Epilog - TT 2. díl

Teplo.

Vnímal jsem ho jen neurčitě. Jako by mě objímalo.

Přicházel jsem k sobě a necítil už na těle jen teplo, ale také měkké doteky a sladkou vůni. Chtěl jsem si ten nebývale příjemný pocit vychutnat co možná nejintenzivněji a tak jsem bezmyšlenkovitě natáhl ruku, abych ho uchopil.

„Uaaaau!“

Ozvalo se rozkošné vyjeknutí a dlaň se mi zabořila do něčeho pružného a měkkého.

„Hmm?“

Ospale jsem pootevřel víčka a první věc, kterou jsem spatřil, byly jantarové oči. Následovaly červenající se tváře a svůdné růžové rty – počkat...

Proč jsem spal vedle Machiny? A soudě podle tepla a měkkosti se na mě docela silně tiskla... Co to mělo znamenat?

Hlavou mi běžela spousta otázek, když se Machina, pořád celá rudá, nervózně zeptala:

„Eh-ehm, jako dlouho mi ještě plánuješ sahat na zadek?“

„Uhh? P-promiň!“

Ten nádherný pocit na mé dlani byl její zadeček! Netušil jsem, co to je, a proto jsem „to“ nevědomky hladil! Zabije mě!

Napadlo mě a rychle jsem ruku odtáhnul, ale:

„Ah, ještě se moc nehýbej.“

Machinin hlas zněl oproti očekávání něžně.

C-cože? To mě vyděsilo ještě víc! Co se stalo?

V šoku jsem se pomalu zvednul a před očima se mi objevila bílá místnost.

„...Kde to jsem?“

Můj pokoj to evidentně nebyl. Nejistě jsem se rozhlédnul a uvědomil si, že jsem v nemocnici. A dokonce jsem byl na jednolůžkovém pokoji. To musí stát balík – nebo spíš, proč jsem ležel v nemocnici?

Pohled mi sklouznul na moje tělo a uviděl jsem obvaz uvázaný okolo mého hrudníku.

„Uff, no jasně, schytal jsem přece ránu mečem!“

Gogyou-san nedokázala zastavit prudký úder, sekla mě do hrudníku a já jsem pak kvůli velké ztrátě krve omdlel.

Hej, Shinobu, ubožáku, ty jsi zkolaboval.

Se svěšenými rameny jsem se zvednul z postele.

Pod ovázanou částí těla mi projela bolest, ale nebylo to tak zlé, abych nemohl chodit. Tvář se mi zkřivila bolestí a udělal jsem krok směrem ke dveřím, když:

„H-hej! Řekla jsem ti, aby ses ještě moc nehýbal. Kam jdeš?“

„Hmm? Domů?“

„P-proč plácáš takové nesmysly a tváříš se, jako by to bylo samozřejmé? Musíš odpočívat,“

koktala Machina vyděšeně, ale já jsem se jen usmál a prohlásil:

„Vlci neodpočívají. To je má odpověď.“

„Z-zastav. Neodcházej.“

„I když chceš, abych zůstal, muž někdy prostě musí pokračovat.“

Kromě toho nemám moc rád nemocnice.

Ignoroval jsem její pokusy zastavit mě a udělal další krok ke dveřím. Musel jsem ale uznat, že machinino „neodcházej“ znělo docela eroticky. Potřásl jsem hlavou, abych zahnal hloupé myšlenky a ucítil jsem stisk na paži.

„Hej, nedrž m– !“

řekl jsem rozhodně, zatímco jsem se otáčel zpátky a najednou jsem oněměl.

Moje oči spatřily sněhobílou pokožku. Dva nádherné, pohupující se předměty. Jako právě narozená... Tedy nahá. Viděl jsem na machinino nahé tělo.

„E- Ehh? T-ty, ehhhh?“

nevědomky jsem v šoku udělal chytrý tah a překvapeně na ni zíral.

„N-nekoukej se na mě tolik... Idiote.“

mumlala tiše Machina a začala celá rudnout. Při tom si prsa stydlivě zakrývala rukama.

„D-dobře, ale jsi tak krásná. Jen těžko se mi ještě naskytne taková příležitost...“

Kdyby tu teď byla Nazuna, zase by mi vysvětlila, že jsem jako gentleman opět zklamal a nemám v sobě ani špetku taktu. Jen jsem uchváceně civěl na machinino nahé tělo, když:

„..Heeej, no tak.“

Už to na ni bylo příliš. Dívka se ke mně otočila zády a zakryla se přikrývkou z postele.

Zamyslel jsem se, pořád ještě v šoku. Byly to F-kové košíčky? Vypadaly tak měk...ne, počkat. Byl jsem vážně mimo. Měl bych spíš přemýšlet, proč byla Machina nahá? A proč se mnou spala v posteli? A nesmím zapomenout – proč byla najednou tak pokorná?

...Hmm, nakonec stejně dokážu myslet jen na prasárny.

Je možné, že...k něčemu došlo? I když si absolutně nic nepamatuju? I když z toho nic nemám? To-to by bylo strašně nefér!

„...Shinobu, je mi jasné, že tě napadají různé divné věci? Ale nic jsme spolu nedělali, chápeš? Jen jsi ztratil spoustu krve a tvé tělo bylo strašně studené, takže...já...zahřívala jsem tě.“

„Opravdu? To tvrdíš ty. Ale ještě před pár dny jsi sála životní energii pacientům v jiné nemocnici. Nevím, jestli ti můžu tak úplně věřit.“

Prohlásil jsem napůl v žertu, ale Machina přesto značně znervózněla.

„M-mrzí mě to!“

Překročit bariéru do lidského světa ji stálo spoustu síly, takže spíš neochotně a z nutnosti sála životní sílu

pacientům v nemocnici. Potom jim ale začala tajně posílat dárky. A mě se vysát rozhodně nepokusila.

„Hm, vážně vypadám v pořádku, teda až na tu ránu na hrudníku. Asi mi opravdu nelžeš,“

přikývnul jsem, ale hned zase pokračoval:

„Pořád ale nemůžu vyloučit možnost, že sis užila s mým krásným tělem, protože ses nedokázala ovládnout...“

„B-blbečku! Zraněnému bych něco takového nikdy neprovedla!“

skočila mi Machina okamžitě do řeči, zatímco rudla ještě víc. Pak zamumlala něco ve smyslu: „A-ani bych něco takového nechtěla, protože jsme si ještě nevyjasnili náš vztah...“ tak tichým hlasem, že jsem ji skoro neslyšel.

Ale dobře, vděčnost má přednost.

Bylo by dost nepříjemné, kdybych se v nemocnici nachladil. Pěkně bych trpěl, být zraněný a ještě nachlazený.

Vrátil jsem se na postel a posadil se zády k Machině. Trochu jsem se pootočil:

„Děkuju ti. Tvé tělo mě moc příjemně hřálo,“

usmál jsem se na ni, ale dívka se jen podívala k zemi a na tváři se jí objevil smutný výraz.

„...Omlouvám se. Byl jsi tak těžce zraněný jen kvůli tomu, co jsem všechno udělala a musel jsi mě bránit...“

„Přestaň s tím, není to tak zlé. Jsem úplně v pořádku, vidíš?“

„Ty, nejsi...v pořádku...“

I přes moji povzbudivou odpověď se machině začaly drát do očí slzy.

„Doktor říkal, že ta rána na tvém hrudníku...nechá jizvu. Kvůli mé hlouposti budeš—“

„Nezajímá mě jedna nebo dvě jizvy, chápeš?“

přerušil jsem ji a zase se usmál.

„Mám už stejně na těle spoustu jizev, takže jedna velká navíc není nic hrozného,“

snažil jsem se chovat sebevědomě, ale docela jsem se bál hodin plavání...no co...nějak to půjde.

„Každopádně jsem rád, že aspoň ty nejsi zraněná.“

Pomalu jsem natáhnul ruku a pohladil spolužačku po hlavě. Machina měla co dělat, aby zadržela slzy, ale lehce mi ruku uchopila a položila si dlaň na tvář.

„...Je to zvláštní. Máš úplně jinou ruku, ale na dotek je podobná matčině nebo sestřině,“

pronesla Machina zamyšleně a vypadala najednou šťastně. Při tom jsem pořád cítil její tvář na mé dlani. Bylo to tak neskutečně roztomilé, až se mi divoce rozbušilo srdce. Viděl jsem, jak jí tváře prudce rudnou a tak jsem rychle odvrátil pohled, když...se místností rozlehlo zaklepání na dveře.

„Shinobu-san, jak ti je....?“

Do pokoje vešla Luna s ustaraným výrazem, ale když uviděla Machinu a mě, najednou se zastavila.

„Hm? Co se děje?“

„Co, co?“

S těmito slovy se zpoza luniných zad vynořily elnina a nazunina hlava a obě dívky mě zvědavě pozorovaly.

Elni jen vykřikla klasické „Yahuuu~Shinobu,“ ale Nazuna a Luna ztuhly na místě.

Podíval jsem se zpátky na Lunu.

„M-Machina, je, n-nahá...a tak blízko u Shinobu-san....“

Luna zjevně utrpěla těžký šok a zmohla se jen na tupé mumlání.

„T-takže takhle je to mezi vámi! O-omlouvám se, že jsem vyrušovala!“

S uslzeným očima vyběhla z pokoje. Vzápětí se ozvalo „huaaaaaah~!“ jak se nářek nesl chodbou...

Vyložila si to naprosto špatně.

Povzdechnul jsem si, když:

„Luna-oneechan[25], počkej!“

Teď z místnosti vyrazila i Nazuna. A běžela za Lunou...

„...Luna-oneechan, huh,“

neubránil jsem se úsměvu.

Vypadá to, že ty dvě se konečně usmířily.

A Luně to vysvětlím později...

Zatímco jsem nad tím uvažoval, Elni zavřela dveře a došla k mé posteli.

„Shinobu, mám tady nějaké ovoce jako dárek.“

Elni nevypadala, že by si o mě a Machině myslela něco nepatřičného a jen mi s úsměvem předala košík plný ovoce. Podíval jsem se dovnitř a uviděl velký meloun a krásná jablka.

„Od koho to je?“

„Jsou od Hijiri. Má hodně práce a nemohla přijít, tak nás poprosila, ať ti to předáme místo ní.“

„Hmm, rozumím. Ten meloun musel být pěkně drahý,“

přikývnul jsem a zase se na meloun podíval.

Elni ale najednou nezvykle naštvaně prohlásila:

„Shinobu, Hijiri se kvůli tomu seknutí mečem cítí strašně! Dokonce u exorcistů zařídila, aby nechali Machinu na pokoji a to není jen tak! Nemohl bys projevit víc vděčnosti?!“

„...Vážně?“

zeptal jsem se překvapeně a Elni s rozhodným výrazem přikývla.

Chápal jsem, kolik toho Gogyou-san zvládla.

Pak se Elni zamračila a pokračovala:

„A už nikdy nedělej nic tak lehkovážného. Musím přiznat, že když jsi omdlel a všude krvácel, nedokázala jsem přestat brečet!“

To už Elni mluvila o sobě.

Rozpačitě jsem se na ni díval a Machina, která doteď mlčela, otevřela ústa:

„Když o tom mluvíš... Jak Shinobu zkolaboval, brečela jsi společně se sestrou.“

„Jo, bez přestání,“

přiznala Elni upřímně.

„Ale tys taky dělala docela rozruch s tím svým: „Nanjou umírá~ Neee~.” ušklíbla se Elni na Machinu.

„N-nelži! Nic takového jsem neřekla! A-asi...“

Zadíval jsem se na Machinu a malá bohyně pokračovala „A to nebylo všechno!“

„Shinobu, tys zase šeptal: „Elni, má milovaná Elni. Miluji tě!““

„Tak tohle JE lež! Velká, tlustá lež! Neříkej takové podivné věci! Nebo se doopravdy naštvu!“ vyjekla okamžitě Machina.

Proč ji tak dopálil jen obyčejný vtip?

Zvědavě jsem naklonil hlavu a zahleděl se na dívku, která byla rudá vzteky. Elni mě najednou poplácala po rameni a s obavami v hlase se zeptala:

„Už jsi v pořádku?“

„Jasně. Omlouvám se, že jsem tě tak vylekal.“

„To teda jo. Ale když mě políbíš, tak ti odpustím.“

Byl to jen jeden z elniných žertíků, ale Machina mezi nás bleskově skočila.

Pořád si držela přikrývku kolem těla a výhružně Elni sledovala. Co se to s ní dělo?

Naklonil jsem hlavu na druhou stranu a čekal.

Malá bohyně se najednou přiblížila k Machině, která na ni zírala a lehce ji políbila na tvář. V tu chvíli Machina prudce odskočila.

„C-co je to za magora?“

„Elni. Přezdívka: Vzteklý pes. Je silná,“

odpověděl jsem, zatímco Elni roztomile zavrčela „Vrrrr!“ aby to potvrdila. Pak jen tak vytáhla meloun z košíku s ovocem.

„Shinobu, chci si dát meloun!“

„Hej, to není tvůj meloun! Já jsem ho dostal!“

 „Ehhh? Ale vždyť je tak velký. Nebuď lakomý a rozděl se se mnou. Chci ho zkusit.“

„Ne!“ odsekla pohotově Machina.

Elni smutně svěsila ramena.

„Hej, přece nebudeš brečet jen proto, že jsi nedostala meloun,“ povzdechnul jsem si.

„Jen proto? Melouny jsou úžasné! Jsou drahé a můžu si je dát jen výjimečně. A protože nejsem na drahé jídlo zvyklá, donesla jsem si dokonce léky na žaludek, aby mi nebylo špatně...“

malé bohyni se v očích zaleskly slzy. Ubohá dívka.

„No tak si dej. Klidně kolik sníš.“

„A-ale ona mi to zakázala.“

„Hm? Že to není problém?“

zeptal jsem se a Machina lehce přikývla: „...když to říkáš“.

Hned potom se Elni usmála:

„Tak mi ukroj!“

„Posluž si sama! Máš přece nůž, ne?! Přece by ses nenechala obsluhovat pacientem!“

Elni se zatvářila sklesle, jak na ni Machina znovu vyjela.

„Klid. Pojďme ho sníst společně. Elni, prosím, můžeš dojít pro Lunu a Nazunu? Pak si ten meloun dáme všichni dohromady, dobře?“

požádal jsem malou bohyni.

Ta rychle vstala, zasalutovala: „Vzteklý pes rozumí!“ a zamířila ke dveřím.

„Hodně štěstí, vzteklý pse,“

zasalutoval jsem za Elni, zhluboka se nadechnul a otočil se zpátky k Machině, sedící na posteli.

Machina můj pohled opětovala a očima se zeptala: „Copak?“

Na to jsem s úsměvem odpověděl:

„Jen mám pocit, že to nakonec dobře dopadlo. Myslím s Gogyou-san. Exorcisté tě teď nechají na pokoji, takže tu budeš moct v klidu zůstat.“

Po mých slovech Machina sklonila hlavu, zahleděla se do země a tiše řekla:

„Mrzí mě to, Shinobu. Spletla jsem se v tobě. Sestra mi o tobě doma hodně vyprávěla, ale nevěřila jsem, že budeš opravdu tak laskavý a milý, jak tě popisovala. A když jsem přišla do vašeho světa, abych tě mohla sledovat zblízka, kamarádil ses i s dalšími děvčaty, i když jsi měl mou sestru. Nenáviděla jsem tě...“

Sledovat, huh. Ty nepříjemné pohledy, co jsem místy cítil, byly tedy od Machiny.

Pak se na mě dívka zadívala a pokračovala s „ale“:

„Jsi opravdu tak silný, jak Luna tvrdila. Dokonce jsi odolal mému kouzlu. Silná vůle a...laskavost.“

Machina se začala lehce červenat a pomalu ke mně natáhla ruku.

„Dřív jsem nechápala, proč s tebou chce sestra zůstat. Ale už tomu asi rozumím,“

pronesla tiše Machina a položila svou ruku na moji.

„Hej, vážně mě budeš ochraňovat?“

Její oči, trochu vystrašené a hlavně plné očekávání, se na mě upřeně zahleděly.

Opětoval jsem její pohled, rozhodně přikývnul a řekl:

„Jasně, taky tě budu ochraňovat.“

Pak se na mě machna lišácky podívala a svůdně přimhouřila své jantarové oči:

„Ale Shinobu. Pokud mě vážně budeš ochraňovat—“

její nádherně tvarované, růžové rty se pomalu otevřely:
„—nebude mi vadit stát se tvým otrokem...“

zašeptala tiše.

Ucítil jsem, jak se mi zrychluje tep. A jen mimochodem jsem si uvědomil, že mi Machina sama od sebe začala říkat „Shinobu“.

V každém případě se počet lidí, které jsem chtěl ochraňovat, zvýšil o jedna.

Konec druhého dílu

---

[25] oneechan – starší nebo velká sestra, používá se i pro nepříbuzné osoby (dá se říct, že mladší ke starší vzhlíží s úctou-je pro ni/něho vzorem)