat?"
"Jen ho nech být. Ať klidně umře."
"Tomoe-san, to je sprosté! Prosím, buď na Shinobu-san milejší!"
"Luno-chan, jsi roztomilá, i když se rozčiluješ."
"...Eh? -Eh, uaaaaa! T-Tomoe-san, p-přestaň prosím! K-Kam mi to saháš~ P-Přestaň... Aaaahn..."
Šel jsem do svého pokoje a slyšel zespodu luniny a matčiny roztoužené hlasy.
Výkřiky jako: "Taková velká prsa!" a "Uaahmm.." se rozléhaly domem, ale Shinomun je ignoroval.
Shinomun byl v depresi. Shinomun jim nezáviděl.
Zavřel jsem dveře od pokoje a z batohu, který jsem předím sebral Luně, vytáhl novou knížku. Chtěl jsem čtením aspoň trochu uklidnit mé zlomené srdce. Podíval jsem se na obálku.
Jen aby bylo jasno, nebyl to pornočasopis.
Byl to nejnovější díl mé oblíbené série. Předchozí knížka vyšla před šesti měsíci a teď jsem měl v ruce novou část, na kterou jsem se tolik těšil.
"...Hmm, kde to je?"
Už to bylo půl roku, co jsem četl poslední díl.
Úplně jsem zapoměl, kam jsem ho dal.
'Měl bys mít svoje oblíbené knížky na jednom místě', pomyslel jsem si. Ale měl jsem jich tolik, že bylo těžké je nějak uspořádat.
"Kam jsem ji dal?"
Vytahoval jsem knížky z polic a hledal tu, kterou jsem zrovna potřeboval... Najednou jsem vzadu v knihovničce zahlédl zvláštní knihu - byla úplně černá. Se zájmem jsem ji vytáhl ven, ale neměla na sobě napsaný žádný název.
Co to bylo?
Jakoby z knihy sálala zlověstná aura. Byla úplně jiná než všechny ostatní knížky, které jsem měl.
",...Kde jsem to koupil?"
Otevřel jsem ji a začal v ní listovat. Byla psaná anglicky. Uviděl jsem magické obrazce a bizarní obrázky lidí a zvířat určených k obětování.
Nepochybně to byla kniha černé magie. Působivé, že jsem se odvážil takovou knížku koupit, když jsem byl ještě na základní škole. Ale to, že jsem ji měl v knihovničce, ještě neznamenalo, že jsem ji musel koupit.
Dokonce jsem si pamatoval, jak jsem ji se slovníkem překládal, abych mohl vzývat ďábla.
Proč jsem ale sakra potřeboval vyvolávat ďábla?
Listoval jsem temně černou knihou, když -AAAA. Hlavou mi projela intenzivní bolest, silnější než kdy před tím. Měl jsem pocit, že mi praskne lebka a z očí mi vytryskly slzy. Vidění se mi rozostřilo a v mysli se mi začaly míhat kousky obrazů.
Rudá krev.
Mé mladší já v slzách.
Úsměv.
Natažená ruka.
Hlava, kterou někdo hladí.
Teplo.
Plačící dívka.
Mé mladší já v slzách.
Plyšová kočka - Útržkovité obrazy se mi zjevovaly pořád rychleji a mé utrpění se stupňovalo.
Klesl jsem na kolena a začal sténat...Pak jsem ale zatřásl hlavou a postavil se. Bolest okamžitě zmizela a já jsem najednou zapoměl všechno, co jsem před chvílí viděl.
Asi proto, že jsem se zvednul od knížky.
Mlčky jsem na ni zíral.
"...Bude lepší ji vrátit."
Opatrně jsem uchopil knihu černé magie a rychle ji vrátil do police.
Byl jsem zvědavý, co to všechno mělo znamenat. Tep se mi zrychlil, když
-KLEP, KLEP
Náhlé zaklepání na dveře. Překvapeně jsem sebou cuknul.
"K-Kdo je tam? Zloděj?"
"Ehm? T-To jsem já."
Slyšel jsem lunin hlas zpoza dveří: "Uhm, jsi na mě naštvaný kvůli tomu, co se stalo? Nepochybovala jsem o tobě. Věřím ti," pokračovala Luna. Ale co myslela tím 'co se stalo'?
Podezřelé. Byla to opravdu Luna? Osoba na druhé straně dveří jen řekla 'to jsem já'.
Kdo je to 'to jsem já'? Řekni svoje jméno a pak zahrej, pořádně."
"Z-Zahrej na co?"
"...Na kytaru?"
"Promiň, ale to neumím."
"Tak se to nauč a pak mi to předvedeš. A teď konečně řekni svoje jméno."
"Jsem Luna, Shinobu-san."
"Opravdu? Jsi vážně Luna?"
"Ano, jsem Luna."
Jemný hlas. Byl jsem si jistý, že se Luna za dveřmi usmívá. Ale pořád jsem neměl v úmyslu ji otevřít.
"Jestli jsi vážně Luna, tak mi budeš schopná odpovědět na následující otázku. Odpověz a dokaž, že jsi Luna."
"Vynasnažím se!"
Byla pořádně namotivovaná. Proč? Kohokoliv jiného by to už nebavilo...Mohla být třeba šťastná, že ji věnuji pozornost? To by byla stejná jako pes.
Dobře, zkusíme jednoduchou otázku.
"Tady je otázka. Jak velké jsou košíčky luniny podprsenky? Vyber z následujících možností:
1) košíčky D
2) košíčky E
3) košíčky F
Takže, co je správně?"
"E-Ehm... Není tam správná možnost..."
"Proboha! Tak jaká je správná velikost?"
"O-O jedno číslo větší."
odpověděla Luna stydlivě.
Pane bože! Luniny míry dalece překonaly moje očekávání. Větší než třetí možnost...je to vůbec povolené? Huh.
"Právě sis znepřátelila spoustu dívek."
"V-V žádném případě. Řekl jsi mi, abych odpověděla. Styděla jsem se, ale řekla jsem to!"
"Máš pravdu, zvládla jsi to. Můžeš jít dál."
"Ach, ano. Promiň."
Klika cvakla a dveře se otevřely. Objevila se Luna. Červená až po uši.
"Takže, co potřebuješ? Mám ztuhlá záda, namasíruj mi je."
"Ano."
Luna se usmála a šla ke mně. V půlce cesty se ale zastavila, lehce potřásla hlavou, jakoby si na něco vzpoměla.
"Shinobu-san, večeře je na stole. Namasíruju tě potom, dobře?"
Kdyby si Luna oblékla šaty služebné, byla by dokonalá služebná.
Po cestě do jídelny jsem přemýšlel, jak přesvědčit matku, aby Luně takové šaty koupila.
Úplně jsem při tom zapoměl na knihu černé magie.
14 Stalker je posedlý nějakou osobou, sleduje ji nebo dokonce pronásleduje.
15 Automat, ve kterém je malý jeřáb, s jehož pomocí se hráč snaží vytáhnout plyšáka. Po vhození mince se nastaví poloha a drapák se 1x spustí a pokusí se chytit plyšovou hračku. Tvar a velikost je ale nastavena tak, že se to většinou nepovede a je nutné vhodit další minci atd.
16 Kovové figurky-postavičky hrdinů filmů-seriálů.
17 Pěnové bonbóny, žužu hmota.
15 Automat, ve kterém je malý jeřáb, s jehož pomocí se hráč snaží vytáhnout plyšáka. Po vhození mince se nastaví poloha a drapák se 1x spustí a pokusí se chytit plyšovou hračku. Tvar a velikost je ale nastavena tak, že se to většinou nepovede a je nutné vhodit další minci atd.
16 Kovové figurky-postavičky hrdinů filmů-seriálů.
17 Pěnové bonbóny, žužu hmota.
Žádné komentáře:
Okomentovat