Kapitola 3: Pojďme k Elni domů

Střídal jsem prudké kopy s údery pěstmi a těžce u toho oddechoval. Po dalším kombinovaném útoku, kdy mé ruce a nohy se svištěním protínaly vzduch, jsem skončil v uvolněné pozici. Dával jsem do úderů plnou sílu a útočil do prázdného prostoru.

Ale ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se pořádně zkoncentrovat. Mé pohyby byly ztuhlé, mdlé a trhané.

Zhluboka jsem vydechnul, uvolnil napjaté tělo a ukončil trénink.

Ranní cvičení mi nikdy příliš nesedělo. Podával jsem lepší výkony odpoledne a večer.

I když dnes to nebyl jediný důvod, proč jsem se nemohl soustředit…

Zatímco jsem si v duchu nadával, upřel jsem svůj pohled k jasnící se obloze. První sluneční paprsky se mi opřely do očí. Nebylo ještě ani šest hodin ráno. Obklopovalo mě ticho, které rušily jen kola patřící brigádníkům rozvážejících noviny.

Hned bych věděl, že se Nazuna vrací domů, když byl všude takový klid... proletělo mi hlavou a nahlas jsem si povzdechnul.

Včera v noci jsem nemohl usnout a ráno pro změnu brzo vstával.

Pořád jsem se o Nazunu bál a tak jsem vyšel ven, na zahradu před domem, i když nepřipadalo v úvahu, že by se má sestra vrátila domů v tuhle časnou ranní hodinu.

Poškrábal jsem se na hlavě, vytáhl ze schránky noviny a vrátil se dovnitř. Normálně to byl nazunin úkol, vyzvedávat noviny, ale na nějakou dobu ho bude muset převzít Luna.

Podíval jsem se na ruličku novinového papíru a vzpomínal, co se dělo včera.

Když jsem matce vysvětlil, co se stalo mezi mnou a Nazunou, zatvářila se na chvíli vyděšeně, ale pak jen řekla: „Prozatím počkáme a uvidíme,“ a odešla zpátky do obývacího pokoje.

Máma možná vypadala nezúčastněně, ale byla překvapivě laskavá. Byl jsem si jistý, že došla k nějakému závěru, ale neměl jsem si to jak potvrdit.

Zkusím se po Nazuně podívat až skončím ve škole.

S touhle myšlenkou jsem se vrátil ze zahrady do obýváku. Podíval jsem se na hodiny – do snídaně pořád zbývalo spousta času.

Neměl jsem nic na práci a tak jsem otevřel noviny a pročítal si třetí stranu, když najednou někdo vešel do dveří.

„Luno?“

napadlo mě, že je na ni docela brzo a otočil jsem hlavu ke dveřím. Místo Luny tam stála Gogyou-san.

Od večera pořád spala a měl jsem o ni docela strach, ale vypadalo to, že se konečně probudila. S úlevou jsem od ní odvrátil pohled.

Věděl jsem, že ji Luna a máma převlékly, ale že bude mít jen dlouhou košili... Horní knoflíčky nebyly dopnuté a výstřih se dráždivě rozevíral. Neměla kalhoty ani sukni a můj pohled rychle sklouznul po jejích svůdných stehnech.

„U-už je ti líp?“

zeptal jsem se podrážděně a zabořil obličej zpátky do novin…ale odpověď nepřicházela.

„Gogyou-san?“

Přišlo mi to divné a tak jsem se na Gogyou-san zase podíval. Měla ospalý a nepřítomný výraz. Zmateně zamžourala a zašeptala:

„Chtěla bych…trochu vody…“

zněla jako malé rozmazlené dítě.

Nebylo to její rozhodné a odměřené já.

Ještě pořád v polospánku, ale zatraceně roztomilá. Její oči postrádaly obvyklou ostrost, ospalý výraz byl rozkošný a lehce pootevřená ústa byla jakoby dětská.

„Může být čaj?“

zkusil jsem opatrně, a když Gogyou-san přikývla, odešel jsem do kuchyně, vytáhnul čaj z lednice a nalil do šálku. Vrátil jsem se do obývacího pokoje a viděl, jak se má spolužačka malátně kýve na pohovce. Sednul jsem si vedle ní a podal jí hrneček, který jsem držel v ruce. Gogyou-san si ho vzala a pomalu čaj vypila.

„Díky.“

vrátila mi s úsměvem prázdný šálek, zavřela oči a opřela se o mě... A pak prostě usnula.

„Eh? Huh? H-hej?“

Gogyou-san se mi hlavou opírala o rameno a ukazovala mi svou sladkou spící tvář. Cítil jsem teplo jejího těla a něco měkkého se mi neodbytně tisklo k paži.

Pohled mi sklouznul dolů a zastavil se na nádherné štěrbině mezi ňadry. Velká prsa, mačkající se mi na ruku, lehce měnila tvar.

...To bylo zlé.

Cítil jsem nebezpečí z mnoha stran a tak jsem moji spolužačku chytil za rameno a rázným hlasem řekl:

„H-hej, neusínej. Probuď se, Gogyou-san.“

Lehce se zakolébala a otevřela oči: „Hmm?“

Chvíli na mě nechápavě koukala a pak se zmateně rozhlédla kolem. V tom se najednou probrala a oči se jí zablýskly.

Upřela na mě překvapený pohled, tvář se jí zbarvila do ruda a prudce se ode mě odsunula.

„Eh? Co? Ehh? C-co se děje? Já, ehm...“

Nervózně se podívala na svoje oblečení, pak zpátky na mě a neklidně se rozhlížela kolem. Byla tak roztomile zmatená, že jsem si nemohl pomoci:

„...Gogyou-san, v noci jsi byla tak neodolatelná,“

řekl jsem zamilovaně a tváře se mi červenaly.

Vzápětí vyděšená spolužačka zrudla úplně celá, jak jsem předpokládal.

„Ehh? N-neříkej mi, že...já...a ty...? N-ne, bylo to pro mě poprvé a nepamatuju si z toho vůbec nic...!“

„Nevím, co tě napadlo, ale já měl na mysli, jak jsi vypadala, když jsi usnula,“

sdělil jsem nenuceně panikařící Gogyou-san.

Zdálo se to nemožné, ale dívka se začervenala ještě o něco víc a skryla si obličej do dlaní.

Byla neuvěřitelně sladká.

Už jsem ji ale nedokázal dál trápit. Odkašlal jsem si a vysvětlil, co se včera doopravdy stalo.

Uzavřel jsem to:

„...Převlékala tě Luna, takže s tím si nemusíš dělat hlavu. Kromě toho se ti musím omluvit, ale kouknul jsem se ti do kontaktů v mobilu.“

A rychle jsem dodal: „Ale hledal jsem jen čísla na tvoje rodiče.“

„Moje matka jim pak zavolala a řekla, že u nás zůstaneš přes noc. Takže to taky nemusíš řešit,“

skončil jsem s vysvětlováním.

Gogyou-san najednou vstala a hluboce se poklonila“

„Omlouvám se, že jsem ti způsobila potíže.“

„Ale ne, taky jsi mi před tím hodně pomohla, takže o nic nejde. Nemusíš se přede mnou klanět. Vidím ti tak do výstřihu, víš to?“

Washington byl upřímný a bylo mu odpuštěno...

Prohlásil jsem, věrný svému názoru, stejně jako u Machiny. Gogyou-san se podívala dolů a rychle si prsa zakryla rukama a narovnala se s tichým „promiň“. Očekával jsem, že bude naštvaná a ne že se bude omlouvat.

Washingtonův názor se konečně setkal s kladnou reakcí.

Vstal jsem z gauče a řekl ještě stále lehce zmatené Gogyou-san:

„Takže co teď? Půjdeš domů? Jestli se pořád necítíš nejlíp, můžeš tu klidně zůstat...“

Považoval jsem za přirozené jí to, vzhledem k jejímu stavu, nabídnout. Spolužačku to i tak překvapilo a tiše zamumlala: „Jsi opravdu pozorný, Nanjou-kun,“ ale tentokrát jen lehce sklonila hlavu.

„Děkuji ti, ale už jsem v pořádku. Půjdu domů.“

„Rozumím, vyprovodím tě.“

„Díky, to bude milé, ale ještě...“

Gogyou-san se zase nepatrně začervenala.

„Nanjou-kun, mohl bys mi prosím vrátit moje oblečení?“

Kdyby to slyšel někdo další, určitě by mě považoval za úchyláka.

***

KLEP KLEP. Zaťukal jsem na dveře lunina pokoje.

Gogyou-san mě poprosila, abych jí vrátil oblečení, ale Luna její zkrvavené šaty vyprala a ještě nestihly uschnout.

Proto jsem teď přešlapoval před luniným pokojem, abych ji požádal o nějaké její rezervní oblečení pro Gogyou-san.

„...Asi ještě pořád spí.“

Na mé zaklepání nikdo neodpovídal.

Nechtěl jsem ji budit tak brzo ráno, ale po „jdu dovnitř“ jsem vešel do pokoje. Udělal jsem krok k Luně spící na posteli, když:

„—UGHH.“

Ne, nebyl čas naprázdno polknout, nebo spíš nebyl ten správný čas.

Spící Luna byla prostě tak erotická.

Patřila snad mezi dívky, které spí nahé? Pohled mi sjel po okouzlujícím krku a jemné lince klíční kosti. Pak jsem na jejím rameni zahlédnul růžový pásek spodního prádla. Navíc Luna ležela na boku, takže jsem měl ideální výhled na její štěrbinu mezi ňadry.

...Že by spala jen ve spodním prádle?

Zhluboka jsem se nadechnul, abych se uklidnil a nahlas Lunu oslovil:

„Promiň, že tě budím, Luno,“

řekl jsem jí do ucha.

„Yaahn,“

odpovědí mi bylo provokativní zasténání.

„U- uhm, Luna-san? Žádné „ne“ vstávej prosím.“

„Yaahn, tahm nhee,“

s dalším zasténáním se Luna ve spánku přetočila na druhý bok.

...Mhm. Vypadalo to, že Luna byla momentálně „neoslovitelná“.

V tom případě se nedá nic dělat. Popravdě jsem se skoro nedokázal ovládnout. Proč byla tak erotická? Erotická Luna!

S myšlenkou, že rána a vstávání nejsou luninou silnou stránkou, jsem odešel z pokoje.

„Tak to mi dalo docela zabrat...“

mumlal jsem a vzdal pokus získat od Luny nějaké její oblečení. Zamířil jsem do převlékárny a usušil mokré šaty Gogyou-san fénem

***

Vyprovodil jsem spolužačku skoro až k jejímu domu. Pak jsem se v klidu vrátil domů, nachystal si věci jako vždycky a vyrazil do školy.

Dnes byla ale cesta nezvykle nudná a šlo se mi těžce.

Ale byl jediný důvod, že se mnou nebyla Nazuna?

Překvapilo mě, když se mi najednou v představách objevila uplakaná tvář mé malé sestry.

Pocítil jsem nutkání Nazunu utišit, ale jak mi matka poradila, bude lepší ji teď nějakou dobu nechat o samotě.

Luna se nazuně omluvila a dál už to bylo jen na mé sestře, jak se vyrovná se svými pocity. Až se uklidní a bude zase sama sebou, určitě se i ona s Lunou usmíří.

S takovými myšlenkami jsem mířil ke škole, když:

„Nanjou-kun,“

zastavil mě ostrý hlas.

Ohlédnul jsem se a za mnou byla Gogyou-san, se kterou jsem se ani ne před hodinou rozloučil. Blížila se ke mně s nervózním výrazem.

„Ehm, díky za dnešní ráno.“

„Jasně. Jak ti je?“

„...Joo, už jsem v pořádku.“

I přes rozhodnou odpověď působila Gogyou-san sklesle.

„Stalo se něco?“

vyslovil jsem otázku a dívce se lehce zachvěla ramena.

Ráno jsem se na nic neptal, ale když jsem teď viděl její obličej, začal jsem mít obavy.

„Jestli o tom nechceš mluvit, nebudu tě nutit, to je v pořádku... Ale klidně si všechno poslechnu. Rád ti pomůžu.“

Pořád jsem byl jejím dlužníkem za to, jak se zachovala k Luně.

Když jsem nervózně řekl, že ji dlužím laskavost, zatvářila se Gogyou-san nejprve překvapeně a pak se začala hihňat.

„C- co je tak vtipného?“

„Nanjou-kun, jsi celý červený.“

„B- Buď zticha. Mám jen rychlejší krevní oběh než ostatní. Nech mě být.“

Jak jsem předpokládal. Neměl bych říkat nic, na co nejsem zvyklý. Pokusil jsem se rychle zmizet, ale Gogyou-san mě chytila za rukáv.

„Promiň, Nanjou-kun. Nechtěla jsem si z tebe dělat legraci. Ale, víš, udělalo mi to radost...“

Spolužačka na chvíli zaváhala a pak pokračovala: „takže“...

„Asi to bude trochu otravné, ale vážně se ti můžu svěřit?“

zatvářila se nejistě, jako by čekala, že ji odmítnu.

„Jo, i když to bude otravné nebo jaké, klidně mi to řekni,“

přikývnul jsem rozhodně a Gogyou-san s úsměvem poděkovala.

Když jsem viděl její radost jen z toho, že si poslechnu její problémy, bylo mi tak nějak trapně.

Otočil jsem hlavu na druhou stranu a tiše poslouchal, s čím se mi potřebovala svěřit.

Podle Gogyou-san se některým pacientům v místní nemocnici začal prudce a podivně zhoršovat stav  a počet případů neustále narůstá.

Pacientovi, jenž se úspěšně zotavoval, se náhle zhoršil stav do té míry, že nemocný nebyl schopen dva až tři dny vstát z lůžka. Navíc se nepovedlo odhalit žádnou příčinu. Lékaři podezřívali nějaký neznámý virus, ale když se o tom doslechli exorcisté, rozhodli se to raději prověřit.

Výsledkem průzkumu bylo zjištění, že původcem problémů je skrytý ďábel, který pacientům saje životní energii.

Následovaly pokusy o vymýcení ďábla, ale přítomní exorcisté byli poraženi a museli chtě nechtě ustoupit.

Lidskou životní energii obvykle sají jenom nízcí ďáblové, ale toto byl podle všeho jiný případ a jednalo se o poločlověka, poloďábla. Křížence mezi člověkem a démonem. Exorcisty nejvíce nenáviděný typ.

Vymítací kouzla působily pouze na ďábelskou polovinu tohoto tvora a měly tedy v důsledku jen poloviční účinnost. Proto mohl tento hybridní démon překračovat hranici do lidského světa bez větší újmy, pokud potlačil svou „sílu“.

Potom potřeboval sát životní sílu pacientů, aby vyléčil svoje zranění, které mu způsobil přechod přes bariéru. Tento hybridní ďábel se pak stal velmi silným i v lidském světě.

Když sem proniknul lunin otec Bran, ztratil polovinu svých schopností a musel nechat ve světě démonů svou levou paži, aby dokázal překročit hranici.

I přes tyto ztráty byl pořád hrozivým protivníkem.

S tímto srovnáním jsem si mohl docela dobře představit, jak neskutečně silný musí být hybridní ďábel.

Nikdo zatím nezemřel, ale několik exorcistů bylo těžce zraněno.

„Proto požádali mě. Tvrdili, že jako exorcistka z rodiny Gogyou bych měla být schopná démona porazit. Strašně mě vychvalovali, a abych svému otci neudělala ostudu, snažila jsem, jak nejvíc jsem mohla, ale...“

Prohrála a musela před ďáblem utéct.

I když byla zraněná a vyčerpaná, rozhodla se následně démonovi znovu postavit. Pak jsem ale Gogyou-san potkali já a Luna a mladá exorcistka ztratila vědomí. Bylo jasné, jak by v jejím stavu další střetnutí s ďáblem dopadlo. Gogyou-san se sice zoufale snažila splnit očekávání a neudělat otci ostudu, ale...

„Nesmíš na sebe být tak tvrdá. Někdy je lepší se vzdát.“

Nemělo smysl bojovat až do hořkého konce.

„Ne že bych sám dobře nevěděl, jaký je to pocit, když nesplňuješ očekávání... Ale musíš taky respektovat své fyzické možnosti.“

Kdyby v jejím stavu s ďáblem včera znovu bojovala, neskončilo by to jen pouhými zraněními.

„I kdybys nakonec dokázala vyhrát, nemělo by to smysl, pokud bys byla smrtelně zraněná, chápeš? Kdyby si na tebe chtěl někdo stěžovat, budu na tvé straně. Tak to nepřeháněj, dobře?“

Rozvášnil jsem se a nechal se unést a než jsem si to uvědomil, začal jsem spolužačku poučovat.

Možná jsem řekl něco, co jsem neměl.

Nejistě jsem se podíval na Gogyou-san, nervózní, jestli jsem to nepřehnal a vzápětí jsem překvapením zalapal po dechu. Gogyou-san měla slzy v očích a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.

Nikdy jsem ji takovou neviděl.

Sakra, asi jsem to docela zpackal.

„P- promiň. Nechtěl jsem to takhle říct. Ehm, nechtěl jsem se tě dotknout...“

omlouval jsem se rychle, ale spolužačka jen zakroutila hlavou a řekla:

„Tak to není... Jsem jen šťastná... Díky... Děkuju... Nanjou-kun.“

nedařilo se jí najít slova a pořád mi jen děkovala

Nejen, že jsem nevěděl, co mám dělat s ubrečenou Gogyou-san, ale byl jsem z toho všeho sám celý zmatený.

Zoufale jsem přemýšlel co dál, když jsem si vzpomněl na poutko na telefon se psem, které jsem včera vyhrál v tombole.

Mh, mhm. Gogyou-san má ráda psy, tak jí ho věnuju. Snad se jí bude líbit a trochu jí zvedne náladu

„T- takže, tady máš něco jako odměnu za včerejší tvrdou práci. Máš ráda psy, že?“

nervózně jsem poutko vytáhnul z kapsy a podával ho Gogyou-san.

„...Jsi tak milý, Nanjou-kun.“

A vzápětí se má spolužačka rozvzlykala ještě víc.

Ehh? Takže to nakonec mělo opačný efekt?

„Je hrozně oblíbené, takže i když si ho objednáš, málokdy ho dostaneš... A ty mi ho dáváš, protože miluju psy...“

Vzpomněl jsem si, že hosteska včera říkala to samé.

„Ale ne, není to nic extra. Moc to řešíš. Rychle, pověs si ho na mobil,“

pobídnul jsem Gogyou-san a ta jen poslušně přikývla, vytáhla svůj telefon a pověsila si na něj poutko. Pak se na něj chvíli dívala a konečně se usmála. Skvělé, oddechnul jsem ji úlevou.

Spolužačka přívěšek chvíli vesele sledovala a pak se zatvářila, jakoby si na něco vzpomněla.

Začervenala se, nervózně se na mě podívala a stydlivě špitla:

„H- hej, Nanjou-kun, kdyby ti to nevadilo...nechceš si vyměnit telefonní čísla?“

„Eh? Fakt?“

zeptal jsem se nevěřícně, a stále rudá Gogyou-san přikývla.

Výraz její tváře mě začal uvádět do rozpaků.

Poškrábal jsem se na bradě a poté jsme si s Gogyou-san vyměnili telefonní čísla.

„—!“

Vtom jsem na sobě ucítil pohled.

Jakoby mě někdo sledoval.

Pomalu jsem se rozhlédnul, ale stáli jsme na ulici úplně sami.

Bylo to blízko, ale ve chvíli, kdy jsem se otočil, cizí přítomnost zmizela.

...Pamatoval jsem si podobný pocit z dřívějška.

Naklonil jsem zmateně hlavu a přemýšlel, co to mohlo být. Jen náhodou jsem se podíval na Gogyou-san. Vypadalo to, že se jí taky něco nezdálo.

„Taky jsi měla pocit, že se na tebe někdo dívá?“

„Ne, spíš než pohled to bylo něco jako zlá přítomnost...Ty...taky, Nanjou-kun?“

Přikývnul jsem a dodal:

„Nebylo to v poslední době poprvé...“

„Opravdu?“

„Jo, asi před dvěma dny? Šel jsem dolů po ulici, když jsem to cítil stejně jako teď. Huh, co když je to stalker?!“

To byla nepříjemná představa.

„Děsivé,“

zamumlal jsem tiše.

„To bude v pořádku,“

prohlásila rozhodně Gogyou-san.

„Kdyby ti chtěl někdo ublížit, přijdu ti na pomoc, Nanjou-kun,“

upřela na mě spolužačka sebevědomý pohled a pak oči lehce přimhouřila.

Řekl jsem to spíš jako vtip a bylo mi trapné, že to vzala vážně.

Zase jsem se poškrábal na tváři, když Gogyou-san zašeptala „no jasně“ jako by si na něco vzpomněla. Najednou si rozepnula límeček uniformy a zajela si pod látku rukou. Prsty šátrala směrem k hrudi a něco vytahovala.

Hm, u exorcistky by se asi dalo čekat, že s sebou nosí nějaké zvláštní předměty. Musela to pro ni být rutinní záležitost. Při každém pohybu ruky se ale její velká prsa zahoupala. A já jsem tu stál a zíral na ni.

Spolužačka si mé nervozity nevšimla a konečně něco vytáhla zevnitř uniformy a podávala mi to.

Zvědavě jsem sledoval její nataženou dlaň. Byl na ní malý kousek papíru.

„Co je to?“

„Je to druh talismanu.“

Zeptal jsem se a Gogyou-san s vážným výrazem pokračovala:

„Nanjou-kun, žiješ v blízkosti Luny, která je ďábel. Upřímně řečeno, to není úplně nejlepší.“

„Eh? Vážně?“

Gogyou-san přikývla a pokračovala:

„Lidé jsou ďábly ovlivňováni buď negativně, nebo pozitivně.“

Podle Gogyou-san byla Luna zvláštní druh démona a bylo možné, že jejím působením se mé tělo měnilo v jakýsi magnet na ostatní ďábly.

Technicky vzato mi lunin otec Brana věnoval prsten, který by mě měl být schopen před touto přeměnou ochránit. Spíš to ale byl jen artefakt, aby si posedlý člověk zachoval svou osobnost a ďáblovi nepodlehnul. To mi ale nemuselo stačit, uzavřela svůj výklad Gogyou-san.

„Jen si můj talisman ulož někde v pokoji a on bude průběžně očišťovat tvoje tělo. Taky se bude hodit, pokud by na tebe nějaký ďábel zaútočil. Dá se to považovat za ochranné kouzlo.“

Cítil jsem z talismanu dívčino teplo, ale:

„Vážně si ho můžu vzít? Nejsou takové artefakty docela drahé?“

„Nedělej si starosti. Stojí jen okolo 400-500.“

...Moment.

Okolo 400-500? Snad ne milionů?

Gogyou-san řekla „ber to jako poděkování za tohle“ a ukázala na přívěšek houpající se jí na mobilu... Nebyla to ale tak trochu jiná cenová kategorie?

Byl jsem ještě pořád překvapený, když jsem talisman opatrně uložil do složky v batohu a podíval se zase na mou spolužačku. Gogyou-san s vážným výrazem řekla:

„Takže, Nanjou-kun, ještě je tu jedna věc.“

„D- dobře, ven s tím,“

vypadlo ze mě okamžitě, jak jsem byl pořád z darovaného talismanu rozhozený.

Když to Gogyou-san viděla, trochu se uvolnila, ale vzápětí zase nasadila svůj rozhodný výraz. Po chvíli zaváhání otevřela pusu:

„...Týká se to přeložené studentky, Orangelo-san.“

„Přeložené studentky? Ahh, Machiny. To mi připomíná, že se ti moc nezdála. Má to s tím něco společného?“

„— Potřebujete ode mě něco?“

Ozval se najednou další hlas.

Neměl jsem tušení, jak dlouho tam stála. Otočil jsem se a uviděl její dlouhé, rudé vlasy, jantarově žluté oči a nádherné, ostře řezané rysy. Měla založené ruce a sledovala nás pohledem „jako královna“.

„Takže, zeptám se znovu, potřebujete ode mě něco?“

Rudovlasá královna — Machina, se k nám nenuceně blížila a přimhouřenýma očima zírala na Gogyou-san.

Pod jejím ochromujícím pohledem Gogyou-san ztichla a pak machinin pohled opětovala.

Po krátkém, zvláštním tichu se Gogyou-san nervózně kousla do rtu:

„Pojďme, Nanjou-kun.“

Chytila mě za ruku a táhla od Machiny pryč.

Překvapilo mě to, ale neurčitě jsem přikývnul a následoval Gogyou-san, když:

„Jdu s vámi.“

Machina s námi srovnala krok a chytila mi volnou ruku. Začala mě za paži tahat a snažila se mě přetáhnout od Gogyou-san. Když to exorcistka viděla, odfrkla si „hmpf“, pověsila se na mě z druhé strany a zabrala směrem k sobě.

Stejně tak si odfrkla i Machina a ještě silněji mě začala tahat na svou stranu.

Není úplně od věci zmínit, že se mi na paže z obou stran tiskla velká a kyprá ňadra a cítil jsem jejich úžasnou měkkost a elastičnost. Na chvíli jsem měl v hlavě naprosté prázdno.

Navíc dívky nádherně voněly a vzhledem k úsilí, které obě vynakládaly, se doteky jejich prsou přenášely přímo na moje ruce.

Velikost a měkkost sváděly nelítostnou bitvu, i když v objemu měla Machina lehce navrch. Oproti tomu ňadra Gogyou-san byla nepopsatelně měkká, takže bylo docela těžké určit vítěze souboje... Bohužel nebyla nejvhodnější chvíle, abych se uzavřel do svého malého světa.

Gogyou-san a Machina mě tahaly sem tam a ruce a tváře měly úsilím celé rudé. Okolostojící lidé nás se zájmem sledovali, protože z jejich pohledu to muselo vypadat jako krvavý boj. Obě dívky přidávaly na síle a už mě to začínalo celkem bolet.

Vtom jsem nahlas vykřiknul:

„Přestaňte! Obě! Neperte se o mě! Nemůžu za to, že jsem tak krásný!“

Machinu to vykolejilo natolik, že se zatvářila naprosto zmateně a okamžitě mě pustila.

V následující chvíli bylo mé tělo taženo směrem ke Gogyou-san.

Zjevně nečekala, že mě Machina pustí jen tak zničehonic. Černovlasá spolužačka ztratila rovnováhu a vypadalo to, že spadne. Rychle jsem ji volnou rukou objal v pase a snažil se ji zachytit. I já jsem ale zavrávoral — a vrazil hlavou mezi její prsa.

Po obou tvářích se mi rozlil pocit tepla a měkkosti.

...Ahh, udělal jsem to. Před několika týdny v herním centru a teď znovu – spadl jsem jí hlavou mezi prsa.

Poprvé jsem po tomhle zanoření dostal jako odměnu perfektní kopanec.

A to jsem si vážně netoužil zopakovat.

Rychle jsem se pokusil od Gogyou-san dostat pryč, ale hlava byla nečekaně pevně zaklíněná. A pak:

„Nevyváděj, je to nebezpečné,“

uslyšel jsem podrážděnou Gogyou-san. Bylo nezvyklé, že zvyšovala hlas, ale ještě nezvyklejší to bylo v téhle téměř snové situaci. Vůně šampónu a měkké doteky obětí...

„Nanjou-kun, jsi v pořádku?“

„Svým způsobem ani ne, ale je to v pohodě,“

odpověděl jsem ustaraným hlasem a neochotně se odtáhnul od Gogyou-san. Pokusil jsem se uklidnit a podíval se na Machinu. Sjela mě rozzlobeným pohledem a pak prohlásila:

„Prasáku, spokojeně se usmíváš.“

„T- to si jen představuješ. Mám jen přirozeně zvednuté koutky úst víc, než je obvyklé, takže to působí jako úsměv.“

„Hee...“

Machina se na okamžik zamyslela a pak mě zase chytila za paži a přitiskla si ji mezi svá nadouvající se ňadra.

„...T- to na mě nefunguje.“

„Řekl úchylák,“

usmála se spolužačka eroticky.

Nedokázal jsem si pomoci, ale ta slova a výraz tváře mě prostě okouzlil...

Vtom se objevila zamračená Gogyou-san. Chytila machininu ruku a roztrhla nás od sebe. Pak naštvaně skoro vykřikla:

„N- nepřibližuj se k Nanjou-kun!“

...To mě definitivně dostalo.

Zatímco já jsem po téhle větě jen zaraženě stál, Machina pohledem probodávala Gogyou-san.

„Buď zticha, je můj, táhni pryč!“

„Nedám ti Nanjou-kun,“

prohlásila Gogyou-san a sáhla po svém bambusovém pouzdru, které ji čouhalo nad ramenem. Machina se jen nebojácně usmála a udělala postoj se zdviženou pravou rukou.

Hej, hej, to se tu o mě chtějí prát?

Tady končila legrace.

„Hej, uklidněte se, obě. Uvědomte si, kde jste,“

vyhrkl jsem zoufale.

Machina si povzdechla a sklonila ruku. Pak se zase podívala na Gogyou-san a prohlásila:

„I když to tak asi nevypadá, nechci si ve škole nic začínat, je ti to jasné?“

„...Opravdu myslíš, že ti to budu věřit?“

„To je tvoje věc. Jen...“

Machina výhružně přimhouřila oči:

„Ale jestli o tom budeš s Nanjou-kun mluvit, můžu si to ještě rozmyslet.“

„...To bylo varování?“

„Ano,“

usmála se Machina. Vzápětí mě majetnicky plácla po rameni a řekla:

„Jde mi jen o Nanjou-kun. Nic jiného mě nezajímá.“

A poté se na mě zářivě usmála.

Mráz mi přeběhnul po zádech.

Když  se na mě podívala svýma jantarovýma očima, které se do mě přímo vpíjely, měl jsem pocit, jako by se mi mozek začal rozpouštět. Něco jemného a sladkého se mi vetřelo do hlavy a nedokázal jsem rozumně přemýšlet. Na chvíli jsem se sladkému pocitu poddal a málem ztratil vědomí... Pak jsem se tomu ale postavil a soustředil se na hluboký nádech. Ten mě nejspíš zachránil a moje nepřítomná mysl se zase projasnila.

...Amnézie? [16] Napadlo mě, že za to může můj nedostatek spánku. Promasíroval jsem si krk, když:

„To jsem nečekala, že se tomu dokážeš bránit...“

Machina mě pozorně sledovala.

V tu chvíli mezi nás skočila Gogyou-san.

„Ty...!“

„Uklidni se, nezabralo to.“

Machina věnovala Gogyou-san, která svírala své bambusové pouzdro, postranní pohled, povzdechla si a obrátila se k odchodu.

„Na to, že se věčně chová jako šašek, má překvapivě silnou vůli.“

Pak ještě Machina zamyšleně zašeptala „špatné“, otočila se k nám zády a udělala pár kroků.

„Ah, počkej!“

zavolala za ní Gogyou-san, ale Machina jen odpověděla „uvidíme se ve škole“, zamávala nám a definitivně odešla.

Gogyou-san se zatvářila otráveně, kdežto já jen zmateně naklonil hlavu, protože jsem ani v nejmenším netušil, o co tu šlo.

***

Když začala první hodina, nabídnul jsem Machině učebnici stejně jako včera. Zároveň mě napadlo, jestli šla Nazuna do školy.

Chvíli jsem sledoval záda našeho učitele matematiky, který právě psal nějaké vzorce na tabuli, když na mě Machina najednou tichým hlasem promluvila:

„Hej, Nanjou.“

„Hej je špatně. Máš mě oslovovat „pane“ jak jsem ti řekl.“

„Ah, promiňte, pane — počkat, nic takového si nepamatuju! A proč jsem to řekla s takovým klidem? To snad není možné!“

Ano, taky mě to překvapilo. Upřímně, být osloven „pane“ tak mírně a pokorně bylo vzrušující.

Napadlo mě, že ji donutím říct něco dalšího, ale Machina se nepoučila a zase mě tiše oslovila:

„Hej, otroku.“

„Ty seš otrok. Moc si o sobě myslíš.“

„Ah, dobře. Omlouvám se, pane — počkat, proč?! Proč se na to nechytíš? To není fér, že jenom já! Jak můžeš s takovým klidem lhát? Idiote! Úchyláku! Prasáku!“

křičela Machina, celá rudá ve tváři. Ignorovala při tom učitelův zlostný pohled a kopla mě do holeně, zatímco se na mě sypaly její nadávky.

Já jsem to ale, uspokojený dalším „pane“, ochotně snášel.

Bylo vážně zábavné ji provokovat.

S úsměvem jsem se otočil zpátky k tabuli a začal poslouchat výklad, když mi Machina najednou ovinula ruku kolem ramen.

Přitiskly se na mě dva velké a úžasně měkké předměty. Když jsem se k dívce otočil, zrak mi spočinul na jejím svůdném obličeji. Machina se mi naklonila k uchu a její dokonale tvarované rty zašeptaly:

„Hej, Nanjou. Řeknu to ještě jednou, buď mým otrokem~“

Hlas zněl tak žádostivě, ale nebylo to nepříjemné a zmocnil se mě zvláštní pocit, který mi ochromoval tělo. I tentokrát jsem ale její nabídce odolal.

„Machino, taky se zeptám ještě jednou: Co mi to přinese za výhody?“

Po mé tiché otázce mi Machina dýchla do ucha a eroticky zavrněla:

„Nechám tě lízat mi moje nohy.“

„Ne, chci tvoje prsa.“

„N- ne, prsa ne!“

Doufal jsem, že na to skočí jako obvykle, ale ňadra byla asi příliš.

Dlouze jsem vydechnul a prohlásil:

„Tak a to je konec vyjednávání,“

odvrátil jsem se od nervózní Machiny a sledoval tabuli.

„Hej, počkej,“

uslyšel jsem rozrušený hlas.

Otočil jsem se zpátky a po krátké odmlce ze sebe Machina, celá rudá, dostala:

„Lízání nepřichází v úvahu, ale...můžeš se jich d- dotknout, trochu.“

„To taky nestačí. Muž chce prsa mačkat.“

„M- mačkat, v žádném případě!“

„— Takže konec rozhovoru.“

„Ehh?“

Po mém dalším odmítnutí se Machina zatvářila překvapeně. Vypadalo to ale, že prsa byla příliš velké sousto, takže spolužačka nakonec pusu zavřela.

Mh, její ňadra byla sice dokonalá, ale ani tak jsem nebyl ochoten stát se něčím otrokem.

Odolal jsem pokušení a díval se na učitele a tabuli.

Machina vypadala, že to konečně vzdala, protože byla na chvíli úplně zticha. Ale neuplynulo ani pět minut, když se na mě přitiskla ramenem.

Co zase chce? Obezřetně jsem se na ni podíval.

„Hej, Nanjou. Buď mým otrokem,“

řekla Machina sladkým hlasem.

Hm? Na co myslela? Proč se tak zoufale snažila, abych byl její otrok? Chtěla mě donutit k poslušnosti, aby mě mohla ve škole ovládat?

Nechápal jsem, o co jí šlo a zmateně naklonil hlavu, když jsem najednou zachytil pohled Gogyou-san.

Seděla přes uličku na opačné straně než Machina a se zamračeným výrazem na ni zírala. Pak se na mě významně podívala a udělala několik posunků. Přeložil jsem si její znamení a bez jediného zvuku je zpátky odrecitoval:

„Ahhh, Nanjou-kun, mé tělo je tak žhavé touhou, že to nemůžu vydržet. Obejmi mě.“

...Gogyou-san, tak oplzlé. Dělat tohle v hodině, tak perverzní, vážně.

Když jsem se začal utápět ve snových představách, spolužačka zrudla až po uši a rukama divoce gestikulovala: „Ne, ne!“ Pak pro změnu bezhlasně odrecitovala:

„Nanjou-kun, dej si pozor na přeloženou studentku.“

„Pořád to nechápu, ale dobře,“

ukončil jsem naši němou konverzaci s Gogyou-san a podíval se zpátky na Machinu.

Ta se mě s naštvaným výrazem zeptala:

„Chci se tě zeptat...“

„Chtěl bych chodit s dívkou, která bude obětavá služebná [17]. To na tebe bohužel nesedí.“

„T- to není pravda! Dívka se může pro svou lásku změnit — počkat, co zase? Nikdo se tě neptal, jakou bys chtěl holku!“

BAM. Po dalším kopanci do holeně Machina přejela pohledem přes Gogyou-san a zasyčela:

„...Neříkej mi, že chodíš s touhle husou?“

„Ne, nechodím.“

Proč se na to ptala?

Když jsem se zmateným pohledem upřímně odpověděl, zatvářila se Machina spokojeně.

„Fajn, to je dobře,“

zaznělo uvolněně.

„...Oh, už chápu, zamilovala ses do mě.“

„To jsi neměl říkat!“

Myslel jsem to jako vtip, ale schytal jsem další kopanec do holeně...

***

Přetrpěl jsem zbytek školy a se zvukem posledního zvonění jsem chytil do ruky batoh a vyskočil z lavice. Chtěl jsem se po cestě domů zastavit u Elni a zkontrolovat Nazunu.

Ze třídy jsem skoro vyběhnul a mířil chodbou k východu, když:

„Nanjou! Počkej!“

zavolal na mě někdo zezadu.

Otočil jsem se a uviděl rudovlasou „vládkyni“ Machinu.

„...Začínám mít přeludy. Nikdo tu není,“

předstíral jsem, že ji nevidím a odcházel pryč.

Vytáhnul jsem z kapsy mobil a našel včerejší zprávu od Elni. Zkontroloval jsem její adresu, když:

„Řekla jsem, počkej!“

ozval se naštvaný hlas a najednou mě někdo chytil za límec.

Neměl jsem jinou možnost než se otočit. Stála tam Machina, vzteky rozpálená do běla, zírala na mě a křičela:

„Proč mě ignoruješ?! Aspoň mi odpověz!“

„...Cože? Nemám čas, potřebuješ něco?“

„Proč bych tu jinak stála? Chováš se ke mně, jako bych byla vzduch! To je nechutné! A ani nezmiňuju, že ses na mě vykašlal už jednou předtím a odešel domů!“

„...Předtím?“

Když jsem se nad tím teď zamyslel, někdo za mnou volal ten den, kdy tu byla Machina poprvé. Ale že to byla právě Machina, mě dost překvapilo. Nenapadlo mě, že by to mohla být ona, vzhledem k tomu, jak jsem ji tehdy naštval.

„Dobře, promiň mi to.

„Hmpf. Nemysli si, že budu i podruhé tak velkorysá a odpustím ti.“

„Jasně, tak jo. Uvidíme se zítra.“

„Jo, ahoj, uvidí — stůj! Proč zase zkoušíš utéct!? Právě jsem ti řekla, že od tebe něco potřebuju!“

Vzápětí mě kopla do břicha. Ostrý úder z boku opravdu bolel...ale dobře, tentokrát to byla moje chyba.

„Promiň, to byl jen vtip. Takže, co bys ráda?“

zeptal jsem se vážně.

Machina si arogantně založila ruce pod prsy, které se tak zvedly výš a ještě víc se projevila jejich velikost.

Nevěděl jsem, jestli si dívka mého upřeného pohledu na své poprsí všimla nebo ne, ale s pořád založenýma rukama pronesla:

„Nanjou, pojď mě provést centrem města.“

S úsměvem jsem odpověděl:

„Sbohem.“

„...Eh? To nemůžeš! P- proč? Proč jsi mě odmítnul? Ukaž mi centrum!“

Machina nečekala, že ji dám košem, takže nervózně koktala a chytila mě za ruku. Bylo mi to docela líto, ale přesto jsem se z jejího stisku vykroutil.

Teď jsem prostě musel jít k Elni domů.

„Promiň, mám dnes něco důležitého a fakt nemůžu. Popros někoho jiného. Věřím, že každý kluk ze třídy bude šťastný, když tě bude moct provést po městě.“

„Nenávidím kluky bez vlastní vůle, kteří jen dělají, co jim řeknu.“

To bylo nečekané. Zatímco jsem se zatvářil překvapeně, Machina dodala „ale taky nesnáším kluky, kteří mě vůbec neposlouchají“ a zlostně se na mě dívala. Jo, pěkně sobecká holka.

„Tak řekni nějaké spolužačce. K těm máš trochu blíž, ne?“

„...S žádnou se nekamarádím,“

odpověděla Machina tichým hlasem.

Uvědomil jsem si, že kluci se kolem ní motali pořád, ale ani jedna ze spolužaček se s Machinou nedala do řeči.

„Takže nemáš žádné kamarády.“

„—!“

Řekl jsem to s lítostí v hlase a Machinu to šokovalo natolik, že chvíli jen oněměle stála a v očích se jí objevily slzy. Hrála si ale na drsňačku a otočila se bokem:

„S- samozřejmě žádné kamarády nepotřebuju, k čemu bych je měla?!“

Že bych narazil na machinino slabé místo? Snažila se chovat odměřeně, ale křečovitě svírala okraj svých šatů a vypadala opravdu smutně.

„...Jestli chceš, tak ti můžu ukázat město, až vyřídím, co potřebuju. Co ty na to?“

Nabídnul jsem jí to částečně z pocitu viny a částečně protože mi jí bylo líto. Machina se pořád dívala bokem, ale odpověděla:

„Měl bys mi být vděčný. Půjdu s tebou, když ti to vyřizování nebude trvat moc dlouho.“

Upřímnost vážně nebyla její silná stránka.

Odevzdaně jsem s Machinou odešel ze školy a zamířili jsme k Elni domů.

Vypadalo to, že Elni bydlí blízko vyschlého říčního koryta. Šli jsme s Machinou vedle sebe k místu, které mi malá bohyně napsala do zprávy... Dorazili jsme na okraj mostu přes vyschlou řeku. Dole stál velký žlutý stan, na kterém visela tabule s černými tiskacími písmeny „Elnin dům“...to jako vážně? Vedle stanu jsme uviděli malou červenou poštovní schránku. Byl to vtip nebo ne? Na chvíli jsem na stan jen tupě zíral.

„Co to je? Takový ubohý dům.“

Machinin opovržlivý výrok mě vrátil zpátky do reality.

Byl jsem si jistý, že Elni měla nějaký důvod, proč tu žít.

Odhodlaně jsem zamířil ke stanu...ale neměl jsem pocit, že by byl někdo doma. Jednou jsem nahlas zavolal a pak ještě jasně řekl „jdu dovnitř“ a odhrnul plachtu zakrývající vchod.

Stan byl prostornější, než jsem čekal. Odhadem okolo čtyř a půl tatami matrací [18]. Místa nebylo nazbyt, ale i tak tam byla police na knihy, gauč a dokonce rybářský prut, lékárnička a plyšový medvídek. A jak jsem předpokládal, dvě matrace uprostřed místnosti byly prázdné.

Vypadalo to, že Elni a Nazuna někam vyrazily.

Kam mohly jít? Stál jsem se založenýma rukama a přemýšlel, když na mě Machina zvenku zavolala „hej“.

„Nechystáš se mi teď oznámit, že tohle je tvoje tajná základna [19], kam si chodíš hrát...“

„Ne, moje je nahoře na kopci,“

odpověděl jsem zmatené Machině, která se na mě podívala jako na idiota.

„Cože? I ve svém věku si pořád hraješ v tajné základně?“

„Všechno ostatní je tajné,“

pronesl jsem s ledovým úsměvem, ale spolužačka se na mě pořád dívala otráveně.

Normálně bych ji dál provokoval, ale teď mě to ani nenapadlo.

V minulosti jsem si tajnou základnu postavil spíš jen pro zábavu, ale dnes to pro mě bylo důležité místo, kam jsem chodil trénovat. Nikomu jsem ji zatím neukázal a byla pro mě nesmírně cenná.

Zatímco jsem zíral na žlutý stan, vytáhnul jsem z kapsy telefon a zavolal Elni. Nikdo to ale nevzal a hovor spadnul do hlasové schránky.

Zavěsil jsem a podíval se na Machinu:

„Promiň, ale půjdeme na nádraží. Za mnou!“

„Eh, jsi pěkně drzý.“

Vyrazili jsem směrem k obchodní čtvrti a Machina se tvářila pěkně kysele. Když jsme procházeli kolem nádražní budovy a hledali Elni a Nazunu, donesl se mi k uším zvuk kytary. Hned potom jsem někoho uslyšel zpívat jasným hlasem, který jsem znal.

Zbystřil jsem a vydal se po zvuku. Před očima se mi objevil chumel lidí.

Přišel jsem blíž a škvírou v davu se podíval na účinkující...byly to Elni a Nazuna.

Malá bohyně hrála na zářivě červenou kytaru a stříbrné culíky jí divoce létaly kolem hlavy.

Nazuna se pohupovala do elnina rytmu a nadšeně zpívala.

Všichni kolem se spokojeně usmívali a někteří šeptali „tak roztomilé“.

Obě dívky skoro zářily a vypadaly jako idoly [20]

Takže Elni hraje na kytaru, huh.

Překvapeně jsem je sledoval až do konce písničky.

Chtěl jsem slyšet víc, ale Nazuna se uklonila a naznačila konec vystoupení.

Byl jsem docela zklamaný, když se najednou ozval hlasitý potlesk.

Rozhlédnul jsem se a viděl jak lidé, kteří stáli kolem, nadšeně tleskali a skandovali.

Vytáhnul jsem peněženku, a zatímco se Elni a Nazuna bavily s diváky, hodil jsem do kytarového pouzdra, ležícího na zemi, pětisetjenovou minci

Přidali se ke mně i další přihlížející a do pouzdra začaly létat další peníze. Kromě drobných mincí se objevily i papírové bankovky. Elni vypadala zmateně a pro jistotu se štípla do tváře, jestli se jí to nezdá. Nevěřícně zírala na obal od kytary, který se plnil penězi. A potom:

„Hamburgery! Špagety! Hranolky!“

chrlila ze sebe názvy oblíbených jídel a objímala Nazunu.

Ta její obětí opětovala a šťastně se smála.

Vypadá to, že se mají fajn.

Nazuna se tvářila šťastně, takže jsem se rozhodl následovat matčinu radu a jen mou sestru zpovzdálí sledoval. Možná doopravdy jen potřebuje trochu času, aby si to všechno v sobě srovnala.

Najednou mi bylo tak nějak smutno, ale vytáhnul jsem mobil a začal psát novou zprávu:

„Elni, svěřuju ti Nazunu. Ochraňuj ji před všemi nepřáteli, vzteklý pse—.“

Odeslal jsem zprávu a podíval se stranou...Machina právě z kapsy vyndala peněženku a hodila do elnina kytarového pouzdra minci.

„...Jsi nečekaně milá,“

řekl jsem překvapeně. Machina, nejspíš studem, celá zrudla a odvrátila ode mě pohled.

„Jen jsem se trochu spletla.“

„Jak se můžeš takhle splést?“

zatvářil jsem se rozpačitě a v tom mě Machina kopla do holeně. Teď už rozhodně proto, že se styděla.

Zajímavá holka. Znovu jsem se podíval na Nazunu a pak zase zpátky na Machinu.

...Tak jo, tady jsem skončil. Teď bych měl dodržet svůj slib a provést Machinu po okolí.

„Fajn, půjdeme. Právě jsme v nákupním centru, takže dnes se můžeme porozhlédnout tady,“

prohlásil jsem a otočil se na místě. Machina se postavila vedle mě a překvapeně se zeptala:

„Hej, ty si s nimi nepůjdeš promluvit? Tak roztomilé — EH EH“

Machina se zakašláním pokusila zamaskovat svou chybu a pokračovala:

„Ta holka ve školní uniformě je tvoje mladší sestra, že? Copak jsi sem nepřišel jen proto, aby ses s ní potkal?“

„No, ano...ale...je to trochu složitější,“

pak jsem Machině řekl o Luně a Nazuně. Jak se pohádaly a jak potom moje sestra utekla z domu. Že právě teď zůstává u Elni, a že jsem sem přišel, abych ji zkontroloval, protože jsem o ni měl strach.

Mimochodem, Lunu jsem zmínil jako studentku na výměnném pobytu, která u nás právě bydlí.

Byla to samozřejmě lež, ale navenek to působilo věrohodně.

Když za mnou Luna poprvé přišla do školy, spolužáci mě zasypali otázkami. Studentka na výměnném pobytu ale zněla přesvědčivě a všichni mi to uvěřili.

Teď jsem ji chtěl představit jako člena rodiny, což by ale snadno mohlo vést k nedorozumění, takže jsem to radši neudělal.

—Luna byla ďábel. Přišla ze světa démonů do světa lidí, kde nikoho neznala. Musela se cítit strašně osaměle. A kvůli bariéře mezi světy ji stařík Bran nemohl navštěvovat příliš často.

Proto jsme se stali luninou rodinou.

V minulosti už Lunu zradilo a zranilo příliš mnoho lidí.

A pokaždé z toho byla zdrcená a brečela, tak jsem se rozhodl, že ji udělám šťastnou. Přísahal jsem, že už nikdy nebude smutná...

Když dnes ráno Luna zjistila, že se Nazuna nevrátila domů, byla v šoku.

U snídaně si dokonce lila na vajíčka sójovou omáčku tak dlouho, až jí přetekla z talíře. Pak si vajíčko dala do pusy a překvapeně vykřikla.

Taky se o ni budu muset postarat, až přijdu domů.

Přemýšlel jsem, když:

„Hej, Nanjou, dělal jsi....to už...s tou výměnou studentkou?“

„PFFFT!“

Machina najednou vypálila neuvěřitelnou otázku a tak jsem jen šokovaně odfrknul.

„N-neblázni. Nic jsem nezkoušel.“

„Vážně?“

„Proč mi nevěříš? Jsem přece džentlmen, ne?“

„Ale tvá sestra říkala, že jsi jako džentlmen zklamal.“

„Ugh...“

To je pravda, už jsem nebyl džentlmen.

Spolužačka moje zděšení ignorovala a s pochybovačným pohledem pokračovala:

„Kromě toho ti kluci ve třídě říkají „pán démonů, který vycvičil blonďatou výměnou studentku na otroka a říká jí služebná“ to víš?“

„...To jako vážně? Co to? Oni se s tím nesmířili?“

Zatímco jsem se vzpamatovával z utrpěného šoku, Machina mě sledovala přimhouřenýma očima.

„Hej, proč se na mě takhle díváš? Ty těm povídačkám a kecům věříš? Podívej se mi do očí! Může mít někdo, kdo cvičí lidi, tak čisté oči?“

zeptal jsem v reakci na machinin nepříjemný pohled.

„...Nejen, že vůbec nejsou čisté. Spíš vypadají jako oči shnilé ryby. Ale dobře,“

odpověděla mi spolužačka nechutně a přikývla.

Vlastně už předtím prohlásila, že mám divoký pohled. Ale říct, že mám oči jako shnilá ryba, to byla vážně silná káva. Utápěl jsem se v depresi a nemohl se rozhodnout, kam Machinu zavedu.

„Takže, kam mě vezmeš?“

srovnala se mnou Machina krok a zeptala se.

„Hm~ Kam bys chtěla jít?”

odpověděl jsem na otázku otázkou a dostal jen krátkou odpověď „někam, kde není nuda“.

Hmm, kde není nuda. Přemýšlel jsem nad místem, kde nebudu muset utrácet peníze.

Vytáhnul jsem peněženku a zkontroloval hotovost. Pak mi pohled zavadil o vizitku od sexy hostesky ze včerejška.

Bezmyšlenkovitě jsem lístek otočil a podíval se na adresu klubu.

„Tak dobře, půjdeme do nočního klubu [21] a budeme si užívat celou noc. Co piješ?“

„Možná bych si dala koktejl —počkat, proč noční klub!? To není místo, kam bys měl zvát dívku! Navíc – jsi pořád nezletilý! A odkud máš tu vizitku?!“

„...Máš nečekaný talent spolupracovat a pak to úplně zaříznout.“

Byl jsem spokojený, že zareagovala, jak jsem čekal, takže jsem ji pochválil. Ale Machina nespolupracovala. Jen se nechala zmást, takže mě zase naštvaně kopla do holeně.

Jestli toho brzo nenechá, budu mít modřiny.

Přestal jsem Machinu provokovat a vydal se s ní na procházku nákupním centrem.

Knihkupectví, supermarket, karaoke bar, kino, obchod se západním oblečením, známá rodinná restaurace.

Bezcílně jsme procházeli po galerii, když se Machina najednou zastavila. Sledoval jsem její pohled a uviděl herní centrum.

„Co to je?“

„Herní centrum. Jsou tam různé hry. Asada tam rád chodí na strip mahjong [22].“

„Kdo je Asada?“

„Toho znáš, přece náš třídní úchylák, už víš?“

„Jo, ten kluk co má jen pěknou tvář,“

Bylo to divné, ale stačilo říct „třídní úchylák“ a Machina hned věděla, o koho jde.

Bylo mi Asady líto a tak jsem ukázal ke vchodu do herního centra a řekl:

„Když už jsme tady, chceš se podívat dovnitř? Je to ale docela hlučné jestli ti to nebude vadit?“

„Hej, takže dokážeš být i ohleduplný,“

prohlásila Machina povýšený hlasem, pak spíš pro sebe dodala „jak překvapivé“ a vešla do haly herního centra.

Hned se začala zvědavě rozhlížet kolem a pak se vrhla na obhlídku nejbližších automatů.

„Chováš se jako venkovský balík. Copak tohle za mořem [23] nemáte?

popíchnul jsem Machinu. Ta se ale tentokrát kupodivu nenaštvala.

Vypadalo to, že mě nevnímá a vzrušeně se rozhlížela kolem.

„Nanjou, tohle chci zkusit!“

Ukázala na jeřáb na plyšáky a rozběhla se k němu.

Velký skleněný zásobník byl naplněný nejrůznějšími druhy roztomilých plyšových hraček.

A Machina je zamilovaně sledovala. To jsem opravdu nečekal.

„Hoď tam nějaké peníze, Nanjou,“

přikázala mi Machina.

Proč bych za ni měl platit? Na chvíli jsem zaváhal, ale spolužačka vypadala tak spokojeně, že jsem si jen nahlas povzdechl a vytáhnul svoji peněženku. Vhodil jsem minci a automat se rozsvítil. Machina  jeřáb nasměrovala nad plyšového tygra — ale nedokázala ho chytit. Ani trochu. Beznadějné.

„...Tos nezvládla.“

„B-buď zticha! Hraju to poprvé, tak cos čekal!“

Potom Machina nasadila lítostivý výraz a zakoukala se na plyšáka za sklem.

„Proč ho nedokážu vytáhnout...“

překvapeně jsem se na spolužačku zadíval. Machina zírala na automat, který se nechoval, jak si přála. Viděl jsem, jak jí z očí stékají malé slzičky.

Zase mi jí bylo líto. Zatvářil jsem se rozpačitě a otevřel pusu, abych dívce poradil:

„Víš, než se hned snažit o to, co chceš, je lepší nejdřív začít s jednoduššími předměty.“

„Vážně?“

„Rozhodně. Proč nezkusíš třeba tu krávu támhle?“

prohlásil jsem a Machina nečekaně ochotně souhlasila a zase chytila ovladač jeřábu do ruky. Plyšovou krávu vytáhla docela snadno.

„...Mám ji!“

vyhrkla nadšeně, zatočila se dokola a s radostným pohledem v očích se mě zeptala:

„Hej, Nanjou, kterou hračku mám zkusit teď?“

„Eh?“

Machinina šťastná tvář mě doslova okouzlila a zmohl jsem se jen na zasněnou odpověď. Spolužačka udělala uražený obličej a řekla:

„Cože? Nech toho a poraď mi.“

„D-dobře.“

Zamyšleně jsem si podepřel bradu rukou a s rozvážným „podíváme se na to“, jsem zkoumal obsah skleněného zásobníku.

„...Další...nevypadá ta ovce docela snadno?“

„Takže ovce,“

přikývla zase Machina poslušně a začala směrovat jeřáb. Rameno podle machininých povelů vzápětí bezchybně zachytilo plyšovou hračku.

„...Zase ji mám. Jsi skvělý, Nanjou.“

„V-vážně? To ty seš fakt dobrá,“

odpověděl jsem a otočil se od Machiny, která zářila spokojeností.

Nedokázal jsem se s ní bavit, když byla tak upřímná.

Na druhou stranu nebylo špatné u ní pozorovat tohle chování.

Proletělo mi hlavou, když jsem se na dívku znovu zadíval. Už zase s odhodlaným výrazem pohybovala ramenem jeřábu.

...A po tvrdém boji se Machině konečně podařilo získat plyšového tygra, kterého původně chtěla. Mezitím ale vytáhla taky krávu a psa, takže mě to nakonec stálo nepříjemné množství peněz.

Když ale chytila tygra, rozlil se jí po tváři nádherně šťastný úsměv.

Tak to bylo v pořádku.

Uložili jsme hračky do papírové tašky od prodavače a odešli z herního centra.

Machina kráčela vedle mě a šťastně si k sobě tiskla tašku s plyšáky, když se najednou zastavila a podívala se na mě.

„Hm? Co se děje?“

zeptal jsem se. Machina se lehce začervenala a s odvrácenou tváří řekla:

„...D- děkuju.“

Překvapením jsem vyvalil oči. Spolužačka mezitím z tašky vytáhla plyšového vlka. Tváře měla pořád rudé, jak byla nervózní. Pak mi hračku podala:

„Vytáhla jsem ho, protože jsi mi pomohl, takže...jako...jako děkuju...“

„H- hmm, díky,“

zatímco jsem jí děkoval, vzal jsem si nabízeného plyšáka a Machina se usmála:

„Vypadá jako ty.“

Cítil jsem, jak se mi úsměv dere do tváře a tak jsem se ke spolužačce rychle otočil zády.

Nikdy jsem nečekal, že mi takhle upřímně poděkuje. Dal jsem si darovaného vlka do tašky a byl jsem docela zmatený— když jsem najednou uslyšel vzlykající hlásek.

Otočil jsem se za hlasem a uviděl tiše plačící holčičku. Vypadala asi na pět let. Z očí jí kanuly velké slzy. Nebrečela ale nahlas a ani neprosila o pomoc. Po chvíli si slzy utřela, nejistě a vystrašeně se rozhlédla kolem a chystala se někam odejít.

Měl jsem o ni obavy a chystal jsem se na ni zavolat, ale Machina byla rychlejší a jako první na děvčátko křikla: „Hej, počkej chvíli.“

Holčička se otočila, podívala se na Machinu a zatvářila se ještě vyděšeněji. Machinin přísný vzhled asi působil hrozivě.

Spolužačka si toho ale nevšímala a dřepla si, aby měla oči ve stejné výšce jako děvčátko.

„Proč pláčeš? Co se stalo?“

řekla rozhodným hlasem bez náznaku laskavosti. Malá holčička na Machinu chvíli zírala a pak odpověděla:

„...Já, ztratila jsem se své starší sestře.“

Vzápětí propukla v hlasitý pláč, který v sobě doteď držela. Machina začala panikařit:

„Hej, nebul. E-ehm, tady.“

Machina z tašky pohotově vytáhla první hračku, která jí padla do ruky a podržela ji holčičce před očima. Plyšák upoutal její pozornost, přestala plakat a jen na hračku zaujatě zírala.

„Vyber si, kterou chceš. Dám ti ji, ale přestaň brečet.“

Holčička poslušně přikývla, zadívala se do tašky, ukázala na plyšového tygra a oznámila:

„Chci tygra.“

Machina se zatvářila šokovaně, ale:

„D-dobře.“

S nuceným výrazem děvčátku podala vybraného plyšáka. Byl jsem si ale naprosto jistý, že ho Machina chtěla pro sebe.

Když k sobě holčička tygra šťastně přitiskla, spolužačka se zatvářila rozpačitě. Bylo to tak dojemné, až jsem se začal sám od sebe usmívat.

Došel jsem k oběma dívkám, dřepnul si vedle nich a řekl:

„Takže ty ses ztratila tvé starší sestře?“

snažil jsem se zeptat co nejlaskavěji. Děvčátko pomalu přikývlo a nervózně mačkalo hračku.

„Kdybych měl nasadit život téhle holky, tak tvou sestru najdu,“

prohlásil jsem a ukázala na Machinu.

Ta se samozřejmě naštvala a odsekla:

„Nasazuj radši svůj život!“

Holčička se na mě ale ustrašeně podívala svýma velkýma očima a zeptala se:

„...Dokážeš ji najít?“

„S přehledem, nech to na mě. Najdou tvou sestru i za cenu života téhle holky.“

„Řekla jsem ti, že máš riskovat svůj ubohý život!“

vyštěkla na mě znovu rozzlobená Machina. I teď jsem ji ale ignoroval a podíval se na děvčátko:

„Pojďme se po ní podívat společně.“

„Joo.“

Natáhnul jsem ruku a holčička se jí poslušně chytila. Potom se stydlivě otočila k Machině:

„Slečno, půjdete s náma taky hledat moji sestru?“

Na to Machina pohladila dívčiny vlasy a řekla:

„Nemůžu tě v tom nechat, půjdu s vámi. Ale nemám čas, tak rychle,“

odpověděla Machina rázně, ale dívka už se jí nebála. Chytila machininu ruku a vydali jsme se na cestu.

Zeptal jsem se holčičky, jak její sestra vypadá. Pak jsem se představil a zeptal se jí na jméno. Děvčátko se usmálo „Haru-chan“.

Společně jsme se pustili do pátrání a za chvíli v nedalekém parku uviděli dívku, která hlasitě křičela „Haruna-chan~ Haruna-chan~”.

Dívka ve školní uniformě byla zjevně harunina starší sestra. Když jsme k ní děvčátko dovedli, nepřestávala nám děkovat a pevně k sobě Haru-chan tiskla.

„Jo, tak to má být, že se mají sestry rády,”

mumlal jsem si tiše, když jsem viděl srdceryvnou scénu odehrávající se mi před očima a vzpomněl jsem si při tom na Lunu a Nazunu.

„Luna a Nazuna jsou skoro jako sestry, tak se snad brzo usmíří…”

šeptal jsem si pro sebe, když:

„…jako sestry?”

uslyšel jsem najednou machinin hlas, který byl ale plný zlosti.

„Co to meleš? Tvoje malá sestra a...ta výměnná studentka jsou cizinci, ne? Cizinci vždycky zůstanou cizinci. Říkat jim sestry je pitomé.“

odsekla Machina a zlostně na mě zírala... Co to bylo?

Taky neměla daleko k slzám. O to víc jsem její reakci nechápal a cítil jsem se zmatený.

Machina ode mě odvrátila naštvaný pohled, otočila se ke mně zády a šla pryč. Rozběhnul jsem se za ní, ale nevěděl jsem, co říct a tak jsem si jen držel odstup několika kroků. Najednou se prudce zastavila a prohlásila:

„...Nanjou, mám žízeň.“

„Jasně, já taky. Běž koupit nějaký džus tamhle do automatu.“

„Oh, to je fajn, že je jeden tak blízko. Jakou příchuť si dáš? — počkat, to je špatně! Ty to běž koupit! Ty!“

Machina se na mě obrátila a ještě pořád naštvaným hlasem štěkla: „Aspoň bys mohl dokázat odhadnout náladu! Idiote!“

Ale její uslzený výraz byl pryč.

Fajn. V duchu jsem si oddechl a se smíchem se omlouval „promiň, promiň“. Koupil jsem každému plechovku nápoje a vrátil se k Machině. Seděla na lavičce a čekala se založenýma rukama jako královna. Došel jsem k ní a s úsměvem jí podal džus.

„Tady je tvůj džus s příchutí sladkých fazolí.“

„Ano, díky — počkej, ten nechci!“

„To byl jen vtip. Mám jablečný a pomerančový. Který si dáš?“

„Dej mi pomerančový.“

I tak jsem ji beze slova podal plechovku jablečného džusu.

„...Hej, řekla jsem pomerančový.“

„Ten jsem chtěl pro sebe.“

„Tak kup dva pomerančové! Blbečku!“

odsekla naštvaně a sebrala mi můj džus z ruky.

Bylo neskutečně zajímavé ji provokovat. Zamrkal jsem, s cvaknutím otevřel plechovku a polknul první doušky.

„...Hej, jak z toho mám pít?“

„Seš snad slečinka z bohaté rodiny?“

zatvářil jsem se kysele, vzal Machině plechovku z ruky a zalomil uzávěr dovnitř. Spolužačka mě překvapeně sledovala, jako bych právě předvedl solidní kouzelnický trik.

Že by vážně pocházela z bohaté rodiny?

Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho, kdo nevěděl, jak otevřít plechovku s džusem. Vlastně ne – Luna to taky nevěděla.

Machina chvíli zvědavě pozorovala plechovku, pak napodobila moje pohyby a konečně se džusu napila. Vzápětí se jí po tváři rozlil spokojený úsměv.

Díval jsem se na ni a vzpomněl si na malou holčičku, Haru-chan.

Machina se děvčátku zjevně líbila.

„Hm? Copak?“

Spolužačka si asi uvědomila, jak na ni zírám a otočila se ke mně.

Uhnul jsem před zdrcujícím pohledem jejích jantarových očí a otevřel pusu:

„Ale, jen mě to dost překvapilo.“

„Překvapilo?“

„Jo, jsi na děti vcelku milá,“

když jsem to řekl, spolužačka se začervenala a podívala se stranou:

„Předtím v centru, i když vypadáš tak výhružně, jsi to s tou holčičkou zvládl nečekaně dobře.“

„Mám totiž mladší sestru. Úplně nechápu proč, ale seznámila mě se svými kamarády a hráli jsme si všichni společně. Tak to s dětmi asi umím od tam.“

„Hee. To je moc zajímavé. I když vypadáš, že budeš děti klidně bezdůvodně mlátit.“

To bylo hodně drsné ohodnocení mého zjevu.

Moc dobře vím, jak děsivě na lidi působím a nemám rád, když mi to ještě někdo připomíná.

Samozřejmě se mě to dotklo, ale teď šlo o Machinu.

Upřímně řečeno se mi teď jevila úplně jinak.

„Když jsme to brečící děvčátko uviděli, hned jsi za ním šla. To bylo úžasné. Spousta lidí by si jen pomyslela, že je to otrava, nebo že to vyřeší někdo jiný.“

Byla tam spousta dospělých, kteří jen kolem brečící Haru-chan nevšímavě prošli. A pak se najednou objevila Machina, která se jako jediná holčičky bez váhání ujala, což mě vážně překvapilo.

Snažil jsem se Machinu upřímně pochválit, ale ona jen s našpulenou tváří zabrblala:

„...To je přece normální, pomoct malé plačící holce,“

a dál vážným hlasem pokračovala:

„Nebylo by divnější ji tam tak nechat? Pro spoustu lidí to byla otrava nebo nepříjemnost... Ale já taková být nechci.“

Nechápavě jsem vyvalil oči.

Vždycky jsem Machinu považoval za sobeckou dívku, ale i ona měla svou něžnou stránku.

„Promiň,“

vypadlo ze mě najednou omluvné slůvko.

„Myslel jsem, že jsi samolibá holka. Bohatá slečinka, která si dělá, co chce...“

Ale nejspíš jsem se spletl.

„Sice nevím jak je to doopravdy, ale asi jsem tě nepochopil správně. Takže...omlouvám se,“

a pokorně jsem sklonil hlavu.

Machina se zatvářila, jako bych byl strašidlo a pak odpověděla: „To je v pohodě,“ a těžce si povzdechla.

„Na nepochopení jsem zvyklá,“

dál už skoro jen šeptala:

„To jen... Nejsem bohatá slečinka. Aspoň to ne.“

„Opravdu?“

„Ano. Rozhodně. Můj otec sice není chudý, ale já...jsem se nepovedla, jsem zmetek [24].“

— Zmetek.

Ucítil jsem palčivou bolest v hrudi.

Machina se na tváři usadil hořký úsměv, ale to nebylo všechno.

Zmetek. Slovo, které se mi už skoro povedlo vymazat z paměti, se mi rozeznělo v hlavě.

„Někdo tě tak oslovoval?“

zeptal jsem se chladně. Machina překvapeně otevřela oči, jako bych zasáhnul její citlivé místo...

„P-proč si to myslíš?“

zírala na mě šokovaně.

S trpkým úsměvem jsem odpověděl:

„Protože mi tak kdysi taky říkali.“

Machininy oči zmateně zatěkaly.

Rozpačitě jsem pokračoval:

„Moje rodina se už několik generací věnuje bojovým uměním. Ale ve srovnání s mým dědou nebo otcem pro to nemám absolutně žádný talent. Proto mně někteří příbuzní předhazovali, že jsem zmetek.“

Hodně se ode mě očekávalo, protože jsem měl zdědit rodinné dojo, když to můj otec odmítnul. Ale ukázalo se, že mi chybí talent a otočili se ke mně zády i ti, kteří se ke mně do té doby chovali laskavě.

„Děda ani táta mě nikdy zmetkem nenazvali. Ale doporučili mě, abych to vzdal,“

zamyšleně jsem se díval do mraků a pokračoval:

„Vlastně to nebyli jen moji příbuzní, ale i lidé z dojo, kteří mě předhazovali, že jsem zmetek a byli na mě hnusní. Nakonec jsem do dojo na nějakou dobu přestal chodit.“

Dokázal jsem se vyrovnat s tím, že mi zmetku říkali moji vrstevníci. Ale nesnesl jsem, když mě tak označovali dospělí a přitom mě soucitně sledovali.

Kvůli tomu jsem se vždycky cítil tak trochu méněcenný.

„Po dvou letech jsem se ale do dojo vrátil. Rodina se mi to pokoušela rozmluvit a zase mě někteří zastrašovali, ale...“

Odmítnul jsem se vzdát a bez ohledu na množství porážek jsem jen trénoval a trénoval. A proto:

„Zlepšil jsem se natolik, až jsem i ty, kteří mě předtím říkali zmetku, dokázal porazit. I když nakonec se ukázalo, že to nebylo tak úplně to, co jsem chtěl,“

zakončil jsem vyprávění s úsměvem. Machina zatnula pěsti a zeptala se:

„...Jak?“

a upírala na mě nechápavý pohled.

„Jak jsi to dokázal? Dívali se na tebe jako na blázna, když ses tam vrátil, ne? Jak jsi mohl pokračovat dál?“

Odpověď byla jednoduchá.

„Měl jsem někoho, koho jsem chtěl chránit.“

Nestaral jsem se o můj komplex méněcennosti. Odmítnul jsem poslouchat hlasy kolem mě. Soustředil jsem se jen na to, jak se stát silnější a ochránit toho, na kom mi záleží.

Kvůli branově manipulaci s mými vzpomínkami jsem o většinu z nich přisel, ale kdesi v koutku srdce jsem vždycky cítil, že někoho chci a musím ochránit.

A díky tomu jsem se nikdy nevzdal.

Vždycky jsem se dokázal vzchopit, když se mi přihodilo něco nepříjemného nebo bolestivého.

—Protože jsem chtěl ochránit Lunu, musel jsem se stát silným.

Když se to vezme kolem a kolem, byl bych pěkný mizera, nebýt Luny.

Kdybych se s ní jako malý nepotkal, byl bych dnes úplně jiný.

Sebejistě jsem prohlásil:

„Ten pocit, kdy musíš ochránit někoho, kdo je pro tebe důležitý...je zvláštní. Pomůže ti vyrovnat se...s čímkoliv,“

řekl jsem s úsměvem a machina jen zamrkala.

Překvapená? Zmatená? Závistivá? Vzápětí ale svěsila ramena, a aniž by něco řekla, jen dál zírala do země.

...Následovalo dlouhé ticho. Pomalu jsem otevřel ústa:

„Hej, můžu se tě na něco zeptat?“

Věc, která mi od začátku vrtala v hlavě.

„Proč ze mě chceš udělat svého otroka?“

Machina vypadala, že je tím docela posedlá, ale nerozuměl jsem proč.

Doteď jsem předpokládal, že za to může její chamtivost a touha mít něco nedostupného. Ale mohl za tím být i jiný důvod. Proto jsem si tu otázku nedokázal odpustit.

„...Musím jednat, než bude příliš pozdě,“

mumlala tiše Machina, ale nedávalo mi to žádný smysl.

V tu chvíli zase vypadala, že se vzápětí rozbrečí.

Nevěděl jsem, co odpovědět a dokázal jsem ji jen mlčky sledovat.

Pak se Machina zvedla z lavičky a rozhodně se na mě podívala:

„Nanjou, tohle je naposled. Staň se mým otrokem. Poslechni mě.“

Mezitím došla až ke mně a přitom mě hypnotizovala svýma jantarovýma očima.

Jako by mě svým zrakem uhranula a já se od toho pohledu nedokázal odtrhnout. Její oranžové oči se do mě vpíjely a s postupem času se mi vědomí začalo halit a ucítil jsem lehkou závrať. Pak mi do hlavy proniklo něco sladkého a nádherný pocit mi začal doslova rozpouštět mozek.

Bylo to, jako bych měl otřes mozku. Bylo by tak snadné se tomu podvolit...

Dokázal jsem ale vzdorovat a odolat líbivému pokušení.

Zhluboka jsem se nadechnul, vydechnul a vnímání se mi vyjasnilo. Pak jsem natáhnul ruku a:

„Jestli s tím nepřestaneš, nikdy nebudeme přátelé, chápeš?“

a dal jsem Machině lehký pohlavek.

„H-hej. Proč?“

Spolužačka byla podivně zmatená, ale plácnul jsem ji ještě jednou a řekl:

„Odmítám být tvým otrokem, ale můžeme být kamarádi. Co na to řekneš?“

Má otázka Machinu překvapila a celá rudá se ode mě odvrátila.

„...Varovala jsem tě, idiote,“

zašeptala neurčitě, otočila se a vydala se pryč.

Vypadalo to, že se na mě vykašlala.

Já jsem se ale nemínil vzdát.

Upřeně jsem sledoval machinina záda, když se dívka najednou obrátila. Měla uslzený obličej a nešťastný pohled v očích.

„Nanjou, nezapomeň, co jsi mi předtím řekl.“

„...Co jsem ti řekl?“

nechápavě jsem naklonil hlavu.

„Stal ses silným, abys ochránil někoho, kdo je pro tebe důležitý, ano?“

připomněla mi Machina.

„Ať se stane cokoliv, chraň ji.“

Pak se Machina znovu otočila a definitivně odešla

Ještě jsem za ní zavolal „čau zítra“, ale odpovědi už jsem se nedočkal.

Poškrábal jsem na hlavě a povzdechnul si:

„...Asi bych měl taky jít.“

Pořád jsem cítil lehkou závrať. Bude dobře, když dnes půjdu brzo spát.

Taky jsem se bál o Lunu, která pořád trpěla depresemi z Nazunina odchodu.

Chtěl jsem ji aspoň trochu rozveselit a tak jsem se domů skoro rozběhnul.

***

Začalo se pomalu šeřit, když jsem se dostal k našemu domu. Před brankou jsem potkal moji matku s cestovní taškou přes rameno.

„Ale ale, vítej doma, Shinobu,“

řekla mi máma, když mě viděla. Zvednul jsem hlavu a odpověděl:

„Hoj, tak jsem se dneska zase v pořádku vrátil domů. Ukaž, pomůžu ti s taškou,“

usmál jsem se a natáhnul ruku.

Matka se zatvářila rozpačitě:

„Nemusíš mě vyprovázet, není tak těžká, zvládnu to sama.“

Hmm, taška vypadala nacpaně, takže jsem projevil ochotu pomoci, ale...

„Jsi silná jako vždy, mami. Jako gorila.“

„Komu říkáš gorila! Taky jsi drzý jako vždycky. Proč prostě nemůžeš jen říct „pomůžu ti s taškou“ ?

„Omlouvám se, ale jsem typ chlapa, který dokáže být upřímný jen v posteli.“

„Mhm~ Jako já.“

Zkusil jsem další drzý vtip a vrátila se mi nečekaná odpověď.

Překvapeně jsem vyprsknul „pffft!“ a zíral na matku. Ta na mě ukázala prstem a se smíchem prohlásila: „Pěkně jsem tě dostala!“

...Uff, tohle jsem prohrál. Ve skutečnosti jsem ale proti mamce zatím nikdy nevyhrál.

V duchu jsem si povzdechnul a znovu se na ni podíval.

„Takže ty někam jedeš?“

„Ano. Musím na pár dní pryč. Měla bych se vrátit tak do týdne... Luna-chan ale zůstává tady, tak by s tím neměl být žádný problém,“

odpověděla matka, zatímco si poklepávala na tašku, co jí visela přes rameno.

„Týden, huh? Kampak jedeš?“

„T.a.j.e.m.s.t.v.í.“

položila si mamka ukazováček k puse a se spikleneckým úsměvem hláskovala. Pak se najednou začala smát, dala mi ruku kolem ramen a zašeptala mi do ucha:

„...Shinobu, dnes budeš sám doma s Lunou-chan.“

Na okamžik se mi rozbušilo srdce, ale ať už si toho matka všimla nebo ne, škádlivě pokračovala:

„Neměl bys na ni ale být moc tvrdý a k ničemu ji nutit, slyšíš? Nebo by tě pak Luna-chan nemusela mít ráda. Tak buď opatrný.“

„P-přestaň, pitomče! Ani náhodou bych nic takového neudělal jen proto, že je Nazuna z domu,“

odseknul jsem naštvaně, ale matka se jen podivně zasmála „fufu“.

„Jsi k Nazuně vždycky tak milý, drahý bráško,“

a pak mamka natáhla ruku a začala mě něžně hladit po hlavě:

„Buď v klidu. Nazuna už není takové děcko, jak si myslíš. Dokáže si to v sobě srovnat sama. Ona se časem vrátí... Tak buď v klidu a počkej na ni.“

Potom s úsměvem pokračovala:

„Však to dobře víš sám. Nazuna je silnější, než vypadá. Sama si dokáže poradit i s úchylákem. A navíc je přece s tvojí kamarádkou, ne? Není se čeho bát.“

V tomhle měla rozhodně pravdu.

Stejně jako náš otec byla má sestra sportovně založená a měla mnohem větší talent pro bojová umění než já. V karate klubu neprohrávala ani se staršími spolužáky. Ale:

„...Možná bude zase brečet.“

Nazuna byla duševně slabá. Toho jediného jsem se bál.

„Shinobu.“

Když jsem zvednul hlavu, matka měla vážný výraz ve tváři.

„Je důležité se naučit dělat vlastní rozhodnutí. Laskavost se neprojevuje jen tak, že se o někoho staráš. Vím, že máš o svou sestru strach, ale nemůžeš ji pořád jen rozmazlovat.“

...Bylo to jak matka řekla. Jen se o někoho pořád starat může narušit jeho růst a rozvoj.

Rozuměl jsem tomu. Ano, ale...bylo to těžké. Teoreticky jsem to chápal, ale pocitově jsem se s tím nedokázal srovnat. Ale nějak jsem ty dvě musel zvládnout.

S povzdechem jsem přikývnul „jasně“ a matka se spokojeně usmála.

„Běž rychle dovnitř. Luna-chan vypadá zničeně, tak ji zkus nějak utěšit.“

„...Utěšit, to zní docela eroticky,“

odpověděl jsem a mamka se rozpustile zahihňala. Byl jsem si jistý, že mě naštvaně zpraží: „Nikdo ti neřekl, že máš utěšit její tělo!“ ale ona mě místo toho jen ukazováčkem lehce dloubla do tváře:

„Dívky se nedokážou pořádně bránit, když jsou v depresi a chováš se k nim mile...víš?“

pronesla poučně.

„Když Luna-chan nebude proti, neboj se do toho jít, ale jako chlap musíš nést zodpovědnost za svoje jednání. Chápeš?“

„Ne, nechápu. Vůbec tomu nerozumím. Nemám páru o čem mluvíš. Ani nevím, kdo seš,“

soptil jsem.

„Ale ale, jsi takový stydlivý chlapec.“

Ještě jednou mě matka pohladila po vlasech, otočila se a řekla „tak já jdu“.

Viděl jsem ji odcházet a zamířil ke vstupním dveřím. S hlasitým CVAK jsem je otevřel a uviděl Lunu, jak ve spěchu vyběhla z obývacího pokoje.

Když ale viděla, že to jsem „jen“ já, tváří se jí mihnul lehce zklamaný výraz.

Byl jsem si jistý, že čekala na Nazunu. S trpkým úsměvem jsem řekl:

„Jsem doma. Promiň, že nejsem Nazuna.“

Luna začala zmateně mávat rukama:

„Ne, ne, jsem ráda, že jsi zpátky, Shinobu-san!“

„Vážně? Je podezřelé, jak zníš nervózně. Ve skutečnosti sis myslela: „Proč to není Nazuna. Vrať se, odkud jsi přišel,“ nebo se pletu?“

Byl jsem si stoprocentně jistý, že by něco takového Lunu nikdy nenapadlo, takže jsem si ten vtípek mohl dovolit.

„Já, já...nic takového by mě nikdy nenapadlo! Vždycky se těším, až dojdeš domů, takže každý den v šest hodin čekám v obývacím pokoji, abych tě mohla hned přivítat—,“

vysvětlovala horečně Luna, když najednou ztichla a skoro zašeptala: „...Z-zapomeň na to,“ a celá zrudla.

Nerozuměl jsem, co se stalo, ale pochopil jsem, že tahle dívka na mě čeká každý den.

Na rozdíl od světa démonů tu neměla žádné přátele a musela být osamělá.

„No tak, nebuď smutná. Brzo si najdeš nějaké kamarády.“

„Eh? Co tím myslíš, Shinobu-san?“

„Hm? Čekalas na mě, protože se chceš bavit. Jsi bez přátel osamělá, ne? Taky jsem nikdy neměl skoro žádné kamarády, takže ti naprosto rozumím,“

snažil jsem se překvapenou Lunu aspoň trochu povzbudit. Ta se kupodivu zatvářila zmateně:

„E-ehm, tak to není...“

„Huh? Tak jak to tedy je?“

zeptal jsem se. Luna celá zrudla rozpaky a začala mumlat „T-to, jako, já miluju...“ ale skoro nic z toho jsem pořádně neslyšel. Pak se Luna rychle rozhlédla, tváře ještě červené.

„To nic, zapomeň na to,“

a svěsila ramena. Zničeně se dívala k zemi a šeptala: „Nedokážu to.“ Co tím myslela?

Zvědavě jsem naklonil hlavu a společně jsme se s Lunou přesunuli to obýváku. Všimnul jsem si herní konzole položené na stole. Mrknul jsem na televizi, kde blikala velká červená písmena „game over“ a kočku s rudým obvazem na hlavě, plivající krev, ležící v rohu obrazovky.

„...Ty jsi to zkoušela hrát, Luno? Vlastně, ty víš, jak se to dělá?“

zeptal jsem se užasle a dívka s nervózním úšklebkem odpověděla:

„Vymazala jsem nazuninu hru a tak jsem poprosila Tomoe-san, aby mě naučila, jak se to hraje. Myslela jsem, že když se ve hře dokážu dostat tam, kde jsem ji smazala, Nazuna-chan bude mít radost, až se vrátí...“

Mezitím se v lunině obličeji objevil smutný výraz.

„Ale je to špatné. Ať se snažím sebevíc, nedokážu se ve hře dostat tak daleko.“

Zase svěsila ramena a pohled zabořila do země.

„Je to všechno moje chyba. Zkazila jsem Nazuně-chan hru, která jí tak dala zabrat. Takže proto...je normální, že je na mě Nazuna-chan naštvaná,“

zavzlykala Luna zlomeně a slzy jí vhrkly do očí.

„Pak jsem se ještě naštvala a řekla Nazuně-chan hrozné věci. Tvá sestra mě teď asi nenávidí. Proto se nevrací d—.“

„Tak to není,“

nenechal jsem ji větu dokončit.

„Hádka, vztek a pak útěk... Tak to přece není, ne? Váš vztah není tak povrchní.“

Bylo absurdní, aby Nazuna za něco takového Lunu nenáviděla. Byl jsem si tím naprosto jistý a tak jsem to mohl sebevědomě prohlásit.

„Jen se po té hádce musíte usmířit. Vím jistě, že to tak cítí i má sestra. Taky se chce udobřit. Tak se netvař tak zničeně.“

Zlehka jsem Luně položil ruku na tvář a upřel na ni povzbudivý pohled.

Oči se jí zaleskly a měla slzy na krajíčku.

„Ano. Děkuju ti, Shinobu-san.“

Usmívala se a tváří se k mé dlani přitiskla. Pak na mou ruku položila svoji a zavřela oči.

„Máš tak teplou dlaň, Shinobu-san,“

pronesla Luna uvolněným hlasem. Já jsem byl ale naproti tomu zatraceně nervózní.

Chtěl jsem ji jen trochu povzbudit a bezmyšlenkovitě ji pohladil, ale rozjelo se to špatným směrem.

Její tvář byla měkká jako marshmallow a její drobná dlaň jemná a teplá.

Moje levá ruka se pod něžnými doteky začala téměř rozplývat a navíc mě luniny hebké vlasy lechtaly na prstech. Ucítil jsem dívčinu sladkou vůni.

Luna se s mou dlaní přímo mazlila a vypadala tak bezbranně a spokojeně. Srdce mi bilo pořád rychleji a nebylo kam uhnout pohledem. Sledovat její dokonale tvarované svůdné rty taky nebyl nejlepší nápad.

Celý jsem se zarazil a ztuhnul. Dokud mi Luna ruku nepustí, budu tam jen stát.

Po chvíli si toho dívka nejspíš všimla a:

„P-promiň, že jsem tě tak využila,“

zahanbeně sklopila hlavu.

Uhh, to je špatné, hodně špatné.

Na rozdíl od mé sestry se Luna téměř nikdy nechovala rozmazleně. Měl jsem přání, aby se aspoň v těchto situacích chovala trochu sobečtěji.

Vlastně jsem si přál, aby se tak chovala vždycky.

„Luno,“

natáhnul jsem ruku k luniným zářivým vlasům a zatímco jsem je něžně hladil, jsem prohlásil:

„To je v pořádku, když se budeš chovat rozmazleně. Jsi součástí naší rodiny. Tak se neomezuj. A speciálně se mnou se můžeš chovat ještě víc zkaženě a rozmazleně, je ti to jasné?“

„...Seš si jistý?“

„Jasně. Můžeš se chovat, jak chceš a nebude mi to vadit. Klidně se ode mě můžeš nechat rozmazlovat stejně jako Nazuna,“

odpověděl jsem rozhodně na luninu stydlivou otázku.

Nikdy jsem moc nedokázal projevovat svoje city. Bylo to pro mě trapné. Ale některé věci se prostě daly jen říct. Takže i když mi to bylo nepříjemné nebo trapné, nemohl jsem před tím utéct.

Sice jsem to Luně neřekl do očí, ale díval jsem se přitom stranou... Ale i tak to byla pravda, ne? Ujišťoval jsem sám sebe.

„Uhh?“

Najednou mě zaplavila vlna rozkoše. Dva dokonale měkké předměty. Dvě teplé paže se mi ovinuly kolem zad. Sladké aroma mě zašimralo v nose.

„L-Luno?“

Podíval jsem se dolů, kde se ke mně šťastně tiskla nádherná dívka.

„Co? Eh? C-co?? Co tak najednou?“

Nedokázal jsem skrýt vzrušení v hlase. Ale Luně to bylo úplně jedno, přitiskla se na mně ještě silněji a odpověděla:

„Víš, vždycky jsem Nazuně-chan záviděla, jak se na tebe věší a objímá tě.“

Mezitím se na mě mačkala pořád víc a víc a cítil jsem, jak se její velká ňadra vlní a mění tvar s každým pohybem. BOING BOING, nepřestávaly na mě lunina prsa útočit…

Luna si ale ani v nejmenším nevšimla, jak zoufale se musím ovládat. Pomalu zvedla hlavu a s blaženým pohledem zašeptala:

„Od teď tě budu takhle objímat.“

„N-ne, to je trochu moc...“

na chvíli jsem nedokázal rozumně uvažovat, ale aspoň jsem ze sebe dostal:

„To nemůžeš!“.

„...Nemůžu?“

upřela na mě Luna prosebný pohled a udělala psí oči.

„T-ty můžeš, ale když to uděláš, tak...tak tě pak taky obejmu, je ti to jasné?“

Než jsem si to uvědomil, dal jsem Luna svůj souhlas.

Ta se po mých slovech jen usmála, pustila mě a s nekončícím zářivým úsměvem roztáhla ruce. Nejspíš mi tím chtěla ukázat „můžeš mě obejmout“, ale připadalo mi to trapné. Odvrátil jsem pohled a pokusil se kolem Luny projít, když jsem uslyšel „Shinobu-san“ a tentokrát se ke mně dívka přitiskla zezadu.

...Že by se mi povedlo aktivovat dokonalou zbraň?

Dva obrovské, měkké a pružné předměty se mi zabořily do zad a moje svéprávnost byla znovu ohrožená. Ale musel jsem to vydržet.

„—!“

Najednou mě zaplavil podivný pocit, bude to znít divně, ale „jako by někdo poblíž prahnul po krvi“. Prudce jsem se otočil a můj a lunin pohled se setkaly. Dívka se šťastně usmívala a takhle zblízka jsem viděl její krásné dlouhé řasy a perfektně tvarované rudé rty, které — počkat, tohle nebyla ta správná chvíle se rozplývat nad luninými půvaby.

Doběhnul jsem k oknu a rozhlédnul se po zahradě...ale nikdo tam nebyl.

Pořád mě ale nepříjemně mrazilo v zádech.

V tu chvíli se mezi stromy prohnal vítr a děsivý pocit okamžitě zmizel.

Bylo to strašidelné, nedokázal jsem si to vysvětlit.

Ulehčeně jsem si vydechnul a zamyslel se.

Na začátku jsem předpokládal, že se jedná jen o výplody mé představivosti, ale teď už to bezpochyby nebyla jen příliš bujná fantazie. Netušil jsem, jestli pohled patřil nějakému stalkerovi nebo někomu takovému, ale určitě nebude od věci být ostražitý.

Pomyslel jsem si a zatáhnul závěsy.

„Shinobu-san, stalo se něco?“

Otočil jsem se za hlasem a pohlédl na Lunu, která nervózně naklonila hlavu.

Nebylo potřeba ji zbytečně děsit a tak jsem se jí o možném stalkerovi nezmínil. Místo toho jsem ji jen poprosil ať pořádně zamkne dveře. Pak jsem se posadil na gauč.

Bezděčně jsem vytáhnul mobilní telefon a zjistil, že mi došla zpráva.

Když jsem ji otevřel, přečetl jsem si elninu odpověď: „Vzteklý pes rozumí! Dám na Nazukočku pozor! Vrrrrrr!“

To mě uklidnilo. Společně jsme se s Lunou podívali na televizi, snědli večeři...

 „...Je to tu takové osamělé,“

řekla tiše Luna, sedící naproti mě.

Rozhodně tu byla bez mojí matky a Nazuny podivná atmosféra.

„Ale tak...obě se brzo vrátí,“

snažil jsem se prohlásit co nejpozitivněji a zakousnul se do kousku šťavnatého masa. Pomalu jsem žvýkal, zatímco se mi lahodná chuť rozlila v puse a zvolna se ztrácela.

„Je to vynikající.“

„Opravdu?“

S nadšeným „jasně“ jsem přikývnul a odlomil z masa kousek velikosti sousta. Chytil jsem ho do hůlek a podržel před luninou pusou s hlasitým „na, tady“.

„Eh? Sh-Shinobu-san?“

To byla odplata za obětí z odpoledne.

„Aaaah~“

řekl jsem škádlivě. Luna celá zrudla a zavřela oči. Pak nesměle otevřela svá rozkošná ústa:

„Aaaah~“

Bylo to nečekaně provokativní. Ucítil jsem nával vzrušení a pomalu zasunul kousek masa Luně do úst. Spokojeně se usmála a já cítil, jak se mi zrychluje tep.

Proč jsem byl tak nervózní?

Chtěl jsem ji jen trochu pozlobit a takhle to dopadlo?

Tímhle to ale nemohlo skončit. Teď jsem pro změnu popadnul kousek mrkve a znovu ho podal Luně s „Aaaah~“

Vypadala, že se stydí, ale postupně bez odporu snědla všechnu mou mrkev. Pak se usmála a podle výrazu ve tváři byla v dobré náladě.

Hmm. Luna měla radost a já jsem se zbavil mrkve, kterou jsem tak nesnášel.

Dvě mouchy jednou ranou, pochválil jsem se v duchu.

Vzápětí ale Luna hůlkami uchopila svou vlastní mrkvičku a přidržela mi ji u pusy:

„Shinobu-san, řekni aaaah~“

...Nezbylo mi než ji poslušně sníst.

S takovou jsme dojedli večeři a já se odešel vykoupat. Už po cestě do svého pokoje jsem se rozhodl, že dnes půjdu brzo spát. Musel jsem být doopravdy unavený, protože jsem usnul vzápětí po tom, co jsem si lehnul do postele...

 Pokračování...

---

[16] Amnézie – ztráta paměti, většinou pouze krátkodobé.

[17] maid – služka, služebná – v čestině vyznívá poněkud archaicky...

[18] Tatami matrace – podložka tvořící podlahu v tradičních japonských domech, zhruba velikosti 0,955x1,91metry ctverecni. 4,5 tatami je tedy asi 7,5m2

[19] Doslovný překlad je tajná základna. U nás bychom možná spíš řekli „dětský bunkr“

[20] V Japonsku je “idol” mediální osobnost (zpěvák, herec, modelka…). Většinou se jedná a mladé a krásné dívky, které jsou fanoušky obdivovány a milovány.

[21] V angličtině použit výraz cabaret=kabaret, spíš se ale asi jedná o noční klub...

[22] Mahjong – logická hra s kostkami. V tomto případě je ale strip mahjong něco jako u nás známnější strip poker.

[23] overseas – „za mořem“ - vzhledem k tomu, že je Japonsko ostrov, se dá tento termín použít na jakoukoliv cizí zemi

[24] V angličtině „failure“ – tady ve smyslu osoby, která nenaplnila očekávání, které se do ní vkládaly. „Zmetek“ se mi zdá v češtině významově nejbližsí výraz.