Kapitola 4: Důvod pomoci...

Uprostřed noci mě probudil závan větru.

Otevřel jsem oči a v potemnělém pokoji jen nejasně vnímal svoje okolí. Přesto jsem zvenku zaslechl podezřelý zvuk. Něco jako tiché zasvištění. Mráz mi přeběhl po zádech.

Někdo tam byl? Vymrštil jsem se z postele a vrhnul se k oknu — v tu chvíli... PRÁSK! Sklo se s řinčením vysypalo.

To ale nebylo všchno. Záclona visící nad oknem se roztrhla a nažloutlé světlo měsíce v úplňku se prodralo do místnosti. Na krátký moment mě záře oslepila a instinktivně jsem uskočil dozadu.

Ucítil jsem děsivě silný poryv větru.

Zachvátila mě panika a další silný závan proletěl místem, kde jsem měl ještě před okamžikem hlavu. V tu chvíli už jsem ale ležel na zemi a tak se mi jen z nečekaného přetlaku udělalo zle. Sténal jsem, rychle oddechoval a připravoval se na další útok, když někdo lehce proskočil rozbitým oknem do místnosti.

Zvednul jsem hlavu a snažil se ve tmě zaostřit pohled.

Spatřil jsem postavu utápějící se v měsíčním svitu. Byla docela malá. Musela to být dívka. Podíval jsem se znovu a zorničky se mi rozšířily překvapením.

Za osobou jsem uviděl dvě roztažená křídla. Dokonale černá, bez jediného odlesku měsíčního světla.

V hlavě mi zablikalo slovo „ďábel“ a uvědomil jsem si, že poryvy větru byly stejné jako od staříka Brana. Ale...

„Ugh!“

Byly rychlejší a silnější než branovy.

Další útok mě zvednul ze země a odmrštil mé tělo proti zdi za mnou.

Náraz do zad mi vyrazil dech, ale zuřivé poryvy větru mě bez přestání bičovaly. Jeden mě zasáhnul přímo do žaludku a tlačil mi s nezmenšující se silou na břicho. Kvůlil stěně za zády jsem nemohl uhnout a neměl tak šanci nachystat se na další útok.

Dívka pomalu došla až ke mně a plynulým pohybem vztáhla ruce k mému krku. Bylo ale vidět, že se jí prsty lehce třesou.

„...Je to tvoje chyba. Svedl jsi ji z cesty. Vzal jsi mi ji. Musím něco udělat... Nebo mi ji znova sebereš...“

Bylo to váhavé, ale dívka stále zesilovala svůj stisk a škrtila mě. Její hlas však slábnul a postupně přecházel do nejasného vzlykání.

Uvědomil jsem si, že ten hlas znám.

„...Ma...chi...no...?“

zasípal jsem v bolestech a dívka překvapením povolila svoje sevření.

V tu chvíli se v pokoji zablesklo.

Ostré světlo ozářilo dívčinu siluetu.

Dlouhé, rudé vlasy a jantarově žluté oči. Ten, kdo se mě pokoušel uškrtit, byla doopravdy Machina.

Machina byla ďábel? Kohokoliv jiného by to asi vyděsilo, ale ne mě. Ani jsem necítil zlost, že mě škrtila.

Místo toho se mi bolestivě sevřela hruď.

— Viděl jsem její uslzenou tvář.

Machina na mě zírala zoufalýma očima.

Uvědomil jsem si, že ji takhle nechci vidět, zatímco mě škrtí... Jak zvláštní v takové situaci.  Přinutil jsem se k úsměvu. Chtěl jsem říct nějaký hloupý vtip jako obvykle, ale její ruce mi pořád pevně svíraly krk a nemohl jsem mluvit.

Rozrušení v machnině tváři vystřídal zmatek.

„...Proč. Proč se usmíváš?!“

zamrkala dívka a naštvaně vykřikla. Stisk na mém krku začal slábnout, až mě definitivně pustila.

Reflexivně jsem se rozkašlal a otevřel pusu, abych Machině něco řekl.

V tu chvíli ale svit, který ozařoval můj pokoj, začal sílit.

Záře mě oslňovala a já pomalu zavřel ústa. Clonil jsem si oči rukama a díval se po zdroji světla. Vycházelo z talismanu visícího na zdi. Byl to dárek od Gogyou-san a pravidelně pulzoval, jako by měl vlastní vůli. Že by to byla reakce na Machinu...?

Zatímco jsem se zakrytýma očima sledoval talisman, uslyšel jsem z venku hlasitý úder. Vzápětí někdo rozbitým oknem vpadnul do pokoje.

Osoba se rychle postavila a bleskově tasila meč z pochvy, houpající se jí u pasu. Špička zbraně mířila machině na hrdlo.

„Ustup od Nanjou-kun!“

přikázala ostým hlasem.

Černovlasá dívka, ze které vyzařovala důstojná a přece hrozivá aura, byla:

„Gogyou-san? Proč jsi tady...?“

Její náhlý příchod mě dokonale překvapil. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a napjatá atmosféra se podivně zlomila.

„Co je děje, Shinobu-san? Sousedi se budou zlobit. Co tam děláš?“

ozval se lunin vystrašený hlas a dveře se otevřely.

Všechny pohledy se v ten moment obrátily k Luně, která vešla dovnitř.

Chvíli se snažila pochopit situaci a její oči se rozšířily překvapením. Pak spatřila Machinu.

„Machino...?“

pronesla udiveně.

V tu chvíli byla rudovlasá dívka blízko k slzám. Rychle ale od Luny odvrátila pohled a vrhla se k oknu. Ještě se otočila a rozrušeným hlasem vyhrkla:

„Je to tvoje chyba, Nanjou. Sebral jsi mi mou sestru... Udělám ti to samé...!“

Poslední slova už skoro křičela. Pak vyskočila z okna, roztáhla křídla a rozletěla se do tmy.

„Nanjou-kun, vysvětlím ti to později!“

odbyla mě Gogyou-san, vyhoupla se na okenní rám a taky zmizela ve tmě směrem za machinou.

Vrhnul jsem se k oknu a uviděl spolužačku, jak pružně doskočila na strom v zahradě a po dalším mohutném odrazu přistála na betonové zídce. Pronásledovala Machinu.

Byla zatraceně dobrá, pomyslel jsem si ohromeně.

Otočil jsem se a zamířil ke dveřím.

„Shinobu-san! Jdu taky!“

vykřikla odhodlaně Luna stojící ve dveřích.

Oči jí svítily rozhodným pohledem.

Vypadalo to, že Machinu zná a má o ni strach.

„Dobře, tak jdeme,“

krátce jsem pokývnul a tryskem seběhl po schodech dolů k předním vchodovým dveřím. Spěšně jsem je odemkl a vyrazil ven. Rozhlédnul jsem se kolem a uviděl Gogyou-san mizející v dálce.

Nechtěl jsem ji ztratit a tak jsem se okamžitě rozběhl za ní.

Po chvíli se ale Gogyou-san náhle zastavila.

„...Sakra,“

znechuceně zaklela.

Když jsem viděl její výraz, došlo mi to.

Machina jí zmizela z dohledu.

Zvednul jsem pohled k temnému nebi, ale po machině nebylo ani stopy.

Lehce jsem si povzdechnul a Gogyou-san omluvně sklonila hlavu s tichým „promiň“.

„Kdybych tehdy nezklamala, nemohla by tě dnes ohrozit...“

Spolužačka se znovu omluvila, ale... Tehdy? Měla na mysli, když Nazuna utekla z domu? Zmínila se, že prohrála, ale...její protivník...byla Machina?

„Takže ten hybridní ďábel, o kterém jsi mluvila...“

„Je Orangelo-san. Je to taky ona, která sála životní energii pacientům v nemocnici a porazila ostatní exorcisty.“

Tohle jsem opravdu nečekal. Gogyou-san mi vysvětlila, že Machinu neodhalila, když poprvé přišla do školy, protože byla napůl člověk a napůl démón. A že ji nedokázala porazit, protože byla příliš silná.

„...Ale pak mě překvapilo, že jen tak přišla do školy, i když už jsem věděla, kdo vlastně je. Nejdřív jsem si myslela, že námi, exorcisty, pohrdá a chce sát životní sílu studentům...ale vypadá to, že jsem se spletla.“

Pak se na mě Gogyou-san zpříma podívala a řekla:

„Netuším proč, ale je tebou doslova posedlá. Předpokládám, že ti chce vzít duši a takzvaně z tebe udělat otroka. Proto jsem se snažila sledovat tvé okolí.“

„Chápu, děkuju ti,“

pronesl jsem a spolužačka sklonila hlavu a už poněkolikáté se zase omluvila.

„...Tak trochu jsem tě použila jako návnadu. A pak jsem ji nechala utéct...“

„Ne, to je v pohodě. Jen jsi o mě měla strach, ne?“

Gogyou-san měla zkroušený výraz, tak jsem ji aspoň povzbudivě poplácal po rameni, když jsem zezadu uslyšel „Shinobu-san!“

Otočil jsem se a uviděl přibíhat Lunu. Podívala se na mě a Gogyou-san, zatvářila se smutně a zeptala se:

„Ehm, kde je Machina...?“

„Promiň, ale ztratili—“

Přerušil jsem ji uprostřed věty. Obrátil jsem se k Luně:

„To mi připomíná, vypadá to, že Machinu znáš. Jak to?“

„Ah, ano. Ona, Machina je má mladší sestra.“

„Hmm, rozumím, tvá sestra — počkej, sestra!?“

Dostal jsem nečekanou odpověď, takže se mé myšlenky na okamžik zastavily. Ale za moment jsem zase začal přemýšlet.

Jestli byla Machina lunina sestra, pak přišla Lunu vzít zpátky do světa démonů, stejně jako stařík Bran...?

Nechápavě jsem zakroutil hlavou.

Kdyby si přišla jen pro Lunu, nebyla by tak posedlá mnou.

„Proč má o mě Machina takový zájem? Vlastně vůbec nevypadáte jako sestry,“

mumlal jsem si pro sebe a srovnával v hlavě vzhled obou dívek, ale Luna vypadala úplně jinak. S úsměvem potřásla hlavou a vysvětlila mi:

„To je přirozené, že si nejsme podobné. Nejsme totiž pokrevní sestry. Machina je vlastní dcera mého nevlastního otce.“

„...Vážně?“

„Ano. Má přece stejnou barvu očí a vlasů jako on.“

Teď když to řekla...

Stařík Bran měl rudé vlasy a jantarové oči, přesně jako Machina.

To mi připomíná, že se zmiňoval o svatbě s lidskou ženou.

No jasně, proto byla Machina napůl člověk, napůl démon.

Náhle jsem si vzpomněl na slovo „zmetek“ které Machina s odporem vyslovila.

A taky na další věci, které mi v mém pokoji řekla.

— Je to tvoje chyba. Sebral jsi mi mou sestru... Udělám ti to samé...!

Snažil jsem se přijít na smysl té věty, když se mi najednou v mysli vynořila nazunina tvář.

Že by šla po mé sestře?

Nechtělo se mi tomu věřit, ale nemohl jsem to úplně zavrhnout. Navíc jsem dnes machině ukázal elnin domov a řekl jí, že je tam i Nazuna.

Svěřil jsem se s tím Gogyou-san a Luně a obě souhlasily:

„Je to možné. Pojďme radši zkontrolovat, že je Nazuna-chan v bezpečí.“

„...Rozhodně. Machina se možná jen cítila beze mě osamělá, když jsem zůstala tady. A pak mě viděla, jak jsem společně s Shinobu-san a Nazuna-chan, takže...možná jen nedokázala zvládnout svoje city,“

pokračovala Luna s „takže proto“.

„Až se potkáme, dokážu ji přesvědčit. Machina rozhodně není zlá. Dokáže to pochopit, když si promluvíme.“

„Jo, máš pravdu,“

došel jsem k podobnému závěru jako Luna.

Dívka, která nedokáže ignorovat brečící dítě a nedokázala mě dorazit...a která pořád vypadá, že má na krajíčku, by přece neublížila Nazuně?

Odpověď byla NE.

Taky jsem si chtěl s Machinou promluvit a rozběhl jsem se směrem k vyschlému říčnímu korytu.

***

Krotil jsem svou netrpělivost a vytrvale klusal temnými ulicemi. Po nějaké době jsem dorazil k řece a uviděl elnin dům.

Kousek stranou jsem zahlédnul několik postav stojících proti sobě.

A pak jsem poznal Machinu, Elni a Nazunu.

Před velkým stanem stála proti Machině rozkročená Elni a snažila se krýt mou sestru.

„Elni!“

vykřikl jsem a zamířil do říčního koryta. Přiběhl jsem k Machině zezadu a těsně za mnou byly Gogyou-san a Luna.

Machina se otočila a podívala se na mě.

Tvář se jí křivila vztekem, ale mě se z neznámého důvodu zdála zároveň smutná. Udělal jsem krok vpřed. Musel jsem si s ní promluvit.

Ozvalo se rozhodné „zůstaň stát“ a směrem od Machiny se rozezněly podivné zvuky.

HVÍÍÍZD. Vzduch jako by se začal srážet. Průhledná koule rychle rotovala a kolem Machiny se ozývalo ostré hvízdání.

„Jestli se ještě víc přiblížíš, nebudu tě šetřit!“

Když to uslyšela Gogyou-san, položila ruku na jílec meče a zaujala bojový postoj. Rychle jsem se podíval na Elni, která ale vypadala, že se vůbec nebojí a s rozpřaženýma rukama chránila Nazunu.

A v téhle napjaté situaci:

„Machino!“

zazněl něžný hlas a Luna udělala krok k rudovlasé dívce. Když to Machina viděla, zařvala:

„Proč, sestro?!“

PRÁSK! Ozvala se rána a země před luninýma nohama se rozletěla do všech stran.

„Proč zůstáváš zrovna s ním? Nemáš žádný důvod ho poslouchat, sestro! I ten obojek, co máš na krku, ti nasadil on, nebo ne snad? Je to divné! TY jsi ďábel. Je to odporné, že ses stala otrokem člověka! Zůstávat s tím klukem... Proč se nevrátíš domů?“

Bylo to ale víc zoufalé než naštvané.

 „...Ďábel?“

ozval se najednou nazunin hlásek a v nastalém tichu zazněl nepřirozeně hlasitě.

„Luna-san...je ďábel?“

Nazuna nejspíš do teď opravdu věřila, že je Luna cizinka, kterou jsem přivedl domů. Oněměle na Lunu zírala...

„Nazuna-chan, já—“

otevřela Luna ústa a pokusila se to mé sestře vysvětlit, ale Machina ji ostře utnula:

„Sestra je ďábel!“

Přímo k jádru věci.

„Je jiná než vy ostatní. Je jiná než vy, slabí lidé! Nemíchejte ji s vámi ubohými lidmi! Nikdy jí nebudete rovni! Nemůžete s ní zůstat navždycky! Mezi ní a vámi je propastný rozdíl! Proto... Proto lidé a ďáblové nikdy nemůžou žít společně!“

křičela rozhořčeně Machina a znělo to víc jako by se snažila přesvědčit sama sebe.

V odpověď na její zlomený hlas se ozvalo:

„Nemáš pravdu,“

prohlásila Nazuna a odmítavě zakroutila hlavou.

„To není pravda. Proč by s námi nemohla zůstat jen proto, že je ďábel? Proč říkáš, že je jiná? ...Není jiná. Je úplně jedno, že je Luna-san ďábel...“

Nazuna upírala pohled na Lunu. Ta ji nejistě sledovala a tak se má sestra usmála a řekla:

„Luna-san je člen naší rodiny. Důležitý člen naší rodiny. I když je ďábel, chci s ní zůstat napořád. Mám Lunu-san moc ráda. Takže proto—“

„Nedělej si z toho legraci!“

otočila se prudce Machina a drsně Nazunu přerušila.

„Zbláznila ses? Zůstat s ďáblem napořád? Ty...to můžeš říct jen proto, že o nás nic nevíš!“

pokračovala Machina třesoucím se hlasem.

„Nakonec ji taky zradíš! Lidé jsou vždycky takoví! Jsou milí jen na začátku! Ale po nějaké době tě vždycky zradí! Ty taky. Nakonec nám budeš říkat „zrůdy“ a necháš nás být, až se o nás dozvíš víc! I když jsme vám nic neudělali, nazvete nás „zrůdami“!“

prskala Machina se zatnutými pěstmi.

„Nic o nás nevíš. Tak se...neopovažuj takhle mluvit!“

Pak se zase ozval ostrý svist a tentokrát vybouchla země těsně před Elni, chránící svým tělem Nazunu. Na tu to ale neudělalo žádný dojem a dokonce ignorovala Elni, která se jí pokusila zastavit a udělala krok směrem k Machině:

„To není pravda, že nic nevíme!“

vykřikla co nejhlasitěji, jak se snažila machinina slova popřít.

„Vím toho o Luně-san hodně! Je krásná, milá a chytrá, ale je nešikovná s elektronikou a občas něco zkazí. Nesnáší ranní vstávání, ale snaží se to překonávat, aby mohla budit mého bráchu. Vždycky se snaží, jak jen to jde. A mě i bráchu má strašně ráda...“

Nazuna se na Machinu podívala zpříma:

„Je mi úplně jedno, že je ďábel. Mám Lunu-san ráda. Vždycky mě vítá, když přijdu domů, pohladí mě po hlavě a pevně mě obejme. Mám strašně moc ráda tuhle milou Lunu-san. Proto s ní chci být napořád. Luna-san je pořád Luna-san, i jako ďábel. Vůbec netušíš, jak to cítím. Nikdy bych Lunu-san nenazvala „zrůdou“!“

Po nazuniných slovech se Machině roztřásly ramena. Stála ke mně zády a tak jsem neviděl její výraz ve tváři, ale najednou vypadala jako malé děcko.

Chtěl jsem ji oslovit, když—

Gogyou-san se vrhla kupředu. Musela to považovat za dobrou šanci, protože k nám byla rudovlasá dívka otočená zády. Bleskově tasila svůj meč a rozběhla se k Machině.

Ta uslyšela kroky, rychle se otočila a ve stejném okamžiku máchla pravou rukou.

Zase zazněl ostrý zvuk a průhledná koule vystřelila ke Gogyou-san. Exorcistka pohotově uskočila a vyhnula se letícímu předmětu. Následně se kolem Machiny začaly objevovat další průhledné koule.

Bylo jich víc než deset, a když Machina zvedla ruku, rozletěly se koule – vzdušné projektily – vstříc Gogyou-san a kvílení proťalo vzduch.

Spolužačka, ve snaze vyhnout se koulím, uskočila na stranu, ale několik projektilů jí pořád mířilo na hlavu.
„Ugh!“

Gogyou-san pohotově vytáhla několik talismanů a podržela je před sebou jako štít. Všechny se ale rozletěly na kusy a vzápětí zmizely.

Ten okamžik ale exorcistce stačil na to, aby se vyhnula zbývajícím koulím a rozběhla se k Machině zprava. Ta ale také měla čas vytvořit další koule.

Gogyou-san se smršti koulí znovu pokusila bránit talismany, ale projektilů bylo tentokrát příliš mnoho a bariéra se rozpadla rychleji. Tělo Gogyou-san bylo dávkou koulí odmrštěno dozadu.

I já jsem se najednou pohnul.

Bál jsem se o zraněnou spolužačku, ale to nebylo všechno.

Od chvíle, kdy si promluvila s Lunou, měla Machina uslzené oči a — tak jsem se k ní rozběhnul.

Překvapením na mě vyvalila oči, protože mou reakci ani v nejmenším nečekala.

„...Co chceš dělat? Viděl jsi, jak jsem silná, ne? Nic proti mně nezmůžeš. Nejsi exorcista nebo tak něco. Jsi jen obyčejný člověk. Prý jsi trénovaný, ale vážně si myslíš, že mě můžeš porazit?“

Neodpověděl jsem a udělal další krok. Machina se pohnula. Po menším zaváhání zvedla pravou ruku a poslala na mě několik průhledných koulí.

Kleknul jsem si a naklonil se kupředu. Zatnul jsem pravou ruku v pěst a opřel se celým tělem do úderu proti přilétajícím projektilům.

PRÁÁÁÁSK! Pěst a koule se srazily a vznikla tlaková vlna... To ale nebylo všechno. Přestál jsem útok bez nejmenšího zranění.

„...Co to?“

zašeptala Machina se zmateným výrazem. Nedokázala vstřebat, co se jí právě odehrálo před očima.

„Už to chápeš?“

Šel jsem k ní a pokračoval:

„Můžeš si dovolit držet se zpátky?“

smál jsem se provokativně a Machina zatajila dech. V další chvíli se na mě ale ostře podívala, spustila pravou ruku k zemi a pak...

Všechny koule v machinině okolí se ke mně rozletěly najednou.

Nemohl jsem je srazit všechny. Tak možná dvě nebo tři. Nechal jsem koule, které mi nemířily na tvář, zasáhnout moje tělo a ucítil pronikavou bolest.

Ale dokázal jsem to vydržet. Pevně jsem se zapřel nohama, aby mě útok nesrazil k zemi...a udělal další krok. Postupoval jsem kupředu a přijímal další a další zásahy. Ruce, kterými jsem se bránil, hořely bolestí. Měl jsem pořezané rty a krev mi tekla po tváři. Místa na těle, kde mě koule zasáhly, neskutečně pálily, ale pořád to nebylo dost na to, abych se vzdal. Nemohl jsem si dovolit podlehnout.

Zatnul jsem zuby, snažil se na nic nemyslet a pokračoval směrem k Machině.

Proč jsem to ale dělal? Proč jsem jednoduše neomdlel?

Proč jsem tak zoufale odolával a nevzdával to?

Protože se Luna o Machinu bála? Protože jsem chtěl pomoci Gogyou-san? Protože byla Nazuna v nebezpečí?

— Cítil jsem, že to není ani jedno z toho.

Sám jsem pořádně nevěděl, proč se snažím dojít až k Machině. Nedokázal jsem najít jasnou odpověď. Prostě jsem to nevěděl. Ale přesto jsem měl pocit, že se to dozvím, až se k dívce dostanu. Možná na to přijdu, až si s Machinou pořádně promluvím.

Měl jsem jen tohle nejasné tušení a tupě jsem postupoval kupředu.

Odrážel jsem, vykrýval nebo uhýbal přilétajícím koulím.

Srazil jsem jich asi polovinu a zbytek jsem minul... Vlastně ne – minul jsem je schválně.

„...Přestaň s tím konečně!“

V machininých očích se zračil šok.

„Ještě trochu a...zemřeš.“

slyšel jsem její zlomený hlas a odpověděl, zatímco jsem kašlal krev:

„Neumřu, kdo si myslíš, že jsem?“

odsekl jsem odhodlaně a v tu chvíli se machinina pravá ruka roztřásla. Nepřestala sice střílet další projektily, ale už neletěly mým směrem. Dopadaly do země k mým nohám, svištěly kolem mých tváří nebo míjely mou hlavu.

...Jako by se mě bála ještě víc zranit.

Překonal jsem zbývající prostor mezi mnou a Machinou, natáhnul se a chytil ji za ruku. Třásla se a zblízka jsem viděl, jak má dívka slzy na krajíčku.

V ten moment jsem to pochopil.

Pochopil jsem, proč jsem se k ní snažil dostat, zatímco mé tělo trpělo a bylo téměř trháno na kusy. Chtěl jsem pohladit její malou hlavu, když...

„— !“

Najednou se k nám ze strany přiblížila postava.

Překvapeně jsem se otočil a uviděl Gogyou-san se zdviženým mečem. Zářící čepel se právě dávala do pohybu a jejím cílem byla vedle mě stojící Machina.

Zareagoval jsem reflexivně. Vrhnul jsem se před Machinu, abych ji ochránil a nastavil se tak svištícímu meči.

Gogyou-san se ve tváři objevil čirý děs, ale zbraň se nezastavila. Exorcistka se sice pokusila úder zarazit, ale kvůli šoku, který právě utrpěla, se jí to nepodařilo. Vzduch prořízl zvuk přibližujícího se meče.

„Ugh!“

vydechla těžce Gogyou-san a čepel, mířící na moje rameno, alespoň změnila směr. Místo přes rameno mi ostří projelo přes hruď.

Všude po těle mi vyrazil studený pot. Rána na prsou bolela jako spálenina a moje vědomí se začalo vytrácet.

Ozvalo se několik zděšených výkřiků a kdosi se ke mně rozběhnul, ale:

„Zůstaň stát!“

zařval jsem naštvaným hlasem.

Zraněný hrudník nepřestane krvácet, ale co z toho? Neumřu na to, ani neomdlím. Pořád jsem Machině nic neřekl.

Podíval jsem se na Gogyou-san, která tam ohromeně stála s čepelí potřísněnou mou krví. Dívka pomalu sklonila meč.

„...Nanjou-kun... Proč? Ten ďábel se pokusil ublížit Nazuně, chápeš to?“

sípala Gogyou-san chraplavým hlasem.

Já jsem ale jen potřásl hlavou a řekl:

„Něco takového by nedokázala udělat. Sice pacientům v nemocnici sála životní energii, ale nikoho nezabila, ne? Zranila jenom exorcisty a nikdy nepřekročila hranici. Je to tak? Přišla jen proto, aby se potkala s Lunou. Lunou, kterou jsem sem zavolal já...“

„...Ale, Nanjou-kun, skoro tě zabila—“

„Nezabila by mě,“

přerušil jsem Gogyou-san a prohlásil:

„Kdybych pro ni představoval skutečnou překážku, mohla se mě jednoduše zbavit.... Má dost síly na to, aby to dokázala... a přece to zatím neudělala. Protože je hodná.“

Gogyou-san doširoka otevřela oči překvapením...

„Opravdu si myslíš, že by někdo, kdo nedokáže nechat plačící dítě bez povšimnutí, byl schopen zabít člověka? Dobře se na ni podívej. Už docela dlouho se snaží nerozbrečet.“

Otočil jsem se zpátky k Machině, která měla vážně slzy na krajíčku.

„Je sobecká a neupřímná, a vždycky mě hned kope, ale...mám ji rád. Taky vím, že dokáže být hodná a milá.“

Obraz machiny natahující ruku k plačící holčičce mi proletěl hlavou.

„Proto ji budu chránit. Omlouvám se, Gogyou-san, ale můžeš ustoupit...?“

pronesl jsem a začal zase vykašlávat krev. Oči mladé exorcistky zmateně těkaly sem a tam, jak nevěděla co říct. A v tu chvíli:

„...Proč?“

— uslyšel jsem za sebou slabý hlásek.

Ohlédl jsem se a uviděl Machinu, jak klečí na zemi s nechápavým výrazem ve tváři.

„Copak jsi nechtěl chránit osobu, která je pro tebe důležitá, za každou cenu? Řekl jsi, že proto ses musel stát silným. Tak proč se najednou zastáváš mě? To přece nejsem já, ale moje sestra, koho bys měl chránit! Tolik krve... Když zemřeš, nikoho už neochráníš...!“

zírala na mě Machina naštvaně a skoro křičela.

Měl jsem doopravdy spoustu zranění, nepřestával jsem krvácet a kdybych se uvolnil, okamžitě bych omdlel. Ale:

„Neumřu z toho,“

pomalu jsem natáhnul ruku.

„Na to co říkáš... Dnes jsi prohlásila, že je normální pomoci plačícímu dítěti. Tohle je v podstatě to stejné. Vždycky jsi byla blízko k slzám, a proto tě nemůžu nechat samotnou. Taky tě musím chránit,“

usmál jsem se uvolněně.

Ano. Tohle jsem chtěl celou dobu udělat.

Chtěl jsem ji pohladit po vlasech, když měla slzy na krajíčku.

To je všechno...

„...I..di..o..te...“

Machina se kousla do rtu, jak se snažila ovládat. V tu chvíli už ji ale velké slzy kanuly z očí a začala přerývaně vzlykat.

„Proč? Proč jsi na mě tak milý? ...Když jsi mi vzal mou sestru. Lidé jsou vždycky takoví...“

pokračovala Machina, zatímco si utírala slzy tekoucí ji po tvářích.

„Lidé mi sebrali i mou matku. A zabili, protože prý byla ďábel.“

To stejné před tím tvrdil i stařík Bran.

— Moje žena byla zabita lidmi.

„Lidé mi vždycky brali moje nejbližší, které jsem milovala. Proto jsem teď byla na řadě já! I já jsem chtěla někomu vzít jeho blízkého! Copak je to špatné? Někdo mi někoho vzal a já to chci jen oplatit, takže...“

vzlykala Machina zoufalým hlasem a ruce se jí třásly.

„Nikdy to nedokážu. Vždycky jen něco ztrácím. Je mi z toho zle!“

vykřikla Machina chraplavě a slzy se jí draly z očí.

„Chtěla jsem, abychom byli spolu navždycky. Po matce ale zmizela i moje sestra... Zase jsem zůstala sama. Protože jsem zmetek...nikdo mi nepomůže. Nejsem ani člověk ani ďábel a nikdo mě nemá rád.“

Zmetek. Ani člověk, ani ďábel, ale křížence mezi člověkem a démonem.

Pro ďábly byla Machina zdegenerovaná a nepovedená a lidé ji zase odsuzovali jako příšeru.

„Jediný, kdo mi zůstal, byla moje sestra. A tys mi ji vzal... Takže proto...“

Machina mě udeřila do ramene a tvář měla zalitou slzami.

Cítil jsem malé a slabé ruce, kterými se vždycky snažila bránit. Nenáviděná a opovrhovaná svým okolím a neustále okrádaná o své blízké. Ale přesto nedokázala oplácet a vzít někomu jeho štěstí.

„Promiň,“

znovu jsem natáhnul ruku.

„Promiň, že jsem ti vzal tvoji sestru,“

pronesl jsem tiše a něžně Machinu pohladil po vlasech.

„Teď už ale nemusíš říkat, že jsi sama,“

usmál jsem se na plačící dívku.

„Od teď budu s tebou. Budu tě chránit. Tak už nebreč.“

Vzápětí se ozvalo srdceryvné zasténání.

Jakoby od malého dítěte...a rozlehlo se po ztichlém okolí.

Když to uslyšela Luna, vrhla se ke své sestře a nežně ji objala.

...Snad je to konečně vyřešené.

Uvolnil jsem se, napětí povolilo a podlomily se mi kolena. Začal jsem se celý hroutit, ale někdo mé tělo něžně podepřel.

Měl jsem oblečení celé zkrvavené, ale Gogyou-san si toho nevšímala a lehce mě objala.

Kvůli ztrátě krve se mi zakalil zrak a pomalu mě opouštělo vědomí.

Zahlédl jsem ještě Elni a Nazunu, jak na mě vyděšeně zírají, oči plné slz.

„...Žádný strach. Jsem...nesmrtelný...“

zašeptal jsem, abych je uklidnil, ale moc to zabralo.

Ještě jsem viděl jak se Luna a Machina objímají a pak už jsem jen zavřel oči a definitivně ztratil vědomí...

 Pokračování...