Probudily mě sluneční paprsky, které se prodíraly zataženými závěsy.
Natáhnul jsem ruku a podíval se na budík. Byl akorát čas vstávat.
„Mhhhh~“
Včera jsem zůstal dlouho vzhůru a tak jsem byl pořád docela ospalý.
Zamáčknul jsem budík, který právě začal zvonit nepříjemným mechanickým zvukem a
se slovy: „Dobrou noc,“ jsem zase položil hlavu na polštář. Spokojeně jsem
začal podřimovat, když se najednou ozvalo opatrné zaklepání.
„Shinobu-san, je ráno...“
zaslechl jsem zpoza dveří nežný hlas. I když se sladká slova donesla až
k mým uším, byl jsem pořád v polospánku a předstíral jsem, že jsem
nic neslyšel.
Následovalo nesmělé: „Jdu dál...“ dveře zavrzaly a někdo vešel do mého
pokoje.
„Shinobu-san, už je ráno. Prosím vstávej.“Uklidňující hlas, který vás pohladí po duši. Otevřel jsem oči a uviděl před sebou neskutečně krásnou dívku. Zářivé blond vlasy, něžné oči, okouzlující růžové rty a prsa velikosti malých melounů, které mě rozhodně nemůžou nechat v klidu.
Plavovlasá kráska, která právě vstoupila a zvědavě se na mě koukala, se
jmenovala Luna. Může to znít neuvěřitelně, ale tahle dívka je ďábel.
Jako mladší jsem slíbil, že ji budu ochraňovat, i když je ďábel. Ona tomu
bezmezně věřila a proto jsme se po sedmi letech znovu setkali. Přihodila se
ještě spousta dalších věcí a nakonec s námi dnes Luna bydlí u nás doma.
Ze začátku si naše nová spolubydlící nedokázala poradit
s elektrickými přístroji a technikou. Po nějaké době to ale přece jen
zvládla a tak má dnes na starosti celou domácnost - vařením počínaje a domácími
pracemi konče.
Lunina a její uklidňující aura, jakási směs něhy a tepla, která vyzařuje
z celé dívčiny osoby, mě přišla něžně probudit. Dnes místo mé malé sestry
Nazuny.
„Nechci vstávat, ještě aspoň hodinu,“
přetáhnul jsem si přes hlavu peřinu a pokusil se znovu usnout.
„Uh~uhhmm, jestli budeš spát ještě hodinu, tak přijdeš pozdě do školy, je ti
to jasné?“
„Hmm~ to je pravda. Nechci přijít pozdě. Tak to bych dnes do
školy asi vůbec neměl chodit.“
„Ehh? Ty nevstáváš? Ale nechodit do školy je špatné, víš?“
„Tak to jsem se nachladil. Budu předstírat, že jsem nachlazený. Aaach,
bolí mě hlava. Celé tělo mám ztuhlé. Dokonce mě píchá u srdce. Každý kromě mě
vypadá jako hlupák. Všichni dospělí vypadají zkaženě. Věřím, že jen já dokážu
porozumět téhle holce.“
„Vypadá to spíš jako nějaké nemoc...“
zamumlala Luna rozvážně a lehce se mnou zatřásla.
„Prosím vstávej...“
Na rozdíl od Nazuny se mi při tom ale nepokouší ukrást deku a tak je tento
způsob buzení nakonec docela uklidňující.
„S takovou ti vychladne snídaně.“
„Ohřeju a sním si ji později,“
odpověděl jsem nevzrušeně, znovu zavřel oči a oddal se konejšivému
kolébání. Luna ještě chvíli pokračovala v pokusech o moje probuzení
třesením a něžným hlasem mě přesvědčovala: „Dnes je na snídani ryba,“
„Nazuna-chan a Tomoe-san čekají“ nebo: „Prosím vstávej.“
Když se začalo zdát, že to vzdala, uslyšel jsem roztomilé: „Tady~“ a ucítil na sobě lehký tlak. Dvě velké a měkké věci se tlačily na moje
břicho.
Pocit neuvěřitelné měkkosti, pružnosti a povzbuzující teplo.
Pomalu jsem vystrčil hlavu z pod přikrývky.
„Jsi vzhůru?“
Před mýma očima se objevila líbezná tvář s kouzelným úsměvem.
Vpíjely se do mě smaragdově zelené oči. Kousek pod nimi se lehce červenaly
dvě hebké tváře a nádherné, měkce vypadající rty. V paprscích
vycházejícího slunce vypadal lunin obličej, jako by byl namalovaný na obraze. Neposkvrněná
krása. Okouzlující vzhled. A ten dokonalý úsměv byl jen a jen pro mě.
Pořád jsem si nebyl úplně jistý, jestli to není jen přelud. Tahle dívka,
která prohlásila, že se mnou chce zůstat, byla tak krásná, až jsem musel
neustále přemýšlet, jestli to není jenom moje fantazie nebo sen.
Ale tíha ženského těla, které na mě leželo, byla bezpochyby opravdová.
Cítil jsem lunino teplo přes přikrývku a ve vzduchu se vznášela její podmanivá vůně.
A konečně tu byl měkký dotek jejích velkých prsou.
Z nejasného důvodu mě Luna v poslední době začala budit tělesným
kontaktem, přesněji řečeno tisknutím se na mě. Její kulatá prsa se pohupovala
na mém břiše a má ospalost rychle mizela.
Posadil jsem se a poškrábal se na hlavě:
„Dobré ráno, Luno.“
Něžně jsem ji pohladil po vlasech a ona mi na to se zářivým úsměvem
odpověděla:
„Děkuji, dobré ráno Shinobu-san.“
Její úsměv byl tak kouzelný, až se to zdálo proti pravidlům. Ucítil jsem
narůstající nervozitu a rychle jsem se podíval stranou. Pak jsem vstal
z postele a vzal do rukou svou školní uniformu. Chystal jsem se
převléknout, když jsem si uvědomil, že tu Luna pořád je.
Pořád mě zvědavě sledovala. To už na mě bylo trochu moc.
„Cože, chceš mě vidět jak se převlékám?“
zeptal jsem se. Luna celá zrudla a se zahanbeným: „P-promiň,“ vyběhla
z pokoje.
Roztomilá jako vzdycky...
Rozhodně to nebylo špatné, začít den s jejím úsměvem.
Uvolnil jsem se, rychle se převléknul, vyšel z pokoje a sešel dolů do
koupelny umýt si obličej. Tam mě překvapil pohledný mladý muž, koukající na mě
ze zrcadla. Vzápětí mě ale lákavá vůně ryby a polévky miso začala vábit do
jídelny.
***
Po snídani jsem si sbalil věci do školy a zamířil s Lunou ke dveřím,
když:
„Brácho, počkej,“
uslyšel jsem a otočil se za hlasem. Uviděl jsem Nazunu, ženoucí se ke mně
jako uragán.
„Počkám na tebe, nemusíš se honit,“
řekl jsem rozpačitě, ale má sestra ke mně i tak doběhla, s úsměvem se
na mě pověsila a vydala hlasité: „Mňáááu!“
Teplo lidského těla a pocit měkkosti...tak jedinečný pro dívky. Navíc
Nazuna vyzařuje zvláštní pozitivní auru. Něco jako malé slunce. Podíval jsem se
dolů a spatřil drobnou dívku s rozkošným výrazem ve tváři. Velké oči a
hebké, světle růžové rty. Dlouhé vlasy svázané dozadu do culíku, které nejspíš
mají symbolizovat kočičí ocas. Jen pro zajímavost, kdybych za ty dlouhé vlasy
začal lehce tahat, Nazuně by to vůbec nevadilo. A místo toho, aby se
rozzlobila, by se na mě jen šťastně pověsila a zeptala se: „Copak, bráško?“
Držet mou malou sestru v náručí a vidět jak se usmívá a vypadá jako
koťátko, je neskutečně uklidňující pocit.
Lehce jsem Nazunu pohladil po vlasech, vzal si od Luny školní batoh a
odešel z domu. Pak jsme oba zamávali Luně, která nás vyprovázela a
zamířili do školy.
Po cestě Nazuna nadšeně vykládala o svých kamarádech a házela na mě zvědavé
pohledy.
Asi je zrovna ve věku, kdy chce být rozmazlovaná a tak se mi najednou
s hlasitým: „Mňáááu!“ pověsila na paži.
„Poslední dobou to děláš docela často,“
řekl jsem unaveně Nazuně, která šťastně přitiskla tvář na moje rameno.
„Ty ses mi ale v poslední době moc nevěnoval.“
„Opravdu?“
„Jo!“
prohlásila rozhodně Nazuna a ještě víc se mi přitiskla k ruce. Znovu
jsem ji pohladil po vlasech a usmál se:
„Dnes jsi zase pěkně zlobivá.“
„Jasně!“
Ne, to vážně nebylo něco, s čím bys měla jen tak souhlasit.
Ve skutečnosti se chováš až moc rozmazleně. V posledních době jsme
chodili do školy vždycky takhle spolu – ruku v ruce. Už možná nadešel čas,
kdy bych na to měl něco říct:
„Nazuno. Pokud si dobře vzpomínám, tak ses letos chtěla ‚stát ďábelskou
dívkou‘, že? Pokud se nepřestaneš chovat takhle rozmazleně, tak se ti to ani
náhodou nepovede, rozumíš?“
„To není pravda. Učila jsem se. Podívej, brácho.“
Když jsem se začal zajímat, co konkrétně bych měl vidět, moje sestra se na
mě najednou rošťácky podívala a řekla:
„Shinobu-san, dnes v noci se nechci vrátit domů.“
„—Pffff !“
Nevydržel jsem to, i když jsem se snažil. Ta věta zněla tak nepatřičně, že
jsem vyprsknul smíchy.
„Hej, čemu se směješ, brácho? To nemělo být vtipné!“
„Promiň, promiň. Ale tohle bylo na tebe trochu moc,“
snažil jsem se s potlačovaným smíchem vysvětlit zmatené sestře.
„Ne, nebylo. Jednou budu stejně sexy jako máma nebo Luna-san.“
pokusil jsem se utěšit Nazunu, která nasadila sebevědomý výraz. Potom se
ale zamračila:
„Neděláš si ze mě srandu, že ne?“
„Hej, to bych si nikdy nedovolil,“
bránil jsem se a znovu mou sestru pohladil, abych mé prohlášení vypadalo
přesvědčivěji.
„Máš pravdu, to bys neudělal,“
usmála se Nazuna.
No, tvůj bratr má docela obavy o tvou budoucnost.
„Prozatím se vzdej svého cíle stát se ďábelskou dívkou. Je lepší, když jsi
takhle drobná. Vypadáš jako kočka.“
„Mňáááu!“
ozvalo se energicky. Nejspíš to bylo šťastné zamňoukáni, protože jsem ji
nazval kočkou.
„Mimochodem, slyšel jsem, že kočky dokážou běhat až rychlostí čtyřicet
kilometrů za hodinu.“
„Fakt?“
„Když už si říkáš kočka, zkus taky běžet tak rychle.“
„Rozumím!“
„Co? Rozumím? Ah, hej, Nazuno!“
Když jsem si uvědomil, že mi sestra pustila ruku, bylo už příliš pozdě na
to ji zastavit. Prudce se rozběhla a nejspíš se snažila upoutat mou pozornost,
protože mi za běhu mávala stylem: ‚zkus mě chytit‘.
„Pozor, koukej kam běžíš! Je to nebezpečné!“
křičel jsem za ní zoufale, ale Nazuna dál upalovala pryč a mých výkřiků si
nevšímala. S takovou do někoho vrazí. V tom se na rohu ulice objevila
dívka a překřížila Nazuně cestu.
„U-uaaah!“
Byl jsem si jistý, že do ní má sestra naplno vrazí, ale dívčina reakce
předčila moje očekávání. Jejich nohy se propletly a Nazuna začala padat. Když
to nově příchozí viděla, bleskově natáhla ruce a chytila mou letící sestru.
Její pohyby byly rychlé a přitom půvabné. Byl jsem okouzlen.
Celý udýchaný jsem k Nazuně doběhl.
Konečně jsem si mohl její zachránkyni prohlédnout. Na první pohledu mě na ní
zaujaly její dlouhé, rovné, černé vlasy. Jak můj zrak klouzal dolů, viděl jsem
rovné obočí, zapálený pohled v očích, plné poprsí, pevný pas a pružné,
dlouhé nohy. Kráska s ostře řezanými rysy ve tváři a bambusovým pouzdrem
na meč na zádech, které jen podtrhovalo její vzhled.
Byla to moje spolužačka, Gogyou Hijiri-san.
Kvůli své eleganci a rozvážnému vystupování byla populární nejen u mužské
části třídy. Jako jeden z mála lidí jsem ale věděl, že je to exorcistka a
zabývá se odstraňováním ďáblů a podobných nadpřirozených bytostí. A byla v tom
mimořádně dobrá.
Nejprve se pokusila vymýtit i Lunu, která byla také ďábel. Nakonec se mi
ji ale povedlo přesvědčit, aby jí dala šanci, a když poznala dívčinu laskavost,
nabídla jí dokonce pomocnou ruku.
Díky Gogyou-san byla lunina přítomnost utajena před ostatními exorcisty. Tak
mi alespoň řekla samozvná bohyně Elni.
Na druhou stranu samotná Gogyou-san nikdy nic ani nenaznačila a jenom
tajně pomáhala z povzdálí.
Bylo mi jasné, proč je má spolužačka tak populárrní. Ani teď Nazuně, která
do ní vrazila, nevynadala. Místo toho ji pohladila po hlavě a klidně řekla: „Měla
bys dávat pozor kam běžíš, dobře?“
Co jiného taky čekat od uhlazené krásky Gogyou-san. Když jsem se před ní
zastavil, konečně si mě všimla a usmála se:
„Dobré ráné, Nanjou-kun.“
„Ahh, dobré ráno. Omouvám se za moji malou sestru.“
„Eh? Tohle děvče je tvoje sestra?“
„Je roztomilá jako já, že?“
Gogyou-san se na mě udiveně podívala, pak sklouzla pohledem na Nazunu a
opatrně řekla:
„....J-jistě.“
Pak odvrátila pohled a neochotně přikývla.
...Tahle reakce mě hluboce ranila.
No dobrá, byl jsem si vědom své rošťácké tváře a tak nebyla reakce mé spolužačky
nijak překvapující.
I tak mě to ale docela zabolelo.
Najednou mi Nazuna zatahala za rukáv:
„Hej, brácho. Ty znáš tuhle pěknou holku?“
„Hm? Jo, je to spolužačka. Jmenuje se Gogyou-Hijiri-san. Její oblíbená
věta je: ‚Neštvi mě, nebo tě seknu!‘
„T-To není pravda!“
pokusila se to rychle Gogyou-san popřít, ale Nazuna nadšeně vykulila oči a
vykřikla: „To je super.“
„Co kdyby ses na oplátku taky představila, Nazuno? Jestli to hned
neuděláš, tak Gogyou-san napráskám, že jsi ujetá a úchyl na kočky.“
„Hm? Jasně, miluju kočky! Mňááu!“
Má sestra naklonila hlavu a zamňoukala.
...Tím mě dostala – vůbec jsem nevěděl co říct.
„Ahaa. Takže ty jsi Nanjouova malá sestra?“
zeptala se Gogyou-san něžně, jako by ji náš podivný rozhovor ani trochu
nezajímal.
Nazuna rychle přikývla a energicky odpověděla:
„Ano, jsem Nanjou Nazuna. Nebo taky Nazukočka. Miluju kočky. Ale ještě
radši mám svého bráchu.“
Bylo zvláštní jak se představila, ale má spolužačka na to nijak
nereagovala a s úsměvem řekla:
„Vidím, že máš svého bratra vážně ráda, Nazuno-chan.“
„Zkus mi ho sebrat. Jestli to uděláš, tak tě kousnu. A skočím na tebe,“
varovala Nazuna smějící se Gogyou-san.
„Tak roztomilá,“ rozplývala se Gogyou-san, když to viděla. Natáhla ruku a
začala mou sestřičku hladit po vlasech. To bylo něco pro Nazunu.
S radostným výrazem se na Gogyou-san pověsila a začala mňoukat.
„Závidím ti, Nanjou-kun. Máš úžasnou sestru,“
prohlásila Gogyou-san, když jsme znovu zamířili ke škole. Pořád u toho
hladila Nazunu která jí spokojeně držela ruku.
„Já mám malého brášku, ale není moc společenský a nikdy si se mnou takhle
nehraje.“
„Určitě je to proto, že jsi našla jeho pornočasopisy a nechala mu je
rozložené na stole.“
„Ne-neudělala jsem nic takového!“
ohradila se Gogyou-san vehementně. Pak ale zamumlala: „Nic takového jsem
neudělala, ale...“ a pak se celá rudá zeptala:
„Ale je to kluk. Takže asi má takové časopisy, že?“
„Ve skutečnosti má jen ty zaměřené na sestřičky.“
„Ehh? Na sestry? To existují i takové pornočasopisy?“
Tohle vypadá Gogyou-san vůbec netušila, protože se začala červenat ještě
víc. Kupodivu byla nečekaně nezkušená. Čekal jsem, že bude proti těmhle věcem
mnohem odolnější, když byla ve škole tak oblíbená. Ale asi jsem se spletl.
Takže Gogyou-san má brášku.
Když jsem uvažoval, jaký asi její bratr je, sklouznul jsem pohledem na
Nazunu, která pořád držela moji spolužačku za ruku. Vypadalo to, že se jí
Gogyou-san hodně líbí, protože se blaženě usmívala.
Podle všeho to bylo oboustranné, protože Gogyou-san se na moji sestřičku
dívala jako na jejího milovaného plyšového psíka a pořád opakovala: „Tak
roztomilá.“
Poté, co jsme se od Nazuny odpojili a pokračovali k naší škole, se mě
Gogyou-san zeptala: „Nazuna-chan má hodně ráda kočky, ale jak je na tom se
psy?“
„V podstatě má ráda všechna zvířata, ale psi jsou v jejím žebříčku
hned po kočkách,“
odpověděl jsem.
Na to se Gogyou-san usmála a prohlásila: „To jsem ráda.“
***
Zbytek cesty do školy jsme se bavili o všem možném, a když jsme přišli do
třídy...
„Hej, Nanjou, dobré ráno,“
zavolal na mě spolužák s krásnou tváří.
Mladík s až zbytečně pěkným obličejem byl Asada Kouta. Byl to idiot a
úchyl se sesterským komplexem, který neměl ani jednu chvályhodnou vlastnost a
holky ve třídě o něm říkaly: „Byl by úžasný, jen kdyby dokázal mlčet.“
Zvrhlík Asada si všimnul, s kým jsem vešel do třídy a s milým
úsměvem, který k němu naprosto neseděl, prohlásil:
„Dobré ráno i tobě, Gogyou-san. Dnes v noci se mi o tobě zdálo.“
„Cože, měl jsi mokré sny, Asado?“
když jsem mu nenápadně naznačil: ‚přestaň obtěžovat děvčata hned po ránu,‘
Gogyou-san celá zrudla, schovala se mi za záda a špitla:
„Asado-kun, ty čuně.“
„Eeeeh? N-ne. Myslel jsem, že to bude znít dobře. Nemyslel jsem tím nic
dvojsmyslného. Vážně!“
„Fakt? Je to pravda? Můžeš přísahat na svou sestru, že jsi nemyslel na nic
perverzního, když jsi to říkal?“
a upřel jsem na něho zkoumavý pohled. Asada zaváhal a pak radši rychle
změnil téma.
„Co-co je důležitější. Už jste slyšeli o tom přeloženém studentovi?“
To byl hodně ubohý způsob, jak změnit téma rozhovoru. Ale slova ‚přeložený
student‘ mě zaujala.
„Co? Přeložený? Asado...neříkej mi, že měníš školu?“
„Jasně, kvůli práci mého otce— počkat, já nikam nejdu! Jak tě něco tak
depresivního může jen napadnout! Nikdo neodchází, ale naopak přijdě někdo nový.
Dostaneme přeloženého studenta k nám!“
„Huh? Proč? Kdo to povolil? Nepamatuju se, že bych s tím souhlasil.“
„Prosím, mějte pochopení, pane. Není to zase tak velká věc, ale— moment,
od kdy máš takové pravomoce? A proč vytahuju peněženku?“
„Hej všichni, vypadá to, že nás Asada zve na něco k pití.“
sebral jsem zmatenému spolužákovi peněženku a zvedl ji vysoko nad hlavu.
Po zatřepání se bohužel ozval zvuk jen několika drobných mincí.
„Ne! Přestaň, nemám tam tolik peněz! Jen si za ně zkus koupit džus! A
neřeknu ti o tom novém spolužákovi!“
„Hej, Inoue. Co víš o novém přeloženém studentovi?“
ignoroval jsem Asadu a zeptal se vedle sedícího Inoue.
„Brzdi, pořád jsem tady! Poslouchej mě! A Inoue, jestli mu něco řekneš o
tom přeloženém studentovi, tak tě zabiju!“
Proč mi tak moc chtěl o tom nováčkovi říct osobně?
Vrátil jsem Asadovi peněženku a napjatě jsme se na něho společně
s Gogyou-san zadívali.
Nebudu se zmiňovat, že výraz naštvaného Asady byl docela děsivý.
„Takže Asado, co je to za přeloženého studenta? Je to zvrhlík? Nebo je to
idot?“
„Proč jsi zmínil jen tyhle dvě možnosti? To by bylo docela špatné, kdyby
to tak bylo!“
Jistě, Asada byl víc než dost pro naši třídní kapacitu úchyláků.
Přikývnul jsem na souhlas, můj spolužák si významně odkašlal a nasadil
obličej: ‚očekávejte zázrak‘.
„Ve skutečnosti by náš nový spolužák měl být opravdová kráska!“
„Gogyou-san je přece taky krásná, ne?“
ukázal jsem prstem na spolužačku, která stála vedle mě. Vzápětí Gogyou-san
překvapeně vydechla „Eeeh?“ a celá zrudla.
„D-dobře, to rozhodně je, ale to není o co tu jde, Nanjou. Nádherná nová
spolužačka, chápeš? Celý hořím vzrušením—“
„A tvůj rozkrok spaluje touha.“
„Jo, přesně, můj rozkrok— Hej, to je přece jasné! Vždyť je to kočka!“
„Ah, promiň.“
Asada vypadal tak vyděšeně, že jsem se automaticky omluvil.
Ale stejně, ten člověk se rychle vzruší. Chápal jsem povyk okolo krásné
nové spolužačky, ale Asada byl úchylák a tak bylo malé varování na místě.
„Podívej, rozumím tvému nadšení pro novou holku ve třídě, ale zkus se jí
hned ze začátku neptat na nějaké oplzlosti.“
„Nanjou, promiň, ale to ti nemůžu slíbit. Musel bych zradit sám sebe.“
Nic horšího asi říct nemohl, ale svým způlsobem to znělo skvěle.
Asada mi položil ruce na ramena a s vážným výrazem pokračoval:
„Kdybych náhodou podlehnul svému perverznímu instinktu, tak chci, abys mě
zastavil.“
„...A co když řeknu ne?“
„Tak mě nejspíš zatknou a zavřou do basy.“
„Rozumím. Vypadá to, že se s policií seznámíš docela brzo. Aspoň mi
pak řekneš, jestli ve výslechové místnosti opravdu dávají na večeři katsudon [1]“
„T-to je podlé! Nanjou! Tebe by nezajímalo, kdyby mě zavřeli? A co myslíš
tím: ‚docela brzo‘ !? Mimochodem, když si katsudon sám objednáš, tak ho dostaneš!“
Jak tohle proboha může vědět?
Bylo to tak děsivé, že mi nezbylo nic jiného než přikývnout.
„...D-dobře, zastavím tě, jestli to bude třeba,“
odpověděl jsem, zatímco jsem pomalu couval. Pak na mě Asada spiklenecky
mrknul a řekl strašnou věc: „Proto tě miluju.“
Když jsem začal přemýšlet, co s tím úchylem udělám, Gogyou-san, která
se na nás celou dobu koukala, se zahihňala a poznamenala:
„Jste vážně dobří kamarádi.“
„Ani náhodou!“
„Eeeh? Na to jsi měl přikývnout!“
Když jsem naše přátelství vehementně popřel, Asada překvapeně vypísknul.
Pokračovali jsme v našem rozhovoru dokud se neozval zvonek. Dveře se
hlučně otevřely a objevila se naše třídní učitelka s tváří dítěte –
Hiragi-sensei (25 let).
Kdyby se nic dalšího nestalo, byl by to jen běžný začátek vyučování. Ale
za Hiragi-sensei se objevila dívka, která mě na první pohled zaujala.
Vypadala na cizinku. Rudé vlasy, docela ostrý pohled. Pod krátkou sukní
byly vidět náherné nohy v černých nadkolenkách. Vyzařovala z ní
nepopsatelná sexuální přitažlivost.
Kráska, za kterou se každý otočí.
Byla to přeložená studentka, o které Asada mluvil. Svým vzhledem ale
překonala všechna moje očekávání. Na chvíli jsem z ní nedokázal spustit
oči, ale můj perverzní spolužák na ni zíral s tak dementním výrazem, že
jsem se rychle probral a vrátil zpátky do reality. Jako obvykle by Asada mohl posloužit
jako učebnicový odstrašující příklad...
Vypadalo to ale, že nebyl jediný, koho nová spolužačka uchvátila.
Jako vždycky se všichni pomalu trousili na svá místa, ale ani když se
Hiragi-sensei zastavila za katedrou, s novou studentkou po boku, rozruch
neustával.
Slyšel jsem slova jako ‚kráska‘, ‚má skvělý styl‘ a ‚chci aby na mě takové
nohy šlapaly‘.
Uznávám, že jeden z těch komentářů byl docela výstřední, ale to
nechme stranou...
Hiragi-sensei se k nám obrátila: „Ticho prosím.“ Jako vždy byl její
hlas vlídný a mluvila pomalu. Chvíli počkala, až se všichni utišili a pak na
tabuli napsala „Machina Liebelei
Orangelo“ a potom naši novou spolužačku představila.
Přeložená studentka se Hiragi-sensei poklonila a udělala krok dopředu.
Všechny pohledy ve třídě se upíraly jen na ni, ale ani tak vůbec nevypadala
nervózně. Místo toho se na nás dívala sebevědomě, skoro až pohrdavě. Sálala
z ní aura jako z nějaké královny.
Mmm, rozhodně to byla kráska, ale jiný typ než Gogyou-san. Kdybyste ji
přirovnali ke květině, byla by to růže. Působila dojmem, že nebude snadné se
s ní sblížit.
Nová spolužačka pohledem chvíli klouzala po třídě a pak:
„Jsem Machina Liebelei Orangelo. Ráda vás poznávám,“
a svůdně se usmála.
Vzápětí začali všichni spolužáci okouzleně vzdychat.
Z nějakého důvodu měla zasněný výraz i Hiragi-sensei, když laskavě
pronesla:
„Chlapci, Orangelo-san se do Japonska přistěhovala kvůli zaměstnání svého
otce. Zatím si tu nestačila zvyknout. Nevypadá to, že by měla problémy s japonštinou,
ale určitě se najdou některé věci v naší kultuře, které pro ni můžou být
zvláštní. Tak ji prosím pomáhejte, pokud se něco takového stane.“
Všichni kluci na prosbu třídní uřitelky zareagovali nadšeným souhlasem. Hiragi-sensei
jen spokojeně pokývala hlavou a obrátila se k nové spolužačce:
„Takže, teď je čas se naší nové studentky na něco zeptat. Má někdo nějako
otázku? Já rozhodně ano. Co mám dělat, abych byla tak krásná jako jsi ty,
Orangelo-san?“
...Obvyklý čas na otázky pro přeloženého studenta.
Dětsky vypadající Hiragi-sensei se dychtivě otočila k nové
spolužačce.
Ale odpověď byla: „Ve skutečnosti nedělám nic zvláštního.“
Na to naše třídní učitelka jen svěsila ramena a zamumlala: „Kdybych jen
byla trochu vyšší a drzejší...“
Silně pochybuji, že by něco změnilo, kdyby byla o trochu vyšší a drzejší.
Proč se vlastně Hiragi-sensei zeptala jako první? Zatvářil jsem se
rozpačitě, ale nikdo ze spolužáků se neozval. Všichni byli jejím dokonalým
zjevem ohromeni natolik, že se nikdo další neodvážil ani otevřít pusu.
Najednou ale jeden ze spolužáků prudce vstal a jeho ‚ano!‘ prolomilo dusné
ticho, panující ve třídě. Byl to velitel naší třídní jednotky drzosti, Asada.
„Místo číslo 1, Asada Kouta! Mám otázku pro naši přeloženou studentku!“
vychrlil ze sebe můj perverzní spolužák a díval se při tom přímo na Orangelo-san.
„Prosím, řekni mi svoje tři míry!“
To byla očekávatelná otázka a dívky ve třídě za ni Asadovi věnovaly
znechucené pohledy. Naproti tomu chlapci se na něj dívali s uznáním a
úctou. Nejpodivnější ale byla reakce přeložené studentky. Vypadalo to, že ji
ten drzý dotaz ani trochu nevadil.
„Jestli opravdu chceš, abych ti to řekla, tak musíš pořádně poprosit.“
zasmála se zvonivě.
„Vůbec bych nebyla proti, kdybys přede mnou pokleknul...“
Teď už vypadala jako královna natolik, až vám z toho běhal mráz po
zádech.
Nová spolužačka to prohodila s pobaveným výrazem, ale Asada na to
zareagoval nečekaně rychle.
„Nepodceňuj mě! Nemám ani kousek hrdosti!“ vykřikl a po hlavě skočil před
Orangelo-san.
„Prosím!“
Klečel před ní, jako by to byla pro něho naprosto samozřejmá věc.
Poprvé v životě jsem viděl někoho bez kousku sebeúcty. Dokonce i nová
spolužačka se na chvíli zarazila, ale za okamžik se třídou rozlehnul její
pobavený smích. Shora se na Asadu povýšeně dívala a příkře prohlásila:
„Neřeknu ti to!“
Taková zrada! Bylo mi mého nebohého spolužáka docela líto. Ten si ale
téhle zákeřnosti vůbec nevšímal a svíjel se na zemi se sténáním: „Jak
vzrušující!“ a nevypadal nijak zklamaně.
Přeložená studentka Asadu obešla a rozhlédla se po třídě. Pak se na mě
najednou otočila, věnovala mi svůdný úsměv a pomalu došla až k mé lavici.
Zadívala se mi přímo do očí a rozhodně řekla:
„— Ty, budeš můj otrok!“
V tu chvíli se mi srdce neovladatelně rozbušilo.
Vypadalo to, že její jantarové oči měly sílu okouzlit každého, na koho se
zadívaly a bylo nemožné odmítnout— Ale, co
na tom? Jsem velký Shinobu. Velký Shinobu se přece nemůže stát otrokem!
Spolužáci vzrušeně vykřikovali: „Takové štěstí!“ takže jsem rychle položil
ruku na rameno vedlesedícímu Katouovi a řekl:
„Máš štěstí, Katou. Chce, aby ses stal jejím otrokem.“
„Ehh? J-já? Opravdu chceš mě?“
„Ani náhodou! Pitomče!“
Přeložená studenkta překvapeného Katoua ostře odmítla a umlčela. Pak na mě
namířila prst a začala křičet:
„Myslela jsem jeho. Jeho!“
Podíval jsem se bokem a odpověděl:
„Zrovna tu nejsem.“
„Jsi přímo přede mnou!“
„Řekl jsem, že tu nejsem, takže ne. Jestli mi něco chcete, po pípnutí
prosím nahlaste, jaký typ muže preferujete.
„Huh? O co se to snažíš?“ zeptala se zmatená dívka.
Místo odpovědi jsem zvednul ruku a vydal hlasité: „PÍÍÍP!“
Když to přeložená studentka slyšela, vypadala ještě překvapeněji. Pak ale:
„Ehm, já...preferuji muže, který mě bude zbožňovat — počkat, proč to říkám?!“
Nová spolužačka celá zrudla a evidentně se naštvala. Vypadá to, že se
nechá snadno zmást.
Když to ostatní kluci slyšeli, třídou se rozlehlo: „OHH“, ale nevšímal
jsem si toho a pošeptal vedlesedícímu Katouovi:
„Teď máš šanci, Katou. Ukaž jí svou mužnost. Řekni ji: ‚Skoč mi do nářuče,
má kočičko!‘ “
„Ehh? Zase já? No když myslíš...“
Katou se s rozpačitým výrazem zvednul ze židle, postavil se před
přeloženou studentku, roztáhnul ruce a vykřikl:
„Moje náruč tu vždycky bude jen pro tebe! Pojď ke mně, má kočičko!!“
„...Měl by ses nechat vyšetřit. Od teď budu na tomhle místě sedět já, tak
koukej zmizet!“
Po téhle studené sprše Katou celý ztuhnul, ruce pořád široce roztažené.
Pak se ale na novou spolužačku zlostně podíval a odseknul: „Tohle je moje židle!
Nevzdám se mého místa vedle Nanjou-kun!“
Přeložená studentka na Katoua upřela chladný pohled. Pak mu pomalu
položila ruku na bradu:
„Zmiz!“
Nic víc.
Můj spolužák vypadal jako očarovaný a jen přikývnul: „Ano.“ Pak si vzal
batoh a odešel pryč. Přeložená studentka se za ním ani neohlédla a
s naprostou samozřejmostí si sedla na jeho (bývalé) místo. Vážně se
chovala jako královna. Hiragi-sensei se ji ale ani nepokusila pokárat a jen se
na mě vesele usmála a řekla:
„Nanjou-kun, Orangelo-san zatím nemá žádné učebnice, tak prosím buď tak
hodný a poděl se s ní o svoje.“
Krátce jsem přikývnul a poté naše třídní učitelka ukončila dnešní úvod
vyučování [2] a odešla ze
třídy.
Vystřídal ji náš učitel dějepisu Kuroki a zahájil první hodinu.
Když Kuroki začal s výkladem, nová spolužačka se na mě obrátila a
hned začala mluvit:
„Hej, Nanjou.“
„Hm, co se děje, přeložená studentko? Vlastně, odkud znáš moje jméno? Ne,
nech mě hádat – jsi stalker [3].“
„Ne. Hiragi-sensei tě přece oslovila jménem.“
„Aha, to je fakt. Ale stejně mě neoslovuj tak přátelsky.“
„Tak jak ti mám říkat?“
„Říkej mi Pane.“
„Dobře. Takže pane. Když se stanete mým otrokem, klidně vám tak budu
říkat—počkat, pak ale bude otrok ze mě! Já jsem tady pán!“
Když začala Orangelo-san křičet, Kuroki se otočil od tabule a upozornil
ji: „Máme hodinu, zkuste se prosím chovat tiše a nerušit.“
Nová spolužačka na mě podrážděně zírala, a tak jsem na ni na oplátku
mrknul. Koutky úst jí zlostně zacukaly. Zhluboka se nadechla a uklidnila se.
Hmm, teď snad konečně rozumí, že nebudu její otrok.
Přikývnul jsem a sledoval učitele u tabule.
„Hej, Nanjou,“
znovu se na mě podívala.
„Pořád nemám žádné učebnice.“
„Já vím.“
„Tak mi hned ukaž svou.“
Přeložená studentka se ke mně naklonila, ale zakryl jsem učebnici dějepisu
rukou a řekl:
„Jestli chceš, abych ti ji půjčil, tak pořádně popros.“
„C-cože mám udělat? Hned mi ji ukaž!“
„Takhle se rozhodně neprosí o laskavost.“
„Tak co chceš, abych udělala?“
Poškrábal jsem se na nose a odpověděl zmatené spolužačce:
„Vůbec bych nebyl proti, kdybys předemnou poklekla a řekla: ‚Prosím!‘ “
„Takže mi ji ukážeš, jen když si před tebou kleknu? Hm, ta podlaha
nevypadá tak tvrdá— počkat, něco takového rozhodně neudělám! Proč se chováš tak
arogantně!?“
Od tebe to vážně sedí. Řeklas úplně to stejné Asadovi, pomyslel jsem si.
Přeložená studentka, která si právě stoupla, založila ruce a s pohrdavým: „Hmpf!“
si zase sedla na místo. Pak se podívala stranou a našpulenými rty procedila:
„Z-zapomeň na to! N-nechci vidět tvoje učebnice nebo tak něco!“
V tu chvíli jsem se bleskově otočil, položil před ni učebnici dějepisu
a s úsměvem řekl:
„Tady.“
„P-proč?! Proč mi ji ukazuješ, když jsem právě řekla, že ji nechci vidět?
Sám se znemožňuješ!“
Neznemožňoval jsem se.
Jen se mi zalíbilo jak se chovala jako tsundere [4].
Sama si to určitě neuvědomovala, ale byla v tu chvíli docela
roztomilá.
Přeložená studentka mi vytrhla knížku z ruky a kupodivu začala
doopravdy dávat pozor. Možná to bylo tím, jak pro ni byla japonská škola něco
nového.
Když ale zvonek ukončil čtvrtou hodinu, nová spolužačka vstala, založila
si ruce na prsou a podívala se na mě shora:
„Nanjou.“
„Můj pokoj má asi dvanáct metrů čtverečních.“
„Hehe, můj je okolo šestnácti— počkat, o to tu nejde! Nikdo se tě neptal
na velikost tvého pokoje! Idiote!“
Zněla celkem naštvaně a vztekle mě kopla do holeně. Docela to bolelo.
„Ufff, pěkně násilnická holka...“
Zatímco nadávala, zeptal jsem se: „Co teda chceš?“ na což mi nová
spolužačka odpověděla, i když se na mě pořád dívala zvrchu:
„Nanjou, zaveď mě do jídelny.“
„Kdepak. Řekni někomu jinému.“
bez mrknutí oka jsem ji odmítnul. Rozhodně to nečekala a byla z toho
viditelně zmatená.
„Proč?! Jen mi ukaž cestu!“
začala zase křičet a znovu mě kopla do holeně. Noha už mě celkem bolela,
takže jsem vstal ze židle a otočil se k nové spolužačce zády. Chystal jsem
se odejít, když:
„Hej, počkej, kam jdeš?!“
Nebylo mi dovoleno odejít. Přeložená studentka mě chytila za paži, takže
jsem se na ni s povzdechem podíval a pokrčil rameny:
„Už se mi nechce otravovat s někým tak nepříjemným, jako seš ty. Jdi
si dát do jídelny udon [5] sama,“
odpověděl jsem stroze. Na to se nová spolužačka zamračila a otevřela pusu,
aby něco řekla...nakonec ji ale zase beze slova zavřela. Pak se podívala
stranou a tichým hlasem pronesla:
„...Fajn. Půjdu sama. Ale není to proto, že bych neměla s kým
jít...nebo tak něco...“
V tu chvíli ale vypadala hodně osaměle.
Zahlédl jsem, jak má vlhké oči a pomalu z nich začínají kanout slzy.
„D-dobře, nemusíš přece jít sama. Můžeš poprosit kohokoliv ze třídy. Každý
tě určitě rád doprovodí,“
navrhnul jsem, když jsem se na její smutnou tvář už dál nemohl koukat. Zklamaně
ale sklonila hlavu:
„Nikdo se mnou nepůjde. Každý se na mě jen zpovzdálí dívá a šeptá si o
mně. Ale nikdo si se mnou nepřijde jen tak popovídat... A kdybych se jich
zeptala, odmítli by mě...“
svěřila se mi přeložená studentka nešťastně. Vypadala žalostně.
Že by byla první den v nové škola tak nejistá?
Chovala se celou dobu tak namyšleně a arogantně, že mě to ani
nenapadlo...ale ve skutečnosti to tak bylo. Nová škola a navíc v cizí
zemi. Každý by byl nervózní.
Ale i tak tu byla jedna věc, kterou vypadá nepochopila.
„Podívej, možná to bude znít divně, ale nikdo s tebou nechce bavit,
protože jsi tak krásná. Pro většinu spolužáků je asi docela těžké jen tak
přijít a dát se s tebou do řeči. Seš prostě abnormálně pěkná. Tak se uklidni
a zeptej se jich.“
Přeložená studentka se zarazila, začala koktat: „C-co-co-co...?“ a celá
zrudla. Pak na mě upřela zlostný pohled a řekla:
„...Ty jsi mě ale odmítnul.“
Vypadalo to zvláštně, jak mě její, ještě pořád uslzené oči, provrtávaly
skrz naskrz.
...Přece jen byla hodně nejistá.
„Promiň, je to moje vina. Zavedu tě tam,“
lehce jsem nové spolužačce pokývnul, jako bych přiznával, co jsem udělal.
Na to se zamračila a kopla mě do holeně, zatímco mumlala: „Pitomče!“
Pak jen procedila mezi zuby: „Tak už pojď,“ a odvrátila se ode mě.
Pokrčil jsem rameny, vzal si svou krabičku s obědem a odešel s novou
spolužačkou ze třídy.
Na chodbě jsme byli středem pozornosti. Všichni se za námi otáčeli a po
mně vrhali závistivé až nenávistné pohledy. Jak jsme kolem spolužáků
procházali, byly slyšet tiché poznámky jako: ‚taková kočka‘, ‚vypadá úžasně‘
nebo ‚chci jí sloužit‘.
Přeložená studentka si zjevně neuvědomovala, že se baví o ní a
bezstarostně kráčela dál.
Mimochodem, zaslechl jsem i hlasy jako: ‚Nanjou tu novou holku určitě
zkazí‘, ‚chce si vycvičit nějakou jinou‘ nebo ‚chystá se jí vymýt mozek‘.
Huh, vážně nevím, za co mě ostatní mají.
Pomyslel jsem si a vešel do jídelny s novou spolužačkou po boku.
Bylo tu docela plno, ale atmosféra byla uvolněná a ze všech stran se
ozýval smích.
Přeložená studentka se zvědavě rozhlédla kolem a zaměřila svou pozornost na
jídelní lístek.
„Hej, Nanjou. Co z toho je nejlepší?“
zeptala se mě, zatímco si četla dnešní menu.
Popravdě jsem odpověděl:
„Netuším. Většinou mám oběd z domu, takže sem moc nechodím.“
řekl jsem a vytáhnul svou obědovou krabičku. Na to si jen přeložená
studentka zklamaně povzdechla:
„Jsi vážně k ničemu.“
„Hej, hej, tohle neříkej. I on se dá použít na obranu a to se počítá.“
podotknul jsem, zatímco jsem jednomu neznámému spolužákovi poklepal na
rameno. Spolužačka jen přikývla a řekla:
„Jo, jasně, to se počítá, on—počkej, kdo to je!? Mluvila jsem o tobě! A cos
to říkal o obraně?
Tys myslel, že
bude jako štít? To je dost na nic.”
Zjevně mladší spolužák na to zareagoval slovy: „Pokaždé jsem jen
k ničemu...“ a odešel s lítostivým úsměvem, ze kterého mě bodlo u
srdce.
„Podívej, dotkl ses ho!“
„Jo, jasně, to neřeš. A co si teda dáš na jídlo? Jestli tě nic nezaujalo,
proč nezkusíš dnešní speciální nabídku, určitě to bude skvělé.“
doporučil jsem už zase naštvané spolužačce. Právě se mě totiž zase
chystala kopnout. Neochotně přikývla:
„...Dobře, zkusím to. Běž a kup mi to.“
„Jasně,“
poslušně jsem přikývnul.
„Proč jsi mě teď najednou poslechl?“
dokonce i teď vypadala podrážděně.
„...Ehm, tobě se to nelíbí?“
zeptal jsem se překvapeně. Přeložená studentka se začala červenat a
odpověděla:
„P-pořád mě jen pleteš, ale právě teď jsem se do toho už nechtěla nechat
zatáhnout... A teď jsi to zkazil!“
Ne že by její vysvětlení něco změnilo.
Uvažoval jsem co dál a napadlo mě jen:
„Jsi hrozně roztomilá.“
„B-buď zticha!“
Ještě víc zrudla a mezitím, co jsem schytal další kopanec do nohy,
naštvaně křičela: „Jsi jen obyčejný otrok!“
Přestože jsem si nepamatoval, že bych se někdy stal jejím otrokem. No co,
je to její první den tady, tak to velkoryse přehlédnu. Podal jsem ji
s rozpačitým úsměvem moji obědovou krabičku a poprosil ji: „Běž nám někde
najít místo.“ Potom jsem zamířil k slečně u okýnka a objednal dnešní speciální
nabídku. Za chvíli jsem dostal velký talíř s jídlem, položil si ho na tác a vrátil
se k čekající spolužačce.
Uprostřed přeplněné jídelny vypadala nejistě, ale když si všimla, že se
vracím, viditelně se uvolnila.
Tohle chování bylo taky strašně roztomilé... Nechtěl jsem ale riskovat, že
se zase rozčílí a začne mě kopat, takže jsem takticky zůstal zticha.
Posadil jsem se na druhou stranu stolu a usmál se: „Dík, že jsi počkala.“
Vzal jsem svoji krabičku a zvednul víko. Nešlo si nevšimnout, jak mi přeložená
studentka zvědavě kouká pod ruce.
„Co? Chceš můj oběd?“
zeptal jsem se jen tak.
„N-neřekla jsem, že ho chci!“
nervózně odpověděla nová spolužačka.
„Jasně.“
přikývnul jsem a zabořil hůlky do jídla. Cítil jsem přitom na sobě její
závistivý pohled. Klidně bych se s ní i rozdělil, ale Luna si dnes dala
obzvlášť záležet a bylo to vážně vynikající.
Takže jsem to nakonec všechno spořádal sám.
***
Když jsme dojedli, podívala se přeložená studentka na hodiny a zamumlala:
„Pořád máme trochu času než začne další vyučování.“ Pak se na mě obrátila:
„Nanjou, proveď mě po škole.“
„Hm? Copak, chceš vidět klub karate? Nebo judo klub? Nebo dokonce kendo
klub?“
„Proč mi nabízíš jen kluby bojových umění? Ukaž mi celou školu!“
řekla spolužačka rozkazovačným tónem. Byla pěkně arogantní.
S pozvdechem jsem přikývnul:
„Jasně, jasně...“ a zvednul se ze židle.
„Takže, kam bys ráda šla?“
zeptal jsem se nezúčastněně.
Nespokojeně se na mě podívala a dotčeně prohlásila:
„Všimla jsem si, že mi pořád říkáš jen „ty“ nebo „přeložená studentko“. Začni
mě konečně oslovovat jménem!“
„...Jak že se to vlastně jmenuješ?“
„Ty už jsi to stihl zapomenout!?“
„Počkej, nekopej mě. Dělal jsem si z tebe legraci. Pamatuju si to...ehm...Mash-san.“
„Kdo je Mash?! Fakt jsi to zapoměl!“
„Ne, ne, vzpomenu si. Dej mi chvilku.“
Vyhnul jsem se dalšímu kopanci do holeně od Mash-san, poškrábal se na
bradě a nahlas přemýšlel:
„Hmm, asi to bylo ženské jméno.“
„Evidentně, jsem přece dívka! Jestli na to nepřijdeš, tak to schytáš!“
„Huh, ty jsi dívka?“
„Copak to nevidíš?“
nová spolužačka hrdě vypnula svoje velká prsa. Pochybovačně jsem se na ně
podíval a poznamenal:
„...Můžou být umělé. Slyšel jsem, že chirurgové dnes zvládnou skoro cokoliv.“
„Tak se zjisti a šáhni si na ně!“
Netušil jsem, co jí běží hlavou, ale naštvaně to vykřikla, pevně mě chytila
za ruku a přitiskla si ji na svoje prsa. V ten moment jsem na dlani ucítil
nádherný pocit měkkosti. Sklouzl jsem pohledem dolů a uviděl jak se mi prsty
boří do prsou mojí nové spolužačky a ty pod tím dotekem mění svůj tvar.
Pocit měkkosti a parádní pružnost v mojí dlani. Na chvíli jsem dostal
chuť jí začít prsa mačkat, ale odolal jsem a:
„N-nezašlo to trochu daleko?“
upozornil jsem nesměle přeloženou studentku. Vypadalo to, že se
v průběhu našeho vzrušeného rozhovoru trochu zapoměla. Můj hlas ji vrátil
zpátky do reality a uvědomila si, co právě dělá. Celá zrudla a zírala na mě
usleznýma očima.
„Ty-ty úchyláku! Perverzáku! Prase! Kam mi to saháš?!“
„Ne, to tys mi tam tu ruku dala.“
bránil jsem se a odmítavě vrtěl hlavou. Spolužačka najednou prudce zvedla
nohu a pokusila se mě kopnout do tváře. Reflexivně jsem se lehce zaklonil a
uhnul blížící se botě. Krátká sukně se zavlnila vzduchem a odhalila čené
kalhotky.
„Hu, černá,“
úplně mě to rozhodilo a neúmyslně jsem nahlas řekl barvu jejích
kalhotek...to nebylo dobré.
Když jsem se zase podíval přeložené studentce do tváře, byla červená až po
uši, i když nebylo poznat jestli vztekem nebo studem. Zuřivě mě probodávala
pohledem a začala vřískat:
„Úchyle! Idiote! Prasáku!“
ječela hystericky a s hlasitým plesknutím jsem dostal dvě facky, z každé
strany jednu.
Zarytě jsem mlčel, načež mě nemilosrdně kopla do holeně a s hlasitým:
„Hmpf!“ se ke mně otočila zády a šla pryč.
„Ehh, hej. Kam jdeš? Co bude s prohlídkou školy?“
rychle jsem za ní zavolal, ale uražená spolužačka se nezastavila.
Dohnal jsem ji a srovnal s ní krok. Omluvil jsem se: „Je to moje
vina,“ ale přeložená studentka neodpověděla a zase mě jen pro jistotu kopla do
holeně. Pak se znovu otočila a odkráčela.
Vypadá to, že se vážně naštvala.
Ještě několikrát jsem novou spolužačku zkusil oslovit, ale všechny moje
pokusy ignorovala a neodpovídala. Jenom se ode mě odvracela pohledem a mlčela. Následovala
pátá a šestá hodina a najednou byl konec vyučování.
„Fajn, zkusím to zítra,“
rozhodl jsem se, chytil batoh a vyběhnul ze třídy. Slyšel jsem někoho za
mnou vykřiknout: „Hej, Nanjou!“ ale jsem hvězda klubu ‚první ze třídy‘. Ani
jsem neměl na starosti úklid, takže jsem se neotočil, rychle prošel chodbou a
zamířil ke skříňkám na boty [6].
Dnes by měl vyjít další díl ze série, na který se už dlouho těším. Během
chvilky jsem byl na cestě k autobusové zastávce...
***
Dal jsem si do batohu novou knížku, kterou jsem právě koupil a vyšel
z obchodu na ulici.
Chtěl jsem se co nejrychleji dostat domů, abych si mohl knížku přečíst,
když:
„—Hmm?“
najednou jsem ucítil mravenčení v zádech.
...Přesně takové, jako když vás někdo upřeně sleduje. Tady jsem ale navíc
vnímal skoro až nepřátelství.
Přece jen jsem se učil stará bojová umění ‚Nanjouovy školy duševní vody měsíčního stavu ‘ v dědově dojo. A můj děda, hlavní instruktor, měl podivné metody
výuky. Běžně mě přepadal ze zálohy doma, na ulici nebo dokonce ve škole. Proto
jsem teď vycítil ten nepříjemný pohled. Ale kdo to mohl být?
Kdyby to byl můj děda, zkusil by svou přítomnost co nejlépe zamaskovat.
Nikdy by se na mě nezaměřil takhle přímo.
Neměl jsem tušení, kdo mě sleduje, a proto jsem si nemohl dovolit chovat
se neopatrně. Pomalu jsem se rozhlédnul po okolí.
„...Podivné,“
otočil jsem se dokola, ale nikoho podezřelého jsem nezahlédnul. V ten
moment pocit cizí přítomnosti kompletně zmizel.
...Copak jsem si to vymyslel?
„Každopádně se mi to nezdálo,“
zamumla jsem si pro sebe, zatímco jsem se dál rozklížek kolem. Vydal jsem
se dolů z kopce ulicí plnou lidí a pozoroval okolí, když mě zaujal velký
nápis ‚VÝPRODEJ!‘.
„Možná bych se tam mohl podívat.“
rozhodl jsem se a vešel jsem do obchodu se západním oblečením, kde právě
probíhal výprodej. Jen tak jsem bloumal mezi stojany a koukal na oblečení,
když:
„Ouu,“
vydechnul jsem bezděčně.
Pohled se mi zastavil na dlouhé, splývavé blůze. Vpředu měla hluboký
V-čkový výstřih a výšivku měsíce. Ta by určitě slušela Luně, napadlo mě. Vzal
jsem halenku do ruky a zkontroloval cenu. Byla docela levná. Bude to pěkný
dárek. Dal jsem si blůzu do košíku a zamířil k pokladně, když jsem
zaregistroval povědomý obličej.
Velké červené oči, zářící stříbrné vlasy stažené do dvou culíků a dobře
známá, příliš velká žlutá mikina s kapucí... Byla to Elni. Co tady dělá?
Často jsem ji vídal, jak se smutným výrazem a hladovýma očima postává před
restaurací, ale tohle bylo poprvé, co jsem ji potkal v obchodě s oblečením.
Byl jsem zvědavý a zamířil jsem k ní.
Na první pohled byla Elni krásná dívka, ale chovala se divně a tvrdila o
sobě, že je bohyně.
Nedávno jsem tuhle hladovějící bohyni pozval na jídlo a ona mi poté
radostně oznámila, že mi jako poděkování věnuje ‚ochranného ducha‘ a dala mi zvláštní
stříbrno-modrý prsten. Tenhle spíš kroužek než prstýnek, který jsem od té doby
nosil, má pravděpodobně sílu ‚spojovat rozdělené vztahy‘, protože jsem se
krátce po jeho získání znovu potkal s Lunou.
Byl jsem za to Elni vděčný a připravený ji zase někdy pozvat na oběd, když
bude mít hlad, ale...
Co hledala tady?
Procházela se mezi regály s oblečením, když na jednom z nich objevila
rozkošnou košilku a oči se jí začaly lesknout nadšením.
Pak se ale bohyně podívala na cenovku a tvář jí posmutněla. Vytáhla
z kapsy mikiny malou peněženku a s obavami nahlédla dovnitř. Vzápětí
si těžce povzdechla a zatvářila se zdrceně. Pověsila košilku zpátky a závistivě
se rozhlížal po dívkách, které si nadšeně zkoušely různé druhy oblečení.
Konec konců i Elni je děvče. Se zájmem jsem došel až k ní:
„Ahoj, to je neobvyklé, potkat tě tady.“
oslovil jsem ji.
Když mě uviděla, celá se rozzářila a vykřikla: „Shinobu!“ Vzápětí si ale
všimla blůzy v mém košíku, zatvářila se divně, otočila se ke mně zády a
chystala se odejít.
„Ehm? Hej, počkej. Proč jdeš pryč?“
Její chování se mě dotklo a reflexivně jsem Elni chytil za rameno.
Najednou si přitiskla ruce na uši a vykřikla:
„Nic nevím! Nepotkala jsem tě tady! Takže můžeš být v klidu, nevím
nic o tvé úchylce převlékat se to dívčích šatů!“ [7]
V tu chvíli se na mě upřely pohledy všech zákazníků obchodu.
Elni se třásla a mumlala: „Jen představa, že má Shinobu takovou zálibu...“
Co mám dělat?
Všichni okolo se na mě odměřeně dívali a šeptali: ‚úchylák‘, takže jsem
považoval za správné dát malé bohyni lehký pohlavek. Najednou se ale Elni
zamračila a zase začala křičet (nejspíš rozrušená slovem úchylák):
„Kdo řekl úchyl?! Shinobu není žádnej perverzák! Co je špatného na tom,
když kluk nosí dívčí oblečení!? Shinobu je Shinobu! Nedovolím vám, abyste se mu
smáli!“
Naskytl se mi nezvyklý pohled na naštvanou Elni, která přede mou stála a
bránila mě. Po tomto elnině výlevu se lidé pro změnu začali tvářit omluvně a
objevily se i láskyplné pohledy.
Celkově se ale situace nijak nezlepšila, spíš jsem odhadoval, že se naopak
zhoršila. Tak či onak jsem ale pochopil, že Elni patří mezi přátele, co by mě
přijali, i kdybych měl ‚převlékací úchylku‘.
Spustil jsem dolů pravou ruku, nachystanou na další pohlavek a
s povzdechem prohlásil:
„Abych ti to vysvětlil, tahle blůza je dárek pro Lunu. Sám bych ji nikdy
nenosil.“
„Ehh? Opravdu? Ehm, dobře... Promiň.“
Elni si uvědomila svůj omyl, omluvně sklonila hlavu a začala se rozpačitě
červenat
Pak se na mě významně podívala: „Takže dárek?“ a upřela na kousek oblečení,
který jsem držel v ruce, závistivý pohled.
Její oči jakoby říkaly: „Tak moc jí závidím.“
Nerozhodně jsem se usmál a podíval se na košilku, která před chvílí padla
Elni do oka.
„Hej, předtím ses tak zajímala o tuhle halenku, to si ji ani nezkusíš?“
„...Ráda bych, ale nemůžu si ji dovolit koupit.“
dostal jsem na otázku sklíčenou odpověď.
„Rozumím, ale vyzkoušení tě nebude stát vůbec nic. Tak v čem je
problém? Když ti nebude slušet, tak se ti jenom vysměju.“
„T-to je sprosté! Jen počkej! Bohyni sluší úplně všechno! Právě teď mám na
sobě mikinu, ale v mé hlavě je to skvělé oblečení!“
vyhrkla nadšeně Elni. Pak mi vzala košilku z ruky a zamířila
k převlékací kabince. Šel jsem těsně za ní.
Před závěsem se bohyně otočila a důrazně mě varovala: „Ne, že mě budeš
šmírovat, protože jsem tak krásná!“
„To ti nemůžu slíbit,“ odpověděl jsem.
Elni se kupodivu šťastně usmála a vešla do kabinky.
Z nějakého důvodu vypadala spokojeně, ale navenek to působilo až
nezdravě naivně.
Kdybych slíbil, že ji nebudu šmírovat, mohlo by se jí to dotknout, protože
by to vypadalo, že není dost pěkná. Pokud bych ji ale řekl, že se budu koukat,
odsoudila by mě jako šmíráka.
Dívky jsou prostě každá jiná... Stál jsem před kabinkou se založenýma
rukama a přemýšlel nad tím, když se najednou odhrnul závěs a objevila se Elni
v bílé košilce.
„Jaké to je?!“
Samozvaná bohyně, stojící přede mnou s širokým úsměvem, byla rozhodně
sladká. Její jemná linie klíční kosti na sněhobílé kůži byla okouzlující. Jak
bych to jen popsal? Byla tak rozkošná, že byste ji chtěli na místě obejmout a
pohladit po vlasech.
„Sluší ti to. Je to rozkošné,“
dokonce jsem ji zapoměl popíchnout a neúmyslně řekl pravdu.
Elni, která takovou chválu nečekala, vydala jen překvapené: „Ech?“ a
začala celá rudnout.
„D-dobře, jsem bohyně, takže...takže to je přece jasné! Ale klidně mě
můžeš chválit dál!“
pyšně vypnula hruď, ale tváře měla červené studem a koutky úst ji začínaly
pocukávat potlačovaným úsměvem. Bylo to tak okouzlující, až jsem se toho
pohledu nemohl nabažit. Spokojeně jsem malou bohyni sledoval lehce přivřenýma
očima, jak se v košilce předvádí a pózuje jako modelka.
Po chvíli ale elnino nadšení opadlo a ona smutně svěsila ramena.
„...Chtěla bych si ji koupit, ale nemám na ni,“
slyšel jsem, jak si pro sebe tiše šeptá.
Poškrábal jsem se na hlavě, došel ke skleské dívce a podíval se na cenovku
visící z košilky.
„Hmm,“
byla vážně dost drahá, ale peníze by mi na ni stačily.
„Opravdu ti sedne. Co kdybych ti ji koupil?“
Když to Elni uslyšela, překvapeně se podívala na mě, pak na bílou košilku,
kterou měla oblečenou a pak zase na mě.
„Fakt? Myslíš to vážně?“
ujistila se a oči se jí zaleskly.
Teď už jsem to nemohl vzít zpátky. Přkývnul jsem a Elni se na mě zářivě
usmála.
„Díky, Shinobu!“
Najednou mě objala a dala mi lehký polibek na tvář. S nadšeným
úsměvem se vrátila do převlékací kabinky.
Dotek jejích rtů mě přenesl do sedmého nebe. Sice jsem se dokázal
uklidnit, než se vrátila z kabinky, ale její úsměv byl tak neskutečně
roztomilý a odzbrojující, že jsem se jí nemohl podívat zpříma do očí. Dívka
naproti tomu i po polibku vypadala úplně klidně
a zamířila rovnou k pokladně.
Pomalým krokem jsem ji následoval, takže se pro mě dokonce vrátila a se
vzrušeným úsměvem mě pobízela:
„Shinobu, Shinobu. Rychle!“
zatahala mě za rukáv a ukázala k pokladnímu pultu.
„Přestaň, vytaháš mi rukáv.“
„Tak já udělám tohle.“
Když jsem ji napomenul, pověsila se mi na paži.
Pomyslel jsem si, že teď vyloženě zneužívá mou slabost pro ženy. I
když...dotek dvou malých, ale přesto měkkých tvarů na mé ruce mě nebezpečně vzrušoval.
Zatím mě Elni dotáhla k pokladně a já zaplatil účet.
Po zaplacení obou kousků oblečení se má peněženka citelně ztenčila.
Když jsem pak ale díval na malou bohyni, jak nadšeně objímá tašku
s jejím dárkem, nelitoval jsem ani na okamžik.
Elni mi nepřestávala děkovat a vypadala dokonale šťastná.
Poněkud mě znervózňovalo, jakou měla z jedné košilky radost, a proto
jsem se během naší společné cesty vyhýbal jejímu pohledu.
Začalo se lehce šeřit, když jsme se na nedaleké křižovatce rozloučili a já
zamířil nejkratší cestou domů.
V pravé ruce jsem měl tašku s dárkem pro Lunu – blůzu
s výšivkou měsíce v úplňku.
Byl jsem zvědavý, jestli bude Luna taky tak nadšená jako Elni.
V tomto rozpoložení jsem došel našemu domu a s hlasitým: „Jsem
doma!“ jsem otevřel dveře.
Vzápětí z obývacího pokoje vykoukla Luna a za ní se objevila Nazuna,
která na sobě ještě měla školní uniformu. Nejspíš teprve před chvílí přišla z
klubu. Obě dívky me hned šly s úsměvem přivítat.
„Vítej zpátky, Shinobu-san.“
„Vítej zpátky, brácho.“
pozdravily mě. Odpověděl jsem krátce: „Ahoj,“ a dal Luně papírovou tašku.
„Eh? Co to je?“
zarazila se Luna a zvědavě naklonila hlavu. Podíval jsem se stranou a
odpověděl:
„No, ehm, narazil jsem na takový pěkný kousek oblečení... Jestli se ti
bude líbit tak ho můžeš nosit.“
ani jsem se nezmohl na žádnou provokativní hlášku, jak jsem byl najednou
nervózní.
Zatímco jsem toho litoval, nenápadně jsem Lunu sledoval. Právě blůzu
vytáhla z tašky a zírala na ni. V tom se jí oči zalily slzami.
Eh? Huh? To se jí tak nelíbila, až se rozbrečela?
„P-promiň. Není pěkná?“
začal jsem se spěšně omlouvat, ale Luna jen odmítavě zavrtěla hlavou a roztřeseným
hlasem zavzlykala:
„Já...jsem...tak šťastná... Shinobu-san, moc děkuju,“ a pevně si přitiskla
blůzu na prsa, zatímco se na mě dívala uslzenýma očima.
Takovou reakci jsem přece jen nečekal a byl jsem z toho celý nesvůj.
Přejel jsem si rukou po tváři, když: „To je super, Luno-san,“ usmála se Nazuna,
která to sledovala zpovzdáli.
Pak natáhla ruku a zeptala se: „A co dostanu já, bráško?“
„Pro tebe nic nemám,“
ukázal jsem prázdné ruce a omluvně odpověděl sestře, která
s dychtivýma očima čekala na dárek.
Knížka, blůza a košilka. Dnes jsem utratil balík peněz a nic dalšího už
jsem kupovat nechtěl.
„Promiň, Nazuno,“
řekl jsem a konejšivě ji pohladil po hlavě.
„...Nic nedostanu.“
Nazuna svěsila ramena a pak:
„Hmmpf, tak dobře. Jdu pařit hry. To je zábava. A tebe hrát nenechám,“
prudce se otočila a s trucovitě našpulenou pusou odkráčela.
„...Luno. Prosím, dej dnes Nazuně na večeři extra porci.“
„Jasně, chápu,“
odpověděla se slzami v očích ještě pořád dojatá Luna.
***
Po večeři jsem se
vrátil do svého pokoje. Když jsem otevřel dnes koupenou knížku, ozvalo se
rázné zaklepání.
“Kdo je tam?”
zeptal jsem se. Místo odpovědi ale cvakla klika a dveře se pomalu otevřely.
Dovnitř vešla má matka. Musela být čerstvě po koupeli, protože tváře měla ještě
pořád celé červené.
Je opravdu krásná a
vůbec nevypadá na svůj věk. Napadlo mě, že by se svým vzhledem klidně mohla
balit mladší kluky.
Došla ke mně a
řekla:
“Shinobu.”
Usmál jsem se na
ni: “Docela dobrý,” ale ignorovala mě a podívala se na mou novou knížku.
“Ah, konečně vyšel
další díl. Hned si ho přečtu, dej mi ho.”
Řekla to jako by
nic a vytrhla mi knížku z ruky. Když jsem se natáhnul a pokusil se ji vzít
zpátky – praštila mě matka přes prsty.
“Vrátím ti jí
zítra. Mimochodem, koupelna je volná, tak si pohni. Jsi poslední a nemůžeme pustit
pračku, dokud se neumyješ. Lunu to docela zdržuje…”
Má matka má zlozvyk
během rozhovoru někoho praštit a tváří se u toho, jakože se nic neděje.
S hlasitým
povzdechem jsem vzdal snahu sebrat jí knížku a zamířil ke koupelně. Zatímco
jsem si v předpokoji [8] sundával
oblečení, všiml jsem si, že se v koupelně svítí. Mamka nejspíš zapoměla
zhasnout. Napadlo mě, jak je někdy otravná a otevřel jsem dveře do koupelny.
V tu chvíli jsem
uviděl dva obrovské, nádherně tvarované předměty, vznášející se nad vodní hladinou.
Byla to velká ňadra. Jako by tam plavaly dva malé melouny.
Bloňdatá kráska
ležící ve vodě se právě lehce zvedla a opřela o zadní okraj vany. S blaženým
výrazem se protáhla a z úst se jí ozvalo spokojené: “Mhhmm~.“ Její prsa, nadnášená vodou, stoupala nad hladinu...
Hej, počkat. Co tady dělá Luna?
Zmateně jsem se na ni díval.
„...?“
Najednou se naše pohledy setkaly.
— Luna překvapeně vytřeštila oči s nechápavým: „Eh?“
Zakryl jsem se rukama a vykřikl:
„Aaaaaaaa!“
„Promiň!“
Zatímco jsem křičel, zakryla si nahá blondýnka - skutečná oběť, tvář
rukama a nepochopitelně se omouvala.
Hmm, můj pokus zahrát si na postiženého byl úspěšný. Rychle jsem ale zase
začal rozumně uvažovat a vyhrkl: „Promiň, hned zavřu.“
Pak jsem vešel dovnitř a zabouchl za sebou dveře.
„Uff, všechno dobře— Cože? To není ani trochu v pořádku! Co to sakra
dělám?“
Byl jsem tak nervózní, že jsem vlezl do koupelny jako by se nic nestalo?
Ano – Luna ve vaně, to byla pastva pro oči. A rozhodně jsem chtěl vidět
víc. Ale jestli hned nezmizím, tak mě ta dívka bude nenávidět. Rychle jsem se
otočil a natáhl se po klice.
„O-omouvám se, hned jdu ven,“
blekotal jsem nervózně.
„Shinobu-san, počkej chvíli,“
uslyšel jsem lunin rozpačitý hlas za zády. Ozval se zvuk šplouchající
vody, jak vystoupila z vany, udělala několik kroků a vzala mě za ruku.
„Ehhm, Shinobu-san, já půjdu. Můžeš se vykoupat. Nebo se nachladíš.“
„Ne, jsem v pohodě. Spíš se nachladíš ty, tak se vrať do vany.“
odpověděl jsem okamžitě. Luna na chvíli zaváhala a pak:
„...Nepůjdeme se vykoupat společně?“
zeptala se stydlivě.
To byl víc než vzrušující návrh, ale pokud bych souhlasil, všechen můj
zdravý rozum by nenávratně odletěl oknem.
Krátce jsem se ohlédnul a předemnou stojící Luna, s vlasy svázanými
do culíku a holou bělostnou šíjí, byla neskutečně erotická. Prsa si zakrývala
jen jednou rukou a pohled mi klouzal přes fantastické údolí mezi jejími ňadry.
Teď jsem dokonce i jasně viděl jejich velikost.
A co víc. Kromě prsou bylo odhalené i všechno ostatní. Její štíhlý pas,
malý pupík a dokonce i tam níž...
„Shinobu-san, ehm, prosím, nezírej tak na mě.“
Po téhle větě jsem se rychle probral.
Sakra. Měl to být letmý pohled a místo toho jsem se nechal unést!
Luna pustila moji paži a stydlivě se zakryla oběma rukama.
Její vzhled byl tak dráždivý, že moje rozumné uvažování zase povolilo.
S takovou se za chvíli přestanu ovládat úplně.
Když jsem ti to uvědomil, zase jsem se vrhnul ke dveřím:
„P-promiň, přijdu později,“
a prudce jsem stisknul kliku.
„...To jsem čekala, že se nebudeš chtít se mnou vykoupat,“
zazněl koupelnou smutný hlas.
Přestaň Luno. Teď se mi bude hodně těžko odcházet, zatnul jsem zuby.
„To není ten problém, že bych nechtěl...“
poznamenal jsem tiše, ruku pořád na klice.
Nato se Luna nervózně zeptala:
„Shinobu-san, právě jsi viděl moje...kozičky...ehm...máš pocit, že...vypadají
divně?“
Tahle otázka mě dostala do kolen. Snažil jsem se co nejvíc soustředit a
klidně odpověděl: „Proč se na to ptáš?“
Luna sklopila oči:
„Koukala jsem se na televizi. Bylo tam, že muži v Japonsku mají rádi
malá prsa. A když jsou moc velká...tak je nenávidí...prý...“
páčila ze sebe Luna.
Netušil jsem, jestli to je pravda nebo ne, ale za sebe musím říct, že
ženský půvab se neurčuje podle velikosti poprsí.
Luna vypadala sklíčeně.
„Taky máš radši menší, Shinobu-san?“
mumlala.
Mnohem důležitější než velikost jsou přece city, ne?
„Luno,“
pustil jsem kliku a něžně řekl:
„Velikost není důležitá, když máš někoho rád. Je toho mnohem víc než bylo
v televizi. Kromě toho, i když jsem je viděl jen krátce, tvoje prsa jsou
nádherná. Můžeš na ně být hrdá. Jsou okouzlující..já..líbí se mi.“
Někde kolem slova ‚okouzlující‘ mi hlas přešel do tichého šepotu, ale tak
jako tak to přece nemusela slyšet celé.
Poškrábal jsem se na hlavě, otočil se a aniž bych se na nahou dívku
podíval, jsem zamířil k vaně. Pak jsem zády k Luně vlezl do vody.
Bylo mi jasné, že by pokračovala: „Věděla jsem, že mám divná prsa,“
kdybych se s ní nechtěl vykoupat, takže jsem neměl moc na výběr.
Ačkoliv, kdybyste se mě zeptali, jestli mě během té chvilky v koupelně
nenapadly nějaké neslušné myšlenky, nemohl bych to s čistým svědomím
popřít.
Ale snažil jsem se ovládat jak jen to šlo.
Nicméně to nevypadalo, že by Luně docházelo, jaké mám právě problémy.
Následovala mě do vany a když se ponořila do vody, ozvalo se sladké:
„Shinobu-san~“ a najednou mě zazadu objala.
V tu chvíli jsem ztuhnul a tělem mi projel nepopsatelný pocit, jak se
mi dva velké tvary přitiskly na záda. Tělo na tělo. To teplo a měkkost a byly
nádherné.
„Děkuji ti, Shinobu-san. Tohle byla jedna z věcí, co mě trápí,“
zašeptala mi Luna něžně do ucha. Vzápětí se mi její paže ovinuly kolem
hrudi a Luna mě pevně sevřela. Její velká, pružná prsa se mi samozřejmě ještě
víc přitiskla na záda.
N-nebe. Opravdové melouny. Věci z dovozu jsou rozhodně jiné. Tahle
nepřekonatelná ňadra se tiskla na moje tělo a mezi nimi jsem si uvědomil trochu
jiný druh měkkosti, když:
„A-aaach?“
Začal jsem krvácet z nosu [9]
Rychle jsem si na něj přitiskl dlaň, takže se mi ruka okamžitě zalila
krví. Luna to musela zezadu vidět.
„Jsi-jsi v pořádku?“
vykřikla vyděšeně a odtáhla se od mých zad.
Vzápětí jsem ale ucítil dotek dvou božsky měkkých objektů na mém pravém
rameni. Velké a docela těžké. Byla to
bezpochyby lunina prsa. Plnou vahou se opíraly o moje pravé rameno. Jejich
majitelka se nakláněla dopředu a s obavami mě sledovala.
„J-jsem v pořádku,“
odvrátil jsem pohled od vystrašené Luny, když mi v zorném poli objevily
ty dokonalá ňadra. Mezi nimi pomalu stékala voda a růžové... Když jsem to
viděl, začal mě najednou podivně pálit nos a než jsem si to uvědomil, zase mi z něj
vytryskla krev.
„Praskne mi hlava!“
„Aaah, Shinobu-san!“
V uších mi zazněl lunin zděšený hlas, ale moje vědomí se pomalu
rozplývalo.
Ještě jsem stačil natáhnout ruku a ucítil v ní něco úžasně jemného,
ale už jsem nezjistil co to bylo a definitivně ztratil vědomí.
***
Moje vzpomínky na předešlé události byly krutě nejasné a mlhavé.
Probral jsem se v předpokoji koupelny, zatímco mě červenající se Luna
oblékala. Při odchodu mě pak musela dokonce podpírat. Měla na sobě blůzu
s výšivkou měsíce, kterou jsem ji dnes dal jako dárek. Úzká linka mezi
jejími ňadry, viditelná v hlubokém výstřihu, byla nečekaně dráždivá a erotická.
Pamatoval jsem si, že jsem se šel vykoupal společně s Lunou, ale už
jsem si nedokázal vzpomenout, proč jsem zkolaboval. Tělo mě odmítalo pořádně
poslouchat. Skoro jako bych ztratil větší množství krve.
Zatímco jsem nad tím přemýšlel, došli jsme do obývacího pokoje. Na gauči seděla moje matka a četla si knížku,
kterou mi zabavila. Podívala se na nás, ještě rozpařené z koupelny a
s drzým úsměvem poznamenala:
„Ale, že byste se koupali spolu?“
a ve tváři měla výraz: ‚Ach, jsou si tak blízcí...‘
„Hej, mami. Proč jsi mi řekla, že mám jít do vany, když tam ještě byla
Luna?“
upřel jsem na matku podrážděný pohled. Ona se ale jen usmála:
„Byla to odměna. Luna-chan nám tolik pomáhá s domácností, tak jsem ji
chtěla aspoň trochu potěšit.“
„Ehm? Cože...?“
zmateně jsem naklonil hlavu a snažil se pochopit význam poslední věty. Ale
Luna to vypadá chápala, protože celá zrudla a pokorně sklonila hlavu:
„Tomoe-san, děkuji ti.“
Neměl jsem tušení o co jde, ale ty dvě si vypadá perfektně rozuměly. Se
zamyšleným výrazem jsem se posadil na gauč
a otočil hlavu k televizi. Byla tam kočka s červenou čelenkou,
řítící se pouští.
„Aha, Nazuna hraje svoji hru.“
zašeptal jsem a mrknul na svou sestru, která v prstech svírala
ovladač. Podívala se na mě, pak na Lunu, zastavila hru a zeptala se:
„Bratře? Ty ses koupal s Lunou-san?“
„Jo, teda myslím. Moc jasně si to nepamatuju.“
odpověděl jsem a neklidně se zavrtěl na pohovce. Nazuna vrhla na Lunu
závistivý pohled. Pak se zase otočila ke mně:
„Brácho, koupej se i se mnou.“
„V žádném případě, už nejsem malé děcko,“
bylo to tak trapné, že jsem okamžitě odmítnul. Moje sestra se zatvářila
naštvaně:
„Ale byl jsi ve vaně s Lunou-san.“
„To je v pohodě,“
odpověděl jsem hrdě, ale Nazuna se zamračila ještě víc:
„Hmm, dobře. Jdu zase hrát, pan Kočka čeká...“
„Jasně, jdi do toho,“
povzbudil jsem ji jako obvykle, ale Nazuna jen podrážděně odsekla:
„Brácho, seš idiot,“ a ani se na mě nepodívala.
Proč byla tak naštvaná? Obrátil jsem se na matku, která Nazunu sledovala
s rozpačitým výrazem a pohledem se jí zeptal: „Co se stalo?“
„Brácho, seš idiot.“
Zopakovala jen matka nazuninu předcházející větu.
Když jsem slyšel, jak věrně svou dceru napodobila, pěkně mě to vytočilo.
„Luno, prosím, dej tomu pitomci za mě facku.“
„Ehm?! Tomoe-san není pitomec. A já jí přece nemůžu dát facku,“
odmítla můj požadavek Luna, takže jsem jen svěsil ramena a zase se díval
na televizi. Po chvíli:
„Shinobu-san, vždycky si po koupeli dáváš sklenici mléka, že? Chceš ji přinést?“
zeptala se Luna, právě když jsem dostával žízeň. S milým úsměvem jsem
odpověděl: „Ano, prosím.“
I Luna s úsměvem přikývla.
„Ah, Luno-chan, dones mi jablečný džus,“
přidala se rychle matka.
I na ni se ale dívka usmála, přikývla a zamířila do kuchyně.
Za chvíli se objevila Luna s nápoji, v každé ruce jeden. V tom
jsem zahlédl konektor herní konzole těsně před dívčinou nohou a nadechl se,
abych ji varoval, ale bylo už pozdě. Špička boty zavadila o kabel, Luna
klopýtla a sklenice už letěly vzduchem.
Vyskočil jsem a chytil svoji sklenku s mlékem. Stejně tak se
vymrštila moje matka a zachytila letící džus. Ale:
„MŇÁÁÁÚÚ!!“
obývacím pokojem se rozlehl zoufalý výkřik. Když jsem zvednul hlavu, uviděl
jsem mou sestru, jak křečovitě svírá herní ovladač a celá se třese:
„M-moje hra, pan Kočka zmizel! A ještě jsem to ani jednou neuložila!“
„Žádný strach! Mléko je zachráněné!“
řekl jsem konejšivě Nazuně, která měla slzy na krajíčku.
Matka se přidala, zvedla sklenici s jablečnou šťávou a prohlásila:
„Džus je taky v bezpečí!“
Pak jsme si oba přiťukli s hlasitým: „Na zdraví!“
„Nedělejte si z toho legraci!“
odsekla nám Nazuna rozzlobeným hlasem, což u ní bylo hodně výjimečné. Já i
matka jsme proto omluvně sklonili hlavy: „Promiň,“ , „Omlouvám se.“
Sestra se zamračila a upřela zlostný pohled na Lunu. Ta si ale pořád na
elektroniku moc nezvykla a vypadalo to, že ji stále nedošlo, co udělala. Oči ji
s obavami těkaly sem a tam.
Najednou se Nazuna doopravdy naštvala:
„Luno-san, ty krávo! Už jsem to skoro dohrála! Seš strašná!“
křičela zuřivě. Luna zabořila obličej do dlaní a zoufale se Nazuně
omlouvala: „Moc mě to mrzí, promiň mi to.“
Má sestra se ale dívala stranou.
„Neznám tě. Vypadáš v té divné blůze uboze.“
D-divná blůza? To bylo sprosté. Tu jsem přece koupil já! Chtěl jsem namítnout:
„To se teď nosí!“ ale včas jsem se zarazil. Uvědomil jsem si totiž, že Nazuna
jen trucuje a nemyslela to tak.
Jen jsem doufal, že to poznala i Luna.
„Není divná...“
Jo, jo, není divná. Luna se nehád— Huh?
„Nazuno-chan, prosím podívej se pořádně. Je to fantastická blůza!“
Tohle jsem vážně nečekal. Luna se Nazuně otevřeně postavila. To jsem snad
u ní ještě nezažil.
„Ani náhodou fantastická! Je prostě divná! A nezávidím ti ji nebo tak
něco!“
Asi kvůli lunině podrážděné reakci se ani má sestra neudržela a pak ještě
rychle dodala:
„Kromě toho – ty se pro mého bratra stejně nehodíš!“
„Ehh?“
To Lunu asi šokovalo, protože se jí v očích objevily slzy. Když to
Nazuna viděla, zatvářila se provinile a zkusila: „Uh, teď jsem tomu dala...“
Ale vzápětí zase nasadila lhostejný výraz a pokračovala:
„B-bylo to v televizi. Ženy jako ty muže ničí. Jsi moc milá a hodná,
takže z mého bratra bude rozmazlený NEET [10]. Potřebuje
někoho přísnějšího! Jako je mamka!“
Nechci nikoho jako je má matka!
To jsem vážně tak k ničemu? Nebo mě tak Nazuna vidí? Byl jsem
v šoku, ale Luna se mě zastala:
„Nedělej si legraci z Shinobu-san!“ odpověděla ostrým tónen.
„Shinobu-san je trochu nepořádný a malinko divoký, ale je to tvrdý chlap.
Takže z něj nikdy nebude NEET!“
„To nemůžeš vědět! Co když se z něj kvůli tobě NEET stane?“
„Pak se o něj postarám a budu ho krmit!“
prohlásila Luna odhodlaně a hrdě vypnula své velké poprsí. Najednou se na
mě Nazuna pověsila a nešťastně vyhrkla:
„Když bude mít problémy, tak ho budu krmit JÁ!“
Lune nezaváhala, chytila mě za druhou paži a odsekla:
„Já ho nakrmím!“
„Ne! já!“
Obě mě začaly tahat za ruce a vrhaly po sobě nenávistné pohledy. Škubaly se
mnou pořád silněji, až to vypadalo, že mě roztrhnou. Nevěděl jsem co dělat,
když najednou:
„Hej, vy dvě!“
má matka už se na to dál nemohla dívat a s otráveným výrazem Lunu a
Nazunu okřikla.
„Co se děje, Tomoe-san?!“
„Ano, mami?!“
Obě na ni podrážděně zíraly a matka najednou uhnula pohledem:
„...Ne, nic.“
Slabá! Tak slabá, mami! Proč jsi je nezastavila svým obvykle tak vražedným
zjevem? Vyslal jsem k mámě prosebný pohled.
Ona se ale zatvářila: „Nemožné,“ a otočila se ode mě.
Žalostné— pomyslel jsem si. Když jsem pak ale zase viděl Lunu a Nazunu,
pochopil jsem matčinu reakci.
Děsivé. Říká se, že když se obvykle klidný člověk naštve, je to děsivé. A
je to pravda. I já jsem se, stejně jako matka, od obou dívek radši odvrátil.
Ignorovaly nás a pokračovaly v hádce, která najednou skončila:
„Od teď už Lunu-san neznám!“
„Ani já už neznám Nazunu-chan!“
Vyštěkly na sebe děvčata a nasupeně odešly z obýváku.
Proboha. Luna a Nazuna se pohádaly.
[1] Katsudon – populární japonské jídlo. Smažená
kotleta v trojobalu s rýží (a někdy zeleninou).
[2]
V angličtině „homeroom“ –
v některých zemích krátký úvod před začátkem vyučování, kde třídní učitel
s žáky řeší obecné věci ohledně školy a mimoškolních aktivit.
[3]
Stalker – osoba posedlá sledováním
až pronásledováním někoho jiného. Např. nadšený fanoušek nějaké známé
osobnosti.
[4] Osoba nejprve chladná, odtažitá a
nepřátelská, postupně se ale stává vřelá, milá a příjemná.
[5]
Běžné japonské jídlo – základem je
jednoduchá nudlová polévka. U nás by si asi v bufetu koupila rohlík se
šunkou
[6]
V japonských školách nejsou
klasické šatny, jako u nás (jedna šatna pro třídu), ale každý má jen malou
skříňku na přezůvky .
[7]
v Angličtině cross-dressing fetish
[8]
Převlékárna – v tomto případě
místnost před koupelnou, kde se odkládá oblečení.
[9]
V japonském anime, manga a LN
je krvácení z nosu projevem (většinou sexuálního) vzrušení.
[10]
NEET - Not in
Education, Employment, or Training. – Ne-vzdělávající se, zaměstnaný nebo
zaškolující se. Většinou tedy osoba žijící ze socialních dávek, o kterou se
někdo (většinou příbuzní, partneři) stará.
Žádné komentáře:
Okomentovat