Kapitola 2: Kdo je zlý? Zrození Zlé Nazukočky!

Ráno mě probudily hádající se Luna a Nazuna.

Ještě v polospánku jsem se zaposlouchal. Vypadá to, že Luna je naštvaná na mou sestru, protože si vlezla za mnou do postele.

„To není fér, Nazuno-chan! Prosím, pusť mě tam taky!“

„Ne! Byla jsem tu první! Už tu pro tebe není místo!“

„P-proč jsi taková? Je tam ještě kousek místa...“

řekla zklamaně Luna. Ale Nazuna zůstávala neústupná: „Ranní ptáče uloví červa!“

„...Nazuno, pořád je tu místo, tak sem pusť i Lunu.“

prohlásil jsem a hlasitě zívnul.

„Jsi tak milý, Shinobu-san,“

rozzářila se najednou Luna.

Naproti tomu Nazuna trucovitě našpulila pusu a najednou mě pevně objala.

„I když ti to brácha dovolil, nemůžeš sem.“

„A-ale, Shinobu-san řekl, že je to v pořádku.“

Vzápětí se mi Luna vzdorovitě pověsila na paži.

V reakci na to se mi na druhou ruku přitiskla má sestra. Luna to ale nevzdala a zesílila svůj stisk. Stejně jako včera se o mě zase začaly přetahovat a hádat se spolu.

„Brácha mě má radši než tebe!“

„Ne, mě má radši!“

„To není pravda!“

„...Ale se mnou se byl koupat!“

„A já s ním spím v posteli!“

Dělají spoustu povyku a ještě mě tahají za ruce.

...Prosím, vynechte mě z toho. Nehádejte se hned po ránu.

Tiše jsem si povzdechnul a vytrhl se jim.

V tu chvíli obě dívky ztratily rovnováhu, ale nevšímal jsem si toho a zvednul se. Každé jsem dal lehký pohlavek.

„Pro začátek si tady sedněte, obě,“

přísně jsem ukázal na postel. Luna i Nazuna, které se oběma rukama držely hlavu, si poslušně sedly přede mě – perfektně sladěné.

Založil jsem si ruce a napadlo mě, že tohle jim šlo docela dobře.

„Jste po ránu strašně hlučné. Musíte tím obtěžovat i sousedy. A taky jste mi přerušily můj nádherný spánek,“

pokusil jsem se to říct docela naštvaně a obě dívky zase zareagovaly naprosto sladěně, když se zatvářily vystrašeně a pokorně sklonily hlavy.

„Mrzí mě to, Shinobu-san.“

„Promiň, bráško.“

„Fajn, zdá se, že jste to pochopily. Takže teď se jedna druhé omluvte a usmiřte se,“

teď jsem pro změnu použil konejšivý hlas, ale Luna a Nazuna se na sebe opovržlivě podívaly a pak se od sebe odvrátily s: „Nezájem!“ a „Hmpf!“

H-huh? Mě se omluvily, ale sobě navzájem už ne?

Chvíli jsem se je snažil přesvědčit, ale jen na mě nepřítomně zíraly, takže jsem to nakonec vzdal.

Vypadalo to, že jejich spory ani zdaleka neskončily.

Hlasitě jsem si povzdechnul.

...Radši nebudu zmiňovat, že jejich pohledy byly vcelku děsivé.

***

Když jsme odcházeli do školy, Luna se s námi jako vždy loučila před domem, ale Nazuna ji tentokrát ignorovala a předstírala, že ji nevidí. Luna se zase nejdřív obrátila na mě: „Dávej na sebe pozor,“ a široce se usmála. Pak se chladně podívala na mou sestru, ale vzápětí pohled odvrátila a prohlásila:

„...Taky na sebe dávej pozor, Nazuno-chan. Ale neříkám to proto, že by mi opravdu záleželo na tom kdy nebo jestli se bezpečně vrátíš domů!“

„Hmpf! Stejně tak ani já nejsem ráda, že se se mnou loučíš. Ani trochu. Nevykládej si to špatně, jasný?!“

...Proč se chovají jako tsundere?

Nebyly tyhle dvě náhodou ještě včera skvělé kamarádky?

Ve skutečnosti se pořád máte rády, tak se rychle koukejte usmířit. Proč jen byly tak tvrdohlavé...?

Po cestě do školy jsem Nazunu pozorně sledoval a bylo jasné, že její předchozí vztek a naštvanost jsou pryč. Měla rezignovaně svěšená ramena a bylo evidentní, že je smutná.

„...Hej, Nazuno. Proč se Luně neomluvíš?“

Doufal jsem, že bude souhlasit. Opravdu to vypadalo, že toho lituje. Pokračoval jsem:

„Jsem si jistý, že i Luna se ti potom omluví. Sice řekla spoustu ne moc pěkných věcí, ale i tak ti dala na snídani porci šunky navíc. Taky by se s tebou chtěla usmířit.“

„...Ale já nechci.“

Vždycky tak poslušná Nazuna tiše odpověděla, odvrátila se a zavrtala pohled do země.

„No tak. Neříkej něco, čemu doopravdy nevěříš. Jsi hodná holka, tak se běž udobřit.“

„Nemusím být pořád hodná holka.“

„Takže seš zlá holka?“

Po mé otázce se Nazuna zamračila, zatnula pěsti a začala křičet, zatímco jí z očí vytryskly slzy:

„Tak jo! Když říkáš, že jsem zlá, tak teda budu! KDO JE ZLÝ?!“

Ou, moc jsem to nepochopil, ale má sestra se začala chovat hodně divně. Tak tohle je to slavné ‚období vzdoru‘ v pubertě?

„Jsem hodně naštvaná, brácho. Rozhodně se nemíním omlouvat!“

„...Co tě tak vytáčí? Seš divná,“

povzdechnul jsem si nahlas. Nazuna chvíli zaraženě zírala a pak mě s hlasitým: „Ham!“ kousla do ruky.

„A-aaau!? Nazuno?! To je moje ruka!“

„Já vím! Ale teď jsem zlá holka, takže koušu!“

Pokusil jsem se bránit vlastnictví mojí paže, ale Nazuna mi ruku pustila jen na chvíli, aby mohla ‚prohlásit její nový status‘ a pak se mi do předloktí zakousla znovu.

„Ne, to bolí! Prosím přestaň, Nazuno...“

„Ne! Nepřestanu, dokud se mi neomluvíš!“

Proboha, proč bych se já měl omlouvat? Zatímco jsem nad tím nesmyslem přemýšlel, ucítil jsem, jak se do mě sestřiny zuby zaryly ještě hlouběji. Asi proto, že jsem pořád mlčel. Skoro mi prokousla kůži a bolelo to jako čert.

„Ouuu! Ty zvíře! Zvíře co se jmenuje Nazuna!“

Uuuu, z Nazuny se stala Zlá Nazukočka!

„Omlouvám se! Prosím odpusť mi, Zlá Nazukočko!“

Po těchto slovech mi Zlá Nazukočka konečně pustila ruku.

Podíval jsem se na předloktí a uviděl dokonalý otisk zubů.

„Ahh, to bylo drsné. Pitomče.“

Dotčeně jsem se na sestru podíval. Natáhla ruce jako pařáty a asi se jí má poznámka nelíbila, protože výhružně vykřikla:

„KDO JE ZLÝ!?“

„Uaaa. Zas mě chce pokousat! Čas se rozejít!“

Dnes byla Nazuna moc divoká. Jako ostrý nůž. Příliš nebezpečná.

Začal jsem utíkat a Zlá Nazukočka se za mnou rozběhla a ulicí se rozléhalo: „Mňáu, mňáu!“

V běhu jsem před sebou najednou zahlédnul známou tvář.

Černovlasá kráska s přísným pohledem, Gogyou-san. Rychle jsem k ní zamířil s Nazunou v patách.

„Gogyou-san! Zachraň mě! Snaží se mě sežrat obluda!“

„N-Nanjou-kun? Co se děje? Kde je ta obluda?“

podívala se na mě spolužačka překvapeně a zvědavě naklonila hlavu. Otočil jsem se a ukázal za sebe.

Obluda—Zlá Nazukočka tam stála s nataženýma rukama a výhružně mňoukala.

Jak hloupý—chtěl jsem říct děsivý doprovod.

Rychle jsem se za Gogyou-san schoval.

„...T-tak roztomilá.“

Uslyšel jsem okouzlený hlas, který byl v tu chvíli naprosto nepatřičný.

„Nanjou-kun, můžu ji pohladit?“

Gogyou-san se na mě obrátila s otázkou. Rychle jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, je to moc nebezpečné. Možná vypadá jako Nazuna, ale ve skutečnosti je to obluda ‚Zlá Nazukočka‘ a je posedlá ďábelským démonem. Když si nedáš pozor tak tvoje ruce taky—ehhh? Ty ji hladíš, jako by nic?“

Pod dotekem okouzlené Gogyou-san se Zlá Nazukočka proměnila do Roztomilé Nazukočky.

Nazuna se ochotně nechala hladit po vlasech a šťastně u toho mhouřila oči.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Hej, Zlá Nazukočko, byla jsi vážně tak Zlá?

Napadlo mě, když jsem viděl, jak má sestra spokojeně chytila Gogyou-san za ruku a za slastného mňoukání se s ní vydala na cestu.

Za chvíli jsem na to všechno přestal myslet.

Když se pak od nás Nazuna odpojila a zamířila ke své škole, blaženě se usmívala. Díky Gogyou-san se její nálada docela zlepšila. Konec konců úsměv rozhodně Nazuně sluší nejvíc. Teď už jsem jen doufal, že se s Lunou usmíří co nejdřív to půjde.

***

Když jsem procházel školní bránou, znovu mě napadlo, že se snad děvčata co nejdřív udobří. To stejné by ale mělo platit i pro mě. Taky bych se měl s někým usmířit. Kvůli hádce u nás doma jsem na to úplně zapomněl, ale včera jsem novou přeloženou studentku pěkně namíchnul. Rudovlasá kráska přišla do školy obklopená spolužáky. Když se naše pohledy setkaly, rychle se otočila stranou s pohrdavým: „Hmpf!“

Vypadá to, že je na mě pořád slušně naštvaná.

Rozhodně jsem si to zasloužil, ale i tak to docela zabolí, když vámi někdo takhle pohrdá. A navíc když je to nádherná dívka. Povzdechnul jsem si a začal přemýšlet, jak bych to mohl vyřešit.

Pomalu jsem došel do třídy a sedl si na místo. Nová spolužačka měla znuděný výraz ve tváři. Možná proto, že pořád neměla žádné učebnice a nemohla tedy dost dobře sledovat, co se během vyučování probírá. Na rozdíl od včerejška mě ale nepožádala, abych ji ukázal svoje knížky. Dokonce se ani neobtěžovala na mě podívat.

Trhalo mi to srdce a tak jsem se během obědové přestávky pokusil začít nezávazný rozhovor s tématy jako: „Hoj, jak se dnes máš?“, „Na co ses včera koukala v televizi?“ nebo „Blíženci by dnes měli mít šťastný den,“ ale dokonale mě ignorovala.

Nezbyla mi jiná možnost než se upřímně omluvit.

Ve chvíli, kdy zvonek ukončil čtvrtou hodinu, jsem se ke spolužačce znovu otočil a řekl:

„Přeložená studentko, omlouvám se za včerejšek.“

Orangelo-san lehce pozvedla hlavu, pak vstala a s pořád stejně naštvaným výrazem ve tváři a pevně sevřenými rty, se chystala odejít.

„Ne, počkej, prosím, neodcházej, omlouvám se, vážně,“

chytil jsem ji rychle za ruku a několikrát se omluvil.

„Vážně je mi to líto. Mrzí mě to. Byla to moje chyba. Odpusť mi. Prosím, odpusť mi. No tak, promiň mi to!“

„Ani trochu tě to nemrzí!“

Když mi konečně odpověděla, bylo to jen naštvané odseknutí.

Spolužačka se otočila a probodávala mě pohledem.

„Vypadáš roztomile, když seš naštvaná,“

pokusil jsem se ji pochválit. Vzápětí jsem ale schytal kopanec kolenem do žaludku a na chvíli jsem se nemohl nadechnou.

„To bolí...“

„Huh? Nevypadáš, že by tě to aspoň trochu bolelo!“

Prohlásila nepochopitelně a chystala se mě znovu kopnout.

„Hej, počkej. Nebuď tak zbrklá. Fakt to bolí. Přestaň s tím konečně. Rozdělím se s tebou o svůj oběd, tak mi odpusť,“

začal jsem zoufale plácat co mě napadlo...ale rozdělit se s ní o oběd? Zkoušel jsem ji snad nalákat na jídlo?

Právě, když mě napadlo, že jsem prohrál svou poslední šanci, přeložená studentka zaujatě řekla: „Tvůj oběd?“ a její výraz prozrazoval zájem.

Byl jsem zpátky ve hře. Okamžitě jsem z batohu vytáhnul obědovou krabičku, rozbalil ji a zvednul víko.

Uvnitř bylo vidět množství různobarevných ingrediencí. Párky z chobotnic, různé smažené kousky a omelety. A samozřejmě taky různé druhy zeleniny jako třeba mrkev a špenát.

Nesnáším mrkev, takže bych byl radši, kdyby tam nebyla. I tak to ale všechno vypadalo velmi lákavě.

Spolužačka se opatrně zeptala, zatímco nepřestávala zírat na oběd:

„...Vážně se se mnou rozdělíš?“

„J-jo, jasně! Jestli mi promineš ten včerejšek.“

Přeložená studentka se na chvíli zamyslela a pak s nespokojeným výrazem odpověděla:

„Tak dobře. Jestli bez chyby řekneš moje celé jméno, tak ti odpustím.“

Pořád kvůli tomu byla naštvaná.

Odhodlaně jsem se jí podíval do očí a jasně artikuloval:

„Machina Liebelei Orangelo.“

„...Hééj, si to nakonec přece jen pamatuješ. Takže jsi mě včera jen provokoval?“

„Promiň, Orangelo-san. Trochu jsem to s tím zlobením přehnal.“

Když jsem se co nejupřímněji omluvil, dostal jsem další kopanec do holeně a přeložená studentka rozmrzele zamumlala: „Idiote.“

V tu chvíli mi to připadalo docela roztomilé, ale nechal jsem si to pro sebe.

Spolužačka mi s povzdechem oznámila:

„Fakt nemám ráda svoje příjmení. Takže mi říkej Machina. A odpouštím ti.“

„Machina,“

vyslovil jsem se zájmem.

„Proč mě oslovuješ bez přípony?! Přidej: ‚sama‘ !“

„Ou, promiňte mi mou nezdvořilost, Machina-sama, Příště si budu dávat větší pozor na to, jak s vámi mluvím.“

Najednou zase vypadala naštvaně, takže jsem se co nejpokorněji omluvil.

„U-uaaa, to je odporné. Zapomeň na ‚–sama‘. A nemluv se mnou tak formálně. Skoro mi z toho běhá mráz po zádech, když to slyším,“

prohlásila s vystrašeným výrazem ve tváři. Objímala se při tom rukama a vypadala, jako by právě viděla strašidlo.

Docela se mě to dotklo.

V duchu jsem zaklel, že není s ničím spokojená a pak jsem to zkusil znovu:

„Fajn, takže ti od teď budu říkat jen ‚Machina‘.“

„Hej, zase jsi zapomněl na příponu. Přestaň s tím.“

„Tak já se vrátím k Machina-sama.“

„Uuu, to je vážně odporné.“

„Přestaň říkat, že je to odporné. Když se ti to nelíbí tak už zbývá jen oslovení ‚Machina‘.“

„Ty vážně nedokážeš najít kompromis.“

Přeložená studentka se zamyslela a potom odevzdaně vydechla:

„Dobře, můžeš mi říkat jen ‚Machina‘.“

zatímco jsme se s přeloženou studentkou—ne, Machinou, dohadovali, vzala moji obědovou krabičku a sedla si s ní ke stolu. Vytáhla svoje jídelní hůlky a strčila si do pusy první sousto.

Ehm, jsem rád, že aspoň nepoužívá moje hůlky.

Pak do sebe začala bez mrknutí oka házet můj oběd. To byl ‚můj‘ oběd, chápeš to? Řekl jsem sice, že se s tebou rozdělím, ale ne o všechno. Jídlo mi mizelo před očima a já byl pořád neklidnější.

Když jsem ale viděl, jak má Machina plnou pusu jídla, neměl jsem sílu jí ‚rozdělení se o oběd‘ připomenout.

Prozatím jsem svoji novou spolužačku viděl jen jako nepříjemnou a samolibou holku, ale její roztomilý úsměv byl okouzlující. Nemohl jsem od ní odtrhnou oči a nenápadně jsem se zeptal:

„Je to dobré, že?“

Luniny obědy byly lepší než jakékoliv jídlo v restauraci. Přestože jsem to nevařil já, zeptal jsem se s hrdostí v hlase a Machina nečekaně upřímně odpověděla: „Ano.“

„Je to skvělé. Mnohem lepší, než co jsem si dala včera v jídelně.“

Slečnu od výdejního pultu by asi pěkně naštvalo, kdyby to slyšela, protože to bylo myšleno smrtelně vážně.

Machina do sebe zatím svými hůlkami nepřestávala cpát jeden chod za druhým.

„...Vypadá to, žes měla vážně hlad? Pěkně to do tebe všechno padá.“

„B-buď zticha. Nemůžu si pomoct. Je to opravdu vynikající.“

Trochu jsem Machinu popíchnul, a i když se začervenala, nepřestala ani na chvíli jíst.

Vypadá to, že v poslední době vážně neměla nic tak dobrého.

„Hmm? Sama si nevaříš? Nebo ti ani něco neudělá máma?“

zeptal jsem se jen tak na okraj. Machina najednou ztuhla.

Na okamžik se jí tváří mihnul smutný výraz, ale vzápětí se zase vrátila do ke svému chování „jako“ královna a odpověděla:

„Já sama vůbec nevařím a má matka...už se mnou není.“

...Že by byla její matka po smrti?

Na chvíli jsem měl pocit, že jí vhrknou slzy do očí.

Už už jsem chtěl Machině vyjádřit upřímnou soustrast, ale nakonec jsem se zarazil a nic neřekl.

Jako by se něco změnilo, kdybych ji politoval.

Ale stejně jsem tady nemohl jen tak sedět a koukat se na ni.

Natáhnul jsem k Machině ruku:

„Klidně sněz ten oběd celý...nespěchej a vychutnej si to,“

a lehce jsem ji pohladil po vlasech.

Nejspíš ji to docela překvapilo. Proto na to ani nic neřekla a jen spokojeně přimhouřila oči. Pak jí ale došlo co se děje, tvář jí zrudla, otočila se ke mně a vlepila mi facku.

„Auuu! Co děláš?“

„T-to bych se měla ptát já! Nešahej na mě jen tak!“

vykřikla Machina naštvaně. Ještě pořád celá červená se ode mě odvrátila a zamumlala: „Jsi jako moje starší sestra...“ tak tiše, že jsem to ani neslyšel.

„Hm? Říkalas něco?“

„N-ne, nic. Ty, ehm, seš pitomec!“

Proč jsem byl pitomec?

Strašně nesnesitelná holka, pomyslel jsem si.

 

Vzápětí se Machina stydlivě zeptala:

„...Vážně to můžu všechno sníst?“

vzhledem k předchozí facce to byla nečekaná otázka.

„Jo, jasně, nemám hlad. Jen si dej,“

odpověděl jsem ledabyle. Nezabije mě, když se jednou nebo dvakrát nenajím.

Můj žaludek se ale hraného nezájmu o jídlo zjevně polekal a na moje nevzrušené prohlášení hlasitě zareagoval.

„...Kručí ti v břiše.“

„T-to se ti zdálo. Měla by sis nechat vyčistit uši,“

teď jsem se pro změnu začervenal já a Machina se pobaveně zasmála.

„C-co je tu k smíchu?“

zeptal jsem se nervózně a hihňající se spolužačka odpověděla:

„Hehe, seš vážně pitomec. Drzý, neposloucháš mě, jsi arogantní a teď se tváříš, že vůbec nemáš hlad, ale...“

pokračovala Machina s úsměvem na tváři.

„Tak dobře, pro tentokrát ti to prominu. Budeme kamarádi, Nanjou-kun.“

Její okouzlující výraz mě skoro vylekal, ale i tak jsem v jejím hlase postřehnul jakýsi zvláštní náznak čehosi. Z neznámého důvodu jsem cítil neklid, kterého jsem se nedokázal zbavit.

Zatímco jsem o tom uvažoval, ozval se zase nesouhlasně můj žaludek a hlasitě zakručel.

Machina se pobaveně usmála a s povzdechem: „Seš vážně marnej,“ chytila do hůlek velké sousto:

„Tady, dej si,“

a zvedla mi hůlky k puse.

To není možné, že by mě vážně chtěla krmit? Bylo to tak svůdné...

Docela mě to vzrušilo a poslušně jsem pořádně otevřel pusu, aby mohla Machina pokračovat. Místo toho se na mě lišácky podívala a zvonivě prohlásila: „Nedám,“ a sama si sousto strčila do úst.

„...Hej. Fakt je to taková legrace, hrát si s mužskou naivitou?“

„No jasně. Bylo to tak roztomilé, když jsi otevřel pusu.“

„R-roztomilé...? To je poprvé, co mi tohle někdo řekl...“

když jsem se naschvál začervenal, Machina se zatvářila rozpačitě:

„Máš oči jako démon.“

„To není pravda. Podívej se zblízka, jak září,“

a otevřel jsem doširoka oči.

„H-hej. Vážně máš pěkně divoký pohled.“

Začalo to jako vtip, ale pochválila mě.

Předtím mi jen jednou někdo řekl, že mám divoký pohled. Byl to lunin nevlastní otec Bran...tehdy mě to docela potěšilo.

Podíval jsem se stranou, abych skryl svou radost, když najednou Machina vzala do hůlek další sousto a znovu ho přenesla k mým ústům: „Tady.“

„...Tentokrát neuhneš, jo?“

„Jestli to chceš, tak popros.“

„...T-to není, že bych to chtěl nebo tak něco!“

zkusil jsem se chovat jako tsundere.

„Teď to nemyslíš upřímně.“

„Od tebe to sedí, když sama nejsi ani trochu upřímná, ne?“

„Buď zticha,“

okřikla mě Machina a nacpala mi sousto do pusy. Nikdy dřív jsem tak násilnické „Aaaah~“ krmení neviděl.

A navíc, byl to přece můj oběd.

Měl jsem toho na jazyku spoustu, co jsem chtěl říct, ale vem to čert. Povedlo se mi s Machinou usmířit, což byl dnes hlavní cíl, takže ostatní nechám na jindy.

Zbytek obědové pauzy jsme strávili klábosením. Potom jsem si sbalil prázdnou krabičku, vstal a odskočil si na záchod.

Když jsem se vrátil do třídy a zamířil ke své lavici, uviděl jsem Machinu obklopenou spolužáky.

Nikoho z nich jsem neznal, takže museli být z jiných tříd.

Moje nová spolužačka je rozhodně populární.

Machina se ale zase chovala jako královna a působila znuděným dojmem. Najednou jsem uslyšel jak na mě někdo zavolal: „Nanjou-kun.“

„Když jsem se otočil, stála za mnou černovlasá kráska Gogyou-san. Dnes je zase tak nádherná, napadlo mě při tom pohledu,“

odříkal jsem nahlas, na což Gogyou-san stydlivě špitla: „Dě-děkuju,“ a předvedla dokonalé červenání. Pak ale nasadila svůj obvyklý přísný výraz a začala na mě mluvit nervózním tónem:

„Nanjou-kun, týká se to přeložené studentky, Orangelo-san...  Nemáš z ní špatný pocit?“

„Špatný pocit? No, chová se něco jako pyšná královna, ale je legrace ji provokovat, chápeš? Mám jít za ní a říct jí, že jsi ji nazvala úchylákem?“

„To, to není co mám na mysli! Ne...nedokážu to pořádně vyjádřit, ale je to nepříjemné. Podle jejího pachu můžu prohlásit, že to není ďábel, ale pořád z ní mám divný pocit. Zneklidňuje mě to...“

„...To mi připomíná, když pro mě tehdy přišla Luna do školy, taky jsi říkala neco o „pachu“, je to stejné? Mohlo by to znamenat, že je Machina posedlá ďáblem?“

řekl jsem nahlas svoje obavy, ale Gogyou-san jen zavrtěla hlavou: „Ne, je to jiné. Necítím z ní tenhle druh pachu. Není to ďábel.“

Předpokládal jsem, že to souvisí s její exorcistickou prací, ale nebylo to tak. Gogyou-san to popřela. Byla to spíš něco jako intuice. Moje spolužačka naklonila hlavu a v jejím pohledu se pořád zračila nervozita a zmatenost.

Hmm, její zamračený výraz promísený s obavami byl rozhodně sexy. Měl jsem naprosto nevhodné myšlenky a tak jsem zatřepal hlavou, abych se soustředil na podstatné věci. Založil jsem si ruce a zamyslel se. Co ji mohlo tak zneklidnit?

„Ehm~ opravdu z ní nic špatného necítím, nemůžeš to trochu víc popsat o co se jedná?“

zeptal jsem se, ale Gogyou-san jen omluvně zavrtěla hlavou a odpověděla:

„Promiň, ale fakt to nedokážu líp vysvětlit. Je to jen něco jako vtíravý pocit, že s ní něco není v pořádku,“

mumlala tiše krásná exorcistka. Najednou se vedle nás objevila spolužačka a její krátká sukýnka svůdně zavlála vzduchem. Nejspíš zaslechla náš rozhovor a hned se přidala ke Gogyou-san: „Cítím to stejně,“  a pokračovala:

„Jak si hned tak drsně zabrala místo vedle Nanjou-kun až jí musím závid— tedy, mám z ní špatný pocit.“

„Hm? Závistivá?“

naklonil jsem zvědavě hlavu. Minami okamžitě zrudla a horečně začala mávat rukou.

„N-ne, já jsem— její chování je podezřelé! Celá třída je z toho vzhůru nohama,“

zvážněla najednou Minami, i když nebyla třídní zástupce [11].

„Její namyšlenost nebo jak si kolem prstu omotá každého kluka...to mě prostě znervózňuje...“

„Každopádně!“ namířila na mě ostře Minami prst a prohlásila:

„Orangelo-san je jako čarodějka. Takže by ses od ní neměl nechal zblbnout, Nanjou-kun!“

„Neboj, Minami. Jsem spíš typ člověka, který zblbne ostatní.“

nedokázal jsem o Machině uvažovat jako o čarodějnici a tak jsem vypálil náhodnou odpověď.

„...Jsi tak úžasný, Nanjou-kun,“

vypadlo nečekaně z Miniami a po tváři se jí rozlil zasněný výraz. Pak jsem dostal ještě jedno varování: „Buď opatrný.“

Přikývnul jsem a diskrétně se Minami zeptal:

„Řekni mi, co všechno jsi slyšela z našeho rozhovoru s Gogyou-san?“

„Ehm? Od té části, jak zmínila špatný pocit z přeložené studentky, proč...?“

podívala se na nás nechápavě Minami. Já i Gogyou-san jsme si jen s úlevou oddechli.

„Dobře...“

Rozhodně jsme museli zachovat exorcismus mé spolužačky jako tajemství. Poslal jsem Gogyou-san pohled: „Příště si musíme dávat větší pozor, když se o tom budeme bavit,“ a Gogyou-san odpověděla důrazným přikývnutím.

Když to Minami viděla, našpulila dotčeně pusu a uraženě podotkla:

„Vy dva se k sobě poslední dobou nějak máte.“

„To není pravda.“

„Ehh?“

zkusil jsem to hned ze začátku popřít, ale Gogyou-san vydala zklamaný povzdech.

„Nanjou-kun, zachránil jsi mě, když mě ti cizí kluci obtěžovali, dal jsi mi plyšového psíka a společně jsme pro něj vymysleli jméno...“

Gogyou-san najednou vypadala opravdu sklíčeně.

„Ne, to byl jen vtip, dělal jsem si legraci,“

rychle jsem se opravil a moje spolužačka si s úlevou vydechla.

Ale proč ji to tak vzalo?

Naklonil jsem nechápavě hlavu, když vtom se ozval zvonek, vešla naše třídní učitelka Hiiragi-sensei a já se musel vrátit na místo.

Začala pátá hodina a stejně jako včera se ke mně Machina naklonila a řekla: „Ukaž mi svou učebnici.“

Poslušně jsem ji knížku přisunul a dnes mi ji kupodivu nevytrhla. Místo toho se ke mně přitiskla ramenem a dívala se do učebnice.

Ehm. Slyšel jsem, že cizinci nemají takový problém s fyzickým kontaktem jako Japonci, ale tahle dívka nejevila naprosto žádnou zdrženlivost, co se týká našeho doteku. Její jemné rudé vlasy lehce spadaly na límeček mojí košile, sladká vůně mi plnila nos a cítil jsem teplo jejího těla na mém rameni. Tep se mi začal prudce zrychlovat. Najednou se na mě Machina pokradmu podívala:

„Hej, Nanjou.“

„Hm? Nejsem zadaný a hledám holku.“

„Na to jsem se neptala!“

Chtěl jsem jí dát na očekávanou otázku odpověď předem, ale splet jsem se. Machina mě naštvaně sjela a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pak se na mě znovu podívala a eroticky mi zašeptala do ucha:

„Hej, už jsem ti to řekla včera – buď mým otrokem.“

„Ani omylem,“

nenechal jsem se zmást sladkým šeptáním a na místě jsem její nabídku odmítnul, takže se Machina zamračila:

„Proč? Jsem tak velkorysá, že ti dávám možnost být mým otrokem, chápeš?“

„...Jsou s tím spojené nějaké výhody?“

zeptal jsem se obratem.

Machina pomalu natáhla ruku k mé hlavě a zatímco mě hladila, svůdně odpověděla:

„Když se staneš mým otrokem, něžně na tebe šlápnu.“

„Myslíš, že mé velké a hrdé „já“ bude šťastné, když po něm budeš šlapat?“

„...Chceš to zkusit?“

její erotický výraz mi vyvolal mrazení v zádech, nicméně ani tak jsem neměl chuť to zkusit.

Ne znamená ne. Odvrátil jsem pohled od jejích jantarově žlutých očí a připoměl jí tím: „Pořád je hodina, tak buď potichu,“ a unikl jsem tak jejím sladkým svodům.

Machina vypadala rozzlobeně, ale poslušně začala dávat pozor a vzdala to.

S postupem času však začala pomalu usínat.

Popravdě jsem jí to nemohl dávat za vinu. Pátá hodina byla klasická literatura a navíc v podání Hiiragi-sensei...

Po obědové pauze by si rád zdřímnul skoro každý a k tomu zněl pomalý a něžný hlas naší třídní učitelky skoro jako ukolébavka.

Machina postupně zavřela oči, přitulila se k mému rameni a odebrala se do říše snů.

Slyšel jsem tichý dech, a když jsem sklouznul pohledem dolů, uviděl jsem machininy zavřené oči. Její růžové rty vypadaly tak bezbranně. Byly lehce pootevřené, jako by mě sváděly něco udělat, až mnou projela vlna vzrušení.

Navíc byla dívčina spící tvář tak nevinná, až se mi zatočila hlava.

Byla prostě rozkošná.

Nakonec jsem pátou hodinu strávil sledováním spící Machiny...

***

Během páté hodiny se nic zajímavého nestalo, následovala šestá hodina a vyučování jako obvykle uzavřela Hiiragi-sensei.

Bylo po škole. Zůstal jsem sedět a přenechal slávu „prvního ze třídy“ někomu jinému. Místo toho jsem si založil ruce a přemýšlel. O Luně a Nazuně.

Když se teď jen tak vrátím domů, budou se určitě dál hádat. Snažil jsem se na něco přijít, když se ozvala vedleměsedící Machina:

„Hej, Nanjou.“

„—Kde je ‚-sama‘?“

„Ah, promiň. Nanjou-sama— Počkej, proč mám přidávat ‚-sama‘!“

„...Se vážně necháš snadno zmást.“

„Ne! To je jenom proto, že seš tak arogantní a řekls to jako samozřejmou věc, že tě tak mám oslovovat!“

protestovala Machina a kopla mě do holeně.

Pěkně násilnická holka. Zamračil jsem se a sledoval ostatní spolužáky, když se najednou ve dveřích objevila hlava Gogyou-san. I teď měla svoje bambusové pouzdro na zádech.

Rozhlížela se po třídě, jako by někoho hledala. Když si mě všimla, zamávala mi: „Nanjou-kun. Fajn, pořád jsi tady,“

usmívala se a působila jiným dojmem než obvykle. Měla uvolněný a přátelský výraz.

„Nanjou-kun, pojď sem.“

Copak asi chce? Vstal jsem ze židle a udělal krok ke smějící se a mávající Gogyou-san, když mě někdo chytil za rukáv. Otočil jsem se a uviděl nespokojeně vypadající Machinu.

„Kam jdeš? Se spolu přece pořád bavíme, ne?“

„Ah~ jasný, máš pravdu. Budeme pokračovat později, tak buď hodná holka,“

pohladil jsem machininu hlavu, jako když tišíte malé dítě a pak jsem znovu zamířil ke Gogyou-san. Zezadu jsem slyšel naštvaný hlas: „Hej, Nanjou!“ ale ignoroval jsem ji. Došel jsem ke spolužačce, která stála před dveřmi ze třídy, když:

„—MŇÁÁÁU!“

zpoza Gogyou-san najednou kdosi vyskočil.

Malá postava měla zdvižené ruce a řítila se na mě s rozkošným úsměvem na tváři.

Uhnul bych, kdyby to byl někdo cizí, ale v tomto případě jsem se rozpačitě usmál a roztáhnul ruce, abych drobnou dívku chytil.

„Uaaa, Brácha!“

Pověsila se na mě rozesmátá Nazuna.

Dnes ráno se proměnila ve Zlou Nazukočku, ale právě teď to byla obvyklá Nazuna.

Pevně jsem svou sestru objal. Voněla jako teplé slunce. Kolem sebe jsem zaslech šeptání jako: „N-Najou, ďábel Nanjou se tak mile usmívá. To je konec!“, „Tak on se dokáže tvářit i takhle... Je to docela roztomilé.“ nebo „Loli! [12] Nádherná loli přišla do naší třídy!“ ale úspěšně jsem všechny poznámky ignoroval a věnoval se Nazuně.

„Fufu, to je dobře, Nazuno-chan.“

Otočil jsem se za hlasem a uviděl Gogyou san, jak Nazunu dojatě sleduje.

„Díky, žes mi pomohla najít mého bráchu, Gogyou-san,“

řekla Nazuna, zatímco se třela tváří o moje rameno a tiše se smála „Heheheh.“

„...To jsi ji sem dovedla až z její školy, Gogyou-san?“

„Ale ne, jen jsem ji náhodou potkala na chodbě a měla jsem takovou radost...“

„Radost?“

zeptal jsem se zmateně a moje spolužačka si nervózně odkašlala:

„Eh-ehm, jen jsem ji sem zavedla, protože tě chtěla vidět. Není to, že bych si s ní chtěla povídat nebo tak něco.“

Lhaní jí moc nešlo.

Zoufale mávala rukama, jak se to snažila popřít, čímž ale vlastně potvrzovala, že je to lež. Ale bylo zábavné ji pozorovat.

„Děkuji.“

„J-jasně.“

Gogou-san po mém poděkování celá zrudla. Vypadala tak roztomile. Podíval jsem se na ni s úsměvem, když:

„Cože? Tahle holka je Nanjouova sestra?“

uslyšel jsem za sebou najednou překvapený hlas. Otočil jsem se a uviděl Machinu, která právě došla od lavice. Podívala se na Nazunu, aby si ji pořádně prohlédla. Většinu lidí by její intenzivní pohled asi vyděsil, ale:

„Ahoj!“

Nazuně to absolutně nevadilo.

Moje sestra, která se nikdy nestyděla, Machinu nadšeně pozdravila.

Spolužačka se zatvářila poněkud překvapeně, protože takovou reakci nečekala. Nazunin úsměv byl ale nakažlivý a i Machina se začala usmívat, pomalu natáhla ruku a pohladila sestru po hlavě.

Překvapeně jsem na ni koukal.

Byl to úplně nový úsměv, než jaké jsem u ní zatím viděl – opravdu jemný a něžný.

Mnohem kouzelnější než její dřívější ,jako-královna’ úsměv.

„Jsi vážně roztomilá, když se usmíváš upřímně,“

vyslovil jsem nahlas svoje myšlenky. Machina se začala červenat a odmítavě otočila hlavu stranou s „H – hmpf!“ jak se pokoušela nedat najevo rozpačitost. Hned potom udělala krok ke dveřím, jako by se nic nestalo.

„Stydí se,“

prohlásil jsem pobaveně směrem k Nazuně a Gogyou-san. Vtom se Machina prudce otočila a ještě z otočky mě kopnula.

Když se její levá noha zvedla k úderu, krátká sukně zavlála vzduchem a na okamžik odhalila bíle kalhotky.

„...Dneska bílá, huh,“

poznamenal jsem překvapeně. V ten moment Machina zrudla mnohem víc.

„T-tys je viděl!“

„Jasně, viděl. A jsem džentlmen, takže nebudu skrývat, že jsem je zahlédnul! Omlouvám se za to!“

Když Washington pokácel třešeň, kterou zasadil jeho otec, byl upřímný a bylo mu odpuštěno. Následoval jsem tedy jeho příklad a taky se čestně a upřímně omluvil, ale:

„Úchyláku! Prasáku! Kalhotkovej šmíráku!“

křičela na mě Machina spoustu nadávek a znovu mě kopnula. Tentokrát si ale dávala pozor na sukni, takže byl její kopanec poměrně slabý. Navíc jsem zatnul břišní svaly a tak jsem byl schopen úder bez problémů ustát.

„Nemá to cenu,“

smál jsem se drze a věřil, že „kalhotkový šmírák“ byl přehnaná nadávka, když:

„Hej, seš strašnej, brácho,“

chytila mě Nazuna za rukáv a sjela mě:

„Opravdový džentlmen se otočí, když to vypadá, že uvidí dívčí kalhotky. Teď nejsi nic jiného než úchylák. Jako džentlmen jsi zklamal.“

Zklamal jako džentlmen...

Naprosto, jsem, přestal, být, džentlmen.

Takový strašný šok jsem prostě nedokázal zvládnout a na místě jsem padnul na kolena.

„M- moc tomu nerozumím, ale určitě si z toho vezmi ponaučení!“

podívala se na mě Machina a zatvářila se zmateně. Pak jen nejasně zamumlala: „Že to bude pro drzého Nanjoua takový šok...“ a rychle odešla ze třídy.

Tupě jsem zíral a rukama obejmul kolena.

Hrozné, už jsem nebyl džentlmen...

S bolestným výrazem jsem sklesle seděl, když mi někdo jemně poklepal na rameno. Otočil jsem se a Gogyou-san mi s rozpačitým úsměvem řekla:

„Eh- ehm, jsi kluk, takže se s tím asi nedá nic dělat. Neber si to tak, dobře?“

Byla tak milá. Vzal jsem ji za nabídnutou ruku a nejistě vstal. Teplo a měkkost její dlaně mě najednou dojaly skoro až k slzám.

S radostí jsem přijal její laskavost, abych se dostal z deprese. Pořád jsem ji držel za ruku a chtěl jsem Gogyou-san poděkovat, když:

„Promiň, brácho,“

omlouvala se mi Nazuna s lítostivým výrazem.

„Ehm, byla to moje chyba, tak se tím netrap...“

Docela mě to dostalo, ale díky Gogyou-san jsem se dal rychle dohromady. Jemně jsem Nazuně položil ruku na hlavu:

„Takže, proč jsi tady? Dneska nemáš klub?“

zeptal jsem se a hladil ji po vlasech.

„Klub nám zrušili, tak jsem přišla za tebou,“

přitulila se ke mně Nazuna jako kočka.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že od té doby, co je u nás Luna, jsem se Nazuně moc nevěnoval. Asi si musela připadat docela osamělá.

A tahle osamělost nakonec vedla k hádce s Lunou...

Když mi to konečně došlo, zvedl jsem ruku z nazuniny hlavy a řekl:

„Fajn, pojďme si dnes pořádně užít, Nazukočko. Chceš jít nakupovat do jižního obchodního centra?“

doopravdy jsem se chtěl jít s Nazunou bavit. Určitě jí to zvedne náladu. A jestli se nebude cítit osaměle, bude se zase moct usmířit s Lunou. Tohle mi projelo hlavou, když jsem to Nazuně nabídnul a ona nadšeně souhlasila: „Jasně!“ a divoce přikyvovala. Pak mě natěšeně chytila za ruku, když:

„M- mohla bych jít taky?“

Gogyou-san, která nás zpovzdálí sledovala, nejistě zvedla ruku a stydlivě se zeptala. Měl jsem radost, že se chtěla přidat, ale nedalo mi to se nezeptat:

„A co tvůj klub, Gogyou-san ?“

ukázal jsem prstem na bambusové pouzdro v její ruce. Rychle meč schovala za záda a odpověděla:

„D- dneska netrénujeme,“

horečně se rozhlížela vpravo a vlevo, takže bylo víc než jasné, že lže. Ale Nazuna si toho podle všeho nevšimla a:

„Tak to máš stejné jako já,“

usmála se má sestra nadšeně. Chytile mě i Gogyou-san za ruce a táhla nás ze třídy.

Má spolužačka si přestala dávat pozor a zasněně zašeptala „tak roztomilá“.

Šli jsme po chodbě, když si nás všimla o rok mladší dívka v kendo-úboru.

„Ah, Gogyou-senpai, tady jsi. Přišla jsem tě vyzvednout.“

„...Huh? Nebyl dneska kendo klub zrušený?“

zeptala se překvapeně Nazuna, která nepovedené lži uvěřila. Podívala se přitom na Gogyou-san a zvědavě naklonila hlavu. Bylo poznat, jak se Gogyou-san začala při nazunině nevinném pohledu potit na čele.

„T- to je divné. Myslela jsem, že dnes klub nemáme.“

Má spolužačka byla v pěkné kaši. Vidět ji takhle nervózní bylo nové a zajímavé, takže jsem jen mlčky sledoval co bude dál.

„Co to říkáš, Gogyou-senpai? Tréninkový zápas je v tělocvičně tady za rohem. Rychle pojď se mnou.“

Mladší dívka došla až k nám, chytila Gogyou-san za ruku a bez většího odporu ji táhla pryč.

Moje spolužačka se na nás jen ohlédla se smutným pohledem jako v písničce Donna Donna, ale nemohli jsme pro ni nic udělat.

Stihli jsme jí ještě zamávat a Gogyou-san nám se zdrceným výrazem zamávala nazpět.

Potom jsem s Nazunou vyšel ze školy. Drželi jsme se za ruce a zamířili do jižního obchodního centra. Po cestě mi moje sestra popisovala co se dnes dělo u nich ve třídě, takže jsem za chůze jen mlčky poslouchal.

„Ah, to je Shinobu.“

Uslyšel jsem známý hlas a někdo mě najednou zezadu objal.

Přitiskly se na mě dva malé, ale nádherně měkké kopečky a ucítil jsem sladkou vůni mýdla. Zalila mě vlna blaženosti následovaná vzrušením.

„Hádej kdo to je!“

Něčí ruce mi zakrývaly oči a slyšel jsem svůdné zašeptání.

„Hmm, přemýšlím...“

Věděl jsem, že je to Elni, ale chtěl jsem si ještě chvíli užívat příjemného pocitu na mých zádech, takže jsem předstíral nevědomost.

„...Fufu, máš úplně nekrytá záda.“

ozval se najednou úplně jiný tón hlasu a v uchu mi zazněla ostrá slova. Když už jsem si myslel, že mi ruce odkryjí oči, začala mě dívka za mnou nečekaně lechtat pod žebry.

„Ahahaha—  Hej, přestaň.“

Lechtací útok byl poměrně úspěšný, takže jsem uhnul a prudce se otočil.

„...Eh? Kdo jsi?“

Chvíli jsem si předemnou stojící osobu nedokázal zařadit.

Nádherná dívka se zářivými stříbrnými vlasy, které jí padaly přes ramena na bílou košilku, co měla na sobě. Pak jsem ale Elni poznal podle jejích rubínově červených očí a skoro až panenkovské tváře. Celkově ale malá bohyně působila neobvyklým dojmem.

„Jaké to je? Jsi překvapený, že?! Podívej, můžu si ty vlasy zase svázat, když budu chtít!“

Okouzleně jsem přikývnul. Elni se spokojeně usmála a stáhla vlasy do svých dvou klasických culíků.

Vypadalo to, že si změnila účes, jen aby mě překvapila.

To se jí rozhodně povedlo, když:

„Brácho, brácho, kdo je ta roztomilá holka?“

zeptala se Nazuna a tahala mě přitom za rukáv.

„Ah, to je Elni. Neptej se mě proč, ale tvrdí o sobě, že je bohyně.“

„Bohyně?“

Nazuna nechápavě naklonila hlavu a Elni hrdě prohlásila:

„Já – budu bohyně nového světa!“

...To zní docela odvážně?

Začal jsem přemýšlet z jakého anime to vzala, ale Nazuna se postavila k Elni čelem a stejně jako při návštěvě svatyně tleskla a řekla své přání „doufám, že se stanu ďábelskou dívkou“.

Elni spokojeně přikývla a zatímco se na Nazunu dívala, zeptala se mě:

„Shinobu, kdo je to?“

„Ah, to je Nanjou Nazuna, moje sestra. Její speciální pohyb je kočičí dráp.“

Malá bohyně položila nazuně ruku na hlavu a pohladila ji po vlasech. Má sestra vydala hlasité “Mňáu, mňáu!” a předvedla kočičí dráp.

Protože chodí do klubu karate, byly její pohyby celkem prudké. Když to Elni uviděla, oči ji zajiskřily a vykřikla:

“Wau! To je super! Jsi úžasná, Nazukočko!”

Na to Nazuna, která se snadno nechala strhnout, odpověděla: “Bohyněééééé!” a pověsila se na Elni.

A tak se ty dvě staly hned od začátku mazlící kamarádky.

Pravda, už předtím mě napadlo, že si budou dobře rozumět, ale objímání jen chvíli potom, co se poprvé potkaly, jsem vážně nečekal.

Podíval jsem se na ně přimhouřenýma očima a řekl:

„Elni, jdeme se s Nazunou bavit do jižního obchodního centra. Chceš se přidat?“

Měl jsem radost, že na sobě Elni měla košilku, kterou jsem ji včera koupil, takže jsem ji nabídnul naši společnost. Když to dívky slyšely, zablýsklo se jim v očích.

„Dobře, nic nemusíš říkat. Vidím to na tobě, pojďme.“

„Jasně! Jdeš s námi El-chan, že?“

„—Odcházíme za čtyřicet sekund!“

odpověděla okamžitě malá bohyně, chytily se s Nazunou za ruce a vyrazily.

Šel jsem kousek za nimi, poslouchal jejich živý rozhovor a mířili jsme k jižnímu obchodnímu centru.

Elni najednou hrdě prohlásila:

„Abyste věděli, mám pro vás dobrou zprávu.“

„Dobrou zprávu?“

zeptal jsem se, zatímco nám Elni naznačila, abychom šli blíž.

„Pane prodavači, skloň se ke mně.“

„Ano a proč? Vážený řediteli?“

Komu říkala „prodavač“? Ale poslechl jsem a elnina tvář se mi objevila těsně před očima...

„Elnin oheň~”

Byl jsem zvědavý o co jí jde, když mi najednou dýchla do ucha.

Její jemný dech mě tam dráždivě zalechtal a mráz mi přejel po zádech. Navíc jsem ucítil sladkou vůni, která se od Elni linula.

„C-co to děláš...?“

Rychle jsem si ucho zakryl a odskočil od malé bohyně.

„Fajn, stejně jako Hijiri. I tvým slabým místem je ucho, Shinobu.“

„Hej, přestaň plácat nesmysly. A nedávej mě do jednoho pytle s Gogyou-san. Jen mě to překvapilo. Co to vlastně děláš tak zničehonic!?“

Sakra, ten příjemný výdech mě docela vzrušil.

Cítil jsem, jak se mi tváře lehce barví do červena a na chvíli jsem na dívku zaraženě zíral. Na to Elni jen s úsměvem řekla „nebuď hned tak podrážděný“.

Při pohledu na její andělský úsměv mě přešla chuť si dál stěžovat a tak jsem jen zhluboka vydechnul a znovu se zeptal:

„Tak jaké dobré zprávy?“

„Jo, tohle.“

Elni vytáhla z kapsy na sukni tři oranžové papírky a ukázala nám je.

Podíval jsem se na ně zblízka a zjistil, že to jsou lístky do tomboly pro jižní nákupní centrum.

„Mám právě tři, tak pojďme.“

„Ohh, to je od tebe milé. Jak jsi k nim přišla?“

„Zúčastnila jsem se dobrovolného čištění města a jedna stará paní mi je věnovala.“

„Hmm, hodná holka.“

pohladil jsem Elni po vlasech.

Pak jsem se podíval na lístky a zamířili jsme k místu konání tomboly. Po chvíli jsme došli k velkému bílému stanu.

Byl vztyčený přímo uprostřed obchodního domu. Stály tam spoře oděné dívky a jedna držela v ruce velký zlatý zvon.

„Gratuluji! Máme tu cenu útěchy! Balíček kapesníčků pro naši starou dámu!“

Hosteska byla docela energická.

Rozpačitě jsme se na starou paní, která vyhrála kapesníčky, zatvářili a šli se podívat na ostatní ceny.

První cena: Luxusní výlet do horkých pramenů [13].

Druhá cena: 37 palcový LCD televizor.

Třetí cena: Žhavý polibek od hostesky.

...měl jsem pocit, že na tom obchodní centrum není zrovna nejlépe. Třetí cena byla dost žalostná. Unaveně jsem se otočil k Elni a čekal její souhlasný pohled. Místo toho mě ale poplácala po rameni a řekla:

„Shinobu, jdi do toho. Třetí cena je přesně pro tebe!“

Hostesky stály přímo před námi a po téhle neobvyklé poznámce se jedna z nich zahihňala a zadívala se na nás. Vypadala opravdu sexy, poslala mi vzdušný polibek a laškovně se na mě usmála:

„Hodně štěstí, chlapče.“

No, vlastně by mi třetí cena ani tak nevadila. Aspoň bych si vyzkoušel líbání, samozřejmě jen jako praxi do budoucna...

Podal jsem hostesce lístek a zatočil losovacím bubnem [14], ze kterého vzápětí vypadnul zářivě červený míček. Ale:

„Smůla, je to jen pátá cena, chlapče,“

oznámila mi sexy slečna s povzdechem a s „tady, tvoje cena“ mi něco podávala. Zklamaně jsem si od ní cenu převzal a v ruce se mi objevila plyšová hračka psíka.

„Pátá cena je poutko na mobilní telefon. Je tak oblíbené, že to nestíhají vyrábět. I když si uděláš předobjednávku, tak to docela trvá,“

vysvětlovala mi konejšivě sexy hosteska. Potom vytáhla malou, podlouhlou krabičku, která vypadala jako box na vizitky, otevřela ji a opravdu z ní vytáhla vizitku, kterou mi podala.

„Pracuji tady v i noci. Jestli máš čas a chuť, tak přijď. Nabídnu ti nějaké služby,“

usmála se svůdně.

Přejel jsem pohledem vizitku a zjistil, že se jedná o docela „zajímavý“ obchod. Docela drzé, dávat takové pozvánky mladistvým. Opravdu politováníhodné...

Dal jsem si vizitku do peněženky a vyhrané poutko do kapsy k mobilu.

Když to Elni viděla, zase mi položila ruku na rameno:

„Co se dá dělat, Shinobu. Můžu ti dát místo toho pusu na tvář?“

„Ah, tak já taky!“

Elni i Nazuna se ke mně naklonily, ale s klidným výrazem jsem odpověděl:

„Nemám zájem o nevyvinuté těla.“

Okamžitě mě praštily každá z jedné strany. Bolelo to jak čert.

„Shinobu, ty idiote!“

„Hloupej brácho!“

Má hrdost dostala ránu.

Obě dívky mi ukázaly záda a zamířily k tombole.

Když je hosteska uviděla, vzala si mikrofon a spustila:

„Výborně, teď jsou na řadě dvě krásné mladé dívky! Vyhrajete, slečno?!“

Nazuna odpověděla „Ano!“ a prudce bubnem s míčky zatočila s hlasitým „Jedem!“

A za okamžik z osudí s klapnutím vypadnul zelený míček.

Když to slečna vedle osudí viděla, vzala do ruky zvon, začala vyzvánět a hlasitě křičet:

„Gratulujeme! Je to šestá cena! Krabice sušenek! Sama jsem ji chtěla!!! Ale jen si ji vem, zlodějko~ !“

Nazuna chytila cenu a otočila se ke mně s úsměvem:

„Brácho, El-chan, vyhrála jsem!“

a šťastně mě objala, ale:

„Jsi příliš skromná, Nazukočko, když ti stačí šestá cena! Sleduj mě! Já, bohyně, ti ukážu, co je to opravdové štěstí!“

prohlásila sebevědomě Elni a energicky postoupila dopředu.

„Sledujte, prostí lidé! Jedinečná síla bohyně, která může otřást zemí i nebem! Chvějte se před zázrakem! Třeste se a usněte! Rozbřesk vždycky nakonec přijde!“

Potom, co Elni dokončila svůj proslov, pevně chytila do pravé ruky madlo a prudce osudí roztočila. Když ale malá bohyně vykřikla „Teď!“ a zastavila buben, vypadnul ven čistě bílý míček.

„Bohužel! Aaach, jak kruté! Štěstěna je vrtkavá! Slečno, vyhrála jste cenu útěchy!“

Elni si se svěšenými rameny od hostesky vzala balíček kapesníčků.

„...Omlouvám se, nevyšlo to,“

vzlykala zkroušená dívka a slzy se jí draly do očí.

Vzhledem k tomu, že se prohlašovala bohyní, toho štěstí moc neměla.

Bylo mi jí líto a tak jsem jí alespoň konejšivě pohladil po vlasech. Vzápětí se přidala i Nazuna a jemně Elni poplácala po rameni a s pochopením řekla:

„Rozdělím se s tebou o moje sušenky, El-chan.“

Elni musela být naším soucitem dojatá. Vzala svou cenu a utřela si kapesníčkem slzy z očí...

***

Procházeli jsme nákupním centrem a bylo vidět jak jsou si Elni s Nazunou pořád bližší. Zajímaly je podobné obchody, smály se, bavily a užívaly si spoustu zábavy.

Měl jsem pocit, že jsem tam tak trochu navíc, takže jsem děvčata nechal chvíli o samotě a šel koupit dárek pro Lunu. Vybral jsem bílou kuchyňskou zástěru s černými fleky, když:

„Huh, co je to, brácho?“

„Koupils něco?“

Obě dívky zvědavě sledovaly tašku, kterou jsem držel v ruce.

Kdybych přiznal pravdu, chtěly by taky dárek a tak jsem se podíval stranou a pokusil se je oklamat.

„No, víte, je to jeden ze snů, který mají muži v každém věku. I když nemyslím, že byste to pochopily...jste ještě moc mladé.“

Prohlásil jsem zamyšleně a upravoval si při tom rukou vlasy.

„...Je to nějaký pornočasopis.“

„...Rozhodně je to nějaký pornočasopis.“

přikývly Elni i Nazuna souhlasně a podívaly se na mě chápavýma očima.

„Ne, to není ono. Vykládáte si to špatně! Není to pornočasopis!“

„Nic si z toho nedělej, bratře.“

„Jo, jasně, jsi přece kluk, Shinobu. Máme pochopení.“

Obě děvčata mě povzbudivě poplácaly po zádech a vydaly se k dalším obchodům.

Šel jsem za nimi a vyrovnával se s pocitem porážky. Když jsme prošli celým nákupním centrem, slunce začalo pomalu zapadat a tak jsme se rozhodli nákupy pro dnešek ukončit.

Na jedné křižovatce se naše cesty rozdělovaly a Elni a Nazuna se začaly srdceryvně loučit.

„El-chan, půjdeme se zase někdy společně bavit.“

„Jasně, půjdeme. Slibme si to.“

Vzápětí Elni Nazunu silně objala, pak se pokusila obejmout i mě, ale styděl jsem se a uhnul jsem. Položil jsem malé bohyni ruku na hlavu a řekl:

„Měj se. A už se začíná stmívat, tak buď po cestě domů opatrná, Elni...“

„Určitě, zase se vrátím do tvého náručí.“

„Smůla, moje náručí je už úplně obsazené. Musíš si udělat rezervaci předem.“

„Reformaci?“ [15]

„To je jedno, měj se,“

rozcuchal jsem Elni vlasy, otočil se k Nazuně a zamířili jsme k domovu.“

„Pa pa~“

slyšel jsem za sebou elnin zvonivý hlas. Ještě několikrát jsem se otočil a malá bohyně tam pořád stála a mávala nám.

...Že by se cítila osaměle?

Sice na mě ani trochu osaměle nepůsobila, ale když jsem ji tam teď viděl stát, začal jsem nad tím přemýšlet.

Elni. Svým způsobem ďábelská dívka.

Napadlo mě, že ji příště zase pozvu na jídlo, když se ke mně Nazuna otočila:

„S El-chan je legrace.“

„To je...“

přikývnul jsem a byl jsem rád, že se Nazuně zlepšila nálada, jak se s Elni výborně bavila. S takovou se určitě  omluví Luně, až přijdeme domů.

Viděl jsem to optimisticky, ale jak jsme se blížili k našemu domu, byla Nazuna pořád tišší. A když jsme se konečně zastavili před vchodem, úplně zmlkla.

Špatné. Poškrábal jsem se na hlavě, otevřel dveře a s hlasitým „Jsme doma!“ jsem společně s Nazunou vešel dovnitř. Luna nás jako vždy přišla s úsměvem uvítat, ale:

„Vítejte...doma...“

Zářivě se usmívající Luna odvrátila zrak,  když se její pohled střetl s nazuniným. Stejně tak se i má sestra odmítavě podívala stranou.

„...Hej vy dvě, nemůžete se konečně usmířit?“

řekl jsem a oběma dívkám se lehce roztřásly ramena.

„Luno, Nazuno, už na sebe přece nejste doopravdy naštvané, ne?“

zeptal jsem se mírně. Luna trochu zaváhala, ale pak pomalu přikývla:

„...Ano. Tomoe-san mi vysvětlila, že jsem nazuně pokazila hru, kterou právě hrála. Nazuna-chan má důvod se na mě zlobit. Navíc jsem to vzala hodně vážně a řekla některé škaredé věci. Omlouvám se, Nazuno-chan.“

Luna sklonila hlavu a Nazuna se neklidně zavrtěla.

Podle jejího výrazu byla víc než připravená se taky omluvit.

Místo toho ale zabořila pohled do země, stiskla v dlaních rukávy a neřekla nic. Nejspíš ještě neměla dost času si v sobě pocity pořádně urovnat.

„Nazuno, ty se nechceš omluvit?“

trochu jsem přitlačil a pokračoval:

„Je to i tvoje chyba, tak přestaň trucovat a omluv se.“

„...Nebyla to moje chyba,“

odporovala mi sestra tichým hlasem.

„Je to lunina chyba.“

Pořád se dívala směrem dolů, takže jsem jí neviděl do obličeje, ale ruce svírající rukávy košile se jí lehce třásly.

„Ehm, Nazuno-chan, vážně mě to mrzí.“

Otočil jsem se za hlasem a viděl Lunu s uslzenýma očima a hlavou skloněnou směrem k Nazuně. Sestra na to ale nijak nereagovala.

„...Jsi vážně marná,“

řekl jsem s povzdechem. Nato jsem z tašky v pravé ruce vytáhnul černobílou zástěru.

„Luno, Nazuna sice pořád trucuje, ale už se tím netrap. Tady máš dárek na zvednutí nálady,“

podal jsem sklíčené Luně zástěru.

V tu chvíli se za mnou ozvalo:

„...Brácho, mně jsi nic nekoupil,“

zašeptala tiše Nazuna. Řekla to úplně potichu, ale i tak byl z jejího hlasu cítit smutek.

Otočil jsem se a má sestra pomalu zvedala hlavu.

Kousala se do rtu a snažila se v sobě něco zadržet.

„Myslela jsem si to, seš milý jen na Lunu-san. O mě už se nestaráš a vždycky seš jen na její straně.“

Z očí se jí začaly valit velké slzy – Nazuna brečela.

Byl jsem v šoku a nezmohl jsem se ani na slovo. Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale Nazuna se obrátila ke vchodovým dveřím a položila ruku na kliku.

„H-hej, Nazuno. Kam jdeš?“

Chytil jsem ji za rameno, ale setřásla mě a vykřikla:

„Nenávidím tě, brácho! A tebe taky nenávidím, Luno-san! Nechte mě být!“

Pak rozrazila dveře a vyběhla ven.

„Nazuno, počkej!“

Okamžitě jsem se za ní vrhnul. Prudce zabouchnuté dveře mě ale zbrzdily a než jsem je znovu otevřel, Nazuna byla dávno na ulici.

Byla hodně rychlá, a i když jsem se za ní hned rozběhnul, zahlédnul jsem už jen jen její malá záda, než se mi ztratila z očí.

Na křižovatce, matně ozářené pouličními lampami, jsem se zhluboka nadechnul.

„Shinobu-san!“

uslyšel jsem za sebou Lunu.

Otočil jsem se a viděl ji přibíhat. Bez dechu se mě zeptala:

„Ehm, kde je Nazuna-chan?“

Zakroutil jsem hlavou a Luna se podívala k zemi s tichým „chápu“.

Pak jsme s Lunou pročesávali okolní ulice a snažili se Nazunu najít. Neměli jsme ale štěstí a mé obavy se začaly stupňovat.

Jak je to dlouho, kdy jsem naposled viděl Nazunu brečet?

Čas ubíhal a já jsem se stával pořád zoufalejší, když  mi najednou zazvonil telefon v kapse. Vytáhnul jsem ho a podíval se na displej. Bylo tam: „Elni“.

Přijal jsem hovor a přiložil telefon k uchu.

„…Fufufu. Mám tvoji roztomilou sestřičku. Jestli ji chceš zpátky, tak se modli k rozkošné a veselé bohyni jménem Elni.“

„Elni, Nazuna je s tebou?“

ignoroval jsem její poznámku a rázně se zeptal. Elni zvážněla a odpověděla:

„Jasně. Náhodou jsem jí potkala, jak brečí na ulici. Tak jsem ji pozvala ke mně,“

pokračovala Elni ustaraným hlasem.

„Pohádali jste se? Nazukočka mi řekla, že nechce jít domů.“

„…Rozumím.“

„Nevím, co se děje a můžu ji odvést zpátky, ale jen pokud bude chtít. Co ty na to?“

„Ne, už je pozdě. Jen mi zavolej, když se bude chtít Nazuna vrátit. Vyzvednu ji u tebe.“

„Dobře, napíšu ti mou adresu... Ale...co se stalo, Shinobu?“

zeptala se Elni s obavami v hlase.

„Myslíš, že by tě Nazukočka neposlechla a nešla s tebou, ani kdyby sis pro ni přijel?“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že by bylo těžké Nazunu přesvědčit, aby se vrátila domů.

„Promiň, víš, stalo se pár věcí. Možná jen potřebuje trochu času, aby vychladla.“

„Mhh? Nechápu…ale nech to na mě. Dokud je se mnou, postarám se o ni a budu na ni dávat pozor.“

„Díky, jsem rád, že je s tebou,“

srdečně jsem Elni poděkoval.

„N-ne, to nic není! Já, já jsem přece bohyně, takže to je samozřejmost. Nedělej si starosti. A-ale je to nezvyklé, že jsi mi tak upřímně poděkoval. Fajn, postarám se o Nazukočku. Můžeš se na mě spolehnout.“

Poté, co jsem slyšel elnin šťastný a zároveň rozpačitý hlas, jsem jí ještě jednou poděkoval a ukončil hovor. Pak jsem ještě všechno vysvětlil Luně, která stála s ustaraným výrazem vedle mě a zhluboka jsem vydechnul.

Luna měla svěšenou hlavu a ramena a oba jsme se šourali domů, když:

„…Hmm?“

zahlédnul jsem před námi postavu.

Normálně bych tomu nevěnoval pozornost, ale bylo na tom něco divného. Podle menšího vzrůstu jsem tipoval na dívku. Zapotácela se a vypadala, že každou chvíli upadne.

Nejdřív jsem si myslel, že je to opilec, ale pak jsem ji poznal a doširoka otevřel oči překvapením:

„Gogyou-san?!“

zavolal jsem na ni a spolužačka se ke mně pomalu otočila.

„Nanjou-kun…?“

zeptala se Gogyou-san a znovu zavrávorala.

Luna i já jsme k ní rychle doběhli a podepřeli ji. Gogyou-san se na nás malátně podívala a otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale nedokázala ze sebe dostat ani slovo. Její tělo zvláčnělo a vypadalo to, že omdlela. Bambusové pouzdro jí vyjelo z ruky a s hlasitým úderem dopadlo na zem.

„Shinobu-san, koukni se na tohle,“

uslyšel jsem Lunu a podíval se kam ukazovala.

Teprve teď jsem si všimnul, že má Gogyou-san potrhané šaty, místy byla vidět prosakující krev a na odhalené kůži jsem zahlédl krvavé rány. Pohled mi sjel na bambusové pouzdro, které bylo odjištěné a japonský meč povytažený.

Vypadalo to, že právě skončila se svou prací exorcisty.

Musela být vyčerpaná a uvolnila se, když nás viděla.

Každopádně jsme ji tady nemohli nechat.

Elni dá pozor na Nazunu, takže o tu si nemusím dělat starosti.

Postarat se o Gogyou-san bylo nyní přednější.

Pamatoval jsem si od dědy základy první pomoci.

Položil jsem spolužačce ruku na krk a nejdřív zkontroloval pulz a dech. Pak jsem se zaměřil na její zranění:

„…Vypadá to, že už nekrvácí.“

Takže není nutné volat pro ni sanitku.

S úlevou jsem zvednul Gogyou-san ze země a zamířili jsme domů, abychom ji mohli pořádně ošetřit.

Během cesty se lunin výraz změnil z ustaraného na závistivý, ale nevšímal jsem si toho a pokračoval směrem k domovu. Nechal jsem Lunu, aby otevřela vstupní dveře a zanesl Gogyou-san přímo do obývacího pokoje, když:

„Aaaa, Shinobu, Luno-chan. Vítejte doma. Luno-chan, kdy bude večeře—“

Má matka, která seděla v obýváku, nás přivítala, ale když viděla bezvládnou Gogyou-san, zarazila se a ztuhla. Pak na mě ukázala třesoucí se rukou a překvapeně řekla:

„C-co to děláš…? Netvrď mi, že jsi Lunu-chan přesvědčil, aby ti pomohla unést nějakou dívku, kterou budeš moct cvičit jako svého otroka…“

„Rozhodně ne! Je to kamarádka! Kamarádka!“

„T-ty jsi unesl svou oblíbenou kamarádku, abys ji vymyl mozek a vycvičil ji jako svého otroka…?!“

„Řekl jsem, že rozhodně ne! Nic takového bych neudělal! Tohle je první pomoc!“

„Je to pravda, Tomoe-san! To by Shinobu-san neudělal! A i kdyby byl tak zoufalý, jsem tady já, takže to je v pořádku!“

vysvětlovala horečně Luna. Teprve potom matka s úsměvem přikývla „jasně“.

Až teď jsem si všimnul, že to bylo mámě od začátku jasné a jen mě popichovala. I teď se na mě dívala s úšklebkem, který to potvrzoval.

Chtěl jsem jí říct, aby odešla, ale ošetření Gogyou-san mělo přednost.

Zanesl jsem bezvládnou dívku do pokoje pro hosty a položil na postel. Zatím matka jen vtipkovala a motala se kolem, ale teď s vážnou tváři vešla společně s Lunou do pokoje.

Nechal jsem je, ať společně Gogyou-san ošetří a převléknou a počkal na chodbě, když matka najednou vyšla ven:

„Hej, Shinobu. Kde je vlastně Nazuna? Neodešli jste společně?“

Povzdechnul jsem si a pomalu odpověděl na otázku:

„Nazuna utekla. Snažil jsem se ji dohonit, ale už—“

Uprostřed věty jsem dostal tvrdý úder matčinou levačkou do břicha, následovaný ranou pravou pěstí do spánku. Dorazil mě levý hák do brady.

Rychlou sérii ran následovala krátká pauza, kdy jsem jen ohromeně zíral. Pak mě matka přitiskla ke zdi a tichým hlasem řekla:

„Jak to myslíš? Vysvětli mi to...“

Byl jsem jejím rozzuřeným pohledem vystrašený k smrti, když jsem jí popisoval, proč její dcera utekla…

Ted den už se Nazuna domů nevrátila.

 Pokračování...

---

[11] Class representative – zástupce třídy za studenty.

[12] Loli – v japonských manga, anime, LN výraz pro mladou dívku / dívku, která není fyzicky příliš vyvinutá; většinou bývají tyto dívky považovány za „roztomilé“.

[13] lázně s termálními/horkými prameny

[14] pravděpodobně něco jako u nás losovací osudí/buben Sazky ještě v dobách, kdy se z něj losovalo ručně

[15] V anglickém překladu appointment x anointment ... rezervaci x pomazání  (záměna podobně znějících slov, proto rezervaci x reformaci)