Jejich slogan byl: 'Chuť, po které ztvrdnete!'
Vídeňský párek s kečupem a hořčicí.
V pšeničné housce s čerstvým salátem.
Jeden hotdog - 198 yenů.
Byl jsem na cestě z dóžo1
Vídeňský párek s kečupem a hořčicí.
V pšeničné housce s čerstvým salátem.
Jeden hotdog - 198 yenů.
Byl jsem na cestě z dóžo1
Tabule
s lákavě vypadajícím párkem v rohlíku mě zaujala, takže jsem si jeden
bez váhání koupil a uvědomil si, že mám docela hlad.
Slečna u pokladny mi hotdog zabalila do papírového sáčku a při slovech 'Chuť, po které z-ztvrdnete!' se začervenala.
Ještě jsem za sebou uslyšel: "Děkujeme za nákup," když jsem odcházel z obchodu.
Chystal jsem se na cestu domů a uložil pytlík do brašny na řídítkách mého kola, když jsem si něco uvědomil.
Pokud si jen tak domů donesu hotdog, moje malá sestra Nazuna mi nedá pokoj.
Představil jsem si Nazunu rozvalenou v obývacím pokoji, zabranou do počítačové hry ve které svádí tvrdý boj s kočkami. Dnes nemá žádný klub a úplně ji před sebou vidím jak vesele říká: "Dnes jsem kočka: Mňáu!"
Pak mě napadlo, že to není jen dnes, že si na kočku hraje pořád, ale to není až tak podstatné.
Problém byl s tím, jak Nazuna zareaguje, až doma ukážu můj párek v rohlíku.
Byl jsem si naprosto jistý, že ho bude chtít.
Je prostě taková.
I když se s ní nebudu chtít rozdělit, určitě řekne: "Tak mi dej aspoň kousek salátu~" a se smutným pohledem bude žalostně mňoukat.
"...Je fakt ufňukaná."
S kyselým pohledem a tichým brbláním jsem zašel zpátky do obchodu a koupiit jeden párek i pro Nazunu.
Vsadím se, že bude mít radost i z takové maličkosti jako je párek v rohlíku, ale...
"Mpf, mpf, mpf"
Co to bylo?
Jak se zdá, někdo právě pořádá můj hotdog přímo u mého kola.
Rychle jsem se podíval do brašny, kde ale smutně ležel jenom prázdný sáček z obchodu a po párku v rohlíku ani stopa.
Kam zmizela moje "Chuť, po které z-ztvrdnete!" ?
Šokovaně jsem se postavil vedle kola a zahleděl se na podivnou osobu, která hltavě jedla můj hotdog.
Možná cizinka?
Zářivě stříbrné vlasy, uvazáne do dvou culíků.
Sněhobílá pokožka.
Velké, rubínově červené oči.
Křehká stavba těla a jemné rysy mi připoměly západní panenku.
Žlutá mikina s kapucí, zbytečně velká pro její drobnou postavu.
Mohla být o rok nebo o dva mladší než já.
Vypadala na 15 nebo 16 let.
Dívka s karmínovýma očima a stříbrnými vlasy.
V hlavě mi zablikalo slovo 'albín'.
"Vynikající~"
Blonďatá dívka do sebe ládovala párek v rohlíku s roztomilým úsměvem na tváři.
Dojemná scéna jako když sledujete malé zvířátko - přesně tak to vypadalo.
Nicméně...
"Bylo to dobré."
Poté, co spořádala celý můj hotdog, složila ruce do klína s výrazem: 'Ještě nemám dost'.
S trpkým úsměvem jsem na ni zavolal:
"Hej, ty. Co třeba něco na pití?"
"Mh? Jistě, jak pozorné, děkuji."
Podívala se na mě, ale když uviděla můj úsměv, ztuhla.
"Dobrá tedy, dej si kolik chceš. Udělám krvavě červený rajčatový džus, hned teď!"
"Hned teď? Jak...?"
Pomalu ustupovala, ale nepustil jsem ji.
Pevně jsem ji chytil za ruku.
"Ale ale, kam mi to utíká ingredience?"
"I-In-Ingredience!?"
S ďábelským smíchem jsem vyhrnul dívčin rukáv, zatímco se jen bezmocně třásla strachy.
V tu chvíli jsem odhalil její bělostnou kůži.
Byla tak dokonalá, až mě to zarazilo.
Malá a hebká paže.
Cítil jsem teplo jejího těla na mých dlaních, ale nechtěl jsem se tím nechat zastavit.
Pořádně jsem ji zkroutil ruku jako když ždímete mokré oblečení.
V tu chvíli vykřikla: "Uaaaa~" vydralo se jí z úst.
"T-To bolí. To vážně bolí! Nic nevyždímáš! Ani když přitlačíš tak nic nepoteče!"
"Nevzdávej to! Teď nepřestávej! Proč se vzdáváš? Zkus to víc! Dokážeš to! Máš na to! Určitě na to máš!"
"O-Opravdu? Dobře, pojď! Pojď na to!"
Jak jsem vzrušeně povzbuzoval, dostala se do nálady i dívka a začala mi fandit.
...Samozřejmě se nic nestalo.
"Málo se snažíš."
Řekl jsem nemilosrdně a znovu ji ruku zakroutil.
"Ne, to nejde! To není tím, že se málo snažím. Auu. Auuuu. To bolí! Omlouvám se. Promiň, promiň, promiň. Víc než mír světa, měj rád souseda svého, který je právě před tebou!"
Moc jsem tomu nerozuměl, ale znělo to vtipně, takže jsem ji pustil.
"Hele, buď ráda, že jsi tak krásná. Normálně bych zloděje jako ty potrestal tak, že bych ho přivázal za kolo a táhnul za sebou přes celé město."
"K-Krásná...?" H-Hej, přestaň s tím. Uvádíš mě do rozpaků."
Řekla dívka zahanbeně s červenajícími se tvářemi.
"...A proč jsi mi to udělal? Ta ruka mě fakt bolí, víš?"
Se slovy: "Podívej se na to," zvedla pravou ruku nahoru.
Viděl jsem jak její hladká bílá kůže pomalu rudne.
Ale: "Už toho nech nebo chceš mít jako další červený tvůj bílý zadeček?"
"Teď je to s-sexuální oběžování! Jsem strašně hodná, ale i já se můžu naštvat, když mě někdo začne obtěžovat!"
A naštvaně nafoukla tváře.
Zdálo se, že tenhle idiot pořád nepochopil situaci.
Napadlo mě, že ji zakroutím i levou rukou, ale její lesknoucí se oči mě zarazily.
Strašně otravná holka.
Vypadá to, že nemám jinou možnost než ji to vysvětlit pořádně.
"Přiznáváš, že jsi snědla párek v rohlíku co byl tady?"
Zeptal jsem se a ukazoval při tom na brašnu na mém kole.
"Byl fakt výborný!"
Odpověděla energicky.
"Ale já jsem ho koupil."
"Ještě jeden!"
Řekla dívka znovu nadšeně s širokým úsměvem a nevinně přitom natahovala ruce.
A svým rozkošným úsměvem mě zase dostala.
Ale, co pak...
"Nedělej si ze mě legraci."
Řekl jsem a dal jí pohlavek.
"A-Auuu! Snad se zas tolik nestalo," zasténala nečekaně hlasitě.
Překvapeně jsem udělal krok zpátky, ale vzpamatoval jsem se a s lehkým zakašláním pokračoval:
"Ka-Každopádně jsi mi snědla hotdog. Jsi rozhodně vinná."
"Eh? Jak moc vinná?"
"Tak moc jak je hluboký Mariánský příkop."
"Je dost hluboký, abych si zlomila vaz, když tam spadnu?"
Nebyl jsem si hloubkou moc jistý, ale rozhodně jsem přikývnul.
Dívka zamyšleně řekla "Hmm," založila si ruce a pak sebevědomě dodala:
"V tom případě ten hřích odpouštím."
Pěkně namyšlená.
"Neměl bych ten hřích posoudit spíš já?"
"A já se ptám, je hlad hřích?" vykřikla najednou.
"Ano!"
Natáhnul jsem prostředníček a ukazováček a zaryl ho do dívčiny paže.
"U-Uaaa~ To píchá!"
Bodnutí, do její červené ruky, mělo pravděpodobně stejný účinek jako zakroucení, protože dívka začala poskakovat a držela si u toho ruku.
"Co-Co to děláš!? Co budeš dělat, když se ti to začne líbit?"
"...Asi nic."
Vypadal jsem, že se mě to dál netýká, takže dívka došla pomalu až ke mně.
"Hmm, ale když se ti to začne líbit, měl bys na to být připravený."
A se stydlivým úsměvem prohlásila: "Nebyla bych úplně proti," a začala prstem kroužit po mém hrudníku. Pokaždé, když její dlouhý, štíhlý prst dokončil kruh na mé hrudi, projel mnou lehký záchvěv vzrušení.
Když jsem ale potom viděl, jak přešla z kroužení po hrudníku na dloubání do mé tváře, byl jsem si jistý, že se chová bezmyšlenkovitě.
Vypadalo to, že potřebuje ještě jednou potrestat. Právě když jsem začal zvedat ruku k druhému útoku na dívčinu paži.
'-Žgruňňňk', uslyšel jsem jak se ozval její žaludek.
V té chvíli dívka ztratila všechnu sílu, klesla na zem a zůstala tam zničeně sedět.
"Nebuď suchar!"
Jak jsem dívku pozorně sledoval shora a přemýšlel co dodat, prudce zvedla hlavu a popuzeně na mě zírala.
"Jak to mluvíš se dámou!? Začínám být naštvná! Mám hlad!"
"Umři hlady," prohlásil jsem drsně, pomalu z batohu vytáhl párek pro mou malou sestru Nazunu a provokativně ho cizí dívce ukázal.
"Chceš? Určitě ano, ale nedám ti ho."
"A co když ti dovolím mi šáhnout na prsa? Klidně dvakrát...nebo...ne, můžeš i třikrát!"
"...To znělo vážně upřímně."
Podíval jsem se jí do vlhkých očí a viděl ji jak mě prosí. Cítil jsem jak můj vzteh rychle mizí jako pára nad hrncem.
Povzdechl jsem si a podal dívce hotdog.
"V-Vážně je můj?"
Přikývl jsem a řekl jí: "Ano," a sledoval její oči upřené na sáček s párkem.
"Mockrát děkuju!"
Po tváři se jí rozlil blažený úsměv.
Ještě, že jsi holka. Kdybys byla kluk, už by tvůj obličej nikdo nepoznal.
Koukal jsem na ni jak se cpe druhým hotdogem a znovu si povzdechl.
Ach jo, matka by mi určitě zase řekla, že jsem málo přísný.
Nemohl jsem si pomoct, ale bylo mi jí líto a tak jsem natáhnul ruku a stejně, jako když chválíte psa, jsem ji začal poklepávat po hlavě.
"Hodná holka~ Hodná holka~"
Její stříbrné vlasy byly hladké a hebké.
Byla tak zabraná do párku v rohlíku, že ani nestihla protestovat. Zatímco jsem ji dál poklepával po hlavě, začal jsem najednou přemýšlet, jaký šampon používá.
"Ještě jednou děkuju, bylo to vynikající."
Dojedla hotdog a na tváři měla spokojený úsm-'Žgruňňňk'. Její žaludek o sobě zase dal vědět.
"...Ne, tak to není."
Bylo to tak trapné, že nevěděla co dál říct. S vážnou tváří se objala rukama ve snaze zakrýt kručení v břiše.
"Nevím co tím myslíš, ale...jak můžeš být tak hladová? Že ty ráno vůbec nic nesnídáš?"
Zeptal jsem se a lehce jí rukou prohrábnul vlasy.
"...Naposled jsem jedla před třemi dny, asi? Normálně jím mlhu."
Odpověděla s třesoucím se hlasem, při kterém vám naskakuje husí kůže.
"...Nechceš si skočit na oběd?"
Prostě jsem jí to musel nabídnout, ale...
"Hmm? Chceš mě sbalit? Ale víš co, mě to nevadí."
"Sbohem."
K tomu nebylo co říct. Otočil jsem se a zamířil ke svému kolu.
"P-Počkej! Prosím počkej! Neopouštěj mě~"
A pevně mě zezadu objala. Byly sice menší, ale i tak jsem jasně ucítil, jak se mi na záda silně přitiskly dva měkké předměty.
Aaaa, to nebylo fér...
***
Když jsme přišli do nedaleké rodinné restaurace, musela být opravdu hladová. Objednala si tři porce naráz a okamžitě se začala cpát. Při tom se spokojeně usmívala.
Já jsem si, po nenápadné kontrole obsahu své peněženky, naopak objednal jen sklenici vody
Uvažoval jsem, co to vlastně dělám. Musel jsem si nad svou dobrosrdečností povzdechnout. Když jsem ale viděl, jak šťastně žvýká propečený steak, na všechno jsem zapoměl.
"Hmm? Chceš kousnout? Aaa~" řekla a nabídla mi kousek masa napíchnutý na vidličce. Uhnul jsem a odpověděl" "Máš na tváři nalepené zrnko rýže, víš o tom?"
"To mi nevadí."
"Ale mě to vadí."
"Když to říkáš, aaaa~"
"Jasně, jasně."
Jak jsem se natáhl pro nabídnuté sousto, setřel jsem ji rýži ze tváře.
Byla jako malé dítě.
"Aaahm."
...Aaahm? Ucítil jsem nečekané teplo na špičce mého prstu. Sklouzl jsem pohledem na mou ruku a...prst, kterým jsem stíral rýži z dívčiny tváře, byl zasunutý v její puse.
"To je neslušné."
"Tho není phavda."
"Nemluv, když máš něčí prst v puse."
Její měkké a teplé rty pohltily můj prst a jazyk ho lehce olizoval.
Vytáhl jsem jí ho z pusy a pomyslel si, že to bylo docela erotické.
Ještě jsem za sebou uslyšel: "Děkujeme za nákup," když jsem odcházel z obchodu.
Chystal jsem se na cestu domů a uložil pytlík do brašny na řídítkách mého kola, když jsem si něco uvědomil.
Pokud si jen tak domů donesu hotdog, moje malá sestra Nazuna mi nedá pokoj.
Představil jsem si Nazunu rozvalenou v obývacím pokoji, zabranou do počítačové hry ve které svádí tvrdý boj s kočkami. Dnes nemá žádný klub a úplně ji před sebou vidím jak vesele říká: "Dnes jsem kočka: Mňáu!"
Pak mě napadlo, že to není jen dnes, že si na kočku hraje pořád, ale to není až tak podstatné.
Problém byl s tím, jak Nazuna zareaguje, až doma ukážu můj párek v rohlíku.
Byl jsem si naprosto jistý, že ho bude chtít.
Je prostě taková.
I když se s ní nebudu chtít rozdělit, určitě řekne: "Tak mi dej aspoň kousek salátu~" a se smutným pohledem bude žalostně mňoukat.
"...Je fakt ufňukaná."
S kyselým pohledem a tichým brbláním jsem zašel zpátky do obchodu a koupiit jeden párek i pro Nazunu.
Vsadím se, že bude mít radost i z takové maličkosti jako je párek v rohlíku, ale...
"Mpf, mpf, mpf"
Co to bylo?
Jak se zdá, někdo právě pořádá můj hotdog přímo u mého kola.
Rychle jsem se podíval do brašny, kde ale smutně ležel jenom prázdný sáček z obchodu a po párku v rohlíku ani stopa.
Kam zmizela moje "Chuť, po které z-ztvrdnete!" ?
Šokovaně jsem se postavil vedle kola a zahleděl se na podivnou osobu, která hltavě jedla můj hotdog.
Možná cizinka?
Zářivě stříbrné vlasy, uvazáne do dvou culíků.
Sněhobílá pokožka.
Velké, rubínově červené oči.
Křehká stavba těla a jemné rysy mi připoměly západní panenku.
Žlutá mikina s kapucí, zbytečně velká pro její drobnou postavu.
Mohla být o rok nebo o dva mladší než já.
Vypadala na 15 nebo 16 let.
Dívka s karmínovýma očima a stříbrnými vlasy.
V hlavě mi zablikalo slovo 'albín'.
"Vynikající~"
Blonďatá dívka do sebe ládovala párek v rohlíku s roztomilým úsměvem na tváři.
Dojemná scéna jako když sledujete malé zvířátko - přesně tak to vypadalo.
Nicméně...
"Bylo to dobré."
Poté, co spořádala celý můj hotdog, složila ruce do klína s výrazem: 'Ještě nemám dost'.
S trpkým úsměvem jsem na ni zavolal:
"Hej, ty. Co třeba něco na pití?"
"Mh? Jistě, jak pozorné, děkuji."
Podívala se na mě, ale když uviděla můj úsměv, ztuhla.
"Dobrá tedy, dej si kolik chceš. Udělám krvavě červený rajčatový džus, hned teď!"
"Hned teď? Jak...?"
Pomalu ustupovala, ale nepustil jsem ji.
Pevně jsem ji chytil za ruku.
"Ale ale, kam mi to utíká ingredience?"
"I-In-Ingredience!?"
S ďábelským smíchem jsem vyhrnul dívčin rukáv, zatímco se jen bezmocně třásla strachy.
V tu chvíli jsem odhalil její bělostnou kůži.
Byla tak dokonalá, až mě to zarazilo.
Malá a hebká paže.
Cítil jsem teplo jejího těla na mých dlaních, ale nechtěl jsem se tím nechat zastavit.
Pořádně jsem ji zkroutil ruku jako když ždímete mokré oblečení.
V tu chvíli vykřikla: "Uaaaa~" vydralo se jí z úst.
"T-To bolí. To vážně bolí! Nic nevyždímáš! Ani když přitlačíš tak nic nepoteče!"
"Nevzdávej to! Teď nepřestávej! Proč se vzdáváš? Zkus to víc! Dokážeš to! Máš na to! Určitě na to máš!"
"O-Opravdu? Dobře, pojď! Pojď na to!"
Jak jsem vzrušeně povzbuzoval, dostala se do nálady i dívka a začala mi fandit.
...Samozřejmě se nic nestalo.
"Málo se snažíš."
Řekl jsem nemilosrdně a znovu ji ruku zakroutil.
"Ne, to nejde! To není tím, že se málo snažím. Auu. Auuuu. To bolí! Omlouvám se. Promiň, promiň, promiň. Víc než mír světa, měj rád souseda svého, který je právě před tebou!"
Moc jsem tomu nerozuměl, ale znělo to vtipně, takže jsem ji pustil.
"Hele, buď ráda, že jsi tak krásná. Normálně bych zloděje jako ty potrestal tak, že bych ho přivázal za kolo a táhnul za sebou přes celé město."
"K-Krásná...?" H-Hej, přestaň s tím. Uvádíš mě do rozpaků."
Řekla dívka zahanbeně s červenajícími se tvářemi.
"...A proč jsi mi to udělal? Ta ruka mě fakt bolí, víš?"
Se slovy: "Podívej se na to," zvedla pravou ruku nahoru.
Viděl jsem jak její hladká bílá kůže pomalu rudne.
Ale: "Už toho nech nebo chceš mít jako další červený tvůj bílý zadeček?"
"Teď je to s-sexuální oběžování! Jsem strašně hodná, ale i já se můžu naštvat, když mě někdo začne obtěžovat!"
A naštvaně nafoukla tváře.
Zdálo se, že tenhle idiot pořád nepochopil situaci.
Napadlo mě, že ji zakroutím i levou rukou, ale její lesknoucí se oči mě zarazily.
Strašně otravná holka.
Vypadá to, že nemám jinou možnost než ji to vysvětlit pořádně.
"Přiznáváš, že jsi snědla párek v rohlíku co byl tady?"
Zeptal jsem se a ukazoval při tom na brašnu na mém kole.
"Byl fakt výborný!"
Odpověděla energicky.
"Ale já jsem ho koupil."
"Ještě jeden!"
Řekla dívka znovu nadšeně s širokým úsměvem a nevinně přitom natahovala ruce.
A svým rozkošným úsměvem mě zase dostala.
Ale, co pak...
"Nedělej si ze mě legraci."
Řekl jsem a dal jí pohlavek.
"A-Auuu! Snad se zas tolik nestalo," zasténala nečekaně hlasitě.
Překvapeně jsem udělal krok zpátky, ale vzpamatoval jsem se a s lehkým zakašláním pokračoval:
"Ka-Každopádně jsi mi snědla hotdog. Jsi rozhodně vinná."
"Eh? Jak moc vinná?"
"Tak moc jak je hluboký Mariánský příkop."
"Je dost hluboký, abych si zlomila vaz, když tam spadnu?"
Nebyl jsem si hloubkou moc jistý, ale rozhodně jsem přikývnul.
Dívka zamyšleně řekla "Hmm," založila si ruce a pak sebevědomě dodala:
"V tom případě ten hřích odpouštím."
Pěkně namyšlená.
"Neměl bych ten hřích posoudit spíš já?"
"A já se ptám, je hlad hřích?" vykřikla najednou.
"Ano!"
Natáhnul jsem prostředníček a ukazováček a zaryl ho do dívčiny paže.
"U-Uaaa~ To píchá!"
Bodnutí, do její červené ruky, mělo pravděpodobně stejný účinek jako zakroucení, protože dívka začala poskakovat a držela si u toho ruku.
"Co-Co to děláš!? Co budeš dělat, když se ti to začne líbit?"
"...Asi nic."
Vypadal jsem, že se mě to dál netýká, takže dívka došla pomalu až ke mně.
"Hmm, ale když se ti to začne líbit, měl bys na to být připravený."
A se stydlivým úsměvem prohlásila: "Nebyla bych úplně proti," a začala prstem kroužit po mém hrudníku. Pokaždé, když její dlouhý, štíhlý prst dokončil kruh na mé hrudi, projel mnou lehký záchvěv vzrušení.
Když jsem ale potom viděl, jak přešla z kroužení po hrudníku na dloubání do mé tváře, byl jsem si jistý, že se chová bezmyšlenkovitě.
Vypadalo to, že potřebuje ještě jednou potrestat. Právě když jsem začal zvedat ruku k druhému útoku na dívčinu paži.
'-Žgruňňňk', uslyšel jsem jak se ozval její žaludek.
V té chvíli dívka ztratila všechnu sílu, klesla na zem a zůstala tam zničeně sedět.
"Nebuď suchar!"
Jak jsem dívku pozorně sledoval shora a přemýšlel co dodat, prudce zvedla hlavu a popuzeně na mě zírala.
"Jak to mluvíš se dámou!? Začínám být naštvná! Mám hlad!"
"Umři hlady," prohlásil jsem drsně, pomalu z batohu vytáhl párek pro mou malou sestru Nazunu a provokativně ho cizí dívce ukázal.
"Chceš? Určitě ano, ale nedám ti ho."
"A co když ti dovolím mi šáhnout na prsa? Klidně dvakrát...nebo...ne, můžeš i třikrát!"
"...To znělo vážně upřímně."
Podíval jsem se jí do vlhkých očí a viděl ji jak mě prosí. Cítil jsem jak můj vzteh rychle mizí jako pára nad hrncem.
Povzdechl jsem si a podal dívce hotdog.
"V-Vážně je můj?"
Přikývl jsem a řekl jí: "Ano," a sledoval její oči upřené na sáček s párkem.
"Mockrát děkuju!"
Po tváři se jí rozlil blažený úsměv.
Ještě, že jsi holka. Kdybys byla kluk, už by tvůj obličej nikdo nepoznal.
Koukal jsem na ni jak se cpe druhým hotdogem a znovu si povzdechl.
Ach jo, matka by mi určitě zase řekla, že jsem málo přísný.
Nemohl jsem si pomoct, ale bylo mi jí líto a tak jsem natáhnul ruku a stejně, jako když chválíte psa, jsem ji začal poklepávat po hlavě.
"Hodná holka~ Hodná holka~"
Její stříbrné vlasy byly hladké a hebké.
Byla tak zabraná do párku v rohlíku, že ani nestihla protestovat. Zatímco jsem ji dál poklepával po hlavě, začal jsem najednou přemýšlet, jaký šampon používá.
"Ještě jednou děkuju, bylo to vynikající."
Dojedla hotdog a na tváři měla spokojený úsm-'Žgruňňňk'. Její žaludek o sobě zase dal vědět.
"...Ne, tak to není."
Bylo to tak trapné, že nevěděla co dál říct. S vážnou tváří se objala rukama ve snaze zakrýt kručení v břiše.
"Nevím co tím myslíš, ale...jak můžeš být tak hladová? Že ty ráno vůbec nic nesnídáš?"
Zeptal jsem se a lehce jí rukou prohrábnul vlasy.
"...Naposled jsem jedla před třemi dny, asi? Normálně jím mlhu."
Odpověděla s třesoucím se hlasem, při kterém vám naskakuje husí kůže.
"...Nechceš si skočit na oběd?"
Prostě jsem jí to musel nabídnout, ale...
"Hmm? Chceš mě sbalit? Ale víš co, mě to nevadí."
"Sbohem."
K tomu nebylo co říct. Otočil jsem se a zamířil ke svému kolu.
"P-Počkej! Prosím počkej! Neopouštěj mě~"
A pevně mě zezadu objala. Byly sice menší, ale i tak jsem jasně ucítil, jak se mi na záda silně přitiskly dva měkké předměty.
Aaaa, to nebylo fér...
***
Když jsme přišli do nedaleké rodinné restaurace, musela být opravdu hladová. Objednala si tři porce naráz a okamžitě se začala cpát. Při tom se spokojeně usmívala.
Já jsem si, po nenápadné kontrole obsahu své peněženky, naopak objednal jen sklenici vody
Uvažoval jsem, co to vlastně dělám. Musel jsem si nad svou dobrosrdečností povzdechnout. Když jsem ale viděl, jak šťastně žvýká propečený steak, na všechno jsem zapoměl.
"Hmm? Chceš kousnout? Aaa~" řekla a nabídla mi kousek masa napíchnutý na vidličce. Uhnul jsem a odpověděl" "Máš na tváři nalepené zrnko rýže, víš o tom?"
"To mi nevadí."
"Ale mě to vadí."
"Když to říkáš, aaaa~"
"Jasně, jasně."
Jak jsem se natáhl pro nabídnuté sousto, setřel jsem ji rýži ze tváře.
Byla jako malé dítě.
"Aaahm."
...Aaahm? Ucítil jsem nečekané teplo na špičce mého prstu. Sklouzl jsem pohledem na mou ruku a...prst, kterým jsem stíral rýži z dívčiny tváře, byl zasunutý v její puse.
"To je neslušné."
"Tho není phavda."
"Nemluv, když máš něčí prst v puse."
Její měkké a teplé rty pohltily můj prst a jazyk ho lehce olizoval.
Vytáhl jsem jí ho z pusy a pomyslel si, že to bylo docela erotické.
Potom zrnko rýže s úsměvem slíznula a s hlasitým "Mňam," se pustila do hranolků a špaget, které ji ještě na talířích zbývaly.
S nuceným úsměvem jsem se na ni podíval.
Konečně jsem si ji prohlédl pořádně a musel jsem uznat, že je vážně sladká. Roztomilá dívka s dlouhými řasami a jemnými rysy. Byla by opravdu jedinečná, kdyby nemluvila... No dobře, vidět ji takhle spokojenou taky mělo svoje kouzlo. Nepřestával jsem na ni zírat. A když sepjala ruce a řekla "Děkuji za jídlo,", začal jsem mluvit.
"Dobře, ale jestli to mám za tebe zaplatit tak si musíš poslechnout co ti chci říct...ne, to byl vtip. Netvař se tak překvapeně. Zvu tě."
"R-Rozumím, překvapilo mě to. Byla jsem tak překvapená až mi začalo tlouct srdce!"
"Hmm~ takže jak se jmenuješ?"
"Cože? Ty ses nezasmál mému vtipu? Byl na tebe moc složitý? Víš, normálně ti srdce tluče pořád..."
"Nemusíš mi to vysvětlovat, takhle se nikam nedostaneme,"
Skočil jsem jí do řeči.
"Mimochodem, jmenuju se Nanjou Shinobu. Mám sen, že mi jednou bude roztomilá dívka říkat "Shinobu~".
"Hej, Shinobu~. Jak myslíš, že se na nás teď ostatní koukají?"
"Takže, jak se jmenuješ?"
"Cože? Zase mě ignoruješ? I když jsem ti splnila tvůj sen..."
Tiše si postěžovala. Pak ale vypnula prsa a odpověděla.
"Dobře, jsem Bohyně!"
"....Mám zavolat sanitku?"
Aaach, nešťastná dívka.
"Ne-Nekoukej se na mě tak lítostivě! Je to pravda!"
"Dobře, dobře. Budu ti říkat Idiot, protože říct Bohyně nahlas je trochu divné."
"To je drzost!"
"Tak potom jedině 'Zloděj hotdogů'. Ale to je moc dlouhé, takže to zkrátíme na Pes2."
"Vrrrrr!"
Asi se jí to moc nelíbilo, protože výhružně zvedla obě ruce a začala na mě vrčet.
"Jak ti tedy mám říkat?"
"Takže..."
Zamyšleně si založila ruce a pak Bohyně řekla.
"El Niňo. To je dlouhé, tak jenom Elni bude stačit."
"Rozumím, pejsku."
"Jo, jsem vzteklý pes. Chlap, kterému říkají vzteklý pes. Nebezpečný pes, jehož útok je - počkat! Komu říkáš vzteklý pes!? Komu říkáš chlap? Nevidíš moje prsa!?"
Začala se vztekat nad tím, co sama právě řekla.
Ne, že by mě to zajímalo, ale co vlastně chtěla abych udělal s jejími malými prsy, které na mě vystrčila?
Kdyby chtěla, abych na ně skočil, tak bych samozřejmě nezaváhal!
"Jsi pěkně drzý! Říkat mi pes a tak-haf, haf!"
Pes naštvaně zaštěkal.
"Promiň pejsku. Ale pokud se nepletu tak El Niňo znamená "Dítě bohů" ve španělštině, že? Chceš se stát bohem nebo co?"
Učili jsme se o El Niňo ve škole.
"Jak jsem řekla, já JSEM Bohyně!"
Huh, huh. Pes se začal ohánět rukama. Byla vážně jako malé děcko.
"Dobře, ale já tomu fakt nevěřím. Pro mě jsi jen ubohá holka, která mi ukradla můj párek v rohlíku, a protože mi tě bylo líto, tak jsem tě pozval na oběd."
"Klidně můžeš trošku přehánět, proč mi nemůžeš říkat krásná dívka?"
"Jsi jen žalostné štěňátko, které mi ukradlo hotdog. Ale slitoval jsem se nad ním a dal mu pořádně najíst."
"Š-Štěňátko!? Jeee, to je roztomilé! Myslel sis, že budu šťastná, když mi tak budeš říkat? ...Udělal jsi mi radost."
...Konečně byla spokojená.
"Ale abys mě nechápal špatně. Nemysli si, že budu pokaždá hrát malého roztomilého pejska. Můžu svého pána ve vzteku i pokousat, když mi udělá něco, co se mi nebude líbit!"
"Ale ale, copak to tu máme za drzé štěňátko? Odkud jsi?"
"Narodila jsem se v Japonsku a vyrostla tady a tam."
"Mají hlupáci nějaké přátele?"
Elni na mě ukázala a s úsměvem řekla.
"Přítel!"
Měl bych jí za to dát facku.
S širokým úsměvem mě vzala za ruku a potřásla s ní.
Vzala svou malou měkkou ručkou moji tlapu a pumpovala s ní nahoru a dolů.
"...Zpátky k tématu. Řekla jsi, že jsi bohyně, ale bohyně čeho?"
"Úžasná Bohyně!"
Odpověděla ještě hloupěji než jsem doufal. Byla beznadějná. Nechápal jsem jak se může tak pyšně nafukovat. I když kdyby řekla, že je: "Bohyně chuti k jídlu," asi bych se začal nahlas smát. Sklopil jsem zrak a lehce přikývl "Ano, jistě."
"P-Proč se najednou díváš jinam? A-A ten podezřelý smích! Ty mi nevěříš! Ty mi nevěříš, co?!"
Když jsem popravdě odpověděl: "Jo," Elni nasupeně prohlásila.
"Teď jsem naštvaná! Když jsi zašel tak daleko, dám ti důkaz, kdo jsem!"
Důkaz, uff? Začal jsem mít strach co je ta zoufalá holka schopná provést.
Bylo mi jí líto, asi bude lepší přestat ji škádlit.
"To je v pohodě, Elni."
"Nejsem Elni! Říkej mi vzteklý pse!"
"Dobře, tak se uklidni. Tady máš puding."
"Jeee~ Puding~ Počkat! Ty mi nevěříš, že? Shinobu?"
"-Kdo ti dovolil mi tak říkat?"
"Ah, promiň- počkat, to nemůžu? Vždyť jsi mi taky začal říkal Elni, Shinobu. Křestní jména jsou přece nejrychlejší způsob jak se zkamarádit, ne?
"Když zatím odložíme naše sbližování, řekla jsi, že mi dáš nějaký důkaz. Nezačneš ale nějaký obřad přivolávání deště, že ne? To by mohlo obtěžovat ostatní hosty v restauraci."
"To neudělám. Kdybych přivolala déšť tak bys domů došel úplně promočený, protože s sebou nemáš deštník. Jsem ti ale vděčná, že jsi mě pozval na jídlo. Takže pro tebe udělám něco pěkného."
Hmm? Pěkného, huh.
"...To znělo eroticky."
"Hmm, chceš něco perverzního? Už jsi se zamiloval do mého bombastického těla?"
"Kdepak."
Odpověděl jsem pohotově. Elni mezitím udělala pózu jako modelka a pomrkávala na mě.
Byla opravdu štíhlá a měla svůdnou postavu, ale na mě prostě působila jako idiot.
Zahlédl jsem v jejích očích záblesk zklamání, ale nevšímal jsem si toho a pokračoval:
"Vtipy stranou. Co pro mě tedy plánuješ udělat?"
Elni vypadala sklíčeně, ale po mých slovech začala rychle přikyvovat "D-Dobře" a vytáhla něco z kapsy na přední straně své mikiny.
Byl to velký leták. Jak ho tam dostala? Byla snad její kapsa propojená s jinou dimenzí nebo tak něco? "Podívej!"
Elni mi podržela leták před očima.
"Podívám se na to..."
Na letáku bylo velkými písmeny napsáno "Dostáváš Ochranného ducha".
"Aspoň máš napsat Ochranný duch v Kanji3. Ty duchovní podvodníku."
"Cože, tobě se to nelíbí? A ještě mi říkáš podvodníku! Naštval jsi mě! Ale jsem tolerantní, takže ti odpustím! A protože jsi mě pozval na jídlo, tak ti dám speciální slevu z plné ceny1000 yenů! Půlku dolů - 500 yenů! Je to rozhodně výhodná koupě!"
Složil jsem ruce jako při modlitbě a pokorně jí odpověděl.
"Ano, má Bohyně. Prosím smiluj se nade mnou. Jeden vzteklý pes dnes měl za moje peníze opravdovou hostinu a zbylo mi posledních 100 yenů."
"Máš dobré srdce. Jsem dojatá. Ano, vážně dojatá! Takže tentokrát to máš zadarmo. Jo, tentokrát ti nebudu účtovat vůbec nic!"
Vypadalo to, že se cítí provinile. Elni odvrátila pohled a začala se lehce potit.
"Ups, zdarma? Ale docela jsi me vyděsila, takže ne, děkuji."
"V-Vyděsila?"
Asi jsem ji šokoval, ale hned potom začala úpět "Uuuu."
"Shinobu! To je hrozné jak si ze mě děláš legraci! Dám ti kousek svého božství! Splatím laskavost laskavostí! Udělám tě super-mega šťastným!"
Prudce vstala ze židle, začala mávat rukama, dělat prapodivné pózy a hlasitě křičet:
"Haa! Fuu! Proměna!"
Samozřejmě se na ni všichni v restauraci fascinovaně dívali.
Když se Elni přestala kroutit, natáhla ke mně pravou ruku a vykřikla:
"BRAAAAAAH!"
Hned potom.
"Promiňte slečno, ale obtěžujete ostatní zákazníky,"
Servírka ji opatrně napomenula.
"B-Braah..."
Elni smutně zavzlykala: "Brah..."
"Omlouvám se. Má trauma z jedné rodinné restaurace a právě dostala záchvat.
Nemohl jsem se dívat jak je Elni zoufalá a tak jsem se servírce rychle omluvil.
Chápavě se na nás podívala a vypadalo to, že mé lži uvěřila.
"Když je to tak... Slečno, dáte si melounovou limonádu?"
"Ano, prosím."
Elni se spořádaně posadila zpátky ke stolu.
Mimochodem, servírka nám oběma donesla limonádu se slovy: "To je na mě."
Je vážně hodná, zase sem někdy zajdu...
"Dobře, Shinobu."
Potom, co spokojeně vypila svou limonádu, se na mě Elni zase obrátila.
"Myslíš, že jsem otravná holka, co?"
Proč se ptala na něco tak očividného?
"Tenhle pocit za pár dní určitě zmizí. Poslouchej..."
"Ehm, promiň, že přerušuju tvou veselou historku, ale máš na tváři šlehačku."
"Utři ji."
Elni se ke mně naklonila. Chtěl jsem řict spoustu věcí, ale to bych se choval jako nejmenovaný člen mé rodiny, takže jsem šlehačku jen rychle setřel.
Nenasytná Elni začala šlehačku z prstu hned olizovat, stejně jako předtím se zrnkem rýže.
Ježíš, ani má sestra Nazuna, která mluvila jako Elni, nebyla takový žrout.
"Dobche, je nešo, šo ti chci dhát."
"Už jsem ti říkal, že nemáš mluvit, když mi lížeš prst. Vůbec nerozumím co říkáš."
Její rty pevně svíraly můj prst.
Čím víc mi ho přejížděla jazykem a sála rty, tím víc jsem cítil, jak mě to lechtá.
Když mi prst dokonale očistila od šlehačky, začala se zase prohrabovat v kapse své mikiny a něco hledala.
"...Aaa, už jsem to našla. Tady."
Elni něco vytáhla z kapsy a dávala mi to do ruky.
Byl to stříbrno-modrý prstýnek.
"Tady máš, vezmi si ho."
Chytila mou levou ruku a prsten mi nasadila.
'Proč mi ho dáváš na prsteníček?', napadlo mě okamžitě, ale... Jen jsem se na prstýnek díval.
Nejsem odborník, ale stříbrně a modře zářící šperk vypadal opravdu draze.
"...Vážně si ho můžu vzít? Vypadá docela drahý. Cítím se divně ho přijmout jen za to, že jsem tě pozval na jídlo."
"Neboj. Udělala jsem ho z prázdných plechovek, které jsem posbírala během dobrovolného úklidu města. Když ho budeš nosit, přijde za tebou tvůj ochranný duch. Když tomu budeš věřit, můžeš dostat fakt skvělého ducha. Kouzlo, které jsem pro tebe udělala před chvílí, tomu taky pomůže."
Pak ještě řekla: "S tímhle si od teď můžeš užívat super šťastný život, Shinobu," s úsměvem na tváři.
Ale...ještě jednou jsem se na prsten podíval.
Ani trochu nevypadal jako vyrobený z plechovek.
"Určitě to není problém?"
"Rozhodně ne. Jsem přece Bohyně. Takže můžu být štědrá."
"Bohyně, jsi vážně úžasná. Zkus se na chvíli proletět po obloze."
"Jasná věc, huaaaa!"
Začala energicky poskakovat na místě.
Ale jen poskakovala a nevypadalo to, že by odletěla.
"...Moc jsem toho snědla a nemůžu se hýbat."
V tom přestala poskakovat, zakryla si pusu rukama a vypadalo to, že je jí hodně špatně.
Lidé kolem se na ni soucitně dívali.
"Přestaňte se na ni tak koukat. Nedívejte se na ni!"
Okřikl jsem je a něžně hladil Elni po zádech, která si pořád držela pusu rukama.
Jestě chvíli jsme v restauraci zůstali, potom jsme vyšli ven a rozloučili se.
"Zase tě někdy pozvu na oběd," řekl jsem Elni, která se štěstím skoro rozbrečela.
Tiše vzlykla: "Dej mi prosím svoje telefonní čislo."
Elni telefon neměla, ale kdyby umírala hlady, určitě by si poradila a zavolala.
"...Ale ochranný duch, huh."
Po cestě domů jsem si prstýnek zvědavě prohlížel.
Nebyl jsem tak naivní, abych věřil jejímu vyprávění.
Na druhou stranu by mi určitě nevadilo, kdyby se mi přihodilo něco příjemného.
***
"To bylo sprosté, Asado."
"T-Ty mě nepomůžeš? Není to od tebe trochu drsné? Mimochodem nebyl jsi to ty, kdo začal mluvit o Gogyou-san!? Nemáš s ní náhodou něco?"
Asada rychle změnil téma a já jen přikývnul: "Hmm," a pak řekl:
"No, ráno mi Gogyou-san řekla, že páchnu. To mě trochu naštvalo. Hej, Asado, vážně smrdím? Katou, která sedí vedle mě, nic ani nenaznačila."
"Koho to sakra zajímá?! Jasně, že vůbec nesmrdíš! Jen tě Gogyou-san nenávidí!"
Jak-Jak to jen mohl říct?
"Buď zticha! Mě že nenávidí? To spíš tebe! Koukej, jak je z tebe Gogyou-san nervózní!"
Křičel jsem a ukazoval na Gogyou-san.
"Nelži! To si nemyslí! Mě nikdy neřekla, že smrdím! Smiř se s tím - tebe nenávidí!"
Asada se choval jako malé děcko. Opravdu mě to začalo štvát.
"Ticho, siscone!" 9
"Co je špatného na tom, že miluji svou sestru?!"
Oba už jsme v tu chvíli stáli na nohou, hlasitě na sebe křičeli a drželi se za límce košilí.
"N-Nechte toho, oba dva. Prosím, uklidněte se."
Gogyou-san začala být nervózní, vecpala se mezi nás a snažila se nás oběma rukama odtlačit. Ucítil jsem, jak se teplo její měkké dlaně rozlévá po mé hrudi a její sladká vůně mě uklidňuje.
Podíval jsem se na Asadu, který měl na tváři oplzlý úsměv.
Děti, nikdy nebuďte jako on. Odkašlal jsem si a klidně se posadil na židli.
"...Bavme se vážně, opravdu nesmrdím?"
"Můžeš být v klidu, vážně nesmrdíš. Promiň, řekla jsem to dost nešťastně."
Gogyou-san lehce sklonila hlavu a pokračovala.
"Spíš než zápach...bych to nazvala přítomností nečeho? Cítím z tebe zlého ducha, Nanjou-kun..."
Zlého ducha? Co to? Začalo mé tělo vyzařovat zvrhlou auru? Třeba jako Asada? Začal jsem být zase pěkně naštvaný a už jsem se chystal protestovat.
"Když o tom mluvíš, říká se, že máš pro tohle cit. Je to tak, Gogyou san?"
Řekl opatrně Asada.
"Dej si pozor, Nanjou. Gogyou-san v tomhle mívá pravdu. Vsadím se, žes udělal něco špatného."
"Co to meleš. Copak si vážně myslíš, že bych já, dokonalý gentleman, dělal nějaké špatné věci?"
"To říkáš ty, ale nevyvolával jsi uprostřed noci ďábla a nevydával u toho divné skřeky?"
"Takže to víš, huh."
"Uaaa, takže je to pravda! Tak proto vypadáš tak děsivě, jako ďábel!"
"Kdo vypadá jako ďábel? To byl jen ubohý vtip!"
Řekl jsem znechuceně Asadovi, který tomu evidentně uvěřil.
"Dobře, rozumím." Asada taky pohotově zalhal.
"Hmm, vyvolávání ďábla, huh?"
"To mi ale připomíná, že jsem to jako malý vážně zkoušel..."
"Co? Ty taky?"
To Asadu zaujalo a rozzářil se zvědavostí.
"Když říkáš 'taky' tak to znamená, že jsi to zkoušel?"
"Jasně. Ženský démon je fakt sexy. Toužil jsem po něčem takovém, tak jsem na základní škole zkoušel obřad vyvolávání ďábla. Namaloval jsem na podlahu magický obrazec, jaký najdeš v manga-komiksech10 a zpíval jsem 'sexy dívka, sexy dívka, sexy dívka' co jsem mohl, ale nic se nestalo."
Kdyby existoval ďábel, který by se po tomhle zjevil, asi by si s Asadou docela dobře rozuměl.
"Podívej, Asado. Kdyř chceš doopravdy vyvolat ďábla, musíš si koupit podezřelou knihu černé magie, magický kruh nakreslit vlastní krví a zaříkávat ty správná slova. Chápeš?"
"...Co? Ty se vyznáš v černé magii?"
Asada vypadal vzrušeně a plný očekávání. V tom očekávání jsem ale viděl sexy dívku.
"Ale asi z toho nic nebude. Říkal jsem přece, že jsem to zkoušel ještě na základní škole."
"Rozumím, to je špatné... I přesto, musel jsi být 'temné' dítě, že? Plánoval jsi s pomocí ďábla ovládnout svět?"
"Kdepak, nic takového."
"Takže jsi chtěl taky sexy holku jako já?"
"Taky ne."
"Tak co potom?"
"...Ani nevím."
Opřel jsem si hlavu a přemýšlel. Asada se na mě unaveně díval a už otvíral pusu, aby něco řekl, ale umlčel jsem ho dalším šťouchnutím do očí.
"Uuuu~"
Nemohl jsem si vzpomenout na důvod, proč jsem chtěl vyvolat ďábla. Prostě jsem si o tom nic víc nepamatoval. Když jsem zasténal, jak jsem se snažil oživit vzpomínky,
"-!"
Hlavou mi projela ostrá bolest.
Hej hej, co to bylo? Pocítil jsem náhlou stísněnost, jak mě hlava začala bolet, když
"Jsi v pořádku, Nanjou-kun?"
Ustaraná tvář Gogyou-san se objevila těsně předemou.
"...To nic není."
Když jsem se znenadání chytil za hlavu, dostal o mě strach i Asada a hned se mě taky s úzkostným výrazem zeptal: "V pohodě?"
Zopakoval jsem svoje: "To nic není." a odkašlal si, abych působil klidněji.
"Dobře, vezmu si něco z asadova oběda."
"Tak to je ti opravdu 'dobře'. Sakra, jsi nás vyděsil pro nic za nic."
Dal jsem mu na oplátku smažené vejce s konejšivým: "Promiň, promiň..."
To mu přece jen zvedlo náladu a začal se usmívat.
Když už jsem byl v tom, dal jsem smažené vejce i Gogyou-san. Ta ale prohlásila, že by neměla dobrý pocit, kdyby jen dostávala a dala mi nazpět párek. Ostatně to se dalo od Gogyou-san čekat. Narozdíl od idiota Asady pro ni bylo přirozené provést výměnu.
Potom nás oběma vysvětlovala jak je nebezpečné vzývat demóny. A že bychom to radši už nikdy neměli zkoušet, protože je to riskantní.
Její tvář byla vážná a zračily se v ní skutečné obavy.
Gogyou-san je fakt hodná holka.
Napadlo mě ve chvíli, kdy jsem Asadu začal tahat za ucho. Pořád jí totiž jen civěl na prsa.
***
Vždycky jsem ze třídy odcházel jako první.
Když skončila poslední hodina, vyběhnul jsem ze třídy rychleji než kdokoliv jiný a zamířil domů.
A vtom mi to došlo.
Luna-san byla určitě sňatková podvodnice.
Nejspíš mě, nevinného chlapce, chtěla nejdřív zákeřeně svést svým dokonalým tělem. Její pokorné chování pak mělo zmást zbytek mojí rodiny a tak by se nakonec snadno dostala k našim penězům. Proboha, jak nechutné. To bylo vážně neodpustitelné.
"Ale já se oklamat nenechám."
Přišel jsem domů, potichu otevřel dveře, nedal o sobě nijak vědět a pomalu jsem se vplížil do domu. Předpokládal jsem, že najdu Lunu-san jak šmejdí ve skříních, ale v obývacím pokoji nikdo nebyl. Tak kde se schovávala?
Zastavil jsem se a uslyšel zvuky z kuchyně.
"...Takže tam, hmm."
Mumlal jsem si pro sebe, odložil batoh a pomalu zamířil za zvuky. Škvírou v posuvných dveřích jsem nakoukl do kuchyně a uviděl Lunu-san a moji matku. Sklonil jsem se a přeplazil se pod jídelní stůl. Posadil jsem se, zvednul hlavu a pozorně je sledoval, i když je takhle bylo vidět jen od pasu dolů.
Nebo spíš, koukal jsem se jen na jejich pozadí, celkem pochopitelně vzhledem k tomu, že obě měly těsné džíny. Tvar lunina zadečku byl i přes oblečení jasně patrný.
Kruhový zadeček byl v kalhotách krásně vypasovaný. Podle mě prostě nádherná prdelka. Nemohl jsem se té kulatosti nabažit. Byly to matčiny těsné džíny, které tvořily tuhle skvělou podívanou.
Ani mámin zadeček nevypadal špatně, i když luninu nemohl tvarem ani velikostí konkurovat.
Fantastické. Jako z časopisu. Pastva pro oči. Nebyl jsem schopen odtrhnout pohled a lačně jejich zadečky sledoval, když
"Uaaaa!"
Najednou se ozval roztomilý výkřik a sexy prdelka se zatřásla.
P-Pohnul se! Ještě víc jsem otevřel oči.
"H-Hej Luno-chan, co to děláš? Jsi v pořádku? Jistě, řekla jsem ti ať to zapneš, ale když tam necháš ruku, tak se spálíš."
"Omlouvám se. Moc se omluvám."
Luna-san ustoupila o krok a divoce gestikulovala. Při každém rychlém pohybu se její krásný zadeček patřičně natřásal.
"No tak, rychle dej tu ruku pod studenou vodu. Udělám to za tebe."
"T-To nic není.
"Jen si to nech pořádně zchladnout."
Luna-san vypadala sklíčeně.
Konečně jsem odtrhnul pohled od jejich pozadí a skrytě sledoval co se děje. Luna-san svěsila ramena a poslušně odešla ke dřezu. Chvíli zírala na bateri a pak nejistě zvedla páku.
Asi u toho musela posunout hlavici, protože voda začala stříkat všude kolem.
Hned na to se kuchyní rozlehl nešťastný jekot.
"Uaaaaa, rozbila jsem to!"
a zděšeně koukala na cákající vodu.
Moje matka se nejprve zatvářila překvapeně, ale pak se začala hlasitě smát.
Rychle otočila hlavici do správné polohy a Luna-san celá zrudla.
"Je s tebou legrace, Luno-chan."
Řekla máma a pokračovala ve vaření. Ještě chvíli jsem se na Lunu-san díval. Bylo to docela vtipné. S kuchyňským nožem zacházela víc než zkušeně. Z nějakého důvodu se ale bála plynového sporáku a z ledničky měla přímo hrůzu.
Možná byla z bohaté rodiny, napadlo mě... Ne, to není možné, potřásl jsem hlavou. Jen to předstírala. Určitě se tím pokoušela zmást mou matku. Nesmím se tím taky nechat oklamat.
"...Ale vypadá to, že se opravdu snaží jak může."
Pohled na Lunu-san z profilu byl úžasný. Pohled na mou matku byl zlomyslný.
Lunino houpající se poprsí bylo úžasné. Mámin úsměv byl zlomyslný.
Ještě chvíli jsem Lunu-san sledoval, ale dostal jsem strach, že by mě s takovou nakonec taky mohla ošálit a tak jsem se vytratil do svého pokoje a svalil se na postel.
"...Vážně to jen předstírala?"
Vzpoměl jsem si na její vážný a zamračený výraz. A ve stejný moment jsem uviděl i její pohupující se prsa a natřásající se zadeček.
Na chvíli jsem se zapoměl a neklidně sténal. 'Hm. Hm. Shinomun. Hm. Hm.'
Cítil jsem neklid. Něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Na něco jsem si nemohl vzpomenout. Pocit malé kůstky zapíchnuté v krku. A pak zase ostrá bolest v hlavě. Byl jsem plný jakéci nepochopitelné netrpělivosti. Nerozuměl jsem tomu. Co se to děje?
Možná se mě tak snažily varovat moje instinkty? Možná se mi moje intuice snažila říct, že je Luna-san nebezpečná. Neměl bych svůj šestý smysl podceňovat.
Rozhodl jsem se svým pocitům věřit. Když nikdo jiný, tak alespoň já jim musím důvěřovat.
Luna-san je rozhodně sňatková podvodnice.
Přesně tak, nenechám se zmást. Nesmím se nechat oklamat její krásnou tváří, fantastickými prsy a perfektním zadečkem. Přesunul jsem se na zem a zatímco jsem pomalu klikoval, přísahal jsem si, že odhalím luninu pravou tvář.
A pak se jí zeptám proč za mnou přišla. Jestli jí jde o mé tělo? Nebo jde po našich penězích? To druhé bych jí neodpustil. A to první...
Hlavou mi proběhla nebezpečná myšlenka...
"To není dobré, ani trochu."
Abych se myšlenky zbavil, začal jsem se soustředit na kliky.
...Mimochodem, na večeři bylo mé oblíbené mapo doufu11 .
Uvařila ho Luna-san.
Bylo to vynikající. Málem mě dostala.
S nuceným úsměvem jsem se na ni podíval.
Konečně jsem si ji prohlédl pořádně a musel jsem uznat, že je vážně sladká. Roztomilá dívka s dlouhými řasami a jemnými rysy. Byla by opravdu jedinečná, kdyby nemluvila... No dobře, vidět ji takhle spokojenou taky mělo svoje kouzlo. Nepřestával jsem na ni zírat. A když sepjala ruce a řekla "Děkuji za jídlo,", začal jsem mluvit.
"Dobře, ale jestli to mám za tebe zaplatit tak si musíš poslechnout co ti chci říct...ne, to byl vtip. Netvař se tak překvapeně. Zvu tě."
"R-Rozumím, překvapilo mě to. Byla jsem tak překvapená až mi začalo tlouct srdce!"
"Hmm~ takže jak se jmenuješ?"
"Cože? Ty ses nezasmál mému vtipu? Byl na tebe moc složitý? Víš, normálně ti srdce tluče pořád..."
"Nemusíš mi to vysvětlovat, takhle se nikam nedostaneme,"
Skočil jsem jí do řeči.
"Mimochodem, jmenuju se Nanjou Shinobu. Mám sen, že mi jednou bude roztomilá dívka říkat "Shinobu~".
"Hej, Shinobu~. Jak myslíš, že se na nás teď ostatní koukají?"
"Takže, jak se jmenuješ?"
"Cože? Zase mě ignoruješ? I když jsem ti splnila tvůj sen..."
Tiše si postěžovala. Pak ale vypnula prsa a odpověděla.
"Dobře, jsem Bohyně!"
"....Mám zavolat sanitku?"
Aaach, nešťastná dívka.
"Ne-Nekoukej se na mě tak lítostivě! Je to pravda!"
"Dobře, dobře. Budu ti říkat Idiot, protože říct Bohyně nahlas je trochu divné."
"To je drzost!"
"Tak potom jedině 'Zloděj hotdogů'. Ale to je moc dlouhé, takže to zkrátíme na Pes2."
"Vrrrrr!"
Asi se jí to moc nelíbilo, protože výhružně zvedla obě ruce a začala na mě vrčet.
"Jak ti tedy mám říkat?"
"Takže..."
Zamyšleně si založila ruce a pak Bohyně řekla.
"El Niňo. To je dlouhé, tak jenom Elni bude stačit."
"Rozumím, pejsku."
"Jo, jsem vzteklý pes. Chlap, kterému říkají vzteklý pes. Nebezpečný pes, jehož útok je - počkat! Komu říkáš vzteklý pes!? Komu říkáš chlap? Nevidíš moje prsa!?"
Začala se vztekat nad tím, co sama právě řekla.
Ne, že by mě to zajímalo, ale co vlastně chtěla abych udělal s jejími malými prsy, které na mě vystrčila?
Kdyby chtěla, abych na ně skočil, tak bych samozřejmě nezaváhal!
"Jsi pěkně drzý! Říkat mi pes a tak-haf, haf!"
Pes naštvaně zaštěkal.
"Promiň pejsku. Ale pokud se nepletu tak El Niňo znamená "Dítě bohů" ve španělštině, že? Chceš se stát bohem nebo co?"
Učili jsme se o El Niňo ve škole.
"Jak jsem řekla, já JSEM Bohyně!"
Huh, huh. Pes se začal ohánět rukama. Byla vážně jako malé děcko.
"Dobře, ale já tomu fakt nevěřím. Pro mě jsi jen ubohá holka, která mi ukradla můj párek v rohlíku, a protože mi tě bylo líto, tak jsem tě pozval na oběd."
"Klidně můžeš trošku přehánět, proč mi nemůžeš říkat krásná dívka?"
"Jsi jen žalostné štěňátko, které mi ukradlo hotdog. Ale slitoval jsem se nad ním a dal mu pořádně najíst."
"Š-Štěňátko!? Jeee, to je roztomilé! Myslel sis, že budu šťastná, když mi tak budeš říkat? ...Udělal jsi mi radost."
...Konečně byla spokojená.
"Ale abys mě nechápal špatně. Nemysli si, že budu pokaždá hrát malého roztomilého pejska. Můžu svého pána ve vzteku i pokousat, když mi udělá něco, co se mi nebude líbit!"
"Ale ale, copak to tu máme za drzé štěňátko? Odkud jsi?"
"Narodila jsem se v Japonsku a vyrostla tady a tam."
"Mají hlupáci nějaké přátele?"
Elni na mě ukázala a s úsměvem řekla.
"Přítel!"
Měl bych jí za to dát facku.
S širokým úsměvem mě vzala za ruku a potřásla s ní.
Vzala svou malou měkkou ručkou moji tlapu a pumpovala s ní nahoru a dolů.
"...Zpátky k tématu. Řekla jsi, že jsi bohyně, ale bohyně čeho?"
"Úžasná Bohyně!"
Odpověděla ještě hloupěji než jsem doufal. Byla beznadějná. Nechápal jsem jak se může tak pyšně nafukovat. I když kdyby řekla, že je: "Bohyně chuti k jídlu," asi bych se začal nahlas smát. Sklopil jsem zrak a lehce přikývl "Ano, jistě."
"P-Proč se najednou díváš jinam? A-A ten podezřelý smích! Ty mi nevěříš! Ty mi nevěříš, co?!"
Když jsem popravdě odpověděl: "Jo," Elni nasupeně prohlásila.
"Teď jsem naštvaná! Když jsi zašel tak daleko, dám ti důkaz, kdo jsem!"
Důkaz, uff? Začal jsem mít strach co je ta zoufalá holka schopná provést.
Bylo mi jí líto, asi bude lepší přestat ji škádlit.
"To je v pohodě, Elni."
"Nejsem Elni! Říkej mi vzteklý pse!"
"Dobře, tak se uklidni. Tady máš puding."
"Jeee~ Puding~ Počkat! Ty mi nevěříš, že? Shinobu?"
"-Kdo ti dovolil mi tak říkat?"
"Ah, promiň- počkat, to nemůžu? Vždyť jsi mi taky začal říkal Elni, Shinobu. Křestní jména jsou přece nejrychlejší způsob jak se zkamarádit, ne?
"Když zatím odložíme naše sbližování, řekla jsi, že mi dáš nějaký důkaz. Nezačneš ale nějaký obřad přivolávání deště, že ne? To by mohlo obtěžovat ostatní hosty v restauraci."
"To neudělám. Kdybych přivolala déšť tak bys domů došel úplně promočený, protože s sebou nemáš deštník. Jsem ti ale vděčná, že jsi mě pozval na jídlo. Takže pro tebe udělám něco pěkného."
Hmm? Pěkného, huh.
"...To znělo eroticky."
"Hmm, chceš něco perverzního? Už jsi se zamiloval do mého bombastického těla?"
"Kdepak."
Odpověděl jsem pohotově. Elni mezitím udělala pózu jako modelka a pomrkávala na mě.
Byla opravdu štíhlá a měla svůdnou postavu, ale na mě prostě působila jako idiot.
Zahlédl jsem v jejích očích záblesk zklamání, ale nevšímal jsem si toho a pokračoval:
"Vtipy stranou. Co pro mě tedy plánuješ udělat?"
Elni vypadala sklíčeně, ale po mých slovech začala rychle přikyvovat "D-Dobře" a vytáhla něco z kapsy na přední straně své mikiny.
Byl to velký leták. Jak ho tam dostala? Byla snad její kapsa propojená s jinou dimenzí nebo tak něco? "Podívej!"
Elni mi podržela leták před očima.
"Podívám se na to..."
Na letáku bylo velkými písmeny napsáno "Dostáváš Ochranného ducha".
"Aspoň máš napsat Ochranný duch v Kanji3. Ty duchovní podvodníku."
"Cože, tobě se to nelíbí? A ještě mi říkáš podvodníku! Naštval jsi mě! Ale jsem tolerantní, takže ti odpustím! A protože jsi mě pozval na jídlo, tak ti dám speciální slevu z plné ceny1000 yenů! Půlku dolů - 500 yenů! Je to rozhodně výhodná koupě!"
Složil jsem ruce jako při modlitbě a pokorně jí odpověděl.
"Ano, má Bohyně. Prosím smiluj se nade mnou. Jeden vzteklý pes dnes měl za moje peníze opravdovou hostinu a zbylo mi posledních 100 yenů."
"Máš dobré srdce. Jsem dojatá. Ano, vážně dojatá! Takže tentokrát to máš zadarmo. Jo, tentokrát ti nebudu účtovat vůbec nic!"
Vypadalo to, že se cítí provinile. Elni odvrátila pohled a začala se lehce potit.
"Ups, zdarma? Ale docela jsi me vyděsila, takže ne, děkuji."
"V-Vyděsila?"
Asi jsem ji šokoval, ale hned potom začala úpět "Uuuu."
"Shinobu! To je hrozné jak si ze mě děláš legraci! Dám ti kousek svého božství! Splatím laskavost laskavostí! Udělám tě super-mega šťastným!"
Prudce vstala ze židle, začala mávat rukama, dělat prapodivné pózy a hlasitě křičet:
"Haa! Fuu! Proměna!"
Samozřejmě se na ni všichni v restauraci fascinovaně dívali.
Když se Elni přestala kroutit, natáhla ke mně pravou ruku a vykřikla:
"BRAAAAAAH!"
Hned potom.
"Promiňte slečno, ale obtěžujete ostatní zákazníky,"
Servírka ji opatrně napomenula.
"B-Braah..."
Elni smutně zavzlykala: "Brah..."
"Omlouvám se. Má trauma z jedné rodinné restaurace a právě dostala záchvat.
Nemohl jsem se dívat jak je Elni zoufalá a tak jsem se servírce rychle omluvil.
Chápavě se na nás podívala a vypadalo to, že mé lži uvěřila.
"Když je to tak... Slečno, dáte si melounovou limonádu?"
"Ano, prosím."
Elni se spořádaně posadila zpátky ke stolu.
Mimochodem, servírka nám oběma donesla limonádu se slovy: "To je na mě."
Je vážně hodná, zase sem někdy zajdu...
"Dobře, Shinobu."
Potom, co spokojeně vypila svou limonádu, se na mě Elni zase obrátila.
"Myslíš, že jsem otravná holka, co?"
Proč se ptala na něco tak očividného?
"Tenhle pocit za pár dní určitě zmizí. Poslouchej..."
"Ehm, promiň, že přerušuju tvou veselou historku, ale máš na tváři šlehačku."
"Utři ji."
Elni se ke mně naklonila. Chtěl jsem řict spoustu věcí, ale to bych se choval jako nejmenovaný člen mé rodiny, takže jsem šlehačku jen rychle setřel.
Nenasytná Elni začala šlehačku z prstu hned olizovat, stejně jako předtím se zrnkem rýže.
Ježíš, ani má sestra Nazuna, která mluvila jako Elni, nebyla takový žrout.
"Dobche, je nešo, šo ti chci dhát."
"Už jsem ti říkal, že nemáš mluvit, když mi lížeš prst. Vůbec nerozumím co říkáš."
Její rty pevně svíraly můj prst.
Čím víc mi ho přejížděla jazykem a sála rty, tím víc jsem cítil, jak mě to lechtá.
Když mi prst dokonale očistila od šlehačky, začala se zase prohrabovat v kapse své mikiny a něco hledala.
"...Aaa, už jsem to našla. Tady."
Elni něco vytáhla z kapsy a dávala mi to do ruky.
Byl to stříbrno-modrý prstýnek.
"Tady máš, vezmi si ho."
Chytila mou levou ruku a prsten mi nasadila.
'Proč mi ho dáváš na prsteníček?', napadlo mě okamžitě, ale... Jen jsem se na prstýnek díval.
Nejsem odborník, ale stříbrně a modře zářící šperk vypadal opravdu draze.
"...Vážně si ho můžu vzít? Vypadá docela drahý. Cítím se divně ho přijmout jen za to, že jsem tě pozval na jídlo."
"Neboj. Udělala jsem ho z prázdných plechovek, které jsem posbírala během dobrovolného úklidu města. Když ho budeš nosit, přijde za tebou tvůj ochranný duch. Když tomu budeš věřit, můžeš dostat fakt skvělého ducha. Kouzlo, které jsem pro tebe udělala před chvílí, tomu taky pomůže."
Pak ještě řekla: "S tímhle si od teď můžeš užívat super šťastný život, Shinobu," s úsměvem na tváři.
Ale...ještě jednou jsem se na prsten podíval.
Ani trochu nevypadal jako vyrobený z plechovek.
"Určitě to není problém?"
"Rozhodně ne. Jsem přece Bohyně. Takže můžu být štědrá."
"Bohyně, jsi vážně úžasná. Zkus se na chvíli proletět po obloze."
"Jasná věc, huaaaa!"
Začala energicky poskakovat na místě.
Ale jen poskakovala a nevypadalo to, že by odletěla.
"...Moc jsem toho snědla a nemůžu se hýbat."
V tom přestala poskakovat, zakryla si pusu rukama a vypadalo to, že je jí hodně špatně.
Lidé kolem se na ni soucitně dívali.
"Přestaňte se na ni tak koukat. Nedívejte se na ni!"
Okřikl jsem je a něžně hladil Elni po zádech, která si pořád držela pusu rukama.
Jestě chvíli jsme v restauraci zůstali, potom jsme vyšli ven a rozloučili se.
"Zase tě někdy pozvu na oběd," řekl jsem Elni, která se štěstím skoro rozbrečela.
Tiše vzlykla: "Dej mi prosím svoje telefonní čislo."
Elni telefon neměla, ale kdyby umírala hlady, určitě by si poradila a zavolala.
"...Ale ochranný duch, huh."
Po cestě domů jsem si prstýnek zvědavě prohlížel.
Nebyl jsem tak naivní, abych věřil jejímu vyprávění.
Na druhou stranu by mi určitě nevadilo, kdyby se mi přihodilo něco příjemného.
***
Bylo to dost nečekané.
Když jsem včera přemýšlel, že by se mi mohlo stát něco příjemného...znělo to tak nějak eroticky, ale...tohle? Rozhodně jsem si představoval něco pozitivního, ale tohle předčilo všechna moje očekávání.
Proberme si to znovu.
Když jsem včera přemýšlel, že by se mi mohlo stát něco příjemného...znělo to tak nějak eroticky, ale...tohle? Rozhodně jsem si představoval něco pozitivního, ale tohle předčilo všechna moje očekávání.
Proberme si to znovu.
Docela obyčejné ráno. Budík ještě nezvonil.
A když jsem otevřel oči - spala vedle mě blondýnka.
"Co-Cože?"
Proč se mnou v posteli spí tahle dívka? Kdo to je? Udělal jsem něco?
...Nemám tušení. Všechno na co si ze včerejšího večera vzpomínám je, že jsem šel do postele hned potom, co jsem dodělal domácí úkol a okamžitě jsem usnul.
N-Ne počkat.
Možná si to jen nepamatuju, ale třeba jsem šel pozdě v noci do města a přepadnul tam krásnou dívku, kterou jsem potkal...
Dlouhé rovné blond vlasy to je přesně můj vkus.
Co jsem to udělal?
Přeběhl mi ze mě mráz po zádech a vtom se přiblížila další pohroma.
"Brácho, je ráno. Jo! Jo!"
KLEP KLEP. Hned po nečekaném zaklepání jsem uslyšel hlas mé malé sestry, Nazuny.
Přišla se svým obvyklým hlasitým "Jo! Jo! Je to tak!"
Ale to bylo těď to poslední, co mě zajímalo. Skutečný problém byla moje současná situace. Vedle mě spala plavovláska. A pod její dekou se rýsovaly dva velké, měkce a pružně vypadající předměty...
V každém případě naprosto nepochopitelná situace.
"Brácho~ Je ráno~ Fakt~ Nelžu~ Indiáni nelžou~"
Jasně, vždycky lže jen běloch. Ale to je teď úplně jedno.
Prosím zastavte ji někdo. Zastavte Nazunu, která právě vesele klepe na dveře.
"Bráško, jdu dovnitř~"
To není dobré. Ne, počkej, nechoď sem, neeee...
Zkusil jsem protestovat, ale hlas se mi zadrhnul v hrdle a zmohl jsem se jen na slabé zachtoptění.
Co bych měl dělat? Co můžu udělat?
Úzkostlivě jsem se rozhlédnul kolem a pak mi to došlo.
'No jasně. Musím ji schovat.'
Když neznámou krásku zakryju celou od hlavy až k patě, tak si jí Nazuna třeba nevšimne.
Perfektní plán.
Bleskově jsem se natáhl pro deku, abych blondýnku zakryl.
"Mmm"
Rozkošně zasténala a pomalu otevřela oči, které měla až doteď zavřené.
Hluboké, smaragdově zelené. Doslova jsem se v nich začal utápět.
Na chvíli jsem zapoměl dýchat. Jen jsem zíral do těch okouzlujících očí. V tom si dívka uvědomila mou přítomnost. Zelené očí, které mě uchvátily, se spokojeně přimhouřily a ústa se prohnula do mírného úsměvu.
"Dobré ráno."
Nádherný zvonivý hlas. Erotický přízvuk.
S pokrývkou přitisknutou na prsou se dívka pomalu posadila.
Odvrátila ode mě pohled, ale pořád se usmívala.
Takže to doopravdy nebyl sen.
Dlouhé, plavé, zlatě zářící vlasy. Něžné oči. Přitažlivé, svůdně tvarované růžové rty.
Tak krásná, napadlo mě okamžitě. Jak se usmívala a v paprscích ranního slunce vypadala jako bohyně. Nepřeháněl jsem. K mé smůle jsem o tom začal vážně přemýšlet. Zapoměl jsem na mou zoufalou situaci a nechal se uchvátit nadpozemskou kráskou.
A to bylo špatně, hodně špatně.
"Brácho, jsi vzhůru? Už je ráno!"
Musela být nervózní, že jsem neodpovídal. Klika hlasitě klapnula, dveře se otevřely a půvabné děvče ve středoškolské uniformě, s dlouhými vlasy svázanými do culíku, nakouklo dovnitř. Velké oči a dětské rysy. Dívka s půvabem kočky.
Byla to moje malá sestra, Nazuna. Měla stejně krásné rysy jako já - tedy aspoň jsem tomu věřil, ale ostatní mi vždycky říkali: "Ten tvůj odporný obličej jí není vůbec podobný."
A Nazuna se právě pobaveně dívala mým směrem.
"Aaa, takže už vstáváš, bráško. Dnes máme na sníd...
Někde u slova "Snídaně," si musela všimnout blonďaté dívky za mnou. Usměv na tvaři ji najednou zamrznul a doslova zkameněla.
Po chvíli nervydrásajícího ticha, kdy se nezmohla na slovo.
"U-Uaaa!" Bratře, ta-ta holka. Kdo-Kdo je to?!?"
Ohromeně na ni namířila třesoucí se prst.
Hm, Nazuno, chápu, že jsi zmatená. Ale buď v klidu, právě přemýšlím jak tuhle situaci vyřeším.
Se zvednutým palcem a sebevědomým úsměvem jsem řekl,
"Já, Nanjou Shinobu, mám přítelkyni!"
"Lháři!"
Vykřikla Nazuna okamžitě.
"To-To je sprosté. Proč bych lhal?"
"Já, brácho...nejsi moc oblíbený."
"Jo, to je pravda - to čekáš, že řeknu?"
"Takže jsi to právě připustil?"
"Ne! Rozhodně ne! Pro začátek, jak můžeš říct, že jsem neoblíbený? Podívej se na mě pořádně. Jsem krásný, že? Například moje vlasy hned po ránu."
Nazuna na mě jen tupě zírala...
Přišla blíž a pozorně se na mě zadívala. Byla rozhodně roztomilá. A taky hloupoučká, podle mě.
Ale nebyla to jen Nazuna, kdo mě upřeně sledoval. Zírala na mě i neznámá blondýnka, což ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Možná kdybych teď sklopil hlavu a řekl: "Omlouvám se." pořád by mi obě odpustily?
"...Rozhodně, jsi pohledný."
"Ano, pohledný."
Nazuna i plavovláska nečekaně souhlasily s mým prohlášením. To-To není možné! ...Ne, počkat. Já jsem pohledný. Nejspíš. Jen moje vlasy můžou působit trochu divoce.
"Ale je to vážně tvoje holka? Brácho, jsi vždycky tak pozorný a milý. Spíš by sedělo, že jsi s sebou přivedl nějakou cizinku v nesnázích? Máma vždycky říká 'Shinobu je nepochopitelně tsundere4 , takže není možné, aby měl holku'."
"...Takže s ní souhlasíš?"
Ne mou otázku Nazuna nečekaně rychle odpověděla: "Jup!"
Kysele jsem se usmál a začal přemýšlet nad trestem pro Nazunu, že je tak drzá.
Zaryl jsem nehty do dlaně a chystal se vstát, když...
"Hej, co děláte takový kravál, tak brzo po ránu? Pojďte dolů na sníd..."
Náhle nás přerušil další hlas. Zarazil jsem se v půlce pohybu a podíval se ke dveřím. Žena, která právě vstoupila do pokoje, stála jako opařená.
Jmenuje se Nanjou Tomoe a je to moje matka.
Letos bude mít čtyřicet. Jak ale ráda prohlašuje: 'Koupání v měsíčním svitu podporuje produkci ženských hormonů.' a pořád vypadá hodně mladě.
V této chvíli ale máma, stejně jako Nazuna, ztuhla, když mě uviděla v posteli s cizí dívkou. Zvedla oči ke stropu a hlasitě si povzdechla.
"....Já věděla, že to jednou udělá, ale stalo se to nečekaně brzo."
Tak moment. Co myslíš tím 'Věděla jsem, že to udělá.'?
"Mami, jen abychom si to ujasnili, nic jsem neprovedl."
"Jistě, jistě. Zatloukej jak chceš. Jdu zavolat policii."
Matka vytáhla z kapsy mobil a začala vytáčet číslo. Nazuna při pohledu na displej vzrušeně vypískla:
"Juuu! 110-ka5 . To je poprvé co to vidím naživo."
Ale vzápětí: "...Eeeeh, neee! M-Mami, přestaň. Uklidni se."
Zpanikařila a sebrala mámě telefon z ruky.
Uff, výborně Nazuno.
"Mami to nemůžeš. Možná tomu nevěříš, ale brácha tvrdí, že je tahle kráska jeho přítelkyně."
"...Shinobu. Takže ty už nedokážeš rozlišovat mezi snem a realitou, co?"
Proč se na mě koukáš tak lítostivě, matko?
"Nechápu, proč o něm tak pochybuješ, mami"
Řekla Nazuna uraženě. Ale já jsem tomu rozuměl. Byla to lež.
"Však se snad můžeme zeptat přímo jí, ne?"
Nazuna se otočila na cizí dívku.
Přestaň! Je normálně tak hloupá. Proč musí zrovna teď uvažovat logicky? Jsem vážně v průšvihu a navíc jsem lhal, napadlo mě.
"E-Ehmm, slečno, jstě opravdu přítelkyně mého bratra?"
Zeptala se Nazuna stydlivě. Na tváři se jí ale zračilo: "Je to lež, že?" což mě pěkně naštvalo. Měl jsem problém. Co budu dělat? Kdybych se je teď pokusil podvést, jen by začaly ještě víc pochybovat.
Prosebně jsem se na blondýnku zadíval s pohledem: "Prosím pomoz mi! Klidně lži! Přikývni!" ale...
"Je mi líto, ale nejsem jeho přítelkyně."
Bídák.
Neznámá dívka me otevřeně odmítla. Dobře, asi to nepřekvapí. Nevěděl jsem, co bude následovat, ale nevypadala, že by tu chtěla být. Ale bylo aspoň možné, že nám řekne, co se tu děje. Sebral jsem odvahu a podíval se jí do očí.
"Takže, kdo teda jsi?"
Chtěl jsem se jí zeptat, co tady dělá, ale z neznámého důvodu se blondýnka začervenala a s úsměvem odpověděla dřív, než jsem stačil položit otázku.
"...Jsem otrok Shinobua-san."
Otrok? Řekla slovo, které jsem v životě mockrát neslyšel.
"...Co jsi to právě teď řekla?"
Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl a tak jsem se zeptal. Plavovlasá dívka ale jen zopakovala "Jsem tvůj otrok." a tváře ji při tom zrudly.
Na čele mi vyrazily kapičky potu.
V pokoji zavládlo děsivé ticho.
Do toho najednou začal ostře pípat budík, ignorující dusnou atmosféru.
Okamžitě jsem ho vypnul.
"...Musím si jít zacvičit, takže jestli mě omluvíte."
Útěk byl nejlepší řešení. Rychle jsem vstal a chystal se jít pryč.
"Shinobu!"
"Bratře!"
Jasně, že mě nenechaly odejít.
***
Domácnost Nanjouových měla ranní krizovou poradu. Moje matka, sestra Nazuna a neznámá blondýnka seděli u stolu v obývacím pokoji, zatímco já klečel na zemi. Otec byl na služební cestě v cizině. Doma nebyla ani naše domácí kočka, která odjela s tátou.
Takže jsem neměl žádné spojence. Technicky vzato byla mým spojencem Nazuna, ale vzhledem k tomu jak je hloupá, bylo to k ničemu.
Bála se o mě a dala mi do ruky plyšovou kočku, ale co já s tím? Aspoň jsem si ji dal na hlavu.
"Držet formaci - Shinomunkočka! Jsem silný! Mňáááu!"
Ve snaze uniknout realitě jsem zakřičel "Mňáááu!"
"...Co to děláš?"
Má matka se na mě ledově podívala a rychle mi plyšovou hračku sebrala.
Děsivé. Jestli udělám ještě něco divného tak určitě dostanu facku.
"-Ehm!"
Máma si důležitě odkašlala a zahleděla se na plavovlásku s omluvným výrazem ve tváři.
Blondýnka musela vycítit napjatou atmostféru, protože se také začala tvářit vážně.
Ale na jejích šatech nebyla ani stopa po napětí.
Moje volné bílé tričko měla těsně obepnuté kolem hrudníku, ale rukávy jí přitom byly dost dlouhé. Spodní okraj trička sahal jen do půli zářivě bílých stehen, takže se mým očím naskýtal nepříjemně provokativní pohled.
Kromě trička neměla sukni ani kalhoty, protože nejspíš spala jen ve spodním prádle.
To jsem ale jen odhadoval, protože mě matka z pokoje vyhodila dřív, než dívka odložila přikrývku. Vážně škoda.
Tedy, že se mnou spala v posteli jen ve spodním prádle a její šaty se nepovedlo najít, znamenalo... V důsledku to samozřejmě vedlo k mylným představám.
Chápal jsem, proč se na ni moje matka dívala tak omluvně.
"Ty...Ehm."
"Jsem Lunalena. Prosím říkejte mi Luna."
Blond- Ne, Luna-san odpověděla s něžným úsměvem. A musím přiznat, že ten úsměv byl neskutečně odzbrojující. I máma se začala usmívat.
"Dobře, Luno-chan. Já jsem Tomoe, Nanjou Tomoe. Tohle je moje dcera Nazuna. A ten poslední je Idiot."
Proč sakra říkala 'idiot', když na mě ukazovala?"
"Takže, Luno-chan, předtím jsi řekla, že jsi otrokem toho idiota, ale co jsi tím doopravdy myslela? Aby bylo jasno, idiot je idiot. Navíc je...pořád idiot."
"Sh-Shinobu-san není idiot. Je to milý člověk."
Luna-san se mě zastala, když mě matka nazvala idiotem.
"Shinobu-san mi řekl, že 'chce' dokonce i někoho jako jsem já...
Působivé ,Shinobu-san'. I Shinobu-san byl překvapený. Matka a Nazuna byly také překvapené. Tak překvapené, že obě vyprskly čaj, kterého se právě napily.
"Shinobu-san mi řekl 'Udělám tě šťastnou, když se mnou zůstaneš,' To mě strašně potěšilo."
Luna-san horečně pokračovala ve vyprávění a ignorovala Nazunu i mou matku, které se začaly dusit.
"Proto jsem se chtěla starat o Shinobua-san-"
"M-Moment."
Matka zastavila Lunu zvednutou paží a ostře se na mě zadívala.
"Shinobu....je to pravda?"
"Shinomun neví!"
Znovu jsem si dal na hlavu plyšovou kočku a zkusil se tvářit sladce.
Doufal jsem, že je můžu zmást mou roztomilostí, ale nezabralo to.
Má matka chytila ze stolu jídelní hůlku a švihla ji po mně.
"Uaaaa, to je nebezpečné!"
Bleskově jsem plyšovou hračku chytil, natočil se bokem a kryl se před hůlkou, která na mě s hvízdnutím letěla. Bylo to těsné. Bylo by po mně, kdybych se v tu chvíli neproměnil v Shinomunkočka. Zachvěl jsem se, když jsem uviděl jídelní hůlku vraženou v čele plyšové kočky.
"A teď pravdu. A nevymlouvej se!"
"Nevymouvej se? Zbláznila ses? Na nic z toho si nepamatuju. Prostě nevím."
Odpověděl jsem popravdě.
"U-Uhm, Shinobu-san...ty si na to vůbec nepamatuješ?"
Luna-san se na mě dívala plačtivýma očima. Smaragdově zelené oči se na mě upíraly s vážností, kterou jsem nečekal.
Nevydržel jsem ten pohled, odvrátil se a řekl.
"Sh-Shinomun neví!"
Ach, jsem ten nejhorší.
"Jestli...je to tak."
Luna-san zklamaně svěsila ramena.
"Jsi nejhorší."
Řekla matka ledovým hlasem.
"Jsi hrozný, bratře."
Podívala se na mě Nazuna kriticky.
"Vážně, Shinobu-kun je nejhorší."
Řekl jsem plyšové hračce jako kdyby mě to vůbec nezajímalo.
...Samozřejmě se mě máma dotkla. Byl to jen chabý vtip.
"E-Ehm, prosím...nechte Shinobua-san."
Potom co Luna viděla, jak mě to ranilo, chytila matčin rukáv a začala ji prosit.
"Ohooo. Takže nakonec se toho idiota zastáváš!"
Matka se na Lunu podívala s ohromeným výrazem. Luna se na ni zahleděla s vážnou tváří.
"Jsi zvláštní dívka, když toho hlupáka bráníš."
Máma si povzdechla, ale pak se pobaveně usmála a řekla:
"Fajn, dělej jak myslíš. Prodám ti toho idiota. Řekněme za 100 yenů?"
To je věc. Obchod s lidmi přímo před mýma očima.
"Ne-Nemůžeš si přece koupit Shinobua-san jen za 100 yenů. Nebo spíš, nemůžeš si ho koupit vůbec."
Luna-san se zatvářila podrážděně.
"Hmm~ Nejde koupit za peníze... Dobře, dám ti ho zadarmo."
Usmála se matka velkoryse a pokračovala.
"Mimochodem, Luno-chan. Vypadáš jako cizinka. Máš kde zůstat?"
"E-Ehm, je to trapné, ale ne..."
Odpověděla Luna-san neurčitě.
"Dobře, můžeš bydlet s námi. Máme volný pokoj. Rozmysli se sama. Vypadá to, že ti náš idiot způsobil potíže. Popravdě, kdybych šla na policii, byl by to jeho konec.
Pak se matka obrátila zpátky na mě a řekla.
"Jak vidíš, patříš teď Luně-chan."
"...I kdyby to bylo z lásky, kšeftovat s člověkem jako s věcí je neodpustitelné - jsem proti nelegálními obchodu s lidmi."
"Ticho!"
Hrdě jsem se postavil a řekl několik vzletných vět, ale má matka diskuzi ostře ukončila. Nebylo to přece jen trochu tvrdé? Objal jsem kolena a začal se z té nespravedlnosti třást.
"U-Umm, to tady vážně můžu zůstat? Někdo jako já?"
Luna upřela překvapený pohled na moji matku, která se klidně postavila a odpověděla:
"Ano. Pohlídej tady toho idiota, aby už nic dalšího neprovedl," zatímco se na mě dívala shora.
"Dě-Děkuji mockrát. Udělám co budu moci. Za každou cenu."
Luna-san se vesele usmála, postavila se a uklonila. Ne, že by to bylo důležité, ale "Za každou cenu." znělo docela eroticky. Uf uf. Co mě to napadá...
"....Tak roztomilá."
Než jsem si to uvědomil, objala matka Lunu-san a začala ji poklepávat po hlavě. Jistě, byla tak roztomilá, že vás to k objetí svádělo. Ale jen tak zničehonic? To bylo trochu moc. A navíc, mami, proč sjíždíš pravou rukou až na Lunin zadeček a hladíš ho?
Tedy, ne že bych záviděl. Právě jsem nad tím přemýšlel, když...
"Hej, na co zíráš, Shinobu? Běž do školy nebo tak něco."
"Ty-Ty jsi strašná. Ještě jsem přece nesnídal."
"Na to už není čas, přišel bys pozdě. Proboha. Nazuna už svoji snídani snědla. Cos dělal ty?"
"Nějaký ďábel mě nutil klečet na zemi a mlátil mě u toho."
"Vážně hrozný ďábel. Tak honem. Postarám se o Lunu-chan. Rychle se převleč a běž do školy."
Bylo toho hodně, co jsem chtěl říct, ale nebyl čas. S takovou bych vážně přišel pozdě do školy.
S povzdechem jsem se postavil, když se můj pohled střetl s luniným.
Luna-san řekla "Postarej se o mě." a lehce přikývla. Neodpověděl jsem. Nebylo to proto, že bych se styděl. Jen to bylo podivné. Nepamatoval jsem si co se dělo minulou noc. A protože jsem si na nic nevzpomínal...
Byl jsem z toho hodně nervózní.
Zasténal jsem a šel se nachystat do školy.
***
Jen co jsme odešli z domu se na mě Nazuna s úsměvem obrátila:
"Luna-san je vážně krásná."
"Jo."
"Když jsem odcházela poklepala mě po hlavě."
"To je dobře."
Stroze jsem odpověděl a Nazuna se na mě podívala a řekl:
"...Brácho, proč jsi naštvaný?" zeptala se.
"Já nejsem naštvaný, jen mám obavy."
"Tak vážný."
Udělala zamyšlený obličej a napodobila mě.
Těžce jsem vzdychnul a pomyslel si, že musí být skvělé být hloupý.
Když jsem nad tím ale přemýšlel... Má matka s námi nechala bydlet úplně cizí dívku jen tak.
Odcházel jsem do školy a s úsměvem mi řekla: "Žádný problém," Docela zvláštní na dospělého člověka.
Nebo jsem včera vážně nebyl příčetný, křičel něco jako "Hahaha! Toužím po tobě!" a odvedl Lunu-san s sebou domů?
Na nic takového jsem si prostě nevzpomínal.
"Mimochodem, Nazukočko."
"Mňáááu?"
Odpověděla energicky Nazukočka a pověsila se mi na ruku. Bylo by fajn, kdyby si konečně odvykla věšet se na ostatní, ale pro tentokrát jí to odpustím.
A když jsem otevřel oči - spala vedle mě blondýnka.
"Co-Cože?"
Proč se mnou v posteli spí tahle dívka? Kdo to je? Udělal jsem něco?
...Nemám tušení. Všechno na co si ze včerejšího večera vzpomínám je, že jsem šel do postele hned potom, co jsem dodělal domácí úkol a okamžitě jsem usnul.
N-Ne počkat.
Možná si to jen nepamatuju, ale třeba jsem šel pozdě v noci do města a přepadnul tam krásnou dívku, kterou jsem potkal...
Dlouhé rovné blond vlasy to je přesně můj vkus.
Co jsem to udělal?
Přeběhl mi ze mě mráz po zádech a vtom se přiblížila další pohroma.
"Brácho, je ráno. Jo! Jo!"
KLEP KLEP. Hned po nečekaném zaklepání jsem uslyšel hlas mé malé sestry, Nazuny.
Přišla se svým obvyklým hlasitým "Jo! Jo! Je to tak!"
Ale to bylo těď to poslední, co mě zajímalo. Skutečný problém byla moje současná situace. Vedle mě spala plavovláska. A pod její dekou se rýsovaly dva velké, měkce a pružně vypadající předměty...
V každém případě naprosto nepochopitelná situace.
"Brácho~ Je ráno~ Fakt~ Nelžu~ Indiáni nelžou~"
Jasně, vždycky lže jen běloch. Ale to je teď úplně jedno.
Prosím zastavte ji někdo. Zastavte Nazunu, která právě vesele klepe na dveře.
"Bráško, jdu dovnitř~"
To není dobré. Ne, počkej, nechoď sem, neeee...
Zkusil jsem protestovat, ale hlas se mi zadrhnul v hrdle a zmohl jsem se jen na slabé zachtoptění.
Co bych měl dělat? Co můžu udělat?
Úzkostlivě jsem se rozhlédnul kolem a pak mi to došlo.
'No jasně. Musím ji schovat.'
Když neznámou krásku zakryju celou od hlavy až k patě, tak si jí Nazuna třeba nevšimne.
Perfektní plán.
Bleskově jsem se natáhl pro deku, abych blondýnku zakryl.
"Mmm"
Rozkošně zasténala a pomalu otevřela oči, které měla až doteď zavřené.
Hluboké, smaragdově zelené. Doslova jsem se v nich začal utápět.
Na chvíli jsem zapoměl dýchat. Jen jsem zíral do těch okouzlujících očí. V tom si dívka uvědomila mou přítomnost. Zelené očí, které mě uchvátily, se spokojeně přimhouřily a ústa se prohnula do mírného úsměvu.
"Dobré ráno."
Nádherný zvonivý hlas. Erotický přízvuk.
S pokrývkou přitisknutou na prsou se dívka pomalu posadila.
Odvrátila ode mě pohled, ale pořád se usmívala.
Takže to doopravdy nebyl sen.
Dlouhé, plavé, zlatě zářící vlasy. Něžné oči. Přitažlivé, svůdně tvarované růžové rty.
Tak krásná, napadlo mě okamžitě. Jak se usmívala a v paprscích ranního slunce vypadala jako bohyně. Nepřeháněl jsem. K mé smůle jsem o tom začal vážně přemýšlet. Zapoměl jsem na mou zoufalou situaci a nechal se uchvátit nadpozemskou kráskou.
A to bylo špatně, hodně špatně.
"Brácho, jsi vzhůru? Už je ráno!"
Musela být nervózní, že jsem neodpovídal. Klika hlasitě klapnula, dveře se otevřely a půvabné děvče ve středoškolské uniformě, s dlouhými vlasy svázanými do culíku, nakouklo dovnitř. Velké oči a dětské rysy. Dívka s půvabem kočky.
Byla to moje malá sestra, Nazuna. Měla stejně krásné rysy jako já - tedy aspoň jsem tomu věřil, ale ostatní mi vždycky říkali: "Ten tvůj odporný obličej jí není vůbec podobný."
A Nazuna se právě pobaveně dívala mým směrem.
"Aaa, takže už vstáváš, bráško. Dnes máme na sníd...
Někde u slova "Snídaně," si musela všimnout blonďaté dívky za mnou. Usměv na tvaři ji najednou zamrznul a doslova zkameněla.
Po chvíli nervydrásajícího ticha, kdy se nezmohla na slovo.
"U-Uaaa!" Bratře, ta-ta holka. Kdo-Kdo je to?!?"
Ohromeně na ni namířila třesoucí se prst.
Hm, Nazuno, chápu, že jsi zmatená. Ale buď v klidu, právě přemýšlím jak tuhle situaci vyřeším.
Se zvednutým palcem a sebevědomým úsměvem jsem řekl,
"Já, Nanjou Shinobu, mám přítelkyni!"
"Lháři!"
Vykřikla Nazuna okamžitě.
"To-To je sprosté. Proč bych lhal?"
"Já, brácho...nejsi moc oblíbený."
"Jo, to je pravda - to čekáš, že řeknu?"
"Takže jsi to právě připustil?"
"Ne! Rozhodně ne! Pro začátek, jak můžeš říct, že jsem neoblíbený? Podívej se na mě pořádně. Jsem krásný, že? Například moje vlasy hned po ránu."
Nazuna na mě jen tupě zírala...
Přišla blíž a pozorně se na mě zadívala. Byla rozhodně roztomilá. A taky hloupoučká, podle mě.
Ale nebyla to jen Nazuna, kdo mě upřeně sledoval. Zírala na mě i neznámá blondýnka, což ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Možná kdybych teď sklopil hlavu a řekl: "Omlouvám se." pořád by mi obě odpustily?
"...Rozhodně, jsi pohledný."
"Ano, pohledný."
Nazuna i plavovláska nečekaně souhlasily s mým prohlášením. To-To není možné! ...Ne, počkat. Já jsem pohledný. Nejspíš. Jen moje vlasy můžou působit trochu divoce.
"Ale je to vážně tvoje holka? Brácho, jsi vždycky tak pozorný a milý. Spíš by sedělo, že jsi s sebou přivedl nějakou cizinku v nesnázích? Máma vždycky říká 'Shinobu je nepochopitelně tsundere4 , takže není možné, aby měl holku'."
"...Takže s ní souhlasíš?"
Ne mou otázku Nazuna nečekaně rychle odpověděla: "Jup!"
Kysele jsem se usmál a začal přemýšlet nad trestem pro Nazunu, že je tak drzá.
Zaryl jsem nehty do dlaně a chystal se vstát, když...
"Hej, co děláte takový kravál, tak brzo po ránu? Pojďte dolů na sníd..."
Náhle nás přerušil další hlas. Zarazil jsem se v půlce pohybu a podíval se ke dveřím. Žena, která právě vstoupila do pokoje, stála jako opařená.
Jmenuje se Nanjou Tomoe a je to moje matka.
Letos bude mít čtyřicet. Jak ale ráda prohlašuje: 'Koupání v měsíčním svitu podporuje produkci ženských hormonů.' a pořád vypadá hodně mladě.
V této chvíli ale máma, stejně jako Nazuna, ztuhla, když mě uviděla v posteli s cizí dívkou. Zvedla oči ke stropu a hlasitě si povzdechla.
"....Já věděla, že to jednou udělá, ale stalo se to nečekaně brzo."
Tak moment. Co myslíš tím 'Věděla jsem, že to udělá.'?
"Mami, jen abychom si to ujasnili, nic jsem neprovedl."
"Jistě, jistě. Zatloukej jak chceš. Jdu zavolat policii."
Matka vytáhla z kapsy mobil a začala vytáčet číslo. Nazuna při pohledu na displej vzrušeně vypískla:
"Juuu! 110-ka5 . To je poprvé co to vidím naživo."
Ale vzápětí: "...Eeeeh, neee! M-Mami, přestaň. Uklidni se."
Zpanikařila a sebrala mámě telefon z ruky.
Uff, výborně Nazuno.
"Mami to nemůžeš. Možná tomu nevěříš, ale brácha tvrdí, že je tahle kráska jeho přítelkyně."
"...Shinobu. Takže ty už nedokážeš rozlišovat mezi snem a realitou, co?"
Proč se na mě koukáš tak lítostivě, matko?
"Nechápu, proč o něm tak pochybuješ, mami"
Řekla Nazuna uraženě. Ale já jsem tomu rozuměl. Byla to lež.
"Však se snad můžeme zeptat přímo jí, ne?"
Nazuna se otočila na cizí dívku.
Přestaň! Je normálně tak hloupá. Proč musí zrovna teď uvažovat logicky? Jsem vážně v průšvihu a navíc jsem lhal, napadlo mě.
"E-Ehmm, slečno, jstě opravdu přítelkyně mého bratra?"
Zeptala se Nazuna stydlivě. Na tváři se jí ale zračilo: "Je to lež, že?" což mě pěkně naštvalo. Měl jsem problém. Co budu dělat? Kdybych se je teď pokusil podvést, jen by začaly ještě víc pochybovat.
Prosebně jsem se na blondýnku zadíval s pohledem: "Prosím pomoz mi! Klidně lži! Přikývni!" ale...
"Je mi líto, ale nejsem jeho přítelkyně."
Bídák.
Neznámá dívka me otevřeně odmítla. Dobře, asi to nepřekvapí. Nevěděl jsem, co bude následovat, ale nevypadala, že by tu chtěla být. Ale bylo aspoň možné, že nám řekne, co se tu děje. Sebral jsem odvahu a podíval se jí do očí.
"Takže, kdo teda jsi?"
Chtěl jsem se jí zeptat, co tady dělá, ale z neznámého důvodu se blondýnka začervenala a s úsměvem odpověděla dřív, než jsem stačil položit otázku.
"...Jsem otrok Shinobua-san."
Otrok? Řekla slovo, které jsem v životě mockrát neslyšel.
"...Co jsi to právě teď řekla?"
Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl a tak jsem se zeptal. Plavovlasá dívka ale jen zopakovala "Jsem tvůj otrok." a tváře ji při tom zrudly.
Na čele mi vyrazily kapičky potu.
V pokoji zavládlo děsivé ticho.
Do toho najednou začal ostře pípat budík, ignorující dusnou atmosféru.
Okamžitě jsem ho vypnul.
"...Musím si jít zacvičit, takže jestli mě omluvíte."
Útěk byl nejlepší řešení. Rychle jsem vstal a chystal se jít pryč.
"Shinobu!"
"Bratře!"
Jasně, že mě nenechaly odejít.
***
Domácnost Nanjouových měla ranní krizovou poradu. Moje matka, sestra Nazuna a neznámá blondýnka seděli u stolu v obývacím pokoji, zatímco já klečel na zemi. Otec byl na služební cestě v cizině. Doma nebyla ani naše domácí kočka, která odjela s tátou.
Takže jsem neměl žádné spojence. Technicky vzato byla mým spojencem Nazuna, ale vzhledem k tomu jak je hloupá, bylo to k ničemu.
Bála se o mě a dala mi do ruky plyšovou kočku, ale co já s tím? Aspoň jsem si ji dal na hlavu.
"Držet formaci - Shinomunkočka! Jsem silný! Mňáááu!"
Ve snaze uniknout realitě jsem zakřičel "Mňáááu!"
"...Co to děláš?"
Má matka se na mě ledově podívala a rychle mi plyšovou hračku sebrala.
Děsivé. Jestli udělám ještě něco divného tak určitě dostanu facku.
"-Ehm!"
Máma si důležitě odkašlala a zahleděla se na plavovlásku s omluvným výrazem ve tváři.
Blondýnka musela vycítit napjatou atmostféru, protože se také začala tvářit vážně.
Ale na jejích šatech nebyla ani stopa po napětí.
Moje volné bílé tričko měla těsně obepnuté kolem hrudníku, ale rukávy jí přitom byly dost dlouhé. Spodní okraj trička sahal jen do půli zářivě bílých stehen, takže se mým očím naskýtal nepříjemně provokativní pohled.
Kromě trička neměla sukni ani kalhoty, protože nejspíš spala jen ve spodním prádle.
To jsem ale jen odhadoval, protože mě matka z pokoje vyhodila dřív, než dívka odložila přikrývku. Vážně škoda.
Tedy, že se mnou spala v posteli jen ve spodním prádle a její šaty se nepovedlo najít, znamenalo... V důsledku to samozřejmě vedlo k mylným představám.
Chápal jsem, proč se na ni moje matka dívala tak omluvně.
"Ty...Ehm."
"Jsem Lunalena. Prosím říkejte mi Luna."
Blond- Ne, Luna-san odpověděla s něžným úsměvem. A musím přiznat, že ten úsměv byl neskutečně odzbrojující. I máma se začala usmívat.
"Dobře, Luno-chan. Já jsem Tomoe, Nanjou Tomoe. Tohle je moje dcera Nazuna. A ten poslední je Idiot."
Proč sakra říkala 'idiot', když na mě ukazovala?"
"Takže, Luno-chan, předtím jsi řekla, že jsi otrokem toho idiota, ale co jsi tím doopravdy myslela? Aby bylo jasno, idiot je idiot. Navíc je...pořád idiot."
"Sh-Shinobu-san není idiot. Je to milý člověk."
Luna-san se mě zastala, když mě matka nazvala idiotem.
"Shinobu-san mi řekl, že 'chce' dokonce i někoho jako jsem já...
Působivé ,Shinobu-san'. I Shinobu-san byl překvapený. Matka a Nazuna byly také překvapené. Tak překvapené, že obě vyprskly čaj, kterého se právě napily.
"Shinobu-san mi řekl 'Udělám tě šťastnou, když se mnou zůstaneš,' To mě strašně potěšilo."
Luna-san horečně pokračovala ve vyprávění a ignorovala Nazunu i mou matku, které se začaly dusit.
"Proto jsem se chtěla starat o Shinobua-san-"
"M-Moment."
Matka zastavila Lunu zvednutou paží a ostře se na mě zadívala.
"Shinobu....je to pravda?"
"Shinomun neví!"
Znovu jsem si dal na hlavu plyšovou kočku a zkusil se tvářit sladce.
Doufal jsem, že je můžu zmást mou roztomilostí, ale nezabralo to.
Má matka chytila ze stolu jídelní hůlku a švihla ji po mně.
"Uaaaa, to je nebezpečné!"
Bleskově jsem plyšovou hračku chytil, natočil se bokem a kryl se před hůlkou, která na mě s hvízdnutím letěla. Bylo to těsné. Bylo by po mně, kdybych se v tu chvíli neproměnil v Shinomunkočka. Zachvěl jsem se, když jsem uviděl jídelní hůlku vraženou v čele plyšové kočky.
"A teď pravdu. A nevymlouvej se!"
"Nevymouvej se? Zbláznila ses? Na nic z toho si nepamatuju. Prostě nevím."
Odpověděl jsem popravdě.
"U-Uhm, Shinobu-san...ty si na to vůbec nepamatuješ?"
Luna-san se na mě dívala plačtivýma očima. Smaragdově zelené oči se na mě upíraly s vážností, kterou jsem nečekal.
Nevydržel jsem ten pohled, odvrátil se a řekl.
"Sh-Shinomun neví!"
Ach, jsem ten nejhorší.
"Jestli...je to tak."
Luna-san zklamaně svěsila ramena.
"Jsi nejhorší."
Řekla matka ledovým hlasem.
"Jsi hrozný, bratře."
Podívala se na mě Nazuna kriticky.
"Vážně, Shinobu-kun je nejhorší."
Řekl jsem plyšové hračce jako kdyby mě to vůbec nezajímalo.
...Samozřejmě se mě máma dotkla. Byl to jen chabý vtip.
"E-Ehm, prosím...nechte Shinobua-san."
Potom co Luna viděla, jak mě to ranilo, chytila matčin rukáv a začala ji prosit.
"Ohooo. Takže nakonec se toho idiota zastáváš!"
Matka se na Lunu podívala s ohromeným výrazem. Luna se na ni zahleděla s vážnou tváří.
"Jsi zvláštní dívka, když toho hlupáka bráníš."
Máma si povzdechla, ale pak se pobaveně usmála a řekla:
"Fajn, dělej jak myslíš. Prodám ti toho idiota. Řekněme za 100 yenů?"
To je věc. Obchod s lidmi přímo před mýma očima.
"Ne-Nemůžeš si přece koupit Shinobua-san jen za 100 yenů. Nebo spíš, nemůžeš si ho koupit vůbec."
Luna-san se zatvářila podrážděně.
"Hmm~ Nejde koupit za peníze... Dobře, dám ti ho zadarmo."
Usmála se matka velkoryse a pokračovala.
"Mimochodem, Luno-chan. Vypadáš jako cizinka. Máš kde zůstat?"
"E-Ehm, je to trapné, ale ne..."
Odpověděla Luna-san neurčitě.
"Dobře, můžeš bydlet s námi. Máme volný pokoj. Rozmysli se sama. Vypadá to, že ti náš idiot způsobil potíže. Popravdě, kdybych šla na policii, byl by to jeho konec.
Pak se matka obrátila zpátky na mě a řekla.
"Jak vidíš, patříš teď Luně-chan."
"...I kdyby to bylo z lásky, kšeftovat s člověkem jako s věcí je neodpustitelné - jsem proti nelegálními obchodu s lidmi."
"Ticho!"
Hrdě jsem se postavil a řekl několik vzletných vět, ale má matka diskuzi ostře ukončila. Nebylo to přece jen trochu tvrdé? Objal jsem kolena a začal se z té nespravedlnosti třást.
"U-Umm, to tady vážně můžu zůstat? Někdo jako já?"
Luna upřela překvapený pohled na moji matku, která se klidně postavila a odpověděla:
"Ano. Pohlídej tady toho idiota, aby už nic dalšího neprovedl," zatímco se na mě dívala shora.
"Dě-Děkuji mockrát. Udělám co budu moci. Za každou cenu."
Luna-san se vesele usmála, postavila se a uklonila. Ne, že by to bylo důležité, ale "Za každou cenu." znělo docela eroticky. Uf uf. Co mě to napadá...
"....Tak roztomilá."
Než jsem si to uvědomil, objala matka Lunu-san a začala ji poklepávat po hlavě. Jistě, byla tak roztomilá, že vás to k objetí svádělo. Ale jen tak zničehonic? To bylo trochu moc. A navíc, mami, proč sjíždíš pravou rukou až na Lunin zadeček a hladíš ho?
Tedy, ne že bych záviděl. Právě jsem nad tím přemýšlel, když...
"Hej, na co zíráš, Shinobu? Běž do školy nebo tak něco."
"Ty-Ty jsi strašná. Ještě jsem přece nesnídal."
"Na to už není čas, přišel bys pozdě. Proboha. Nazuna už svoji snídani snědla. Cos dělal ty?"
"Nějaký ďábel mě nutil klečet na zemi a mlátil mě u toho."
"Vážně hrozný ďábel. Tak honem. Postarám se o Lunu-chan. Rychle se převleč a běž do školy."
Bylo toho hodně, co jsem chtěl říct, ale nebyl čas. S takovou bych vážně přišel pozdě do školy.
S povzdechem jsem se postavil, když se můj pohled střetl s luniným.
Luna-san řekla "Postarej se o mě." a lehce přikývla. Neodpověděl jsem. Nebylo to proto, že bych se styděl. Jen to bylo podivné. Nepamatoval jsem si co se dělo minulou noc. A protože jsem si na nic nevzpomínal...
Byl jsem z toho hodně nervózní.
Zasténal jsem a šel se nachystat do školy.
***
Jen co jsme odešli z domu se na mě Nazuna s úsměvem obrátila:
"Luna-san je vážně krásná."
"Jo."
"Když jsem odcházela poklepala mě po hlavě."
"To je dobře."
Stroze jsem odpověděl a Nazuna se na mě podívala a řekl:
"...Brácho, proč jsi naštvaný?" zeptala se.
"Já nejsem naštvaný, jen mám obavy."
"Tak vážný."
Udělala zamyšlený obličej a napodobila mě.
Těžce jsem vzdychnul a pomyslel si, že musí být skvělé být hloupý.
Když jsem nad tím ale přemýšlel... Má matka s námi nechala bydlet úplně cizí dívku jen tak.
Odcházel jsem do školy a s úsměvem mi řekla: "Žádný problém," Docela zvláštní na dospělého člověka.
Nebo jsem včera vážně nebyl příčetný, křičel něco jako "Hahaha! Toužím po tobě!" a odvedl Lunu-san s sebou domů?
Na nic takového jsem si prostě nevzpomínal.
"Mimochodem, Nazukočko."
"Mňáááu?"
Odpověděla energicky Nazukočka a pověsila se mi na ruku. Bylo by fajn, kdyby si konečně odvykla věšet se na ostatní, ale pro tentokrát jí to odpustím.
"Nazuno, kdy jsi dnes vstala?"
"V šest hodin~ Šla jsem pro noviny."
Chodit pro noviny byla ostatně její povinnost.
"Nazukočko... Takže, když jsi šla pro noviny, nevšimla sis něčeho zvláštního na vchodových dveřích? Nebyly nějak poškozené? Nebo nebyly třeba rozházené naše boty?
"Hmm? Bylo to jako vždycky?"
Spokojeně se usmívala a její dětská tvář se mazlila s mou rukou, když najednou Nazuna překvapeně vykřikla. Chytila mi levou ruku a se zvědavým pohledem zírala na prsten na mém prsteníčku.
"Kde jsi to vzal?"
"Od jednoho podivína."
Odpověděl jsem, když jsem si vzpoměl na albínku Elni, kterou jsem potkal včera.
"Brácho, byl jsi v dědově dojo?"
Nazuna si to vyložila špatně. Bylo to ale pochopitelné. Dědovo dojo bylo tři zastávky metrem od našeho domu a bylo tam spousta divných lidí. Například druhý instruktor nosil afro6 . A co hůř - náš náš dědeček byl hlavní instruktor.
Ale protože tam trénoval náš děda, kterému někteří řikali "Žijící legenda." bylo naše dojo považováno za jedno z velmi kvalitních.
Děda mě v bojových uměních trénoval od malička, ale i tak pořád zůstávali lidé, které jsem nedokázal porazit. Právě včera jsem trénoval s naším afro-druhým instruktorem, když mi najednou řekl: "Moje afro je ve skutečnosti jen paruka, jo!" což mě rozhodilo natolik, že jsem se přestal soustředit a prohrál. I když už jsem ho skoro měl.
"Ale nakonec se všechno povedlo, ne, bráško?"
"...Hmm? Co se povedlo?"
Vřera jsem prohrál v dojo, dnes jsem měl spoustu problémů už od rána. Na tom nebylo nic dobrého. Sundal jsem si prstýnek z levé ruky a dal si ho na prsteníček pravé. Napadlo mě totiž, že by to mohlo mít nějaký pozitivní účinek. Potom se na mě Nazuna usmála:
"Jsem myslela to, že máš holku."
Vypadalo to, že už si Nazuna zařadila Lunu-san jako mou přítelkyni.
"Ale brácho, moc si o sobě nemysli jen proto, že máš holku."
Neměl jsem rozhodně pocit, že bych měl přítelkyni, takže jsem jen neurčitě přikývnul. Nazuna se mi zase pověsila na ruku a řekla:
"I dál si se mnou musíš hrát, dobře? Začnu chřadnout, když se mi nebudeš dost věnovat."
"Hej, to zní strašně. A co se vlastně stane, když začneš chřadnout?"
"Hmm-začnu být vybíravá. Nebudu jíst dýni. A taky tě budu kousat tři dny v týdnu. A pořádně!"
"Děsivé. Děsíš mě, Nazukočko. Jsi strašně zlá, ZLÁ Nazukočka!"
"KDO JE ZLÝ?!"
Nazuna najednou hrozivě zvedla ruce. Nevypadalo to, že by už začala chřadnout a tak jsme společně pokračovali dál směrem ke škole.
"Uvidíme se později, brácho."
"Jasně, neusni ve třídě."
Zastavil jsem se a krátce jí zamával na rozloučenou. Nazuna se lehce uklonila s "Mňáááu." Když jsem ji viděl tryskem odbíhat, pokračoval jsem do školy, když
"Ouuu."
Najednou se předemnou objevila dívka.
Husté, černém vlasy. Rovná záda, lehce prohnutý nos, jasné oči, dlouhé svůdné řasy a umíněný pohled. Byla nádherná, ale měla zvláštní kouzlo. To byl asi nejvýstižnejší popis. Navíc ani šaty nedokázaly skrýt její vnadné poprsí, pevný pas a dlouhé nohy, které by uchvátily každého muže na světě. Byla to Gogyou Hijiri-san. Moje spolužačka. Pro svou krásu byla mezi kluky ve škole hodně oblíbená, ale stejně tak mezi dívkami. Byla členem kendo klubu7 a vždycky s sebou nosila pouzdro s bambusovým mečem, což jejímu vzhledu ještě přidávalo na rozhodnosti.
"Dobré ráno, Nanjou-kun."
Pozdravila mě Gogyou-san svěžím hlasem jak jsem k ní přicházel.
"Ah, dobré ráno."
Odpověděl jsem potěšeně. Něměl jsem s ní nijak blízký vztah, abych si mohl dovolit začít rozhovor stylem: "Dnes v noci jsem měl stupidní sen! Sakra!" se zdviženým prostředním prstem. Takže jsem očekával, že mě jen pozdraví a bude pokračovat do školy. Ale kupodivu ke mně došla, podívala se mi do očí a řekla jediné slovo.
"...Smrdíš."
Gogyou-san měla z neznámého důvodu přísný výraz.
Upřímně, byl jsem hluboce, vážně hluboce, raněn.
"Já...jdu domů. Osprchuju se, použiju nějaký mámin parfém a vrátím se."
"Ach, n-ne. Tak to není. Nemyslela jsem tenhle zápach, ale, ehm, spíš něco jako pach negativní aury..."
"Jdu se oběsit. Napíšu závět, že 'Gogyou-san mi řekla ať umřu, protože páchnu. Prosím, vyřiďte to ve třídě.' "
"N-Ne! Nesmrdíš, nedělej to!"
Pokračovala Gogyou-san zděšeně.
Nech toho. Nepotřebuju politovat. Někdo je ke své vůni imunní. Ale evidentně jsem smrděl tak, že se to Gogyou-san nelíbilo. Možná to souviselo s tím co jsem dělal včera večer, ale co jsem si neprosto nepamatoval. Určitě jsem páchnul. Ale i tak jsem si přál, aby to neřekla tak přímo. Dost se mě to dotklo.
"Šikana není nic příjemného."
Zatímco jsem ti tiše mumlal, vydal jsem se pryč.
"Co. N-Ne. To-To není co jsem myslela - Aaaa, počkej, Nanjou-kun."
Gogyou-san mě doběhla a řekla: "Nesmrdíš!"
Přidal jsem, takže jsem už skoro běžel.
Gogyou-san srovnala krok a řekla: "Neboj se, nesmrdíš!" a mile se usmála.
Jsi milá, Gogyou-san. Bylo mi jasné, proč je tak oblíbená.
Sledoval jsem její velká prsa, jak se pohupují při každém kroku a cítil se trochu provinile.
***
Když na konci čtvrté hodiny zazvonilo, vytáhl jsem svoji obědovou krabičku, otevřel víčko, vzal do ruky jídelní hůlky a začal si do pusy cpát jídlo, za což jsem si vysloužil kyselý pohled mého učitele. Možná to bylo proto, že jsem nesnídal a byl hladový, ale jídlo chutnalo báječně. 'Vynikající', slintal jsem blahem.
"Uaaa, ty už se cpeš? Hodina sotva skončila. Učitel ještě neodešel, všimnul sis? A dokonce se na tebe dost nepříjemně dívá."
Uslyšel jsem ohromený hlas a zvednul hlavu. Předemnou stála zosobněná ošklivost. Jmenoval se Asada Kouta. Děvčata se o něm vyjadřovala krajně podivně "Má jen pekný obličej.", ale označení 'škaredý' k němu vážně sedělo. A tenhle šereda, Asada Kouta, byl naprostý idiot.
První polovina jeho 'já' byla tahle čistá hloupost. Druhou polovinu pak tvořila láska k jeho sestře. A navíc byl Asada skrz naskrz perverzní.
"Pojďme se najíst společně."
Byli jsme s Asadou kamarádi a obědvali jsme spolu od 10.třídy8 . Jako obvykle vytáhl krabičku s jídlem, položil ji na můj stůl a otevřel. Sledoval jsem ho jak se do ní podíval a zaradoval se: "Dneska mám smažené krevety." Pak jsem se zeptal:
" - Tak jak to jde?"
"Ohhm? Mhh..."
"Dobře, ne že by mě to doopravdy zajímalo."
Když jsem ho přerušil, naštvaně se ohradil: "Tak se mě neptej!" ale jednoduše jsem ho ignoroval. Co jiného jsem mohl dělat?
"Mimochodem, já mám zajímavější zážitek."
"Ehh, si docela věříš..."
Ale i přesto mě Asada pobídnul: "Tak povídej, co se ti stalo?" pomalu jsem odpověděl.
"Víš, Gogyou-san byla-."
"To je neobvyklé."
"Huh?"
Asada mě s překvapeným výrazem přerušil:
"Je to neobvyklé, že mluvíš o holce."
"Vážně?"
"Vážně. Málokdy se o nějaké zmíníš."
V tu chvíli Asada zvážněl a pokračoval:
"Zrovna ty, který o holkách skoro nemluvíš, najednou začneš zrovna o Gogyou-san, jen tak zničeho nic. Toho si já, krasavec Asada, musím všimnout."
Krasavec Asada, který nebyl ani trochu krasavec, na mě namířil prst a řekl:
"Zamiloval ses do Gogyou-san!"
"Ne, ani trochu."
Klidně jsem mu odpověděl a spokojeně u toho žvýkal smažené vejce. Asada najednou svěsil ramena.
"Hmm, spletl jsem se. Ale dívka, do které se zamiluješ, se jednou určitě objeví...A já jsem se tak těšil, že se s tebou budu bavit o holce."
Asada, který kvůli sesterskému komplexu miluje dívky nade vše, udělal zklamaný obličej.
"Tebe holky vážně nezajímají, že?"
"Mhh? Musím přiznat, že mě asi nic nezajímá víc než ženské tělo."
"Tak jsem to nemyslel. Chceš s nějakou začít chodit?"
...Mít přítelkyni. Ne, že bych o tom nikdy nepřemýšlel, ale zatím se nenaskytla příležitost, takže se s tím nic nedalo dělat. Nevím proč, ale nezamiloval jsem se do nikoho asi od 5. nebo 6.třídy.
Často jsem se na nějakou holku díval a říkal si, že je krásná, roztomilá, má sexy nohy nebo velká prsa, ale nic z toho se nedalo nazvat láska.
Nebyl jsem takový vždycky. Jednou jsem se zamiloval...nebo jsem si to alespoň myslel. Nepamatoval jsem si to už úplně přesně. Asi to nebyla úplně nejšťastnější vzpomínka. Nechtěl jsem si to moc připomínat nebo pamatovat. Každopádně to tehdy nevyšlo nebo tak nějak.
Na chvíli jsem se zamyšleně zadíval do své misky s obědem a Asada hned radostně prohlásil:
"Hej, teď jsi myslel na Gogyou-san, co?" a vzápětí pokračoval:
"Začal jsi přemýšlet jaké by to bylo jít na rande s Gogyou-san. Viděl jsem to na tobě. Takže ses do ní doopravdy zamiloval, že?"
Byl neskutečně otravný, tak jsem ho píchnul prsty do očí.
Ucuknul a začal křičet: "Moje oči! Moje oči!" a držel si je rukama.
Hned potom ale:
"T-Takže co bylo s Gogyou-san? Máš s ní něco nebo tak? Doufám, že gauner jako ty by od ní dostal nakládačku."
Řekl to tak, že se mě to docela dotklo.
"...Jak to můžeš říct. Vážně si myslíš, že by mě Gogyou-san porazila?"
"Jak si můžeš být tak jistý? Moc si o sobě nemysli, jen když se trochu věnuješ bojovým uměním."
"Huh, nezkoušej se navážet do 'Nanjouovy školy duševní vody měsíčního stavu.' "
"Úplně jsem tomu nerozuměl, ale zní to drsně. Ale Gogyou-san je taky skvělá. Vždycky má u sebe bambusový meč."
"Já vím, kdyby ji někdo nečekaně přepadnul."
"Ne. Je v kendo-klubu a je vážně dobrá. Prý dokonce na národní úrovni."
Vzpomínal jsem si na to. Opravdu jsem slyšel jak je v kendo klubu úspěšná.
Podle Asady kolovalo o Gogyou-san několik hrdinských historek i mimo kendo-klub. Jak pomohla dívkám, které ve městě obtěžovali neodbytní kluci.
"Když budeš dělat nepořádek, půjdu za ní a řeknu jí, ať tě srovná."
"Buď ticho, šmejde!"
"Uaaa, pomooooc, Gogyou-san!"
Stačilo, abych zvednul ruku a Asada začal vyděšeně vřískat a volat o pomoc Gogyou-san.
Právě byla v půlce oběda, když uslyšela jak ji někdo volá. Odložila jídelní hůlky, vstala a s elegancí k nám došla.
I její chůze byla okouzlující, to se hned tak nevidí. Proletělo mi hlavou.
"Vy dva, neměli byste se prát."
Varovala nás Gogyou-san jak se před nás postavila.
"Omlouvám se. Asada nechtěl přestat a pořád vykřikoval: 'Chci Gogyou-san mačkat prsa! Chci je pořádně masírovat! Nemůžu to vydržet!' Tak jsem něco musel udělat..."
Bleskově jsem zalhal. Asada šokovaně zíral a Gogyou-san si rychle zakryla prsa rukama.
"...A-Asado-kun, prosím, o tom se nevtipkuje."
"N-Ne. Ne, ne! To není pravda. Tak to nebylo. Nic takového jsem neřekl. Nanjou si to vymyslel. Nevěř mu."
Asada se zoufale omlouval a Gogyou-san se celá červenala.
"V šest hodin~ Šla jsem pro noviny."
Chodit pro noviny byla ostatně její povinnost.
"Nazukočko... Takže, když jsi šla pro noviny, nevšimla sis něčeho zvláštního na vchodových dveřích? Nebyly nějak poškozené? Nebo nebyly třeba rozházené naše boty?
"Hmm? Bylo to jako vždycky?"
Spokojeně se usmívala a její dětská tvář se mazlila s mou rukou, když najednou Nazuna překvapeně vykřikla. Chytila mi levou ruku a se zvědavým pohledem zírala na prsten na mém prsteníčku.
"Kde jsi to vzal?"
"Od jednoho podivína."
Odpověděl jsem, když jsem si vzpoměl na albínku Elni, kterou jsem potkal včera.
"Brácho, byl jsi v dědově dojo?"
Nazuna si to vyložila špatně. Bylo to ale pochopitelné. Dědovo dojo bylo tři zastávky metrem od našeho domu a bylo tam spousta divných lidí. Například druhý instruktor nosil afro6 . A co hůř - náš náš dědeček byl hlavní instruktor.
Ale protože tam trénoval náš děda, kterému někteří řikali "Žijící legenda." bylo naše dojo považováno za jedno z velmi kvalitních.
Děda mě v bojových uměních trénoval od malička, ale i tak pořád zůstávali lidé, které jsem nedokázal porazit. Právě včera jsem trénoval s naším afro-druhým instruktorem, když mi najednou řekl: "Moje afro je ve skutečnosti jen paruka, jo!" což mě rozhodilo natolik, že jsem se přestal soustředit a prohrál. I když už jsem ho skoro měl.
"Ale nakonec se všechno povedlo, ne, bráško?"
"...Hmm? Co se povedlo?"
Vřera jsem prohrál v dojo, dnes jsem měl spoustu problémů už od rána. Na tom nebylo nic dobrého. Sundal jsem si prstýnek z levé ruky a dal si ho na prsteníček pravé. Napadlo mě totiž, že by to mohlo mít nějaký pozitivní účinek. Potom se na mě Nazuna usmála:
"Jsem myslela to, že máš holku."
Vypadalo to, že už si Nazuna zařadila Lunu-san jako mou přítelkyni.
"Ale brácho, moc si o sobě nemysli jen proto, že máš holku."
Neměl jsem rozhodně pocit, že bych měl přítelkyni, takže jsem jen neurčitě přikývnul. Nazuna se mi zase pověsila na ruku a řekla:
"I dál si se mnou musíš hrát, dobře? Začnu chřadnout, když se mi nebudeš dost věnovat."
"Hej, to zní strašně. A co se vlastně stane, když začneš chřadnout?"
"Hmm-začnu být vybíravá. Nebudu jíst dýni. A taky tě budu kousat tři dny v týdnu. A pořádně!"
"Děsivé. Děsíš mě, Nazukočko. Jsi strašně zlá, ZLÁ Nazukočka!"
"KDO JE ZLÝ?!"
Nazuna najednou hrozivě zvedla ruce. Nevypadalo to, že by už začala chřadnout a tak jsme společně pokračovali dál směrem ke škole.
"Uvidíme se později, brácho."
"Jasně, neusni ve třídě."
Zastavil jsem se a krátce jí zamával na rozloučenou. Nazuna se lehce uklonila s "Mňáááu." Když jsem ji viděl tryskem odbíhat, pokračoval jsem do školy, když
"Ouuu."
Najednou se předemnou objevila dívka.
Husté, černém vlasy. Rovná záda, lehce prohnutý nos, jasné oči, dlouhé svůdné řasy a umíněný pohled. Byla nádherná, ale měla zvláštní kouzlo. To byl asi nejvýstižnejší popis. Navíc ani šaty nedokázaly skrýt její vnadné poprsí, pevný pas a dlouhé nohy, které by uchvátily každého muže na světě. Byla to Gogyou Hijiri-san. Moje spolužačka. Pro svou krásu byla mezi kluky ve škole hodně oblíbená, ale stejně tak mezi dívkami. Byla členem kendo klubu7 a vždycky s sebou nosila pouzdro s bambusovým mečem, což jejímu vzhledu ještě přidávalo na rozhodnosti.
"Dobré ráno, Nanjou-kun."
Pozdravila mě Gogyou-san svěžím hlasem jak jsem k ní přicházel.
"Ah, dobré ráno."
Odpověděl jsem potěšeně. Něměl jsem s ní nijak blízký vztah, abych si mohl dovolit začít rozhovor stylem: "Dnes v noci jsem měl stupidní sen! Sakra!" se zdviženým prostředním prstem. Takže jsem očekával, že mě jen pozdraví a bude pokračovat do školy. Ale kupodivu ke mně došla, podívala se mi do očí a řekla jediné slovo.
"...Smrdíš."
Gogyou-san měla z neznámého důvodu přísný výraz.
Upřímně, byl jsem hluboce, vážně hluboce, raněn.
"Já...jdu domů. Osprchuju se, použiju nějaký mámin parfém a vrátím se."
"Ach, n-ne. Tak to není. Nemyslela jsem tenhle zápach, ale, ehm, spíš něco jako pach negativní aury..."
"Jdu se oběsit. Napíšu závět, že 'Gogyou-san mi řekla ať umřu, protože páchnu. Prosím, vyřiďte to ve třídě.' "
"N-Ne! Nesmrdíš, nedělej to!"
Pokračovala Gogyou-san zděšeně.
Nech toho. Nepotřebuju politovat. Někdo je ke své vůni imunní. Ale evidentně jsem smrděl tak, že se to Gogyou-san nelíbilo. Možná to souviselo s tím co jsem dělal včera večer, ale co jsem si neprosto nepamatoval. Určitě jsem páchnul. Ale i tak jsem si přál, aby to neřekla tak přímo. Dost se mě to dotklo.
"Šikana není nic příjemného."
Zatímco jsem ti tiše mumlal, vydal jsem se pryč.
"Co. N-Ne. To-To není co jsem myslela - Aaaa, počkej, Nanjou-kun."
Gogyou-san mě doběhla a řekla: "Nesmrdíš!"
Přidal jsem, takže jsem už skoro běžel.
Gogyou-san srovnala krok a řekla: "Neboj se, nesmrdíš!" a mile se usmála.
Jsi milá, Gogyou-san. Bylo mi jasné, proč je tak oblíbená.
Sledoval jsem její velká prsa, jak se pohupují při každém kroku a cítil se trochu provinile.
***
Když na konci čtvrté hodiny zazvonilo, vytáhl jsem svoji obědovou krabičku, otevřel víčko, vzal do ruky jídelní hůlky a začal si do pusy cpát jídlo, za což jsem si vysloužil kyselý pohled mého učitele. Možná to bylo proto, že jsem nesnídal a byl hladový, ale jídlo chutnalo báječně. 'Vynikající', slintal jsem blahem.
"Uaaa, ty už se cpeš? Hodina sotva skončila. Učitel ještě neodešel, všimnul sis? A dokonce se na tebe dost nepříjemně dívá."
Uslyšel jsem ohromený hlas a zvednul hlavu. Předemnou stála zosobněná ošklivost. Jmenoval se Asada Kouta. Děvčata se o něm vyjadřovala krajně podivně "Má jen pekný obličej.", ale označení 'škaredý' k němu vážně sedělo. A tenhle šereda, Asada Kouta, byl naprostý idiot.
První polovina jeho 'já' byla tahle čistá hloupost. Druhou polovinu pak tvořila láska k jeho sestře. A navíc byl Asada skrz naskrz perverzní.
"Pojďme se najíst společně."
Byli jsme s Asadou kamarádi a obědvali jsme spolu od 10.třídy8 . Jako obvykle vytáhl krabičku s jídlem, položil ji na můj stůl a otevřel. Sledoval jsem ho jak se do ní podíval a zaradoval se: "Dneska mám smažené krevety." Pak jsem se zeptal:
" - Tak jak to jde?"
"Ohhm? Mhh..."
"Dobře, ne že by mě to doopravdy zajímalo."
Když jsem ho přerušil, naštvaně se ohradil: "Tak se mě neptej!" ale jednoduše jsem ho ignoroval. Co jiného jsem mohl dělat?
"Mimochodem, já mám zajímavější zážitek."
"Ehh, si docela věříš..."
Ale i přesto mě Asada pobídnul: "Tak povídej, co se ti stalo?" pomalu jsem odpověděl.
"Víš, Gogyou-san byla-."
"To je neobvyklé."
"Huh?"
Asada mě s překvapeným výrazem přerušil:
"Je to neobvyklé, že mluvíš o holce."
"Vážně?"
"Vážně. Málokdy se o nějaké zmíníš."
V tu chvíli Asada zvážněl a pokračoval:
"Zrovna ty, který o holkách skoro nemluvíš, najednou začneš zrovna o Gogyou-san, jen tak zničeho nic. Toho si já, krasavec Asada, musím všimnout."
Krasavec Asada, který nebyl ani trochu krasavec, na mě namířil prst a řekl:
"Zamiloval ses do Gogyou-san!"
"Ne, ani trochu."
Klidně jsem mu odpověděl a spokojeně u toho žvýkal smažené vejce. Asada najednou svěsil ramena.
"Hmm, spletl jsem se. Ale dívka, do které se zamiluješ, se jednou určitě objeví...A já jsem se tak těšil, že se s tebou budu bavit o holce."
Asada, který kvůli sesterskému komplexu miluje dívky nade vše, udělal zklamaný obličej.
"Tebe holky vážně nezajímají, že?"
"Mhh? Musím přiznat, že mě asi nic nezajímá víc než ženské tělo."
"Tak jsem to nemyslel. Chceš s nějakou začít chodit?"
...Mít přítelkyni. Ne, že bych o tom nikdy nepřemýšlel, ale zatím se nenaskytla příležitost, takže se s tím nic nedalo dělat. Nevím proč, ale nezamiloval jsem se do nikoho asi od 5. nebo 6.třídy.
Často jsem se na nějakou holku díval a říkal si, že je krásná, roztomilá, má sexy nohy nebo velká prsa, ale nic z toho se nedalo nazvat láska.
Nebyl jsem takový vždycky. Jednou jsem se zamiloval...nebo jsem si to alespoň myslel. Nepamatoval jsem si to už úplně přesně. Asi to nebyla úplně nejšťastnější vzpomínka. Nechtěl jsem si to moc připomínat nebo pamatovat. Každopádně to tehdy nevyšlo nebo tak nějak.
Na chvíli jsem se zamyšleně zadíval do své misky s obědem a Asada hned radostně prohlásil:
"Hej, teď jsi myslel na Gogyou-san, co?" a vzápětí pokračoval:
"Začal jsi přemýšlet jaké by to bylo jít na rande s Gogyou-san. Viděl jsem to na tobě. Takže ses do ní doopravdy zamiloval, že?"
Byl neskutečně otravný, tak jsem ho píchnul prsty do očí.
Ucuknul a začal křičet: "Moje oči! Moje oči!" a držel si je rukama.
Hned potom ale:
"T-Takže co bylo s Gogyou-san? Máš s ní něco nebo tak? Doufám, že gauner jako ty by od ní dostal nakládačku."
Řekl to tak, že se mě to docela dotklo.
"...Jak to můžeš říct. Vážně si myslíš, že by mě Gogyou-san porazila?"
"Jak si můžeš být tak jistý? Moc si o sobě nemysli, jen když se trochu věnuješ bojovým uměním."
"Huh, nezkoušej se navážet do 'Nanjouovy školy duševní vody měsíčního stavu.' "
"Úplně jsem tomu nerozuměl, ale zní to drsně. Ale Gogyou-san je taky skvělá. Vždycky má u sebe bambusový meč."
"Já vím, kdyby ji někdo nečekaně přepadnul."
"Ne. Je v kendo-klubu a je vážně dobrá. Prý dokonce na národní úrovni."
Vzpomínal jsem si na to. Opravdu jsem slyšel jak je v kendo klubu úspěšná.
Podle Asady kolovalo o Gogyou-san několik hrdinských historek i mimo kendo-klub. Jak pomohla dívkám, které ve městě obtěžovali neodbytní kluci.
"Když budeš dělat nepořádek, půjdu za ní a řeknu jí, ať tě srovná."
"Buď ticho, šmejde!"
"Uaaa, pomooooc, Gogyou-san!"
Stačilo, abych zvednul ruku a Asada začal vyděšeně vřískat a volat o pomoc Gogyou-san.
Právě byla v půlce oběda, když uslyšela jak ji někdo volá. Odložila jídelní hůlky, vstala a s elegancí k nám došla.
I její chůze byla okouzlující, to se hned tak nevidí. Proletělo mi hlavou.
"Vy dva, neměli byste se prát."
Varovala nás Gogyou-san jak se před nás postavila.
"Omlouvám se. Asada nechtěl přestat a pořád vykřikoval: 'Chci Gogyou-san mačkat prsa! Chci je pořádně masírovat! Nemůžu to vydržet!' Tak jsem něco musel udělat..."
Bleskově jsem zalhal. Asada šokovaně zíral a Gogyou-san si rychle zakryla prsa rukama.
"...A-Asado-kun, prosím, o tom se nevtipkuje."
"N-Ne. Ne, ne! To není pravda. Tak to nebylo. Nic takového jsem neřekl. Nanjou si to vymyslel. Nevěř mu."
Asada se zoufale omlouval a Gogyou-san se celá červenala.
"To bylo sprosté, Asado."
"T-Ty mě nepomůžeš? Není to od tebe trochu drsné? Mimochodem nebyl jsi to ty, kdo začal mluvit o Gogyou-san!? Nemáš s ní náhodou něco?"
Asada rychle změnil téma a já jen přikývnul: "Hmm," a pak řekl:
"No, ráno mi Gogyou-san řekla, že páchnu. To mě trochu naštvalo. Hej, Asado, vážně smrdím? Katou, která sedí vedle mě, nic ani nenaznačila."
"Koho to sakra zajímá?! Jasně, že vůbec nesmrdíš! Jen tě Gogyou-san nenávidí!"
Jak-Jak to jen mohl říct?
"Buď zticha! Mě že nenávidí? To spíš tebe! Koukej, jak je z tebe Gogyou-san nervózní!"
Křičel jsem a ukazoval na Gogyou-san.
"Nelži! To si nemyslí! Mě nikdy neřekla, že smrdím! Smiř se s tím - tebe nenávidí!"
Asada se choval jako malé děcko. Opravdu mě to začalo štvát.
"Ticho, siscone!" 9
"Co je špatného na tom, že miluji svou sestru?!"
Oba už jsme v tu chvíli stáli na nohou, hlasitě na sebe křičeli a drželi se za límce košilí.
"N-Nechte toho, oba dva. Prosím, uklidněte se."
Gogyou-san začala být nervózní, vecpala se mezi nás a snažila se nás oběma rukama odtlačit. Ucítil jsem, jak se teplo její měkké dlaně rozlévá po mé hrudi a její sladká vůně mě uklidňuje.
Podíval jsem se na Asadu, který měl na tváři oplzlý úsměv.
Děti, nikdy nebuďte jako on. Odkašlal jsem si a klidně se posadil na židli.
"...Bavme se vážně, opravdu nesmrdím?"
"Můžeš být v klidu, vážně nesmrdíš. Promiň, řekla jsem to dost nešťastně."
Gogyou-san lehce sklonila hlavu a pokračovala.
"Spíš než zápach...bych to nazvala přítomností nečeho? Cítím z tebe zlého ducha, Nanjou-kun..."
Zlého ducha? Co to? Začalo mé tělo vyzařovat zvrhlou auru? Třeba jako Asada? Začal jsem být zase pěkně naštvaný a už jsem se chystal protestovat.
"Když o tom mluvíš, říká se, že máš pro tohle cit. Je to tak, Gogyou san?"
Řekl opatrně Asada.
"Dej si pozor, Nanjou. Gogyou-san v tomhle mívá pravdu. Vsadím se, žes udělal něco špatného."
"Co to meleš. Copak si vážně myslíš, že bych já, dokonalý gentleman, dělal nějaké špatné věci?"
"To říkáš ty, ale nevyvolával jsi uprostřed noci ďábla a nevydával u toho divné skřeky?"
"Takže to víš, huh."
"Uaaa, takže je to pravda! Tak proto vypadáš tak děsivě, jako ďábel!"
"Kdo vypadá jako ďábel? To byl jen ubohý vtip!"
Řekl jsem znechuceně Asadovi, který tomu evidentně uvěřil.
"Dobře, rozumím." Asada taky pohotově zalhal.
"Hmm, vyvolávání ďábla, huh?"
"To mi ale připomíná, že jsem to jako malý vážně zkoušel..."
"Co? Ty taky?"
To Asadu zaujalo a rozzářil se zvědavostí.
"Když říkáš 'taky' tak to znamená, že jsi to zkoušel?"
"Jasně. Ženský démon je fakt sexy. Toužil jsem po něčem takovém, tak jsem na základní škole zkoušel obřad vyvolávání ďábla. Namaloval jsem na podlahu magický obrazec, jaký najdeš v manga-komiksech10 a zpíval jsem 'sexy dívka, sexy dívka, sexy dívka' co jsem mohl, ale nic se nestalo."
Kdyby existoval ďábel, který by se po tomhle zjevil, asi by si s Asadou docela dobře rozuměl.
"Podívej, Asado. Kdyř chceš doopravdy vyvolat ďábla, musíš si koupit podezřelou knihu černé magie, magický kruh nakreslit vlastní krví a zaříkávat ty správná slova. Chápeš?"
"...Co? Ty se vyznáš v černé magii?"
Asada vypadal vzrušeně a plný očekávání. V tom očekávání jsem ale viděl sexy dívku.
"Ale asi z toho nic nebude. Říkal jsem přece, že jsem to zkoušel ještě na základní škole."
"Rozumím, to je špatné... I přesto, musel jsi být 'temné' dítě, že? Plánoval jsi s pomocí ďábla ovládnout svět?"
"Kdepak, nic takového."
"Takže jsi chtěl taky sexy holku jako já?"
"Taky ne."
"Tak co potom?"
"...Ani nevím."
Opřel jsem si hlavu a přemýšlel. Asada se na mě unaveně díval a už otvíral pusu, aby něco řekl, ale umlčel jsem ho dalším šťouchnutím do očí.
"Uuuu~"
Nemohl jsem si vzpomenout na důvod, proč jsem chtěl vyvolat ďábla. Prostě jsem si o tom nic víc nepamatoval. Když jsem zasténal, jak jsem se snažil oživit vzpomínky,
"-!"
Hlavou mi projela ostrá bolest.
Hej hej, co to bylo? Pocítil jsem náhlou stísněnost, jak mě hlava začala bolet, když
"Jsi v pořádku, Nanjou-kun?"
Ustaraná tvář Gogyou-san se objevila těsně předemou.
"...To nic není."
Když jsem se znenadání chytil za hlavu, dostal o mě strach i Asada a hned se mě taky s úzkostným výrazem zeptal: "V pohodě?"
Zopakoval jsem svoje: "To nic není." a odkašlal si, abych působil klidněji.
"Dobře, vezmu si něco z asadova oběda."
"Tak to je ti opravdu 'dobře'. Sakra, jsi nás vyděsil pro nic za nic."
Dal jsem mu na oplátku smažené vejce s konejšivým: "Promiň, promiň..."
To mu přece jen zvedlo náladu a začal se usmívat.
Když už jsem byl v tom, dal jsem smažené vejce i Gogyou-san. Ta ale prohlásila, že by neměla dobrý pocit, kdyby jen dostávala a dala mi nazpět párek. Ostatně to se dalo od Gogyou-san čekat. Narozdíl od idiota Asady pro ni bylo přirozené provést výměnu.
Potom nás oběma vysvětlovala jak je nebezpečné vzývat demóny. A že bychom to radši už nikdy neměli zkoušet, protože je to riskantní.
Její tvář byla vážná a zračily se v ní skutečné obavy.
Gogyou-san je fakt hodná holka.
Napadlo mě ve chvíli, kdy jsem Asadu začal tahat za ucho. Pořád jí totiž jen civěl na prsa.
***
Vždycky jsem ze třídy odcházel jako první.
Když skončila poslední hodina, vyběhnul jsem ze třídy rychleji než kdokoliv jiný a zamířil domů.
A vtom mi to došlo.
Luna-san byla určitě sňatková podvodnice.
Nejspíš mě, nevinného chlapce, chtěla nejdřív zákeřeně svést svým dokonalým tělem. Její pokorné chování pak mělo zmást zbytek mojí rodiny a tak by se nakonec snadno dostala k našim penězům. Proboha, jak nechutné. To bylo vážně neodpustitelné.
"Ale já se oklamat nenechám."
Přišel jsem domů, potichu otevřel dveře, nedal o sobě nijak vědět a pomalu jsem se vplížil do domu. Předpokládal jsem, že najdu Lunu-san jak šmejdí ve skříních, ale v obývacím pokoji nikdo nebyl. Tak kde se schovávala?
Zastavil jsem se a uslyšel zvuky z kuchyně.
"...Takže tam, hmm."
Mumlal jsem si pro sebe, odložil batoh a pomalu zamířil za zvuky. Škvírou v posuvných dveřích jsem nakoukl do kuchyně a uviděl Lunu-san a moji matku. Sklonil jsem se a přeplazil se pod jídelní stůl. Posadil jsem se, zvednul hlavu a pozorně je sledoval, i když je takhle bylo vidět jen od pasu dolů.
Nebo spíš, koukal jsem se jen na jejich pozadí, celkem pochopitelně vzhledem k tomu, že obě měly těsné džíny. Tvar lunina zadečku byl i přes oblečení jasně patrný.
Kruhový zadeček byl v kalhotách krásně vypasovaný. Podle mě prostě nádherná prdelka. Nemohl jsem se té kulatosti nabažit. Byly to matčiny těsné džíny, které tvořily tuhle skvělou podívanou.
Ani mámin zadeček nevypadal špatně, i když luninu nemohl tvarem ani velikostí konkurovat.
Fantastické. Jako z časopisu. Pastva pro oči. Nebyl jsem schopen odtrhnout pohled a lačně jejich zadečky sledoval, když
"Uaaaa!"
Najednou se ozval roztomilý výkřik a sexy prdelka se zatřásla.
P-Pohnul se! Ještě víc jsem otevřel oči.
"H-Hej Luno-chan, co to děláš? Jsi v pořádku? Jistě, řekla jsem ti ať to zapneš, ale když tam necháš ruku, tak se spálíš."
"Omlouvám se. Moc se omluvám."
Luna-san ustoupila o krok a divoce gestikulovala. Při každém rychlém pohybu se její krásný zadeček patřičně natřásal.
"No tak, rychle dej tu ruku pod studenou vodu. Udělám to za tebe."
"T-To nic není.
"Jen si to nech pořádně zchladnout."
Luna-san vypadala sklíčeně.
Konečně jsem odtrhnul pohled od jejich pozadí a skrytě sledoval co se děje. Luna-san svěsila ramena a poslušně odešla ke dřezu. Chvíli zírala na bateri a pak nejistě zvedla páku.
Asi u toho musela posunout hlavici, protože voda začala stříkat všude kolem.
Hned na to se kuchyní rozlehl nešťastný jekot.
"Uaaaaa, rozbila jsem to!"
a zděšeně koukala na cákající vodu.
Moje matka se nejprve zatvářila překvapeně, ale pak se začala hlasitě smát.
Rychle otočila hlavici do správné polohy a Luna-san celá zrudla.
"Je s tebou legrace, Luno-chan."
Řekla máma a pokračovala ve vaření. Ještě chvíli jsem se na Lunu-san díval. Bylo to docela vtipné. S kuchyňským nožem zacházela víc než zkušeně. Z nějakého důvodu se ale bála plynového sporáku a z ledničky měla přímo hrůzu.
Možná byla z bohaté rodiny, napadlo mě... Ne, to není možné, potřásl jsem hlavou. Jen to předstírala. Určitě se tím pokoušela zmást mou matku. Nesmím se tím taky nechat oklamat.
"...Ale vypadá to, že se opravdu snaží jak může."
Pohled na Lunu-san z profilu byl úžasný. Pohled na mou matku byl zlomyslný.
Lunino houpající se poprsí bylo úžasné. Mámin úsměv byl zlomyslný.
Ještě chvíli jsem Lunu-san sledoval, ale dostal jsem strach, že by mě s takovou nakonec taky mohla ošálit a tak jsem se vytratil do svého pokoje a svalil se na postel.
"...Vážně to jen předstírala?"
Vzpoměl jsem si na její vážný a zamračený výraz. A ve stejný moment jsem uviděl i její pohupující se prsa a natřásající se zadeček.
Na chvíli jsem se zapoměl a neklidně sténal. 'Hm. Hm. Shinomun. Hm. Hm.'
Cítil jsem neklid. Něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Na něco jsem si nemohl vzpomenout. Pocit malé kůstky zapíchnuté v krku. A pak zase ostrá bolest v hlavě. Byl jsem plný jakéci nepochopitelné netrpělivosti. Nerozuměl jsem tomu. Co se to děje?
Možná se mě tak snažily varovat moje instinkty? Možná se mi moje intuice snažila říct, že je Luna-san nebezpečná. Neměl bych svůj šestý smysl podceňovat.
Rozhodl jsem se svým pocitům věřit. Když nikdo jiný, tak alespoň já jim musím důvěřovat.
Luna-san je rozhodně sňatková podvodnice.
Přesně tak, nenechám se zmást. Nesmím se nechat oklamat její krásnou tváří, fantastickými prsy a perfektním zadečkem. Přesunul jsem se na zem a zatímco jsem pomalu klikoval, přísahal jsem si, že odhalím luninu pravou tvář.
A pak se jí zeptám proč za mnou přišla. Jestli jí jde o mé tělo? Nebo jde po našich penězích? To druhé bych jí neodpustil. A to první...
Hlavou mi proběhla nebezpečná myšlenka...
"To není dobré, ani trochu."
Abych se myšlenky zbavil, začal jsem se soustředit na kliky.
...Mimochodem, na večeři bylo mé oblíbené mapo doufu11 .
Uvařila ho Luna-san.
Bylo to vynikající. Málem mě dostala.
1 tělocvična/tréninková místnost bojových umění
2 Hotdog -> dog - v angličtine pes
3 japonská znaková abeceda převzatá z Čínštiny
4 Osoba nejprve chladná, odtažitá a nepřátelská, postupně se ale stává vřelá, milá a příjemná.
5 V Japonsku telefonní číslo policie.
6 Neobvyklý druh účesu/typu vlasů - tvrdé vlnité vlasy tvořící kolem hlavy něco jako kouli.
7 Kendo - japonské bojové umění s dřevěným bambusovým mečem.
8 Japonský systém škol - základní škola 1.-6. třída, nižší střední škola 7.-9. třída, vyšší střední škola 10.-12. třída.9 Japonský výraz pro bratra zamilovaného do sestry - většinou i sexuálně.
10 Manga - japonský název pro japonský komiks.
Žádné komentáře:
Okomentovat