Byla dcerou prostitutky, a proto se na ni všichni ve vesnici odjakživa dívali s opovržením a pohrdali jí.
Ale ať jí dělali cokoliv, nikdy neprosila o pomoc. Nikdy neplakala a nikoho nežádala, aby ji pomohl.
Ale ať jí dělali cokoliv, nikdy neprosila o pomoc. Nikdy neplakala a nikoho nežádala, aby ji pomohl.
Dcera šlapky, dcera děvky, špinavá holka... Ať ji uráželi sebevíc, vždycky se přinutila k usměvu a odpustila jim.
Ve skutečnosti si ale přála, aby ji někdo pomohl. Chtěla být něčí. Chtěla být milována.
Ve skutečnosti si ale přála, aby ji někdo pomohl. Chtěla být něčí. Chtěla být milována.
Když
plakala, modlila se k bohu. Prosila ho o lásku. Naivně bohu sloužila a
zasvětila se mu. Věřila, že se jednou najde někdo, kdo ji přijme.
-Ale jednoho dne se pro ni všechno změnilo.
Toho roku se do vesnice se rozšířila smrtelná nemoc.
Vesničné byli zoufalí. Jeden po druhém umírali a přeživší začali hledat původce nemoci. Obviňovali upíry, čarodějnice i ďábly a hledali obětního beránka.
S postupem času a rostoucí beznadějí začali hledat lidskou oběť.
Tou se stala nebohá dívka.
Vesničané ve svém honu na čarodějnice zapálili kostel, ve kterém dívka s dalšími sestrami žila. Slyšela jejich šílený smích, zlostné a obviňující výkřiky 'boží služebnice neshoří, ale jestli jsou v moci ďábla, budou spáleny na popel'.
Byla zděšená. Kvůli ní byl kostel v plamenech a její sestry v ohnivém pekle bež možnosti uniknout. Mohla se jen zoufale modlit, aby oheň uhasnul a ostatní sestry se zachránily.
-A v tu chvíli se stal zázrak. Z její levé dlaně zazářilo světlo. Ucítila spalující bolest, a když se na dlaň podívala, spatřila jizvu ve tvaru kříže, ze které proudila krev.
Bylo to stigma. Zranění, které Ježíš Kristus utrpěl na kříži, se objevilo i na jejím těle. Boží znamení - dívka byla bohem vyvolená.
Teď mohla všechny zachránit.
Zaradovala se a s touto novou silou zastavila oheň, který burácel kostelem. Snažila se jen ochránit svůj domov a své sestry.
Ale vesničané, kteří to viděli, začali křičet 'Je to ďábel!'.
A dívka byla pro svůj dobrý skutek obviněna z čarodějnictví.
A nově nabytou silou se jí ale podařilo utéct a navždy opustila svou rodnou vesnici.
Pořád se nevzdávala a věřila, že když bude konat dobré skutky, najde se konečně někdo, kdo ji bude mít rád a odmění se jí láskou
Vydala se na dlouhou cestu. Navštívila mnoho míst a všude šířila laskavost.
S darem od boha ale zároveň přestala stárnout a tak ji lidé pořád znovu nazývali ďáblem.
Chtěla, aby ji někdo potřeboval. Chtěla, aby se na ni někdo usmíval. Nic víc.
Proto lidem pořád pomáhala a byla nenáviděna a odsuzována jako démon.
Nevzdávala se a pořád věřila.
Její malý sen se ale nikdy nesplnil.
Bůh se nad dívkou nesmiloval. Jen ji obdařil 'silou'. Lidé se zase dívky jen báli jako 'ďábla'...
Jediný, kdo si divky všimnul, byl skutečný ďábel.
Pomohl jí a odvedl dívku z lidského zvěta do říše démonů. Tam nikomu nevadila a nikdo jí neopovrhoval.
I tak jsem ale cítil zlost a vztek a křičel 'Pitomče!' dokud jsem nezačal chraptět.
-To byl příběh jedné dívky. Příběh dívky, kterou matka opustila za úplňku. Příběh dívky, která se musela stát ďáblem, protože ji nikdo jiný nechtěl.
***
"...Hm?"
Náhle se mi vrátilo vědomí.
"...Oh? Jsi vzhůru?"
Otevřel jsem oči a uviděl Elni. Uvědomil jsem si, že cítím vzadu na hlavě příjemné teplo a měkko. Ležel jsem na elnině klíně.
"Jsi v pořádku?"
Otočil jsem se za hlasem a viděl Gogyou-san, jak mě pozorně sleduje.
Tvářila se ustaraně. Zase mě zaujaly její dlouhé řasy a jemné rysy.
Bezeslova jsem vstal a rozhlédl se okolo.
Byl jsem na břehu řeky, která kolem mě poklidně plynula.
Proč jsem tu byl?
"-!"
V tu chvíli mi to došlo.
Vzpoměl jsem si na luninu uslzenou tvář.
"Co se děje, Nanjou-kun?"
zeptala se mě s obavami Gogyou-san, kterou asi polekalo, jak jsem se prudce zvednul ze země.
"....Tak co se stalo? Šla jsem domů a povídla si s Elni, když jsme tě uviděly, jak ses zhroutil na cestě.
Překvapilo nás to. Je možné, že ti něco udělal ďábel?"
"Ne tak rychle, Hijiri. Bojím se, že ji Shinobu něčím naštval. Možná už se nemohl udržet a začal jí hladit kozičky?"
"H-Hej, Elni, proč se mi snažíš šáhnout na prsa?"
Elni se motala kolem Gogyou-san a objímala ji zezadu.
Vypadalo to, že se během té doby, co byly společně o samotě, sblížily natolik, že si začaly říkat křestními jmény.
A já jsem mezitím byl...
"...Odvedl ji pryč."
Zaťal jsem pěsti.
"Ďábel. Ďábel odvedl Lunu pryč."
Gogyou-san a Elni se po mém prohlášení zatvářily zmateně.
"Je to pravda, Shinobu?"
Přikývnul jsem a obě dívky udiveně naklonily hlavy.
"To je zvláštní."
"Co jako?"
"Když se nad tím racionálně zamyslíš, tak je docela zvláštní, aby ďábel proniknul do lidského světa a vrátil se zpátky s dalším ďáblem. Nenapadá mě žádný důvod, proč by to dělal."
Gogyou-san na elnina slova souhlasně přikývla.
"Pochopila bych, kdyby mu pomáhal se získáním lidské duše, ale...nechal tě být, Nanjou-kun. Takže skutečný důvod byla opravdu Luna...? Ale nechápu, proč by pronikali přes silnou bariéru jen kvůli tomuhle."
Podle Gogyou-san i Elni byl pro ďábly průchod přes bariéru do lidského světa krajně riskantní operace. Když se sem dostali násilím, ztráceli většinu své síly a jejich schopnosti zde byly značně omezené. A pokud je našel exorcista, jako třeba Gogyou-san, měli opravdový problém.
Proto byli ďáblové odkázáni na vyvolávání lidmi.
Ten ďábel-Bram, riskoval tohle obrovské riziko jen proto, aby přivedl Lunu zpátky. Musel k tomu mít nějaký dobrý důvod.
"...To mi připomíná, že mu Luna říkala 'otče'."
"Hm? Takže si pro tu blondýnku přišel táta?"
"....Aspoň mu tak Luna říkala."
Luna toho rudovlasého ďábla, Brama, rozhodně oslovovala jako otce.
V jeho slovech k ní bylo cítit náklonnost, přestože ji odváděl násilím. Když ale mluvil ke mně, cítil jsem jen zášť a nepřátelství.
-To dítě z před sedmi let.
Jeho oči byly plné nenávisti.
"Ale nedopadlo to nakonec dobře?"
zeptala se chladně Gogyou-san, když jsem zvednul hlavu.
"Zbavil ses toho ďábla, ne?"
"Správně, dobře to pro tebe dopadlo, Shinobu."
Gogyou-san i Elni opakovaly 'Dobře pro tebe.'
...Dobře pro mě, říkáte?
"Je to zvláštní. Prsten, který jsi ode mě dostal, by s tebou měl spojit nějakého strážného ducha, který má k tobě vztah. Většinou je to některý z předků nebo domácí zvíře... Ale zajímalo by mě, proč jsi dostal ďábla?"
Elni naklonila hlavu a pokračovala.
"Když jsem tě poprvé viděla, nevypadal jsi jako někdo, kdo má blízko k démonům. Byla jsem šťastná, že jsi mě pozval na oběd, takže jsem ti chtěla dát strážného ducha... Ale já...omlouvám se. Nakonec jsi ode mě dostal ďábla. Vážně mě to mrzí."
řekla Elni a smutně svěsila hlavu.
"Příště ti dám správného ducha. Bude perfektní! Krásný, uhlazený a budeš šťastný, jen když s tebou bude."
"Nepotřebuju ho."
nabídla mi nadšeně Elni, ale já jsem to okamžitě odmítnul.
"Nepotřebuju nic takového. Chci jen Lunu."
Opravdu jsem si přál jenom ji.
Nikdo ji nemohl nahradit.
"..Hej, Elni. Řekla jsi, že mě prsten spojí s někým, ke komu mám nějaký vztah. Ale co když jsem s Lunou měl něco společného-?"
"Copak jsi někdy uzavřel smlouvu s ďáblem? Rozhodně to tak nevypadá."
přerušila mě Elni.
Nepamatoval jsem si, že bych se Luně upsal. To teď ale nebylo důležité.
Měl jsem pocit, že už jsem Lunu potkal někdy dřív.
"To mi připomíná..."
prozatím tiše stojící Gogyou-san se najednou zeptala:
"Nanjou-kun, prý jsi kdysi vyvolával ďábla. Mohlo by to spolu souviset?"
-Dítě z před sedmi let.
Zase jsem ucítil ostrou bolest v hlavě.
Někdy v minulosti...ano...před sedmi lety se něco stalo.
Kdykoliv jsem se pokusil si na to vzpomenout, začala mi třeštit hlava. Nemohl jsem s tou bolestí jasně uvažovat natož si něco vybavit.
"Uaaaah."
Měl jsem pocit, že se mi lebka rozletí na kusy a s výkřikem jsem padl na kolena. Přesto jsem s tím bojoval a vyšplhal po břehu vzhůru. Doklopýtal jsem k nejbližšímu velkému stromu - a začal hlavou vší silou mlátit do kmene.
"Nanjou-kun!"
Slyšel jsem šokovaný hlas Gogyou-san, ale i tak jsem nepřestal hlavou bušit do stromu. Po chíli se mi roztrhla kůže na čele a krev začala cákat kolem, ale zmatek v mojí mysli, který s sebou přinesla ta trýznivá bolest, byl pryč.
Uvažování se mi rozjasnilo.
Hlavou mi začaly proudit vzpomínky.
Skřípění brzd. Malá postava letící vzduchem. Červená krev. Prázdná slova. Vzlykání a slzy. Mé vlhké tváře. Teplo ruky na mojí hlavě. Nežné teplo. Něžný úsměv. Něžná slova. Smutný úsměv. Smutné oči. Dvě malé a tak zoufale bezmocné ruce.
Viděl jsem plačící dívku... Chtěl jsem ji ochránit a automaticky jsem natáhnul ruku.
"Nanjou-kun!"
"Shinobu!"
Když jsem se probral, Gogyou-san a Elni mě podpíraly.
"Co to děláš jen tak z ničeho nic!?" Jsi v pořádku? Aaaach, ty krvácíš!"
"Bolelo to, Shinobu? Už jsi v pořádku? Proč jsi to udělal?"
Nechápavě jsem panikařící dívky sledoval, pak se opřel zády o strom a sjel dolů na zem. Z úst mi vyšel dlouhý výdech.
Ach, už rozumím.
...Najednou jsem všechno věděl a všemu rozuměl. Jen mě zajímalo, proč jsem to zapoměl.
Jasně, jako mladší jsem se už s Lunou potkal.
"...Hej, mám mladší sestru, víš..."
Když jsem najednou promluvil, Gogyou-san a Elni se na sebe podívaly, ale nepřerušily mě. Obě ztichly a v očekávání mě sledovaly.
Díky, řeknu vám všechno.
Chtěl jsem to dostat ven. Vyjádřit to slovy. Všechny mé drahocenné vzpomínky...už jsem je nechtěl zase zapomenout.
"Je to zvláštní sestra. Od té doby, co jsem jí jako malé dal k narozeninám plyšovou hračku kočky, má kočky strašně ráda. Kamkoliv šla, cokoliv dělala, vždycky šťastně objímala tu plyšovou kočku, protože byla ode mě."
Byl to levný plyšák, ale měla ho strašně ráda.
"Ale je hloupá. Jednoho dne plyšáka někde ztratila. Nepřestávala brečet a omlouvat se. Já i můj otec jsme proto hračku zoufale hledali, až jsme ji našli...a vrátili mé sestře."
Kočka byla trochu špinavá a pravou ruku měla roztrženou. Ale přesto...
"Byla radostí celá bez sebe. Pořád k sobě hračku tiskla a ani na chvíli ji nechtěla pustit... Tehdy to začalo. Stala se na mě prakticky závislá.
Pořád za mnou s úsměvem chodila a říkala 'brácho, brácho'.
Moji kamarádi si ze mě kvůli tomu ale dělali legraci a začal jsm se cítit trapně. Proto jsem svojí sestře řekl, ať už se na mě nelepí. Ale neposlouchala mě."
Celá ubrečená za mnou pořád chodila.
"Byl jsem takový idiot...Chtěl jsem si z ní udělat legraci. Věděl jsem, že mi nebude stačit a rozběhl jsem se. Slyšel jsem za sebou její volání 'Brácho!', ale nevšímal jsem si ho a běžel... Byl jsem hlupák."
Měl jsem ji vzít za ruku a jít s ní.
"...Stalo se to na přechodu. Za zády se mi ozvalo hlasité zaskřípění brzd."
Zlověstný zvuk pištících brzd.
"Cítil jsem, že se stalo něco hrozného a když jsem se otočil... Viděl jsem drobné tělo, jak letí vzduchem a bezvládně dopadá na zem."
V hlavě se mi rozlilo prázdno a nemohl jsem se ani nadechnout.
"V panice jsem se rozběhl. Má sestra krvácela z hlavy a ochable ležela na zemi. Byl jsem k smrti vyděšený. Věděl jsem, že musím něco udělat, ale nemohl jsem. Nohy mi zkameněly strachem a dokázal jsem jen křičet 'Nazuno!' - jméno mé sestry."
Červená krev. Její malé nehybné tělo. Plyšová kočka, kterou pořád svírala rukama.
"Po chvíli najednou pootevřela zastřené oči... Možná byla jen zmatená nebo nechápala, co se jí stalo, protože tichým hlasem řekla:"
"- Pane Kocoure, dnes jsem vás neztratila."
"To bylo všechno. Jediná věta. Potom ztratila vědomí a upadla do bezvědomí. Doktor v nemocnici, ve které skončila, to neurčitě nazýval 'vegetativní stav' 21 ."
Nedokázal jsem přestat plakat.
"Má sestra pořád 'spala'. Jeden měsíc, druhý měsíc, pořád se neprobírala."
Nikdo mi to nedával za vinu. Jenom já jsem se nepřestával obviňovat.
"Mohl jsem jen prosit boha a modlit se. Bylo ale jedno jak moc a často jsem se modlil. Bůh mi neodpověděl."
Takže jsem...
"Nezajímalo mě kdo to bude, jen když mi dokáže splnit moje přání. Mohl to být i ďábel. Chtěl jsem jen zachránit svou malou sestru. Proto jsem se rozhodl vzývat ďábla."
Byl jsem připraven zaplatit vlastní duší, výměnou za nazunino uzdravení.
"Při mém zoufalém pokusu jsem použil knihu černé magie, abych vyvolal ďábla. Ten, kterého jsem vyvolal, byl ale úplně jiný, než jsem očekával. Řekl jsem mu o své sestře a ďábel ji beze slova uzdravil. Pak mě pohladil po hlavě a konejšivě řekl:"
"- Je to v pořádku. Teď už je to v pořádku."
"Ďábel si neřekl o moji duši. Jen se na mě usmál a odešel."
Byl jsem šťastný. Nazuna se zase smála. Objímala plyšovou hračku a smála se.
"Démon, který mi pomohl...pomohl mojí sestře, byla Luna."
Na to Gogyou-san i Elni doširoka otevřely oči překvapením.
"Dal jsem Luně slib."
Ano, slib. Ten den, kdy zachránila Nazunu, jsem chtěl Luně nějakým způsobem poděkovat. Chtěl jsem ji zase vidět.
Ale když se mi tohle přání splnilo a znovu jsme se potkali...
Zatnul jsem pěsti, když jsem si na to zase vzpoměl.
Vybavil se mi můj slib.
-Zůstanu s tebou. Ochráním tě.
Tak jsem to cítil předtím a taky teď. Proto:
"Chci zachránit Lunu. Prosím pomozte mi."
Sklonil jsem hlavu před Gogyou-san.
Bylo to skličující, ale sám jsem neměl dost síly, abych Lunu osvobodil.
"Jsi přece exorcista, ne? Nemůžeš nějak zjistit, kde je Luna právě teď?"
"...Samozřejmě na to mám kouzlo."
"Tak potom prosím. Prosím, řekni mi, kde je Luna."
chytil jsem Gogyou-san za ramena a začal ji zoufale prosit.
"Mám jednu podmínku."
"Podmínku?"
zopakoval jsem jako papoušek.
"Půjdu s tebou. To je jediná podmínka."
odpověděla mi Gogyou-san se svým obvyklým chladným výrazem.
Když jsem na ni s vyvalenýma očima tupě zíral, lehce se usmála:
"Přece tě nemůžu nechat jít samotného, po tom všem."
...Proč sakra byla tak úžasná?
Zatímco jsem na Gogyou-san fascinovaně zíral, vytáhla něco z kapsy. Byla to černá koule velikosti golfového míčku.
Má spolužačka zamumlala zaklínadlo a koule začala zářit. Pak se kulička ve středu rozevřela a proměnila v něco, co vypadalo jako kompas.
"To je kompas. Můžu s tím najít polohu ďábla."
Nechala věc položenou na své dlani a pokračovala:
"Neurčuje to přesnou polohu, ale jen nám to ukáže směr a řekne odhad vzdálenosti. Takže to může chvíli trvat, než je doopravdy najdeme."
Po těchto slovech Elni udělala krok dopředu, hrdě vypnula prsa:
"Vypadá to, že mě potřebujete."
"...Žerty stranou."
vydechnul jsem unaveně, ale Elni našpulila rty:
"Shinobu, i já chci působit úžasně! Jestli budeš pořád tak zlý, rozbrečím se!"
Se slzami na krajíčku Elni zvedla ruku, položila ji nad kompas a vykřikla:
"Gununuh, božská síííílááááá! Ve svahilštině je to - BRAAAH!"
a přidala evidentně falešnou svahilštinu. V tom se ale stalo něco nečekaného.
Kompas ležící v ruce Gogyou-san se začal sám od sebe točit. Rotace se zrychlovala a pak se vznesl do vzduchu.
"Tak jaká jsem?! Naplnila jsem kompas mou božskou silou! Teď nám to ukáže přesnou polohu ďáblů.Není to skvělé, Shinobu? Pochval mě!"
Kompas začal reagovat na elnina slova a pomalu se dal do pohybu.
Takže když půjdeme za kompasem, tak najdeme Lunu?
"...Neuvěřitelné."
řekla Gogyou-san fascinovaně. Elni se jen usmála: "Jsem přece bohyně!" a znovu vypnula hruď.
"Bohyně jsou rozhodně úžasné. Elni, zkus plivat oheň z pusy."
Když to drobná dívka slyšela, jen rozhodně vykřikla: "Jasně!" a přitočila se ke Gogyou-san.
"Elnin oheň~"
zašeptala eroticky a vydechla do ucha Gogyou-san s tichým "Fuuu~".
"Hyaaan~"
zasténala má spolužačka roztomile.
-Ale jednoho dne se pro ni všechno změnilo.
Toho roku se do vesnice se rozšířila smrtelná nemoc.
Vesničné byli zoufalí. Jeden po druhém umírali a přeživší začali hledat původce nemoci. Obviňovali upíry, čarodějnice i ďábly a hledali obětního beránka.
S postupem času a rostoucí beznadějí začali hledat lidskou oběť.
Tou se stala nebohá dívka.
Vesničané ve svém honu na čarodějnice zapálili kostel, ve kterém dívka s dalšími sestrami žila. Slyšela jejich šílený smích, zlostné a obviňující výkřiky 'boží služebnice neshoří, ale jestli jsou v moci ďábla, budou spáleny na popel'.
Byla zděšená. Kvůli ní byl kostel v plamenech a její sestry v ohnivém pekle bež možnosti uniknout. Mohla se jen zoufale modlit, aby oheň uhasnul a ostatní sestry se zachránily.
-A v tu chvíli se stal zázrak. Z její levé dlaně zazářilo světlo. Ucítila spalující bolest, a když se na dlaň podívala, spatřila jizvu ve tvaru kříže, ze které proudila krev.
Bylo to stigma. Zranění, které Ježíš Kristus utrpěl na kříži, se objevilo i na jejím těle. Boží znamení - dívka byla bohem vyvolená.
Teď mohla všechny zachránit.
Zaradovala se a s touto novou silou zastavila oheň, který burácel kostelem. Snažila se jen ochránit svůj domov a své sestry.
Ale vesničané, kteří to viděli, začali křičet 'Je to ďábel!'.
A dívka byla pro svůj dobrý skutek obviněna z čarodějnictví.
A nově nabytou silou se jí ale podařilo utéct a navždy opustila svou rodnou vesnici.
Pořád se nevzdávala a věřila, že když bude konat dobré skutky, najde se konečně někdo, kdo ji bude mít rád a odmění se jí láskou
Vydala se na dlouhou cestu. Navštívila mnoho míst a všude šířila laskavost.
S darem od boha ale zároveň přestala stárnout a tak ji lidé pořád znovu nazývali ďáblem.
Chtěla, aby ji někdo potřeboval. Chtěla, aby se na ni někdo usmíval. Nic víc.
Proto lidem pořád pomáhala a byla nenáviděna a odsuzována jako démon.
Nevzdávala se a pořád věřila.
Její malý sen se ale nikdy nesplnil.
Bůh se nad dívkou nesmiloval. Jen ji obdařil 'silou'. Lidé se zase dívky jen báli jako 'ďábla'...
Jediný, kdo si divky všimnul, byl skutečný ďábel.
Pomohl jí a odvedl dívku z lidského zvěta do říše démonů. Tam nikomu nevadila a nikdo jí neopovrhoval.
I tak jsem ale cítil zlost a vztek a křičel 'Pitomče!' dokud jsem nezačal chraptět.
-To byl příběh jedné dívky. Příběh dívky, kterou matka opustila za úplňku. Příběh dívky, která se musela stát ďáblem, protože ji nikdo jiný nechtěl.
***
"...Hm?"
Náhle se mi vrátilo vědomí.
"...Oh? Jsi vzhůru?"
Otevřel jsem oči a uviděl Elni. Uvědomil jsem si, že cítím vzadu na hlavě příjemné teplo a měkko. Ležel jsem na elnině klíně.
"Jsi v pořádku?"
Otočil jsem se za hlasem a viděl Gogyou-san, jak mě pozorně sleduje.
Tvářila se ustaraně. Zase mě zaujaly její dlouhé řasy a jemné rysy.
Bezeslova jsem vstal a rozhlédl se okolo.
Byl jsem na břehu řeky, která kolem mě poklidně plynula.
Proč jsem tu byl?
"-!"
V tu chvíli mi to došlo.
Vzpoměl jsem si na luninu uslzenou tvář.
"Co se děje, Nanjou-kun?"
zeptala se mě s obavami Gogyou-san, kterou asi polekalo, jak jsem se prudce zvednul ze země.
"....Tak co se stalo? Šla jsem domů a povídla si s Elni, když jsme tě uviděly, jak ses zhroutil na cestě.
Překvapilo nás to. Je možné, že ti něco udělal ďábel?"
"Ne tak rychle, Hijiri. Bojím se, že ji Shinobu něčím naštval. Možná už se nemohl udržet a začal jí hladit kozičky?"
"H-Hej, Elni, proč se mi snažíš šáhnout na prsa?"
Elni se motala kolem Gogyou-san a objímala ji zezadu.
Vypadalo to, že se během té doby, co byly společně o samotě, sblížily natolik, že si začaly říkat křestními jmény.
A já jsem mezitím byl...
"...Odvedl ji pryč."
Zaťal jsem pěsti.
"Ďábel. Ďábel odvedl Lunu pryč."
Gogyou-san a Elni se po mém prohlášení zatvářily zmateně.
"Je to pravda, Shinobu?"
Přikývnul jsem a obě dívky udiveně naklonily hlavy.
"To je zvláštní."
"Co jako?"
"Když se nad tím racionálně zamyslíš, tak je docela zvláštní, aby ďábel proniknul do lidského světa a vrátil se zpátky s dalším ďáblem. Nenapadá mě žádný důvod, proč by to dělal."
Gogyou-san na elnina slova souhlasně přikývla.
"Pochopila bych, kdyby mu pomáhal se získáním lidské duše, ale...nechal tě být, Nanjou-kun. Takže skutečný důvod byla opravdu Luna...? Ale nechápu, proč by pronikali přes silnou bariéru jen kvůli tomuhle."
Podle Gogyou-san i Elni byl pro ďábly průchod přes bariéru do lidského světa krajně riskantní operace. Když se sem dostali násilím, ztráceli většinu své síly a jejich schopnosti zde byly značně omezené. A pokud je našel exorcista, jako třeba Gogyou-san, měli opravdový problém.
Proto byli ďáblové odkázáni na vyvolávání lidmi.
Ten ďábel-Bram, riskoval tohle obrovské riziko jen proto, aby přivedl Lunu zpátky. Musel k tomu mít nějaký dobrý důvod.
"...To mi připomíná, že mu Luna říkala 'otče'."
"Hm? Takže si pro tu blondýnku přišel táta?"
"....Aspoň mu tak Luna říkala."
Luna toho rudovlasého ďábla, Brama, rozhodně oslovovala jako otce.
V jeho slovech k ní bylo cítit náklonnost, přestože ji odváděl násilím. Když ale mluvil ke mně, cítil jsem jen zášť a nepřátelství.
-To dítě z před sedmi let.
Jeho oči byly plné nenávisti.
"Ale nedopadlo to nakonec dobře?"
zeptala se chladně Gogyou-san, když jsem zvednul hlavu.
"Zbavil ses toho ďábla, ne?"
"Správně, dobře to pro tebe dopadlo, Shinobu."
Gogyou-san i Elni opakovaly 'Dobře pro tebe.'
...Dobře pro mě, říkáte?
"Je to zvláštní. Prsten, který jsi ode mě dostal, by s tebou měl spojit nějakého strážného ducha, který má k tobě vztah. Většinou je to některý z předků nebo domácí zvíře... Ale zajímalo by mě, proč jsi dostal ďábla?"
Elni naklonila hlavu a pokračovala.
"Když jsem tě poprvé viděla, nevypadal jsi jako někdo, kdo má blízko k démonům. Byla jsem šťastná, že jsi mě pozval na oběd, takže jsem ti chtěla dát strážného ducha... Ale já...omlouvám se. Nakonec jsi ode mě dostal ďábla. Vážně mě to mrzí."
řekla Elni a smutně svěsila hlavu.
"Příště ti dám správného ducha. Bude perfektní! Krásný, uhlazený a budeš šťastný, jen když s tebou bude."
"Nepotřebuju ho."
nabídla mi nadšeně Elni, ale já jsem to okamžitě odmítnul.
"Nepotřebuju nic takového. Chci jen Lunu."
Opravdu jsem si přál jenom ji.
Nikdo ji nemohl nahradit.
"..Hej, Elni. Řekla jsi, že mě prsten spojí s někým, ke komu mám nějaký vztah. Ale co když jsem s Lunou měl něco společného-?"
"Copak jsi někdy uzavřel smlouvu s ďáblem? Rozhodně to tak nevypadá."
přerušila mě Elni.
Nepamatoval jsem si, že bych se Luně upsal. To teď ale nebylo důležité.
Měl jsem pocit, že už jsem Lunu potkal někdy dřív.
"To mi připomíná..."
prozatím tiše stojící Gogyou-san se najednou zeptala:
"Nanjou-kun, prý jsi kdysi vyvolával ďábla. Mohlo by to spolu souviset?"
-Dítě z před sedmi let.
Zase jsem ucítil ostrou bolest v hlavě.
Někdy v minulosti...ano...před sedmi lety se něco stalo.
Kdykoliv jsem se pokusil si na to vzpomenout, začala mi třeštit hlava. Nemohl jsem s tou bolestí jasně uvažovat natož si něco vybavit.
"Uaaaah."
Měl jsem pocit, že se mi lebka rozletí na kusy a s výkřikem jsem padl na kolena. Přesto jsem s tím bojoval a vyšplhal po břehu vzhůru. Doklopýtal jsem k nejbližšímu velkému stromu - a začal hlavou vší silou mlátit do kmene.
"Nanjou-kun!"
Slyšel jsem šokovaný hlas Gogyou-san, ale i tak jsem nepřestal hlavou bušit do stromu. Po chíli se mi roztrhla kůže na čele a krev začala cákat kolem, ale zmatek v mojí mysli, který s sebou přinesla ta trýznivá bolest, byl pryč.
Uvažování se mi rozjasnilo.
Hlavou mi začaly proudit vzpomínky.
Skřípění brzd. Malá postava letící vzduchem. Červená krev. Prázdná slova. Vzlykání a slzy. Mé vlhké tváře. Teplo ruky na mojí hlavě. Nežné teplo. Něžný úsměv. Něžná slova. Smutný úsměv. Smutné oči. Dvě malé a tak zoufale bezmocné ruce.
Viděl jsem plačící dívku... Chtěl jsem ji ochránit a automaticky jsem natáhnul ruku.
"Nanjou-kun!"
"Shinobu!"
Když jsem se probral, Gogyou-san a Elni mě podpíraly.
"Co to děláš jen tak z ničeho nic!?" Jsi v pořádku? Aaaach, ty krvácíš!"
"Bolelo to, Shinobu? Už jsi v pořádku? Proč jsi to udělal?"
Nechápavě jsem panikařící dívky sledoval, pak se opřel zády o strom a sjel dolů na zem. Z úst mi vyšel dlouhý výdech.
Ach, už rozumím.
...Najednou jsem všechno věděl a všemu rozuměl. Jen mě zajímalo, proč jsem to zapoměl.
Jasně, jako mladší jsem se už s Lunou potkal.
"...Hej, mám mladší sestru, víš..."
Když jsem najednou promluvil, Gogyou-san a Elni se na sebe podívaly, ale nepřerušily mě. Obě ztichly a v očekávání mě sledovaly.
Díky, řeknu vám všechno.
Chtěl jsem to dostat ven. Vyjádřit to slovy. Všechny mé drahocenné vzpomínky...už jsem je nechtěl zase zapomenout.
"Je to zvláštní sestra. Od té doby, co jsem jí jako malé dal k narozeninám plyšovou hračku kočky, má kočky strašně ráda. Kamkoliv šla, cokoliv dělala, vždycky šťastně objímala tu plyšovou kočku, protože byla ode mě."
Byl to levný plyšák, ale měla ho strašně ráda.
"Ale je hloupá. Jednoho dne plyšáka někde ztratila. Nepřestávala brečet a omlouvat se. Já i můj otec jsme proto hračku zoufale hledali, až jsme ji našli...a vrátili mé sestře."
Kočka byla trochu špinavá a pravou ruku měla roztrženou. Ale přesto...
"Byla radostí celá bez sebe. Pořád k sobě hračku tiskla a ani na chvíli ji nechtěla pustit... Tehdy to začalo. Stala se na mě prakticky závislá.
Pořád za mnou s úsměvem chodila a říkala 'brácho, brácho'.
Moji kamarádi si ze mě kvůli tomu ale dělali legraci a začal jsm se cítit trapně. Proto jsem svojí sestře řekl, ať už se na mě nelepí. Ale neposlouchala mě."
Celá ubrečená za mnou pořád chodila.
"Byl jsem takový idiot...Chtěl jsem si z ní udělat legraci. Věděl jsem, že mi nebude stačit a rozběhl jsem se. Slyšel jsem za sebou její volání 'Brácho!', ale nevšímal jsem si ho a běžel... Byl jsem hlupák."
Měl jsem ji vzít za ruku a jít s ní.
"...Stalo se to na přechodu. Za zády se mi ozvalo hlasité zaskřípění brzd."
Zlověstný zvuk pištících brzd.
"Cítil jsem, že se stalo něco hrozného a když jsem se otočil... Viděl jsem drobné tělo, jak letí vzduchem a bezvládně dopadá na zem."
V hlavě se mi rozlilo prázdno a nemohl jsem se ani nadechnout.
"V panice jsem se rozběhl. Má sestra krvácela z hlavy a ochable ležela na zemi. Byl jsem k smrti vyděšený. Věděl jsem, že musím něco udělat, ale nemohl jsem. Nohy mi zkameněly strachem a dokázal jsem jen křičet 'Nazuno!' - jméno mé sestry."
Červená krev. Její malé nehybné tělo. Plyšová kočka, kterou pořád svírala rukama.
"Po chvíli najednou pootevřela zastřené oči... Možná byla jen zmatená nebo nechápala, co se jí stalo, protože tichým hlasem řekla:"
"- Pane Kocoure, dnes jsem vás neztratila."
"To bylo všechno. Jediná věta. Potom ztratila vědomí a upadla do bezvědomí. Doktor v nemocnici, ve které skončila, to neurčitě nazýval 'vegetativní stav' 21 ."
Nedokázal jsem přestat plakat.
"Má sestra pořád 'spala'. Jeden měsíc, druhý měsíc, pořád se neprobírala."
Nikdo mi to nedával za vinu. Jenom já jsem se nepřestával obviňovat.
"Mohl jsem jen prosit boha a modlit se. Bylo ale jedno jak moc a často jsem se modlil. Bůh mi neodpověděl."
Takže jsem...
"Nezajímalo mě kdo to bude, jen když mi dokáže splnit moje přání. Mohl to být i ďábel. Chtěl jsem jen zachránit svou malou sestru. Proto jsem se rozhodl vzývat ďábla."
Byl jsem připraven zaplatit vlastní duší, výměnou za nazunino uzdravení.
"Při mém zoufalém pokusu jsem použil knihu černé magie, abych vyvolal ďábla. Ten, kterého jsem vyvolal, byl ale úplně jiný, než jsem očekával. Řekl jsem mu o své sestře a ďábel ji beze slova uzdravil. Pak mě pohladil po hlavě a konejšivě řekl:"
"- Je to v pořádku. Teď už je to v pořádku."
"Ďábel si neřekl o moji duši. Jen se na mě usmál a odešel."
Byl jsem šťastný. Nazuna se zase smála. Objímala plyšovou hračku a smála se.
"Démon, který mi pomohl...pomohl mojí sestře, byla Luna."
Na to Gogyou-san i Elni doširoka otevřely oči překvapením.
"Dal jsem Luně slib."
Ano, slib. Ten den, kdy zachránila Nazunu, jsem chtěl Luně nějakým způsobem poděkovat. Chtěl jsem ji zase vidět.
Ale když se mi tohle přání splnilo a znovu jsme se potkali...
Zatnul jsem pěsti, když jsem si na to zase vzpoměl.
Vybavil se mi můj slib.
-Zůstanu s tebou. Ochráním tě.
Tak jsem to cítil předtím a taky teď. Proto:
"Chci zachránit Lunu. Prosím pomozte mi."
Sklonil jsem hlavu před Gogyou-san.
Bylo to skličující, ale sám jsem neměl dost síly, abych Lunu osvobodil.
"Jsi přece exorcista, ne? Nemůžeš nějak zjistit, kde je Luna právě teď?"
"...Samozřejmě na to mám kouzlo."
"Tak potom prosím. Prosím, řekni mi, kde je Luna."
chytil jsem Gogyou-san za ramena a začal ji zoufale prosit.
"Mám jednu podmínku."
"Podmínku?"
zopakoval jsem jako papoušek.
"Půjdu s tebou. To je jediná podmínka."
odpověděla mi Gogyou-san se svým obvyklým chladným výrazem.
Když jsem na ni s vyvalenýma očima tupě zíral, lehce se usmála:
"Přece tě nemůžu nechat jít samotného, po tom všem."
...Proč sakra byla tak úžasná?
Zatímco jsem na Gogyou-san fascinovaně zíral, vytáhla něco z kapsy. Byla to černá koule velikosti golfového míčku.
Má spolužačka zamumlala zaklínadlo a koule začala zářit. Pak se kulička ve středu rozevřela a proměnila v něco, co vypadalo jako kompas.
"To je kompas. Můžu s tím najít polohu ďábla."
Nechala věc položenou na své dlani a pokračovala:
"Neurčuje to přesnou polohu, ale jen nám to ukáže směr a řekne odhad vzdálenosti. Takže to může chvíli trvat, než je doopravdy najdeme."
Po těchto slovech Elni udělala krok dopředu, hrdě vypnula prsa:
"Vypadá to, že mě potřebujete."
"...Žerty stranou."
vydechnul jsem unaveně, ale Elni našpulila rty:
"Shinobu, i já chci působit úžasně! Jestli budeš pořád tak zlý, rozbrečím se!"
Se slzami na krajíčku Elni zvedla ruku, položila ji nad kompas a vykřikla:
"Gununuh, božská síííílááááá! Ve svahilštině je to - BRAAAH!"
a přidala evidentně falešnou svahilštinu. V tom se ale stalo něco nečekaného.
Kompas ležící v ruce Gogyou-san se začal sám od sebe točit. Rotace se zrychlovala a pak se vznesl do vzduchu.
"Tak jaká jsem?! Naplnila jsem kompas mou božskou silou! Teď nám to ukáže přesnou polohu ďáblů.Není to skvělé, Shinobu? Pochval mě!"
Kompas začal reagovat na elnina slova a pomalu se dal do pohybu.
Takže když půjdeme za kompasem, tak najdeme Lunu?
"...Neuvěřitelné."
řekla Gogyou-san fascinovaně. Elni se jen usmála: "Jsem přece bohyně!" a znovu vypnula hruď.
"Bohyně jsou rozhodně úžasné. Elni, zkus plivat oheň z pusy."
Když to drobná dívka slyšela, jen rozhodně vykřikla: "Jasně!" a přitočila se ke Gogyou-san.
"Elnin oheň~"
zašeptala eroticky a vydechla do ucha Gogyou-san s tichým "Fuuu~".
"Hyaaan~"
zasténala má spolužačka roztomile.
"Hijirino slabé místo jsou její uši"
"E-Elni, nedělej nic ujetého. N-No tak, pojďme."
Celá rudá Gogyou-san se vydala za kompasem. Elni ji následovala se slovy: "Chci pohladit Hijirin ušní lalůček."
- Vydrž, Luno.
Pomyslel jsem si a vydal se za dívkami.
***
"Támhle."
Místo, kam nás zavedl 'kompas', byly ruiny budovy kousek za městem, jinak taky náboženské poutní místo. Prý to kdysi byla nemocnice, ale dnes zde panovala ponurá atmosféra. Jak jinak, když to bylo duchovní místo.
"Tak pochmurné..."
zašeptala Gogyou-san a Elni přikývla.
"Taková místa mají duchové a démoni rádi. Je tu plno krve, smutku a nenávisti. Ďáblům se tu musí líbit. Já jsem ale bohyně, takže z toho nadšená nejsem."
prohlásila Elni, a jakoby ji to tu děsilo, zavěsila se na Gogyou-san. Vzápětí jí sáhla na ucho. Gogyou-san se zatvářila kysele a tak jsem od ní Elni odtáhnul a zadíval se na zbytky stavby...
A pak jsem si toho všimnul.
"Vypadá to, že je Luna tady."
Zahlédl jsem siluety u vchodu a byl jsem si tím jistý.
Muž a žena oba celí v černém.
Nejspíš to byli bramovi společníci.
Hlídali vchod.
"Tihle dva jsou ďáblové."
konstatovala Gogyou-san.
"Ta žena má velká prsa."
prohodila vzápětí Elni nesmyslnou poznámku.
"...Takže Luna je uvnitř, huh."
Ignoroval jsem Elni a chtěl zamířit přímo k ďáblům, když:
"Nanjou-kun, počkej, jaký máš plán?"
"Plán? Ti dva jsou ďáblové. Není jiná možnost, než jim nakopat zadky."
otočil jsem se a odpověděl Gogyou-san, která se mě pokusila zastavit a držela mi ruku.
"...Shinobu, už tě předtím porazili, že?"
poznamenala Elni s rozpačitým výrazem.
"Ne, neporazili mě. Jen jsem zakopnul a spadnul."
"Shinobu, to je fakt trapná výmluva, je ti to jasné?"
"Ticho. Jdu tam. Proto jsem přišel."
pokusil jsem se Gogyou-san setřást, ale:
"Ne!"
nechtěla mě nechat jít.
Místo toho s vážnou tváří řekla:
"Půjdu já."
Nevšímajíc si mého překvapení, vytáhla své bambusové pouzdro s mečem a pokračovala:
"Postarám se o ty dva. Běž zadem, Nanjou-kun. Tak ji najdeš nejrychleji."
řekla Gogyou-san a podala mi 'kompas'.
Byl jsem jejím chováním tak zmatený a jen na ni zíral, až omluvně sklonila hlavu.
"...Gogyou-san?"
"Nemusela bych se ti omlouvat, ale stejně mě to nech udělat. Spletla jsem se. Když jsem slyšela tvůj příběh, uvědomila jsem si... Ta dívka - Luna-san rozhodně JE ďábel, ale...ne takový, jaký jsem myslela. Řekla jsem hrozné věci. Chtěla bych se za to omluvit."
Odpověděl jsem Gogyou-san, která pořád upírala pohled do země-
"Jestli je ti to opravdu líto, lízej mi můj krásný zadek."
"Jasně, můj krásný zadek-počkat, co to?"
Kdo mě napodoboval a říkal podivné věci?
...Ne, vážně nebylo potřeba se ptát, kdo to byl. Upřel jsem na Elni hrozivý pohled.
"J-Jen vtípek. Rozuměj - Hijiri byla tak vážná. Chtěla jsem jen osvěžit atmosféru nějakou vtipnou poznámkou, aby to Gogyou už tak moc nemusela řešit."
Chápu, vtip. Smrtelně vážná Gogyou-san byla rudá až po uši a nervózně se ptala: "Z-Zadek? Co s tím?"
"Gogyou-san."
"A-Ano!"
Asi vzala elnino napodobování vážně, protože vypadala nervózně.
Povzdechnul jsem si a znovu se k ní otočil:
"Řekl jsem ti, že mi Luna zachránila sestru. Žádám tě znovu. Prosím, pomoz mi."
Tentokrát jsem to byl já, kdo pokorně sklonil hlavu.
"Nech to na mě."
přikývla rozhodně Gogyou-san.
"Fajn, Shinobu. Pomůžu Hijiri, takže můžeš pokračovat. Když to bude nebezpečné tak jen zavolej moje jméno, dobře? Hned budu u tebe."
prohlásila Elni. Vypadala v pohodě a usmívala se.
"Budeš v pořádku?"
Pode vzhledu vůbec nevypadala, že by mohla bojovat.
"Neboj se, Shinobu. Jsem přece bohyně, ne? Žádný problém. Měl by sis radši dělat starosti o sebe. Vydrž, dokud se k tobě nedostaneme."
podotkla Elni povzneseně a odešla společně s Gogyou-san.
Pak zvedla pravou ruku nad hlavu a ukázala mi zdvižený palec.
Byla nepochopitelně klidná.
"Díky."
zašeptal jsem tiše a zamířil k zadnímu vchodu.
Krátce nato mě vyděsily zvuky boje za mými zády, ale ani jsem se neotočil a pokračoval dál, kam mě naváděl 'kompas'.
Musel jsem jít a věřit Gogyou-san a Elni. Jít dál...
***
Uslyšel jsem hlasy.
Kompas se zastavil v ruinách ve třetím patře.
Vycítil jsem někoho za dveřmi. Pomalu jsem je pootevřel a nakoukl dovnitř. Kdysi dávno to asi bývala společenská místnost. A pak jsem je uviděl. Luna a Bram stáli uprostřed sálu.
Kompas se zastavil v ruinách ve třetím patře.
Vycítil jsem někoho za dveřmi. Pomalu jsem je pootevřel a nakoukl dovnitř. Kdysi dávno to asi bývala společenská místnost. A pak jsem je uviděl. Luna a Bram stáli uprostřed sálu.
Právě spolu o něčem mluvili.
O čem asi? Napnul jsem uši a snažil se zachytit jejich slova.
"...Otče. Nevrátím se. Chci zůstat tady."
"Je to ten kluk? Zase tě vyvolal? Pořád mu věříš?"
"Ano. Shinobu-san mi řekl, že s ním můžu zůstat. Takže já -"
"Přestaň!"
přerušil ji Bram a rozhodně pokračoval:
"Luno, nechej ho konečně být. Stejně mu jde jen o tvoje schopnosti. Stejně jako před sedmi lety. Tenkrát ti vzal tvoji sílu. Při prvním vzývání jsme mu poskytli naši moc, ale teď je to jiné. Kdybych mu nepozměnil pamět, stala by ses jeho otrokem, chápeš to? Stačil kousek a...zase bys byla zrazená."
bramův hlas rezonoval vztekem.
Pozměněné vzpomínky. Slyšel jsem znovu a znovu.
Už chápu. Ty bolesti hlavy byly od jeho kouzla.
...Hmm, zní to logicky. Teď, když jsem si na všechno vzpoměl, mi to dávalo smysl.
Podíval jsem se na Lunu, která stála před Bramem se zaťatými pěstmi.
Už je to dobré. Jdu si pro tebe.
Zhluboka jsem se nadechnul, zatnul pěsti-a kopnutím otevřel dveře dokořán.
Po mé ráně se vyvrátily směrem do místnosti a při dopadu vydaly hlasitý zvuk. Luna a Bram se na mě podívali. Stál jsem před vyraženými dveřmi.
"...Shinobu-san?"
pronesla Luna překvapeně.
"Jo, jsem to já, Shinobu-san. Přišel jsem si pro tebe, Luno."
odpověděl jsem a lehce zvednul ruku.
"Proč jsi tady, člověče?"
Otočil jsem se za hlasem a uviděl Brama, jak na mě upírá vzteklý pohled. Ucítil jsem vlnu negativní energie a škubnul sebou. Moje instinkty mě varovaly před nebezpečím, ale ignoroval jsem je a vykročil kupředu.
"Přišel jsem si odvést Lunu zpátky. Nestůj mi v cestě nebo ti jednu vrazím."
"...Chápu. Tak tedy zmiz."
zašeptal tiše Bram a švihnul pravou rukou.
V tu chvíli se ke mně 'něco' rozletělo. Slyšel jsem ostrý zvuk rozráženého vzduchu.
Ano, poznal jsem to podle zvuku a jak se vzduch zavlnil.
Neviděl jsem to, ale dokázal jsem to vycítit.
Zkoncentroval jsem svoje smysly.
"Vraar!"
Nakročil jsem si levou nohou, pootočil se v pase a udeřil do rázové vlny zespodu pod úhlem levou rukou a vlnu odrazil pryč. Odletěla kamsi za mě, kde podle zvuku něco rozbila.
"...Uaah."
Určitě nečekal, že útok odrazím. Jeho výraz se změnil.
"Stejný trik na mě podruhé nezafunguje."
Neohroženě jsem se na něho usmál, ale po zádech se mi rozlil studený pot.
Tlaková vlna byla mnohem silnější, než jsem čekal. Kdybych ji netrefil přesně na střed, nedokázal bych ji odstínit.
Co víc- kdyby na mě vystřelil několikrát po sobě, měl bych to spočítané. Ale-
"Shinobu-san!"
Luna mě chtěla bránit vlastním tělem, ale pozvednutou rukou jsem ji zastavil:
"Luno, stůj stranou a dívej se."
Dokážu ti to.
Dokážu ti, že jsem dost silný, abych tě ochránil.
"Ochráním tě."
řekl jsem s úsměvem.
"Slíbil jsem to přece, ne?"
Luniny oči se zalesky slzami.
Promiň. Promiň, že jsem si to doteď nepamatoval. Ale vzpoměl jsem si a už to nikdy nezapomenu.
Stočil jsem pohled zpátky na Brama, který mezitím změnil postoj. Jeho pravá ruka byla natažená, jako by chtěl něco probodnout.
Vypadalo to, že se nemíní držet zpátky.
"Uaaaaaah!"
zařval jsem, prudce se odrazil od země a rozběhl se k Bramovi.
Okamžitě mi vyslal tlakovou vlnu do tváře, ale naklonil jsem hlavu a vyhnul se útoku. Potom zamířil na moji hruď, ale sklonil jsem se a znovu se vlně vyhnul. Potřetí zamířil na moje nohy.
Nemohl jsem úplně uskočit.
Chránil jsem si střed těla s životně důležitými orgány, přikrčil jsem se a dál se snažil krýt. S pomocí pěstí, paží, kolen, loktů a ramen jsem drtil tlakové vlny a pořád se k Bramovi blížil.
"Guaaah!"
silná vlna mě málem odhodila dozadu, ale ustál jsem to a zase postoupil o kousek dál.
Luna mě sledovala. Oči vytřeštěné a plné obav.
Nemohl jsem si dovolit se zastavit.
Nemohl jsem si dovolit padnout.
Nemohl jsem si dovolit prohrát.
"...Proč jsi zašel tak daleko, člověče?"
zeptal se mě najednou Bram. Vypadalo to, že nedokáže ovládnout překvapení, protože se mu na tváři objevil zvláštní výraz.
"Copak to není jasné?"
vyplivnul jsem krev z pusy a zakřičel:
"Protože jsem to slíbil!"
Ano, slíbil jsem to.
Před sedmi lety, když Luna zachránila Nazunu, jsem pro ni chtěl udělat něco na oplátku. Něco jako poděkování.
...Ne, vlastně jsem chtěl Lunu zase vidět.
Měl jsem ji rád. Chtěl jsem se zase potkat s tím něžným ďáblem, který zachránil mou sestru.
A proto jsem Lunu znovu vyvolal.
Ale vzývání se nepovedlo. Udělal jsem chybu.
Použil jsem přivlastňovací vyvolávání. Kouzlo, které umožňuje osvojit si ďáblovu sílu a pak se ho zbavit a vymítit ho.
Proto jsem mohl nahlédnout do luniných vzpomínek.
Děvče opuštěné vlastní matkou. Děvče proklínané jako ďábel. Devče, které nemělo jinou možnost, než se ďáblem stát, protože ji nikdo jiný nepomohl.
...Osoba, která mně pomohla, plakala. Vždycky plakala sama..
A já se na to mohl jen dívat. Nemohl jsem na ni zavolat. Bylo to strašně smutné.
Proto jsem ji chtěl od té doby ochraňovat.
Nabídnul jsem Luně oporu a bezpečí. Řekl jsem jí, aby už neplakala, protože ji chci chránit. Že se mnou může zůstat a už nikdy nemusí brečet sama. Nabídnul jsem jí pomocnou ruku.
Ale byl jsem bezmocný. Nakonec jsem tu ruku, kterou jsem pevně chytil, pustil.
I přesto mi Luna řekla, že se zase setkáme. Že zase jednou určitě přijde. A v tu chvíli...
-Prosím, nech mě s tebou zůstat navždy.
Rozhodně.
Ublížili jí víc než komukoliv jinému a pokaždé musela plakat sama. Ale i tak se na mě něžně usmívala. A zachránila Nazunu... A proto jsem se chtěl stát silnějším.
Pořád jsem trénoval, abych ji příště dokázal ochránit. Abych neprohrál se svým protivníkem a už ji znovu nemusel nechat jít.
To byl důvod, proč jsem se začal učit bojová umění, i když jsem na ně neměl talent-
"VRAAAR!"
Čím víc jsem se Bramovi blížil, tím víc tlakových vln na mě vysílal.
Bylo to jako silná víchřice. Kdybych jen na okamžik polevil, určitě by mě to odfouklo pryč.
Ale pořád jsem postupoval. Nemohl jsem si dovolit se zastavit, dokud jsem ho alespoň jednou neudeřil.
"...Vzdej to, člověče. Nebo zemřeš."
Bram se na mě podíval očima, ve kterých bylo patrné, že má ještě pořád dost síly.
Nenáviděl jsem ho. Bylo to jako před sedmi lety. Jednoduše mě odhodit pryč, upravit moje vzpomínky a ukrást mi Lunu. Určitě si myslel, že je to pro její dobro. Ale:
"Idiote!"
nemohl jsem si pomoct a musel jsem křičet:
"Pleteš se, staříku. Myslíš si, že Lunu chráníš, ale místo toho ji jen zraňuješ. Byl jsi to ty, kdo ji přivedl do světa démonů, že?"
Nemohl se dívat, jak ji lidé pořád dokola zrazovali, ale přesto:
"Víš, jak moc to Lunu bolelo? Pořád čekala, že ji někdo bude potřebovat. Vždycky čekala. A pak jsi ji odvedl do tvého světa démonů-tam pak jenom plakala!"
"Takže..."
zamumlal Bram a vichřice zesílila.
"Takže, co jsem měl dělat?! Poznala jen zradu! Tolikrát po sobě od těch, kterým věřila! Nechal bys ji jen tak? V mém světě Lunu nikdo nezradí! Už ji nikdy nikdo neublíží!"
"Buď zticha! Nezajímá mě, čemu chceš věřit. Takhle bude pořád jen brečet. Jak jsi přišel na to, že bude šťastná, když už ji nikdo nezradí?"
"Ty tedy tvrdíš, že ji dokážeš ochránit? Že ji dokážeš udělat šťastnou? Myslíš, že pouhý člověk dokáže ochránit Lunu - ďábla?"
"...To je trapná otázka."
Odrazil jsem další tlakovou vlnu a zařval:
"Samozřejmě, že můžu! Za koho mě máš!? Řekl jsem, že ji ochráním! Slíbil jsem jí to! Přísahal jsem! Udělám Lunu šťastnou za každou cenu! Je mi úplně jedno, že je ďábel! Rozmáznu každého, kdo se jí postaví do cesty! I jejího otce!"
"...Ty věříš, že můžeš zůstat s ďáblem a být šťastný?"
"Co je na tom špatného? Jsem šťastný, že může být se mnou. To je všechno. Proč mě nutíš to opakovat? Nezáleží mi na tom, že je Luna ďábel!"
křičel jsem z plných plic. Najednou vichřice zmizela a Bram přestal útočit.
Ohromeně se na mě díval, oči doširoka otevřené.
Byli jsme od sebe sotva pět metrů.
Využil jsem toho, odrazil se a doběhl k němu.
"Huh!"
Bram rychle švihnul pravou rukou.
"Moc pomalééé!"
Pohotově jsem si nakročil levou nohou a tlaková vlna mi olízla pravou tvář.
Bram se pokusil ustoupit, ale nenechal jsem ho. Vykopnul jsem pokrčeným kolenem a ve stejném okamžiku se přetočil v pase a moje levá ruka vystřelila-a zabořila se ďáblovi do pravého boku.
První rána Brama lehce nadzvedla do vzduchu...
"WRAAR!"
A druhý úder mu drtil vnitřnosti.
Vrazil jsem mu spodní část dlaně do levého boku a prudce rukou zakroutil jako vývrtkou-vzápětí Bram začal vykašlávat krev z pusy.
Technika pro poškození vnitřních orgánů, která využívá dvou protisměrných úderů-druh útoku KI 22 a speciání technika 'Nanjouovy školy duševní vody měsíčního stavu'. Jediná specialita, kterou jsem se od svého dědy naučil.
Dost možná jsem Bramovi pěkně pocuchal vnitřnosti. Plival krev a padnul na kolena.
"- Vyhrál jsem,"
prohlásil jsem a díval se shora na starého ďábla.
"...To nepřipustím,"
zachroptěl Bram a z úst mu teklo pořád víc krve.
"Člověče, určitě můžeš být s Lunou šťastný. Ale ona nebude. Co myslíš, že se s ní stane...když tě ztratí?"
Bram se pomalu zvednul.
"...S mou ženou to bylo stejné. Byla člověk. Ještě jako mladému a slabému ďáblovi mi pomohla, když jsem byl zraněný. Taky řekla, že není důležité, že jsem ďábel. Zůstala se mnou."
Bramovi se třásly zaťaté pěsti a pokračoval:
"Moji ženu zabili lidé. Prohlásili, že když zůstane s ďáblem, tak se jím nakonec sama stane."
Podíval se na mě. Smutné oči se do mě zavrtávaly.
"Moje žena řekla-že je jí jedno, že jsem ďábel. Milovala mě. Ale lidé ji nemilovali. Ztratila kvůli mě všechno. Její rodinu, přátele, rodiče. Všechno! Jediné co jí zbylo jsem....byl já. Zůstal s ní jen špinavý ďábel."
Bram na mě nejistě ukázal pravou rukou.
"Moje žena se mnou byla šťastná, než ztratila všechno. Ale potom se všechno změnilo. Její žal skončil jejím prokletím a vraždou... Tomu říkáš štěstí? Můžeš říct, že moje žena byla šťastná?"
Starý ďábel vypustil z ruky tlakovou vlnu, která ke mně ale nedoletěla a jen udeřila do země.
"S Lunou to bude stejné. Bude trpět tak jako já. To nedovolím. Tolik smutku... má dcera by to nevydržela."
Bram zoufale zvednul ruku.
Ach, opravdu Lunu miluje.
U nohou už měl louži krve. Krvácel z celého těla. Nebylo to jen z ran, které jsem mu zasadil.
Asi to byla daň.
Pro silné ďábly byl průnik do lidského světa riskantní. Nemohli zde používat své síly ze světa démonů. Alespoň to tvrdily Gogyou-san a Elni.
Daň za vynucené použití svých schopností. Můj útok. Jeho vyčerpání.
Bram se konečně svezl na zem.
"Otče!"
Luna přiběhla k Bramovi a nežně zvedla jeho tělo.
"...Tati, děkuju. Jsem strašně šťastná, že ses o mě tak bál...Ale, je mi líto. Stejně chci zůstat s Shinobu-san."
"Budeš nešťastná a budeš trpět, víš to? Naše životy mají jinou délku než lidské. Nezůstane s tebou navždy. Rozumíš tomu?"
"Ano, ale i tak s ním chci zůstat."
přikývla rozhodně Luna.
"Shinobu-san věděl, že jsem ďábel...a stejně mi podal pomocnou ruku. Řekl mi, abych s ním zůstala, a že se vypořádá s každým, kdo mě rozpláče. Slíbil mi, že mě bude od teď chránit a udělá mě šťastnou. Proto chci být s ním."
Byl to sedm let starý slib. Slib, který jsem zapoměl. Drahocenný slib.
"Proto jsem pořád čekala, až mě Shinobu-san zavolá..."
Ahhh, jasně.
Elnin prsten spojuje jeho majitele a strážného ducha podle jejich vzájemného vztahu.
To byl důvod proč se u mě Luna objevila-protože jsem si to ve skrytu srdce přál.
"...Ale zapoměl na mě. Konečně jsme se zase setkali, ale choval se tak chladně..."
s něžným úsměvem Luna pokračovala:
"Ale i když zapoměl, stejně mě 'přivítal zpátky'. I potom co zjistil, že jsem ďábel, mě vzal za ruku a řekl, že můžu zůstat po jeho boku. Dokonce mě hladil po hlavě. A chránil mě.... Dodržel svůj slib."
Luna se na mě usmála:
"-Takže chci s Shinobu-san zůstat napořád."
To byla slova, po kterých jsem toužil.
"...Ano, zůstaň se mnou navždy."
Ucítil jsem v sobě nádherné teplo. Nedokázal jsem se ovládnout a objal Lunu.
Krásně hřála. Ano to byla Luna.
Pevně jsem ji k sobě přitisknul, abych se ujistit, že tu doopravdy je.
"Shinobu-san."
O čem asi? Napnul jsem uši a snažil se zachytit jejich slova.
"...Otče. Nevrátím se. Chci zůstat tady."
"Je to ten kluk? Zase tě vyvolal? Pořád mu věříš?"
"Ano. Shinobu-san mi řekl, že s ním můžu zůstat. Takže já -"
"Přestaň!"
přerušil ji Bram a rozhodně pokračoval:
"Luno, nechej ho konečně být. Stejně mu jde jen o tvoje schopnosti. Stejně jako před sedmi lety. Tenkrát ti vzal tvoji sílu. Při prvním vzývání jsme mu poskytli naši moc, ale teď je to jiné. Kdybych mu nepozměnil pamět, stala by ses jeho otrokem, chápeš to? Stačil kousek a...zase bys byla zrazená."
bramův hlas rezonoval vztekem.
Pozměněné vzpomínky. Slyšel jsem znovu a znovu.
Už chápu. Ty bolesti hlavy byly od jeho kouzla.
...Hmm, zní to logicky. Teď, když jsem si na všechno vzpoměl, mi to dávalo smysl.
Podíval jsem se na Lunu, která stála před Bramem se zaťatými pěstmi.
Už je to dobré. Jdu si pro tebe.
Zhluboka jsem se nadechnul, zatnul pěsti-a kopnutím otevřel dveře dokořán.
Po mé ráně se vyvrátily směrem do místnosti a při dopadu vydaly hlasitý zvuk. Luna a Bram se na mě podívali. Stál jsem před vyraženými dveřmi.
"...Shinobu-san?"
pronesla Luna překvapeně.
"Jo, jsem to já, Shinobu-san. Přišel jsem si pro tebe, Luno."
odpověděl jsem a lehce zvednul ruku.
"Proč jsi tady, člověče?"
Otočil jsem se za hlasem a uviděl Brama, jak na mě upírá vzteklý pohled. Ucítil jsem vlnu negativní energie a škubnul sebou. Moje instinkty mě varovaly před nebezpečím, ale ignoroval jsem je a vykročil kupředu.
"Přišel jsem si odvést Lunu zpátky. Nestůj mi v cestě nebo ti jednu vrazím."
"...Chápu. Tak tedy zmiz."
zašeptal tiše Bram a švihnul pravou rukou.
V tu chvíli se ke mně 'něco' rozletělo. Slyšel jsem ostrý zvuk rozráženého vzduchu.
Ano, poznal jsem to podle zvuku a jak se vzduch zavlnil.
Neviděl jsem to, ale dokázal jsem to vycítit.
Zkoncentroval jsem svoje smysly.
"Vraar!"
Nakročil jsem si levou nohou, pootočil se v pase a udeřil do rázové vlny zespodu pod úhlem levou rukou a vlnu odrazil pryč. Odletěla kamsi za mě, kde podle zvuku něco rozbila.
"...Uaah."
Určitě nečekal, že útok odrazím. Jeho výraz se změnil.
"Stejný trik na mě podruhé nezafunguje."
Neohroženě jsem se na něho usmál, ale po zádech se mi rozlil studený pot.
Tlaková vlna byla mnohem silnější, než jsem čekal. Kdybych ji netrefil přesně na střed, nedokázal bych ji odstínit.
Co víc- kdyby na mě vystřelil několikrát po sobě, měl bych to spočítané. Ale-
"Shinobu-san!"
Luna mě chtěla bránit vlastním tělem, ale pozvednutou rukou jsem ji zastavil:
"Luno, stůj stranou a dívej se."
Dokážu ti to.
Dokážu ti, že jsem dost silný, abych tě ochránil.
"Ochráním tě."
řekl jsem s úsměvem.
"Slíbil jsem to přece, ne?"
Luniny oči se zalesky slzami.
Promiň. Promiň, že jsem si to doteď nepamatoval. Ale vzpoměl jsem si a už to nikdy nezapomenu.
Stočil jsem pohled zpátky na Brama, který mezitím změnil postoj. Jeho pravá ruka byla natažená, jako by chtěl něco probodnout.
Vypadalo to, že se nemíní držet zpátky.
"Uaaaaaah!"
zařval jsem, prudce se odrazil od země a rozběhl se k Bramovi.
Okamžitě mi vyslal tlakovou vlnu do tváře, ale naklonil jsem hlavu a vyhnul se útoku. Potom zamířil na moji hruď, ale sklonil jsem se a znovu se vlně vyhnul. Potřetí zamířil na moje nohy.
Nemohl jsem úplně uskočit.
Chránil jsem si střed těla s životně důležitými orgány, přikrčil jsem se a dál se snažil krýt. S pomocí pěstí, paží, kolen, loktů a ramen jsem drtil tlakové vlny a pořád se k Bramovi blížil.
"Guaaah!"
silná vlna mě málem odhodila dozadu, ale ustál jsem to a zase postoupil o kousek dál.
Luna mě sledovala. Oči vytřeštěné a plné obav.
Nemohl jsem si dovolit se zastavit.
Nemohl jsem si dovolit padnout.
Nemohl jsem si dovolit prohrát.
"...Proč jsi zašel tak daleko, člověče?"
zeptal se mě najednou Bram. Vypadalo to, že nedokáže ovládnout překvapení, protože se mu na tváři objevil zvláštní výraz.
"Copak to není jasné?"
vyplivnul jsem krev z pusy a zakřičel:
"Protože jsem to slíbil!"
Ano, slíbil jsem to.
Před sedmi lety, když Luna zachránila Nazunu, jsem pro ni chtěl udělat něco na oplátku. Něco jako poděkování.
...Ne, vlastně jsem chtěl Lunu zase vidět.
Měl jsem ji rád. Chtěl jsem se zase potkat s tím něžným ďáblem, který zachránil mou sestru.
A proto jsem Lunu znovu vyvolal.
Ale vzývání se nepovedlo. Udělal jsem chybu.
Použil jsem přivlastňovací vyvolávání. Kouzlo, které umožňuje osvojit si ďáblovu sílu a pak se ho zbavit a vymítit ho.
Proto jsem mohl nahlédnout do luniných vzpomínek.
Děvče opuštěné vlastní matkou. Děvče proklínané jako ďábel. Devče, které nemělo jinou možnost, než se ďáblem stát, protože ji nikdo jiný nepomohl.
...Osoba, která mně pomohla, plakala. Vždycky plakala sama..
A já se na to mohl jen dívat. Nemohl jsem na ni zavolat. Bylo to strašně smutné.
Proto jsem ji chtěl od té doby ochraňovat.
Nabídnul jsem Luně oporu a bezpečí. Řekl jsem jí, aby už neplakala, protože ji chci chránit. Že se mnou může zůstat a už nikdy nemusí brečet sama. Nabídnul jsem jí pomocnou ruku.
Ale byl jsem bezmocný. Nakonec jsem tu ruku, kterou jsem pevně chytil, pustil.
I přesto mi Luna řekla, že se zase setkáme. Že zase jednou určitě přijde. A v tu chvíli...
-Prosím, nech mě s tebou zůstat navždy.
Rozhodně.
Ublížili jí víc než komukoliv jinému a pokaždé musela plakat sama. Ale i tak se na mě něžně usmívala. A zachránila Nazunu... A proto jsem se chtěl stát silnějším.
Pořád jsem trénoval, abych ji příště dokázal ochránit. Abych neprohrál se svým protivníkem a už ji znovu nemusel nechat jít.
To byl důvod, proč jsem se začal učit bojová umění, i když jsem na ně neměl talent-
"VRAAAR!"
Čím víc jsem se Bramovi blížil, tím víc tlakových vln na mě vysílal.
Bylo to jako silná víchřice. Kdybych jen na okamžik polevil, určitě by mě to odfouklo pryč.
Ale pořád jsem postupoval. Nemohl jsem si dovolit se zastavit, dokud jsem ho alespoň jednou neudeřil.
"...Vzdej to, člověče. Nebo zemřeš."
Bram se na mě podíval očima, ve kterých bylo patrné, že má ještě pořád dost síly.
Nenáviděl jsem ho. Bylo to jako před sedmi lety. Jednoduše mě odhodit pryč, upravit moje vzpomínky a ukrást mi Lunu. Určitě si myslel, že je to pro její dobro. Ale:
"Idiote!"
nemohl jsem si pomoct a musel jsem křičet:
"Pleteš se, staříku. Myslíš si, že Lunu chráníš, ale místo toho ji jen zraňuješ. Byl jsi to ty, kdo ji přivedl do světa démonů, že?"
Nemohl se dívat, jak ji lidé pořád dokola zrazovali, ale přesto:
"Víš, jak moc to Lunu bolelo? Pořád čekala, že ji někdo bude potřebovat. Vždycky čekala. A pak jsi ji odvedl do tvého světa démonů-tam pak jenom plakala!"
"Takže..."
zamumlal Bram a vichřice zesílila.
"Takže, co jsem měl dělat?! Poznala jen zradu! Tolikrát po sobě od těch, kterým věřila! Nechal bys ji jen tak? V mém světě Lunu nikdo nezradí! Už ji nikdy nikdo neublíží!"
"Buď zticha! Nezajímá mě, čemu chceš věřit. Takhle bude pořád jen brečet. Jak jsi přišel na to, že bude šťastná, když už ji nikdo nezradí?"
"Ty tedy tvrdíš, že ji dokážeš ochránit? Že ji dokážeš udělat šťastnou? Myslíš, že pouhý člověk dokáže ochránit Lunu - ďábla?"
"...To je trapná otázka."
Odrazil jsem další tlakovou vlnu a zařval:
"Samozřejmě, že můžu! Za koho mě máš!? Řekl jsem, že ji ochráním! Slíbil jsem jí to! Přísahal jsem! Udělám Lunu šťastnou za každou cenu! Je mi úplně jedno, že je ďábel! Rozmáznu každého, kdo se jí postaví do cesty! I jejího otce!"
"...Ty věříš, že můžeš zůstat s ďáblem a být šťastný?"
"Co je na tom špatného? Jsem šťastný, že může být se mnou. To je všechno. Proč mě nutíš to opakovat? Nezáleží mi na tom, že je Luna ďábel!"
křičel jsem z plných plic. Najednou vichřice zmizela a Bram přestal útočit.
Ohromeně se na mě díval, oči doširoka otevřené.
Byli jsme od sebe sotva pět metrů.
Využil jsem toho, odrazil se a doběhl k němu.
"Huh!"
Bram rychle švihnul pravou rukou.
"Moc pomalééé!"
Pohotově jsem si nakročil levou nohou a tlaková vlna mi olízla pravou tvář.
Bram se pokusil ustoupit, ale nenechal jsem ho. Vykopnul jsem pokrčeným kolenem a ve stejném okamžiku se přetočil v pase a moje levá ruka vystřelila-a zabořila se ďáblovi do pravého boku.
První rána Brama lehce nadzvedla do vzduchu...
"WRAAR!"
A druhý úder mu drtil vnitřnosti.
Vrazil jsem mu spodní část dlaně do levého boku a prudce rukou zakroutil jako vývrtkou-vzápětí Bram začal vykašlávat krev z pusy.
Technika pro poškození vnitřních orgánů, která využívá dvou protisměrných úderů-druh útoku KI 22 a speciání technika 'Nanjouovy školy duševní vody měsíčního stavu'. Jediná specialita, kterou jsem se od svého dědy naučil.
Dost možná jsem Bramovi pěkně pocuchal vnitřnosti. Plival krev a padnul na kolena.
"- Vyhrál jsem,"
prohlásil jsem a díval se shora na starého ďábla.
"...To nepřipustím,"
zachroptěl Bram a z úst mu teklo pořád víc krve.
"Člověče, určitě můžeš být s Lunou šťastný. Ale ona nebude. Co myslíš, že se s ní stane...když tě ztratí?"
Bram se pomalu zvednul.
"...S mou ženou to bylo stejné. Byla člověk. Ještě jako mladému a slabému ďáblovi mi pomohla, když jsem byl zraněný. Taky řekla, že není důležité, že jsem ďábel. Zůstala se mnou."
Bramovi se třásly zaťaté pěsti a pokračoval:
"Moji ženu zabili lidé. Prohlásili, že když zůstane s ďáblem, tak se jím nakonec sama stane."
Podíval se na mě. Smutné oči se do mě zavrtávaly.
"Moje žena řekla-že je jí jedno, že jsem ďábel. Milovala mě. Ale lidé ji nemilovali. Ztratila kvůli mě všechno. Její rodinu, přátele, rodiče. Všechno! Jediné co jí zbylo jsem....byl já. Zůstal s ní jen špinavý ďábel."
Bram na mě nejistě ukázal pravou rukou.
"Moje žena se mnou byla šťastná, než ztratila všechno. Ale potom se všechno změnilo. Její žal skončil jejím prokletím a vraždou... Tomu říkáš štěstí? Můžeš říct, že moje žena byla šťastná?"
Starý ďábel vypustil z ruky tlakovou vlnu, která ke mně ale nedoletěla a jen udeřila do země.
"S Lunou to bude stejné. Bude trpět tak jako já. To nedovolím. Tolik smutku... má dcera by to nevydržela."
Bram zoufale zvednul ruku.
Ach, opravdu Lunu miluje.
U nohou už měl louži krve. Krvácel z celého těla. Nebylo to jen z ran, které jsem mu zasadil.
Asi to byla daň.
Pro silné ďábly byl průnik do lidského světa riskantní. Nemohli zde používat své síly ze světa démonů. Alespoň to tvrdily Gogyou-san a Elni.
Daň za vynucené použití svých schopností. Můj útok. Jeho vyčerpání.
Bram se konečně svezl na zem.
"Otče!"
Luna přiběhla k Bramovi a nežně zvedla jeho tělo.
"...Tati, děkuju. Jsem strašně šťastná, že ses o mě tak bál...Ale, je mi líto. Stejně chci zůstat s Shinobu-san."
"Budeš nešťastná a budeš trpět, víš to? Naše životy mají jinou délku než lidské. Nezůstane s tebou navždy. Rozumíš tomu?"
"Ano, ale i tak s ním chci zůstat."
přikývla rozhodně Luna.
"Shinobu-san věděl, že jsem ďábel...a stejně mi podal pomocnou ruku. Řekl mi, abych s ním zůstala, a že se vypořádá s každým, kdo mě rozpláče. Slíbil mi, že mě bude od teď chránit a udělá mě šťastnou. Proto chci být s ním."
Byl to sedm let starý slib. Slib, který jsem zapoměl. Drahocenný slib.
"Proto jsem pořád čekala, až mě Shinobu-san zavolá..."
Ahhh, jasně.
Elnin prsten spojuje jeho majitele a strážného ducha podle jejich vzájemného vztahu.
To byl důvod proč se u mě Luna objevila-protože jsem si to ve skrytu srdce přál.
"...Ale zapoměl na mě. Konečně jsme se zase setkali, ale choval se tak chladně..."
s něžným úsměvem Luna pokračovala:
"Ale i když zapoměl, stejně mě 'přivítal zpátky'. I potom co zjistil, že jsem ďábel, mě vzal za ruku a řekl, že můžu zůstat po jeho boku. Dokonce mě hladil po hlavě. A chránil mě.... Dodržel svůj slib."
Luna se na mě usmála:
"-Takže chci s Shinobu-san zůstat napořád."
To byla slova, po kterých jsem toužil.
"...Ano, zůstaň se mnou navždy."
Ucítil jsem v sobě nádherné teplo. Nedokázal jsem se ovládnout a objal Lunu.
Krásně hřála. Ano to byla Luna.
Pevně jsem ji k sobě přitisknul, abych se ujistit, že tu doopravdy je.
"Shinobu-san."
Její ruce na mých zádech se lehce třásly.
Luna plakala. Plakala štěstím. Takže-
"…Hej."
"Uhhh?"
Kdo se teď odvážil vyrušovat?
Zamračil jsem se a podíval se za hlasem-u mých nohou.
"Šmejde, děláš si ze mě srandu? Nejen, žes na mě šlápnul, ale ještě chceš něco udělat Luně!"
Dokonce i teď se Bram snažil dělat dusno.
"Fuuuh!"
umlčel jsem ho kopancem a podíval se zpátky na Lunu.
Její vlhké oči. Červenající se tváře. Jemné, růžové rty. Rty. Aaaach, její rty.
"Hej, bastarde! Nenechám tě! Přestaň!"
Stařík mi visel kolem pasu a zoufale se mě pokoušel odtáhnout pryč.
Podíval jsem se na něho pořádně a zjistil, že mu chybí levá ruka. Od lokte dál prostě chyběla.
"Hm? Co, tohle? Nechal jsem jednu ruku v mém světě, abych mohl kontrolovat svoje síly,"
vysvětlil mi klidně Bram, když si všimnul mého pohledu. Ale stejně, nikdo se ho neptal. Zase jsem ho odkopnul.
"Ugggh! T-Tak surový! Nemůžu nechat Lunu někomu takovému!"
zasípal a plazil se zpátky k nám.
Byl vážně otravný.
"Bež pryč. Tohle je úžasná chvíle."
"Buď zticha! Pořád jsem tě nepřijal!"
"Ahhh, ouch! T-Tys mě bouchnul! Prosím přestaň! Tati!"
"KOMU ŘÍKÁŠ 'TATI'!!!"
...Ksakru, fakt mě praštil. Odstrčil jsem ho stranou.
Vstal a začal se potácet.
"...Hej lidi, co tady děláte?"
Ohlédnul jsem se za hlasem a uviděl Elni. Vedle ní stála Gogyou-san.
"Zatímco my jsme bojovaly na život a na smrt, tak vy jste se tu bavili?"
vykřikla Elni naštvaně.
"To není fér! Chci se přidat!"
Prozatím jsem Elni ignoroval a podíval se Gogyou-san do očí.
"...Jsi v pořádku, Gogyou-san?
Měla oblečení roztrhané na kusy a ruce a nohy pokryté škrábanci.
Na moji otázku se ale usmála:
"Jsem v pohodě. Spíš jak jsi na tom ty, Nanjou-kun?"
Upřímně, nebyl jsem ani trochu v pořádku. Kdybych se uvolnil, zkolaboval bych na místě.
Ale Shinomun byl muž. Pravý japonský hrdina. Statečný džentlmen.
"Nikdy mi nebylo líp. Bolí mě trochu tam a tady, ale jinak jsem naprosto v pořádku. Je to jen jako komáří štípance."
hrál jsem si na drsňáka, zatímco se mi třásly nohy.
"Hmm. Tak to je mi taky fajn. Tvoje rány byly jako dětské doteky."
Otočil jsem se a za mnou stál stařík Bram a taky se sotva držel na rozklepaných nohou.
"...To je lunin otec? Vypadá jako idiot."
prohodila Elni ledabyle a bramovi se na čele objevila modrá tepající žilka.
"Ale rozhodně je to silný ďábel. Dokonce ďábel, který má strážného ducha."
"....Strážného ducha?"
Bram se zatvářil zmateně a Elni přikývla 'jasně'.
"Jsem bohyně, tak to vím. Je to ale zvláštní. Ďábel je pravý opak strážného ducha..."
Elni na starého ďábla zírala s přivřenýma očima.
"Je to žena. Blond vlasy a modré oči. Moc krásná."
"...To není možné."
Bram udělal krok směrem k Elni.
"Má ta žena jizvu pod okem? Jen malou. Ne, tu by měly zakrývat její vlasy. Spadají ji vlasy přes levé oko?"
zeptal se Bram nervózně a třásla se mu přitom ramena. Bohyně se na něho překvapeně podívala a odpověděla:
"C-Cože? Ty sis toho nikdy nevšimnul? Je to jak říkáš. Má přes levé oko pramen vlasů. Už chápu-"
Elni udělala nepatrné gesto a položila bramovi ruku na rameno.
"Aaaach..."
ozvalo se jeho radostné zasténání.
Na okamžik se před námi objevila silueta nádherné ženy. Usmála se na Brama, lehce pootevřela ústa a něco zašeptala...a potom tiše zmizela.
"...Pořád byla se mnou,"
mumlal starý ďábel a lehce se třásl.
"Hej..."
zavolal jsem na něho.
"Jako člověk ti řeknu: Tvoje žena...byla šťastná. I když ji všichni opustili... Jsem si jistý, že by ti řekla, že byla šťastná."
"...Já to vím,"
odpověděl Bram a hlas se mu zachvěl.
Ztratil svou lásku tak brzy, a proto byl vždycky nešťastný.
"Ale ona na mě pořád dávala pozor..."
zvednul hlavu a na tváři se mu objevil úsměv.
"Starouši..."
"Už ani slovo,"
přerušil mě Bram a zamířil k Luně.
"..Můžeš se vrátit, když se budeš cítit osaměle,"
řekl dceři jedinou větu a otočil se k odchodu.
Luna ho ale dohonila a objala zezadu.
"Děkuji ti, otče. Já...nepoznala jsem svého pravého otce, takže jsi jediný táta, kterého mám."
"...Děkuju."
odpověděl Bram s plačtivým výrazem.
"Hej, starý zvrhlý džentlmene."
"Komu říkáš 'starý zvrhlý džentlmen'!? Ty odnarození zvrhlíku!"
"J-Já odnarození zvrhlík? Hej, zkus mi to říct do očí! Jsou tohle oči úchyláka!?"
doširoka jsem oči otevřel.
"...Hmm. Máš doopravdy drsný pohled."
pochválil mě.
"D-dobře, tak jo. Ehm, chci ti něco říct. Teda, ech, je to..."
koktal jsem a nervózně se škrábal na hlavě. Starý ďábel měl ve tváři zmatený výraz.
Uuuuh, fakt se mi to nechtělo říct. Přemáhal jsem se, ale musel jsem se k tomu odhodlat.
Lehce jsem se Bramovi uklonil:
"Ďekuju ti!"
Bylo mi tak trapně, že jsem hlavu ani nechtěl zvednout.
"...Nenech Lunu nikdy plakat."
Konečně jsem se narovnal. Stařík mi něco hodil a přitom se na mě nejistě díval.
"Nechej si to."
Chytil jsem hozený předmět a zvědavě se na něj podíval...byl to modrý prsten.
"...Luna je ďábel. Jestli s ní chceš zůstat, budeš s ní muset včas uzavřít dohodu."
Něžně se na svou dceru podíval a pokračoval:
"Nanjou Shinobu, když si ten prsten nasadíš, nebudou na tebe ďáblové útočit. Od teď budeš ochraňovat Lunu."
Sakra, teď bych mu měl poděkovat ještě jednou.
Zase jsem sklonil hlavu a zůstal tak, dokud stařík nezmizel.
"...Shinobu-san."
Otočil jsem se za hlasem a Luna, která stála vedle mě, se usmívala.
Aaach, tentokrát jsem ji dokázal ochránit.
Když jsem si to uvědomil, mé tělo opustily zbytky sil a zavrávoral jsem.
"Sh-Shinobu-san!"
"Nanjou-kun!"
Luna a Gogyou-san ke mně zvedly ruce, ale:
"Tady!"
Elni byla rychlejší. Chytila mě za paži a přitáhla těsně k sobě.
"Mám Shinomuna!"
bohyně nadšeně zavýskla 'Jupííí', držela mě za ruku a snažila se mě někam odtáhnout. Byl jsem vlečen pryč.
"U-Uaaah. Únos! Unáší Shinobua-san!"
"Ech, to je jeden z elniných žertíků...asi."
pokoušela se Gogyou-san uklidnit panikařící Lunu.
"Dobře pro tebe, Shinobu."
Zvednul jsem hlavu a uviděl elninu zářícím tvář.
Vypadala tak roztomile.
Usmíval jsem se, zatímco mě táhla pryč. Na tváři se mi objevil strhaný úsměv.
"Haha!"
začal jsem se nahlas smát.
Doma na mě čekaly Nazuna a moje matka. Čekaly na mě a Lunu.
Určitě nám řeknou:
- Vítejte zpátky.
21 Tělo ve vegetativním stavu 'funguje' ale pacient nereaguje na podněty okolí, takže je svým způsobem mrtvý.
Žádné komentáře:
Okomentovat