Střídal jsem prudké kopy s údery pěstmi a těžce u toho oddechoval. Po dalším kombinovaném útoku, kdy mé ruce a nohy se svištěním protínaly vzduch, jsem skončil v uvolněné pozici. Dával jsem do úderů plnou sílu a útočil do prázdného prostoru.
Ale ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se pořádně
zkoncentrovat. Mé pohyby byly ztuhlé, mdlé a trhané.
Zhluboka jsem vydechnul, uvolnil napjaté tělo a ukončil
trénink.
Ranní cvičení mi nikdy příliš nesedělo. Podával jsem
lepší výkony odpoledne a večer.
I když dnes to nebyl jediný důvod, proč jsem se nemohl
soustředit…
Zatímco jsem si v duchu nadával, upřel jsem svůj
pohled k jasnící se obloze. První sluneční paprsky se mi opřely do
očí. Nebylo ještě ani šest hodin ráno. Obklopovalo mě ticho, které rušily jen
kola patřící brigádníkům rozvážejících noviny.
Hned bych věděl, že se Nazuna vrací domů, když byl všude
takový klid... proletělo mi hlavou a nahlas jsem si povzdechnul.
Včera v noci jsem nemohl usnout a ráno pro změnu
brzo vstával.
Pořád jsem se o Nazunu bál a tak jsem vyšel ven, na
zahradu před domem, i když nepřipadalo v úvahu, že by se má sestra vrátila
domů v tuhle časnou ranní hodinu.
Poškrábal jsem se na hlavě, vytáhl ze schránky noviny a
vrátil se dovnitř. Normálně to byl nazunin úkol, vyzvedávat noviny, ale na
nějakou dobu ho bude muset převzít Luna.
Podíval jsem se na ruličku novinového papíru a vzpomínal,
co se dělo včera.
Když jsem matce vysvětlil, co se stalo mezi mnou a
Nazunou, zatvářila se na chvíli vyděšeně, ale pak jen řekla: „Prozatím počkáme
a uvidíme,“ a odešla zpátky do obývacího pokoje.
Máma možná vypadala nezúčastněně, ale byla překvapivě
laskavá. Byl jsem si jistý, že došla k nějakému závěru, ale neměl jsem si
to jak potvrdit.
Zkusím se po Nazuně podívat až skončím ve škole.
S touhle myšlenkou jsem se vrátil ze zahrady do
obýváku. Podíval jsem se na hodiny – do snídaně pořád zbývalo spousta času.
Neměl jsem nic na práci a tak jsem otevřel noviny a pročítal
si třetí stranu, když najednou někdo vešel do dveří.
„Luno?“
napadlo mě, že je na ni docela brzo a otočil jsem hlavu ke
dveřím. Místo Luny tam stála Gogyou-san.
Od večera pořád spala a měl jsem o ni docela strach, ale vypadalo to, že se konečně probudila. S úlevou jsem od ní odvrátil pohled.
Věděl jsem, že ji Luna a máma převlékly, ale že bude mít
jen dlouhou košili... Horní knoflíčky nebyly dopnuté a výstřih se dráždivě
rozevíral. Neměla kalhoty ani sukni a můj pohled rychle sklouznul po jejích
svůdných stehnech.
„U-už je ti líp?“
zeptal jsem se podrážděně a zabořil obličej zpátky do
novin…ale odpověď nepřicházela.
„Gogyou-san?“
Přišlo mi to divné a tak jsem se na Gogyou-san zase
podíval. Měla ospalý a nepřítomný výraz. Zmateně zamžourala a zašeptala:
„Chtěla bych…trochu vody…“
zněla jako malé rozmazlené dítě.
Nebylo to její rozhodné a odměřené já.
Ještě pořád v polospánku, ale zatraceně roztomilá.
Její oči postrádaly obvyklou ostrost, ospalý výraz byl rozkošný a lehce
pootevřená ústa byla jakoby dětská.
„Může být čaj?“
zkusil jsem opatrně, a když Gogyou-san přikývla, odešel
jsem do kuchyně, vytáhnul čaj z lednice a nalil do šálku. Vrátil jsem se
do obývacího pokoje a viděl, jak se má spolužačka malátně kýve na pohovce.
Sednul jsem si vedle ní a podal jí hrneček, který jsem držel v ruce.
Gogyou-san si ho vzala a pomalu čaj vypila.
„Díky.“
vrátila mi s úsměvem prázdný šálek, zavřela oči a
opřela se o mě... A pak prostě usnula.
„Eh? Huh? H-hej?“
Gogyou-san se mi hlavou opírala o rameno a ukazovala mi
svou sladkou spící tvář. Cítil jsem teplo jejího těla a něco měkkého se mi
neodbytně tisklo k paži.
Pohled mi sklouznul dolů a zastavil se na nádherné
štěrbině mezi ňadry. Velká prsa, mačkající se mi na ruku, lehce měnila tvar.
...To bylo zlé.
Cítil jsem nebezpečí z mnoha stran a tak jsem moji
spolužačku chytil za rameno a rázným hlasem řekl:
„H-hej, neusínej. Probuď se, Gogyou-san.“
Lehce se zakolébala a otevřela oči: „Hmm?“
Chvíli na mě nechápavě koukala a pak se zmateně rozhlédla
kolem. V tom se najednou probrala a oči se jí zablýskly.
Upřela na mě překvapený pohled, tvář se jí zbarvila do
ruda a prudce se ode mě odsunula.
„Eh? Co? Ehh? C-co se děje? Já, ehm...“
Nervózně se podívala na svoje oblečení, pak zpátky na mě
a neklidně se rozhlížela kolem. Byla tak roztomile zmatená, že jsem si nemohl
pomoci:
„...Gogyou-san, v noci jsi byla tak neodolatelná,“
řekl jsem zamilovaně a tváře se mi červenaly.
Vzápětí vyděšená spolužačka zrudla úplně celá, jak jsem
předpokládal.
„Ehh? N-neříkej mi, že...já...a ty...? N-ne, bylo to pro
mě poprvé a nepamatuju si z toho vůbec nic...!“
„Nevím, co tě napadlo, ale já měl na mysli, jak jsi
vypadala, když jsi usnula,“
sdělil jsem nenuceně panikařící Gogyou-san.
Zdálo se to nemožné, ale dívka se začervenala ještě o
něco víc a skryla si obličej do dlaní.
Byla neuvěřitelně sladká.
Už jsem ji ale nedokázal dál trápit. Odkašlal jsem si a
vysvětlil, co se včera doopravdy stalo.
Uzavřel jsem to:
„...Převlékala tě Luna, takže s tím si nemusíš dělat
hlavu. Kromě toho se ti musím omluvit, ale kouknul jsem se ti do kontaktů
v mobilu.“
A rychle jsem dodal: „Ale hledal jsem jen čísla na tvoje
rodiče.“
„Moje matka jim pak zavolala a řekla, že u nás zůstaneš
přes noc. Takže to taky nemusíš řešit,“
skončil jsem s vysvětlováním.
Gogyou-san najednou vstala a hluboce se poklonila“
„Omlouvám se, že jsem ti způsobila potíže.“
„Ale ne, taky jsi mi před tím hodně pomohla, takže o nic
nejde. Nemusíš se přede mnou klanět. Vidím ti tak do výstřihu, víš to?“
Washington byl upřímný a bylo mu odpuštěno...
Prohlásil jsem, věrný svému názoru, stejně jako u
Machiny. Gogyou-san se podívala dolů a rychle si prsa zakryla rukama a
narovnala se s tichým „promiň“. Očekával jsem, že bude naštvaná a ne že se
bude omlouvat.
Washingtonův názor se konečně setkal s kladnou
reakcí.
Vstal jsem z gauče a řekl ještě stále lehce zmatené
Gogyou-san:
„Takže co teď? Půjdeš domů? Jestli se pořád necítíš
nejlíp, můžeš tu klidně zůstat...“
Považoval jsem za přirozené jí to, vzhledem k jejímu
stavu, nabídnout. Spolužačku to i tak překvapilo a tiše zamumlala: „Jsi opravdu
pozorný, Nanjou-kun,“ ale tentokrát jen lehce sklonila hlavu.
„Děkuji ti, ale už jsem v pořádku. Půjdu domů.“
„Rozumím, vyprovodím tě.“
„Díky, to bude milé, ale ještě...“
Gogyou-san se zase nepatrně začervenala.
„Nanjou-kun, mohl bys mi prosím vrátit moje oblečení?“
Kdyby to slyšel někdo další, určitě by mě považoval za
úchyláka.
***
KLEP KLEP. Zaťukal jsem na dveře lunina pokoje.
Gogyou-san mě poprosila, abych jí vrátil oblečení, ale
Luna její zkrvavené šaty vyprala a ještě nestihly uschnout.
Proto jsem teď přešlapoval před luniným pokojem, abych ji
požádal o nějaké její rezervní oblečení pro Gogyou-san.
„...Asi ještě pořád spí.“
Na mé zaklepání nikdo neodpovídal.
Nechtěl jsem ji budit tak brzo ráno, ale po „jdu dovnitř“
jsem vešel do pokoje. Udělal jsem krok k Luně spící na posteli, když:
„—UGHH.“
Ne, nebyl čas naprázdno polknout, nebo spíš nebyl ten
správný čas.
Spící Luna byla prostě tak erotická.
Patřila snad mezi dívky, které spí nahé? Pohled mi sjel
po okouzlujícím krku a jemné lince klíční kosti. Pak jsem na jejím rameni
zahlédnul růžový pásek spodního prádla. Navíc Luna ležela na boku, takže jsem
měl ideální výhled na její štěrbinu mezi ňadry.
...Že by spala jen ve spodním prádle?
Zhluboka jsem se nadechnul, abych se uklidnil a nahlas Lunu
oslovil:
„Promiň, že tě budím, Luno,“
řekl jsem jí do ucha.
„Yaahn,“
odpovědí mi bylo provokativní zasténání.
„U- uhm, Luna-san? Žádné „ne“ vstávej prosím.“
„Yaahn, tahm nhee,“
s dalším zasténáním se Luna ve spánku přetočila na
druhý bok.
...Mhm. Vypadalo to, že Luna byla momentálně
„neoslovitelná“.
V tom případě se nedá nic dělat. Popravdě jsem se
skoro nedokázal ovládnout. Proč byla tak erotická? Erotická Luna!
S myšlenkou, že rána a vstávání nejsou luninou silnou
stránkou, jsem odešel z pokoje.
„Tak to mi dalo docela zabrat...“
mumlal jsem a vzdal pokus získat od Luny nějaké její
oblečení. Zamířil jsem do převlékárny a usušil mokré šaty Gogyou-san fénem
***
Vyprovodil jsem spolužačku skoro až k jejímu domu.
Pak jsem se v klidu vrátil domů, nachystal si věci jako vždycky a vyrazil
do školy.
Dnes byla ale cesta nezvykle nudná a šlo se mi těžce.
Ale byl jediný důvod, že se mnou nebyla Nazuna?
Překvapilo mě, když se mi najednou v představách
objevila uplakaná tvář mé malé sestry.
Pocítil jsem nutkání Nazunu utišit, ale jak mi matka
poradila, bude lepší ji teď nějakou dobu nechat o samotě.
Luna se nazuně omluvila a dál už to bylo jen na mé
sestře, jak se vyrovná se svými pocity. Až se uklidní a bude zase sama sebou,
určitě se i ona s Lunou usmíří.
S takovými myšlenkami jsem mířil ke škole, když:
„Nanjou-kun,“
zastavil mě ostrý hlas.
Ohlédnul jsem se a za mnou byla Gogyou-san, se kterou
jsem se ani ne před hodinou rozloučil. Blížila se ke mně s nervózním
výrazem.
„Ehm, díky za dnešní ráno.“
„Jasně. Jak ti je?“
„...Joo, už jsem v pořádku.“
I přes rozhodnou odpověď působila Gogyou-san sklesle.
„Stalo se něco?“
vyslovil jsem otázku a dívce se lehce zachvěla ramena.
Ráno jsem se na nic neptal, ale když jsem teď viděl její obličej,
začal jsem mít obavy.
„Jestli o tom nechceš mluvit, nebudu tě nutit, to je
v pořádku... Ale klidně si všechno poslechnu. Rád ti pomůžu.“
Pořád jsem byl jejím dlužníkem za to, jak se zachovala
k Luně.
Když jsem nervózně řekl, že ji dlužím laskavost,
zatvářila se Gogyou-san nejprve překvapeně a pak se začala hihňat.
„C- co je tak vtipného?“
„Nanjou-kun, jsi celý červený.“
„B- Buď zticha. Mám jen rychlejší krevní oběh než
ostatní. Nech mě být.“
Jak jsem předpokládal. Neměl bych říkat nic, na co nejsem
zvyklý. Pokusil jsem se rychle zmizet, ale Gogyou-san mě chytila za rukáv.
„Promiň, Nanjou-kun. Nechtěla jsem si z tebe dělat
legraci. Ale, víš, udělalo mi to radost...“
Spolužačka na chvíli zaváhala a pak pokračovala:
„takže“...
„Asi to bude trochu otravné, ale vážně se ti můžu
svěřit?“
zatvářila se nejistě, jako by čekala, že ji odmítnu.
„Jo, i když to bude otravné nebo jaké, klidně mi to
řekni,“
přikývnul jsem rozhodně a Gogyou-san s úsměvem
poděkovala.
Když jsem viděl její radost jen z toho, že si
poslechnu její problémy, bylo mi tak nějak trapně.
Otočil jsem hlavu na druhou stranu a tiše poslouchal,
s čím se mi potřebovala svěřit.
Podle Gogyou-san se některým pacientům v místní
nemocnici začal prudce a podivně zhoršovat stav a počet případů neustále narůstá.
Pacientovi, jenž se úspěšně zotavoval, se náhle zhoršil stav
do té míry, že nemocný nebyl schopen dva až tři dny vstát z lůžka. Navíc
se nepovedlo odhalit žádnou příčinu. Lékaři podezřívali nějaký neznámý virus,
ale když se o tom doslechli exorcisté, rozhodli se to raději prověřit.
Výsledkem průzkumu bylo zjištění, že původcem problémů je
skrytý ďábel, který pacientům saje životní energii.
Následovaly pokusy o vymýcení ďábla, ale přítomní
exorcisté byli poraženi a museli chtě nechtě ustoupit.
Lidskou životní energii obvykle sají jenom nízcí ďáblové,
ale toto byl podle všeho jiný případ a jednalo se o poločlověka, poloďábla.
Křížence mezi člověkem a démonem. Exorcisty nejvíce nenáviděný typ.
Vymítací kouzla působily pouze na ďábelskou polovinu
tohoto tvora a měly tedy v důsledku jen poloviční účinnost. Proto mohl tento
hybridní démon překračovat hranici do lidského světa bez větší újmy, pokud
potlačil svou „sílu“.
Potom potřeboval sát životní sílu pacientů, aby vyléčil
svoje zranění, které mu způsobil přechod přes bariéru. Tento hybridní ďábel se pak
stal velmi silným i v lidském světě.
Když sem proniknul lunin otec Bran, ztratil polovinu
svých schopností a musel nechat ve světě démonů svou levou paži, aby dokázal
překročit hranici.
I přes tyto ztráty byl pořád hrozivým protivníkem.
S tímto srovnáním jsem si mohl docela dobře
představit, jak neskutečně silný musí být hybridní ďábel.
Nikdo zatím nezemřel, ale několik exorcistů bylo těžce
zraněno.
„Proto požádali mě. Tvrdili, že jako exorcistka
z rodiny Gogyou bych měla být schopná démona porazit. Strašně mě vychvalovali,
a abych svému otci neudělala ostudu, snažila jsem, jak nejvíc jsem mohla,
ale...“
Prohrála a musela před ďáblem utéct.
I když byla zraněná a vyčerpaná, rozhodla se následně
démonovi znovu postavit. Pak jsem ale Gogyou-san potkali já a Luna a mladá
exorcistka ztratila vědomí. Bylo jasné, jak by v jejím stavu další
střetnutí s ďáblem dopadlo. Gogyou-san se sice zoufale snažila splnit
očekávání a neudělat otci ostudu, ale...
„Nesmíš na sebe být tak tvrdá. Někdy je lepší se vzdát.“
Nemělo smysl bojovat až do hořkého konce.
„Ne že bych sám dobře nevěděl, jaký je to pocit, když
nesplňuješ očekávání... Ale musíš taky respektovat své fyzické možnosti.“
Kdyby v jejím stavu s ďáblem včera znovu
bojovala, neskončilo by to jen pouhými zraněními.
„I kdybys nakonec dokázala vyhrát, nemělo by to smysl,
pokud bys byla smrtelně zraněná, chápeš? Kdyby si na tebe chtěl někdo stěžovat,
budu na tvé straně. Tak to nepřeháněj, dobře?“
Rozvášnil jsem se a nechal se unést a než jsem si to
uvědomil, začal jsem spolužačku poučovat.
Možná jsem řekl něco, co jsem neměl.
Nejistě jsem se podíval na Gogyou-san, nervózní, jestli
jsem to nepřehnal a vzápětí jsem překvapením zalapal po dechu. Gogyou-san měla
slzy v očích a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.
Nikdy jsem ji takovou neviděl.
Sakra, asi jsem to docela zpackal.
„P- promiň. Nechtěl jsem to takhle říct. Ehm, nechtěl
jsem se tě dotknout...“
omlouval jsem se rychle, ale spolužačka jen zakroutila
hlavou a řekla:
„Tak to není... Jsem jen šťastná... Díky... Děkuju... Nanjou-kun.“
nedařilo se jí najít slova a pořád mi jen děkovala
Nejen, že jsem nevěděl, co mám dělat s ubrečenou
Gogyou-san, ale byl jsem z toho všeho sám celý zmatený.
Zoufale jsem přemýšlel co dál, když jsem si vzpomněl na poutko na
telefon se psem, které jsem včera vyhrál v tombole.
Mh, mhm.
Gogyou-san má ráda psy, tak jí ho věnuju. Snad se jí bude líbit a trochu jí
zvedne náladu
„T- takže, tady
máš něco jako odměnu za včerejší tvrdou práci. Máš ráda psy, že?“
nervózně jsem
poutko vytáhnul z kapsy a podával ho Gogyou-san.
„...Jsi tak
milý, Nanjou-kun.“
A vzápětí se má
spolužačka rozvzlykala ještě víc.
Ehh? Takže to
nakonec mělo opačný efekt?
„Je hrozně
oblíbené, takže i když si ho objednáš, málokdy ho dostaneš... A ty mi ho dáváš,
protože miluju psy...“
Vzpomněl jsem
si, že hosteska včera říkala to samé.
„Ale ne, není
to nic extra. Moc to řešíš. Rychle, pověs si ho na mobil,“
pobídnul jsem
Gogyou-san a ta jen poslušně přikývla, vytáhla svůj telefon a pověsila si na
něj poutko. Pak se na něj chvíli dívala a konečně se usmála. Skvělé, oddechnul
jsem ji úlevou.
Spolužačka
přívěšek chvíli vesele sledovala a pak se zatvářila, jakoby si na něco
vzpomněla.
Začervenala se,
nervózně se na mě podívala a stydlivě špitla:
„H- hej,
Nanjou-kun, kdyby ti to nevadilo...nechceš si vyměnit telefonní čísla?“
„Eh? Fakt?“
zeptal jsem se nevěřícně,
a stále rudá Gogyou-san přikývla.
Výraz její
tváře mě začal uvádět do rozpaků.
Poškrábal jsem
se na bradě a poté jsme si s Gogyou-san vyměnili telefonní čísla.
„—!“
Vtom jsem na
sobě ucítil pohled.
Jakoby mě někdo
sledoval.
Pomalu jsem se rozhlédnul,
ale stáli jsme na ulici úplně sami.
Bylo to blízko,
ale ve chvíli, kdy jsem se otočil, cizí přítomnost zmizela.
...Pamatoval
jsem si podobný pocit z dřívějška.
Naklonil jsem
zmateně hlavu a přemýšlel, co to mohlo být. Jen náhodou jsem se podíval na
Gogyou-san. Vypadalo to, že se jí taky něco nezdálo.
„Taky jsi měla
pocit, že se na tebe někdo dívá?“
„Ne, spíš než
pohled to bylo něco jako zlá přítomnost...Ty...taky, Nanjou-kun?“
Přikývnul jsem
a dodal:
„Nebylo to
v poslední době poprvé...“
„Opravdu?“
„Jo, asi před
dvěma dny? Šel jsem dolů po ulici, když jsem to cítil stejně jako teď. Huh, co
když je to stalker?!“
To byla
nepříjemná představa.
„Děsivé,“
zamumlal jsem
tiše.
„To bude v pořádku,“
prohlásila
rozhodně Gogyou-san.
„Kdyby ti chtěl
někdo ublížit, přijdu ti na pomoc, Nanjou-kun,“
upřela na mě
spolužačka sebevědomý pohled a pak oči lehce přimhouřila.
Řekl jsem to spíš
jako vtip a bylo mi trapné, že to vzala vážně.
Zase jsem se poškrábal
na tváři, když Gogyou-san zašeptala „no jasně“ jako by si na něco vzpomněla.
Najednou si rozepnula límeček uniformy a zajela si pod látku rukou. Prsty
šátrala směrem k hrudi a něco vytahovala.
Hm, u exorcistky
by se asi dalo čekat, že s sebou nosí nějaké zvláštní předměty. Musela to
pro ni být rutinní záležitost. Při každém pohybu ruky se ale její velká prsa
zahoupala. A já jsem tu stál a zíral na ni.
Spolužačka si
mé nervozity nevšimla a konečně něco vytáhla zevnitř uniformy a podávala mi to.
Zvědavě jsem
sledoval její nataženou dlaň. Byl na ní malý kousek papíru.
„Co je to?“
„Je to druh
talismanu.“
Zeptal jsem se
a Gogyou-san s vážným výrazem pokračovala:
„Nanjou-kun, žiješ
v blízkosti Luny, která je ďábel. Upřímně řečeno, to není úplně nejlepší.“
„Eh? Vážně?“
Gogyou-san
přikývla a pokračovala:
„Lidé jsou
ďábly ovlivňováni buď negativně, nebo pozitivně.“
Podle
Gogyou-san byla Luna zvláštní druh démona a bylo možné, že jejím působením se
mé tělo měnilo v jakýsi magnet na ostatní ďábly.
Technicky vzato
mi lunin otec Brana věnoval prsten, který by mě měl být schopen před touto
přeměnou ochránit. Spíš to ale byl jen artefakt, aby si posedlý člověk zachoval
svou osobnost a ďáblovi nepodlehnul. To mi ale nemuselo stačit, uzavřela svůj
výklad Gogyou-san.
„Jen si můj
talisman ulož někde v pokoji a on bude průběžně očišťovat tvoje tělo. Taky
se bude hodit, pokud by na tebe nějaký ďábel zaútočil. Dá se to považovat za
ochranné kouzlo.“
Cítil jsem
z talismanu dívčino teplo, ale:
„Vážně si ho
můžu vzít? Nejsou takové artefakty docela drahé?“
„Nedělej si
starosti. Stojí jen okolo 400-500.“
...Moment.
Okolo 400-500?
Snad ne milionů?
Gogyou-san
řekla „ber to jako poděkování za tohle“ a ukázala na přívěšek houpající se jí
na mobilu... Nebyla to ale tak trochu jiná cenová kategorie?
Byl jsem ještě
pořád překvapený, když jsem talisman opatrně uložil do složky v batohu a
podíval se zase na mou spolužačku. Gogyou-san s vážným výrazem řekla:
„Takže,
Nanjou-kun, ještě je tu jedna věc.“
„D- dobře, ven
s tím,“
vypadlo ze mě okamžitě,
jak jsem byl pořád z darovaného talismanu rozhozený.
Když to
Gogyou-san viděla, trochu se uvolnila, ale vzápětí zase nasadila svůj rozhodný
výraz. Po chvíli zaváhání otevřela pusu:
„...Týká se to přeložené
studentky, Orangelo-san.“
„Přeložené studentky?
Ahh, Machiny. To mi připomíná, že se ti moc nezdála. Má to s tím něco
společného?“
„— Potřebujete
ode mě něco?“
Ozval se
najednou další hlas.
Neměl jsem
tušení, jak dlouho tam stála. Otočil jsem se a uviděl její dlouhé, rudé vlasy,
jantarově žluté oči a nádherné, ostře řezané rysy. Měla založené ruce a
sledovala nás pohledem „jako královna“.
„Takže, zeptám
se znovu, potřebujete ode mě něco?“
Rudovlasá
královna — Machina, se k nám nenuceně blížila a přimhouřenýma očima zírala
na Gogyou-san.
Pod jejím
ochromujícím pohledem Gogyou-san ztichla a pak machinin pohled opětovala.
Po krátkém,
zvláštním tichu se Gogyou-san nervózně kousla do rtu:
„Pojďme,
Nanjou-kun.“
Chytila mě za
ruku a táhla od Machiny pryč.
Překvapilo mě
to, ale neurčitě jsem přikývnul a následoval Gogyou-san, když:
„Jdu
s vámi.“
Machina
s námi srovnala krok a chytila mi volnou ruku. Začala mě za paži tahat a
snažila se mě přetáhnout od Gogyou-san. Když to exorcistka viděla, odfrkla si „hmpf“,
pověsila se na mě z druhé strany a zabrala směrem k sobě.
Stejně tak si
odfrkla i Machina a ještě silněji mě začala tahat na svou stranu.
Není úplně od
věci zmínit, že se mi na paže z obou stran tiskla velká a kyprá ňadra a
cítil jsem jejich úžasnou měkkost a elastičnost. Na chvíli jsem měl
v hlavě naprosté prázdno.
Navíc dívky
nádherně voněly a vzhledem k úsilí, které obě vynakládaly, se doteky
jejich prsou přenášely přímo na moje ruce.
Velikost a
měkkost sváděly nelítostnou bitvu, i když v objemu měla Machina lehce
navrch. Oproti tomu ňadra Gogyou-san byla nepopsatelně měkká, takže bylo docela
těžké určit vítěze souboje... Bohužel nebyla nejvhodnější chvíle, abych se
uzavřel do svého malého světa.
Gogyou-san a
Machina mě tahaly sem tam a ruce a tváře měly úsilím celé rudé. Okolostojící
lidé nás se zájmem sledovali, protože z jejich pohledu to muselo vypadat
jako krvavý boj. Obě dívky přidávaly na síle a už mě to začínalo celkem bolet.
Vtom jsem
nahlas vykřiknul:
„Přestaňte!
Obě! Neperte se o mě! Nemůžu za to, že jsem tak krásný!“
Machinu to
vykolejilo natolik, že se zatvářila naprosto zmateně a okamžitě mě pustila.
V následující
chvíli bylo mé tělo taženo směrem ke Gogyou-san.
Zjevně
nečekala, že mě Machina pustí jen tak zničehonic. Černovlasá spolužačka
ztratila rovnováhu a vypadalo to, že spadne. Rychle jsem ji volnou rukou objal
v pase a snažil se ji zachytit. I já jsem ale zavrávoral — a vrazil hlavou
mezi její prsa.
Po obou tvářích
se mi rozlil pocit tepla a měkkosti.
...Ahh, udělal
jsem to. Před několika týdny v herním centru a teď znovu – spadl jsem jí
hlavou mezi prsa.
Poprvé jsem po
tomhle zanoření dostal jako odměnu perfektní kopanec.
A to jsem si
vážně netoužil zopakovat.
Rychle jsem se
pokusil od Gogyou-san dostat pryč, ale hlava byla nečekaně pevně zaklíněná. A
pak:
„Nevyváděj, je
to nebezpečné,“
uslyšel jsem
podrážděnou Gogyou-san. Bylo nezvyklé, že zvyšovala hlas, ale ještě nezvyklejší
to bylo v téhle téměř snové situaci. Vůně šampónu a měkké doteky obětí...
„Nanjou-kun,
jsi v pořádku?“
„Svým způsobem
ani ne, ale je to v pohodě,“
odpověděl jsem
ustaraným hlasem a neochotně se odtáhnul od Gogyou-san. Pokusil jsem se
uklidnit a podíval se na Machinu. Sjela mě rozzlobeným pohledem a pak prohlásila:
„Prasáku,
spokojeně se usmíváš.“
„T- to si jen
představuješ. Mám jen přirozeně zvednuté koutky úst víc, než je obvyklé, takže to
působí jako úsměv.“
„Hee...“
Machina se na
okamžik zamyslela a pak mě zase chytila za paži a přitiskla si ji mezi svá
nadouvající se ňadra.
„...T- to na mě
nefunguje.“
„Řekl úchylák,“
usmála se
spolužačka eroticky.
Nedokázal jsem
si pomoci, ale ta slova a výraz tváře mě prostě okouzlil...
Vtom se
objevila zamračená Gogyou-san. Chytila machininu ruku a roztrhla nás od sebe.
Pak naštvaně skoro vykřikla:
„N- nepřibližuj
se k Nanjou-kun!“
...To mě
definitivně dostalo.
Zatímco já jsem
po téhle větě jen zaraženě stál, Machina pohledem probodávala Gogyou-san.
„Buď zticha, je
můj, táhni pryč!“
„Nedám ti
Nanjou-kun,“
prohlásila
Gogyou-san a sáhla po svém bambusovém pouzdru, které ji čouhalo nad ramenem.
Machina se jen nebojácně usmála a udělala postoj se zdviženou pravou rukou.
Hej, hej, to se
tu o mě chtějí prát?
Tady končila
legrace.
„Hej, uklidněte
se, obě. Uvědomte si, kde jste,“
vyhrkl jsem
zoufale.
Machina si
povzdechla a sklonila ruku. Pak se zase podívala na Gogyou-san a prohlásila:
„I když to tak
asi nevypadá, nechci si ve škole nic začínat, je ti to jasné?“
„...Opravdu myslíš,
že ti to budu věřit?“
„To je tvoje
věc. Jen...“
Machina
výhružně přimhouřila oči:
„Ale jestli o
tom budeš s Nanjou-kun mluvit, můžu si to ještě rozmyslet.“
„...To bylo
varování?“
„Ano,“
usmála se
Machina. Vzápětí mě majetnicky plácla po rameni a řekla:
„Jde mi jen o
Nanjou-kun. Nic jiného mě nezajímá.“
A poté se na mě
zářivě usmála.
Mráz mi
přeběhnul po zádech.
Když se na mě podívala svýma jantarovýma očima,
které se do mě přímo vpíjely, měl jsem pocit, jako by se mi mozek začal
rozpouštět. Něco jemného a sladkého se mi vetřelo do hlavy a nedokázal jsem rozumně
přemýšlet. Na chvíli jsem se sladkému pocitu poddal a málem ztratil vědomí...
Pak jsem se tomu ale postavil a soustředil se na hluboký nádech. Ten mě nejspíš
zachránil a moje nepřítomná mysl se zase projasnila.
...Amnézie? [16]
Napadlo mě, že za to může můj nedostatek spánku. Promasíroval jsem si krk,
když:
„To jsem
nečekala, že se tomu dokážeš bránit...“
Machina mě
pozorně sledovala.
V tu
chvíli mezi nás skočila Gogyou-san.
„Ty...!“
„Uklidni se,
nezabralo to.“
Machina
věnovala Gogyou-san, která svírala své bambusové pouzdro, postranní pohled,
povzdechla si a obrátila se k odchodu.
„Na to, že se věčně
chová jako šašek, má překvapivě silnou vůli.“
Pak ještě
Machina zamyšleně zašeptala „špatné“, otočila se k nám zády a udělala pár
kroků.
„Ah, počkej!“
zavolala za ní
Gogyou-san, ale Machina jen odpověděla „uvidíme se ve škole“, zamávala nám a
definitivně odešla.
Gogyou-san se
zatvářila otráveně, kdežto já jen zmateně naklonil hlavu, protože jsem ani
v nejmenším netušil, o co tu šlo.
***
Když začala
první hodina, nabídnul jsem Machině učebnici stejně jako včera. Zároveň mě
napadlo, jestli šla Nazuna do školy.
Chvíli jsem
sledoval záda našeho učitele matematiky, který právě psal nějaké vzorce na
tabuli, když na mě Machina najednou tichým hlasem promluvila:
„Hej, Nanjou.“
„Hej je špatně.
Máš mě oslovovat „pane“ jak jsem ti řekl.“
„Ah, promiňte,
pane — počkat, nic takového si nepamatuju! A proč jsem to řekla s takovým
klidem? To snad není možné!“
Ano, taky mě to
překvapilo. Upřímně, být osloven „pane“ tak mírně a pokorně bylo vzrušující.
Napadlo mě, že
ji donutím říct něco dalšího, ale Machina se nepoučila a zase mě tiše oslovila:
„Hej, otroku.“
„Ty seš otrok.
Moc si o sobě myslíš.“
„Ah, dobře.
Omlouvám se, pane — počkat, proč?! Proč se na to nechytíš? To není fér, že
jenom já! Jak můžeš s takovým klidem lhát? Idiote! Úchyláku! Prasáku!“
křičela
Machina, celá rudá ve tváři. Ignorovala při tom učitelův zlostný pohled a kopla
mě do holeně, zatímco se na mě sypaly její nadávky.
Já jsem to ale,
uspokojený dalším „pane“, ochotně snášel.
Bylo vážně
zábavné ji provokovat.
S úsměvem
jsem se otočil zpátky k tabuli a začal poslouchat výklad, když mi Machina
najednou ovinula ruku kolem ramen.
Přitiskly se na
mě dva velké a úžasně měkké předměty. Když jsem se k dívce otočil, zrak mi
spočinul na jejím svůdném obličeji. Machina se mi naklonila k uchu a její
dokonale tvarované rty zašeptaly:
„Hej, Nanjou.
Řeknu to ještě jednou, buď mým otrokem~“
Hlas zněl tak
žádostivě, ale nebylo to nepříjemné a zmocnil se mě zvláštní pocit, který mi ochromoval
tělo. I tentokrát jsem ale její nabídce odolal.
„Machino, taky
se zeptám ještě jednou: Co mi to přinese za výhody?“
Po mé tiché
otázce mi Machina dýchla do ucha a eroticky zavrněla:
„Nechám tě
lízat mi moje nohy.“
„Ne, chci tvoje
prsa.“
„N- ne, prsa
ne!“
Doufal jsem, že
na to skočí jako obvykle, ale ňadra byla asi příliš.
Dlouze jsem
vydechnul a prohlásil:
„Tak a to je
konec vyjednávání,“
odvrátil jsem
se od nervózní Machiny a sledoval tabuli.
„Hej, počkej,“
uslyšel jsem
rozrušený hlas.
Otočil jsem se
zpátky a po krátké odmlce ze sebe Machina, celá rudá, dostala:
„Lízání
nepřichází v úvahu, ale...můžeš se jich d- dotknout, trochu.“
„To taky
nestačí. Muž chce prsa mačkat.“
„M- mačkat,
v žádném případě!“
„— Takže konec
rozhovoru.“
„Ehh?“
Po mém dalším odmítnutí
se Machina zatvářila překvapeně. Vypadalo to ale, že prsa byla příliš velké
sousto, takže spolužačka nakonec pusu zavřela.
Mh, její ňadra
byla sice dokonalá, ale ani tak jsem nebyl ochoten stát se něčím otrokem.
Odolal jsem
pokušení a díval se na učitele a tabuli.
Machina
vypadala, že to konečně vzdala, protože byla na chvíli úplně zticha. Ale
neuplynulo ani pět minut, když se na mě přitiskla ramenem.
Co zase chce?
Obezřetně jsem se na ni podíval.
„Hej, Nanjou.
Buď mým otrokem,“
řekla Machina
sladkým hlasem.
Hm? Na co
myslela? Proč se tak zoufale snažila, abych byl její otrok? Chtěla mě donutit
k poslušnosti, aby mě mohla ve škole ovládat?
Nechápal jsem,
o co jí šlo a zmateně naklonil hlavu, když jsem najednou zachytil pohled
Gogyou-san.
Seděla přes uličku
na opačné straně než Machina a se zamračeným výrazem na ni zírala. Pak se na mě
významně podívala a udělala několik posunků. Přeložil jsem si její znamení a
bez jediného zvuku je zpátky odrecitoval:
„Ahhh,
Nanjou-kun, mé tělo je tak žhavé touhou, že to nemůžu vydržet. Obejmi mě.“
...Gogyou-san,
tak oplzlé. Dělat tohle v hodině, tak perverzní, vážně.
Když jsem se
začal utápět ve snových představách, spolužačka zrudla až po uši a rukama
divoce gestikulovala: „Ne, ne!“ Pak pro změnu bezhlasně odrecitovala:
„Nanjou-kun,
dej si pozor na přeloženou studentku.“
„Pořád to
nechápu, ale dobře,“
ukončil jsem
naši němou konverzaci s Gogyou-san a podíval se zpátky na Machinu.
Ta se mě
s naštvaným výrazem zeptala:
„Chci se tě
zeptat...“
„Chtěl bych
chodit s dívkou, která bude obětavá služebná [17].
To na tebe bohužel nesedí.“
„T- to není
pravda! Dívka se může pro svou lásku změnit — počkat, co zase? Nikdo se tě
neptal, jakou bys chtěl holku!“
BAM. Po dalším
kopanci do holeně Machina přejela pohledem přes Gogyou-san a zasyčela:
„...Neříkej mi,
že chodíš s touhle husou?“
„Ne, nechodím.“
Proč se na to
ptala?
Když jsem se
zmateným pohledem upřímně odpověděl, zatvářila se Machina spokojeně.
„Fajn, to je
dobře,“
zaznělo
uvolněně.
„...Oh, už
chápu, zamilovala ses do mě.“
„To jsi neměl
říkat!“
Myslel jsem to
jako vtip, ale schytal jsem další kopanec do holeně...
***
Přetrpěl jsem
zbytek školy a se zvukem posledního zvonění jsem chytil do ruky batoh a
vyskočil z lavice. Chtěl jsem se po cestě domů zastavit u Elni a
zkontrolovat Nazunu.
Ze třídy jsem
skoro vyběhnul a mířil chodbou k východu, když:
„Nanjou!
Počkej!“
zavolal na mě
někdo zezadu.
Otočil jsem se
a uviděl rudovlasou „vládkyni“ Machinu.
„...Začínám mít
přeludy. Nikdo tu není,“
předstíral
jsem, že ji nevidím a odcházel pryč.
Vytáhnul jsem
z kapsy mobil a našel včerejší zprávu od Elni. Zkontroloval jsem její
adresu, když:
„Řekla jsem,
počkej!“
ozval se
naštvaný hlas a najednou mě někdo chytil za límec.
Neměl jsem
jinou možnost než se otočit. Stála tam Machina, vzteky rozpálená do běla,
zírala na mě a křičela:
„Proč mě
ignoruješ?! Aspoň mi odpověz!“
„...Cože? Nemám
čas, potřebuješ něco?“
„Proč bych tu jinak
stála? Chováš se ke mně, jako bych byla vzduch! To je nechutné! A ani
nezmiňuju, že ses na mě vykašlal už jednou předtím a odešel domů!“
„...Předtím?“
Když jsem se
nad tím teď zamyslel, někdo za mnou volal ten den, kdy tu byla Machina poprvé.
Ale že to byla právě Machina, mě dost překvapilo. Nenapadlo mě, že by to mohla
být ona, vzhledem k tomu, jak jsem ji tehdy naštval.
„Dobře, promiň
mi to.
„Hmpf. Nemysli
si, že budu i podruhé tak velkorysá a odpustím ti.“
„Jasně, tak jo.
Uvidíme se zítra.“
„Jo, ahoj,
uvidí — stůj! Proč zase zkoušíš utéct!? Právě jsem ti řekla, že od tebe něco
potřebuju!“
Vzápětí mě
kopla do břicha. Ostrý úder z boku opravdu bolel...ale dobře, tentokrát to byla
moje chyba.
„Promiň, to byl
jen vtip. Takže, co bys ráda?“
zeptal jsem se
vážně.
Machina si
arogantně založila ruce pod prsy, které se tak zvedly výš a ještě víc se
projevila jejich velikost.
Nevěděl jsem,
jestli si dívka mého upřeného pohledu na své poprsí všimla nebo ne, ale
s pořád založenýma rukama pronesla:
„Nanjou, pojď
mě provést centrem města.“
S úsměvem
jsem odpověděl:
„Sbohem.“
„...Eh? To
nemůžeš! P- proč? Proč jsi mě odmítnul? Ukaž mi centrum!“
Machina
nečekala, že ji dám košem, takže nervózně koktala a chytila mě za ruku. Bylo mi
to docela líto, ale přesto jsem se z jejího stisku vykroutil.
Teď jsem prostě
musel jít k Elni domů.
„Promiň, mám
dnes něco důležitého a fakt nemůžu. Popros někoho jiného. Věřím, že každý kluk
ze třídy bude šťastný, když tě bude moct provést po městě.“
„Nenávidím
kluky bez vlastní vůle, kteří jen dělají, co jim řeknu.“
To bylo
nečekané. Zatímco jsem se zatvářil překvapeně, Machina dodala „ale taky
nesnáším kluky, kteří mě vůbec neposlouchají“ a zlostně se na mě dívala. Jo,
pěkně sobecká holka.
„Tak řekni nějaké
spolužačce. K těm máš trochu blíž, ne?“
„...S žádnou se
nekamarádím,“
odpověděla
Machina tichým hlasem.
Uvědomil jsem
si, že kluci se kolem ní motali pořád, ale ani jedna ze spolužaček se
s Machinou nedala do řeči.
„Takže nemáš
žádné kamarády.“
„—!“
Řekl jsem to
s lítostí v hlase a Machinu to šokovalo natolik, že chvíli jen
oněměle stála a v očích se jí objevily slzy. Hrála si ale na drsňačku a
otočila se bokem:
„S- samozřejmě
žádné kamarády nepotřebuju, k čemu bych je měla?!“
Že bych narazil
na machinino slabé místo? Snažila se chovat odměřeně, ale křečovitě svírala
okraj svých šatů a vypadala opravdu smutně.
„...Jestli
chceš, tak ti můžu ukázat město, až vyřídím, co potřebuju. Co ty na to?“
Nabídnul jsem
jí to částečně z pocitu viny a částečně protože mi jí bylo líto. Machina
se pořád dívala bokem, ale odpověděla:
„Měl bys mi být
vděčný. Půjdu s tebou, když ti to vyřizování nebude trvat moc dlouho.“
Upřímnost vážně
nebyla její silná stránka.
Odevzdaně jsem
s Machinou odešel ze školy a zamířili jsme k Elni domů.
Vypadalo to, že
Elni bydlí blízko vyschlého říčního koryta. Šli jsme s Machinou vedle sebe
k místu, které mi malá bohyně napsala do zprávy... Dorazili jsme na okraj
mostu přes vyschlou řeku. Dole stál velký žlutý stan, na kterém visela tabule s
černými tiskacími písmeny „Elnin dům“...to jako vážně? Vedle stanu jsme uviděli
malou červenou poštovní schránku. Byl to vtip nebo ne? Na chvíli jsem na stan
jen tupě zíral.
„Co to je?
Takový ubohý dům.“
Machinin
opovržlivý výrok mě vrátil zpátky do reality.
Byl jsem si
jistý, že Elni měla nějaký důvod, proč tu žít.
Odhodlaně jsem
zamířil ke stanu...ale neměl jsem pocit, že by byl někdo doma. Jednou jsem
nahlas zavolal a pak ještě jasně řekl „jdu dovnitř“ a odhrnul plachtu
zakrývající vchod.
Stan byl
prostornější, než jsem čekal. Odhadem okolo čtyř a půl tatami matrací [18].
Místa nebylo nazbyt, ale i tak tam byla police na knihy, gauč a dokonce
rybářský prut, lékárnička a plyšový medvídek. A jak jsem předpokládal, dvě
matrace uprostřed místnosti byly prázdné.
Vypadalo to, že
Elni a Nazuna někam vyrazily.
Kam mohly jít?
Stál jsem se založenýma rukama a přemýšlel, když na mě Machina zvenku zavolala
„hej“.
„Nechystáš se
mi teď oznámit, že tohle je tvoje tajná základna [19],
kam si chodíš hrát...“
„Ne, moje je
nahoře na kopci,“
odpověděl jsem
zmatené Machině, která se na mě podívala jako na idiota.
„Cože? I ve
svém věku si pořád hraješ v tajné základně?“
„Všechno
ostatní je tajné,“
pronesl jsem
s ledovým úsměvem, ale spolužačka se na mě pořád dívala otráveně.
Normálně bych
ji dál provokoval, ale teď mě to ani nenapadlo.
V minulosti
jsem si tajnou základnu postavil spíš jen pro zábavu, ale dnes to pro mě bylo
důležité místo, kam jsem chodil trénovat. Nikomu jsem ji zatím neukázal a byla
pro mě nesmírně cenná.
Zatímco jsem zíral
na žlutý stan, vytáhnul jsem z kapsy telefon a zavolal Elni. Nikdo to ale nevzal
a hovor spadnul do hlasové schránky.
Zavěsil jsem a
podíval se na Machinu:
„Promiň, ale
půjdeme na nádraží. Za mnou!“
„Eh, jsi pěkně
drzý.“
Vyrazili jsem směrem
k obchodní čtvrti a Machina se tvářila pěkně kysele. Když jsme procházeli kolem
nádražní budovy a hledali Elni a Nazunu, donesl se mi k uším zvuk kytary.
Hned potom jsem někoho uslyšel zpívat jasným hlasem, který jsem znal.
Zbystřil jsem a
vydal se po zvuku. Před očima se mi objevil chumel lidí.
Přišel jsem
blíž a škvírou v davu se podíval na účinkující...byly to Elni a Nazuna.
Malá bohyně
hrála na zářivě červenou kytaru a stříbrné culíky jí divoce létaly kolem hlavy.
Nazuna se
pohupovala do elnina rytmu a nadšeně zpívala.
Všichni kolem
se spokojeně usmívali a někteří šeptali „tak roztomilé“.
Obě dívky skoro
zářily a vypadaly jako idoly [20]
Takže Elni
hraje na kytaru, huh.
Překvapeně jsem
je sledoval až do konce písničky.
Chtěl jsem
slyšet víc, ale Nazuna se uklonila a naznačila konec vystoupení.
Byl jsem docela
zklamaný, když se najednou ozval hlasitý potlesk.
Rozhlédnul jsem
se a viděl jak lidé, kteří stáli kolem, nadšeně tleskali a skandovali.
Vytáhnul jsem
peněženku, a zatímco se Elni a Nazuna bavily s diváky, hodil jsem do
kytarového pouzdra, ležícího na zemi, pětisetjenovou minci
Přidali se ke
mně i další přihlížející a do pouzdra začaly létat další peníze. Kromě drobných
mincí se objevily i papírové bankovky. Elni vypadala zmateně a pro jistotu se
štípla do tváře, jestli se jí to nezdá. Nevěřícně zírala na obal od kytary,
který se plnil penězi. A potom:
„Hamburgery!
Špagety! Hranolky!“
chrlila ze sebe
názvy oblíbených jídel a objímala Nazunu.
Ta její obětí
opětovala a šťastně se smála.
Vypadá to, že
se mají fajn.
Nazuna se
tvářila šťastně, takže jsem se rozhodl následovat matčinu radu a jen mou sestru
zpovzdálí sledoval. Možná doopravdy jen potřebuje trochu času, aby si to
všechno v sobě srovnala.
Najednou mi
bylo tak nějak smutno, ale vytáhnul jsem mobil a začal psát novou zprávu:
„Elni, svěřuju
ti Nazunu. Ochraňuj ji před všemi nepřáteli, vzteklý pse—.“
Odeslal jsem
zprávu a podíval se stranou...Machina právě z kapsy vyndala peněženku a
hodila do elnina kytarového pouzdra minci.
„...Jsi
nečekaně milá,“
řekl jsem překvapeně.
Machina, nejspíš studem, celá zrudla a odvrátila ode mě pohled.
„Jen jsem se
trochu spletla.“
„Jak se můžeš
takhle splést?“
zatvářil jsem
se rozpačitě a v tom mě Machina kopla do holeně. Teď už rozhodně proto, že
se styděla.
Zajímavá holka.
Znovu jsem se podíval na Nazunu a pak zase zpátky na Machinu.
...Tak jo, tady
jsem skončil. Teď bych měl dodržet svůj slib a provést Machinu po okolí.
„Fajn, půjdeme.
Právě jsme v nákupním centru, takže dnes se můžeme porozhlédnout tady,“
prohlásil jsem
a otočil se na místě. Machina se postavila vedle mě a překvapeně se zeptala:
„Hej, ty si
s nimi nepůjdeš promluvit? Tak roztomilé — EH EH“
Machina se
zakašláním pokusila zamaskovat svou chybu a pokračovala:
„Ta holka ve
školní uniformě je tvoje mladší sestra, že? Copak jsi sem nepřišel jen proto,
aby ses s ní potkal?“
„No, ano...ale...je
to trochu složitější,“
pak jsem
Machině řekl o Luně a Nazuně. Jak se pohádaly a jak potom moje sestra utekla
z domu. Že právě teď zůstává u Elni, a že jsem sem přišel, abych ji zkontroloval,
protože jsem o ni měl strach.
Mimochodem,
Lunu jsem zmínil jako studentku na výměnném pobytu, která u nás právě bydlí.
Byla to
samozřejmě lež, ale navenek to působilo věrohodně.
Když za mnou
Luna poprvé přišla do školy, spolužáci mě zasypali otázkami. Studentka na
výměnném pobytu ale zněla přesvědčivě a všichni mi to uvěřili.
Teď jsem ji chtěl
představit jako člena rodiny, což by ale snadno mohlo vést k nedorozumění,
takže jsem to radši neudělal.
—Luna byla
ďábel. Přišla ze světa démonů do světa lidí, kde nikoho neznala. Musela se
cítit strašně osaměle. A kvůli bariéře mezi světy ji stařík Bran nemohl
navštěvovat příliš často.
Proto jsme se stali
luninou rodinou.
V minulosti
už Lunu zradilo a zranilo příliš mnoho lidí.
A pokaždé
z toho byla zdrcená a brečela, tak jsem se rozhodl, že ji udělám šťastnou.
Přísahal jsem, že už nikdy nebude smutná...
Když dnes ráno
Luna zjistila, že se Nazuna nevrátila domů, byla v šoku.
U snídaně si
dokonce lila na vajíčka sójovou omáčku tak dlouho, až jí přetekla z talíře.
Pak si vajíčko dala do pusy a překvapeně vykřikla.
Taky se o ni
budu muset postarat, až přijdu domů.
Přemýšlel jsem,
když:
„Hej, Nanjou,
dělal jsi....to už...s tou výměnou studentkou?“
„PFFFT!“
Machina
najednou vypálila neuvěřitelnou otázku a tak jsem jen šokovaně odfrknul.
„N-neblázni.
Nic jsem nezkoušel.“
„Vážně?“
„Proč mi
nevěříš? Jsem přece džentlmen, ne?“
„Ale tvá sestra
říkala, že jsi jako džentlmen zklamal.“
„Ugh...“
To je pravda,
už jsem nebyl džentlmen.
Spolužačka moje
zděšení ignorovala a s pochybovačným pohledem pokračovala:
„Kromě toho ti
kluci ve třídě říkají „pán démonů, který vycvičil blonďatou výměnou studentku
na otroka a říká jí služebná“ to víš?“
„...To jako
vážně? Co to? Oni se s tím nesmířili?“
Zatímco jsem se
vzpamatovával z utrpěného šoku, Machina mě sledovala přimhouřenýma očima.
„Hej, proč se
na mě takhle díváš? Ty těm povídačkám a kecům věříš? Podívej se mi do očí! Může
mít někdo, kdo cvičí lidi, tak čisté oči?“
zeptal jsem v reakci
na machinin nepříjemný pohled.
„...Nejen, že
vůbec nejsou čisté. Spíš vypadají jako oči shnilé ryby. Ale dobře,“
odpověděla mi
spolužačka nechutně a přikývla.
Vlastně už předtím
prohlásila, že mám divoký pohled. Ale říct, že mám oči jako shnilá ryba, to byla
vážně silná káva. Utápěl jsem se v depresi a nemohl se rozhodnout, kam
Machinu zavedu.
„Takže, kam mě
vezmeš?“
srovnala se
mnou Machina krok a zeptala se.
„Hm~ Kam bys
chtěla jít?”
odpověděl jsem
na otázku otázkou a dostal jen krátkou odpověď „někam, kde není nuda“.
Hmm, kde není
nuda. Přemýšlel jsem nad místem, kde nebudu muset utrácet peníze.
Vytáhnul jsem
peněženku a zkontroloval hotovost. Pak mi pohled zavadil o vizitku od sexy
hostesky ze včerejška.
Bezmyšlenkovitě
jsem lístek otočil a podíval se na adresu klubu.
„Tak dobře,
půjdeme do nočního klubu [21]
a budeme si užívat celou noc. Co piješ?“
„Možná bych si
dala koktejl —počkat, proč noční klub!? To není místo, kam bys měl zvát dívku! Navíc
– jsi pořád nezletilý! A odkud máš tu vizitku?!“
„...Máš
nečekaný talent spolupracovat a pak to úplně zaříznout.“
Byl jsem
spokojený, že zareagovala, jak jsem čekal, takže jsem ji pochválil. Ale Machina
nespolupracovala. Jen se nechala zmást, takže mě zase naštvaně kopla do holeně.
Jestli toho
brzo nenechá, budu mít modřiny.
Přestal jsem
Machinu provokovat a vydal se s ní na procházku nákupním centrem.
Knihkupectví,
supermarket, karaoke bar, kino, obchod se západním oblečením, známá rodinná
restaurace.
Bezcílně jsme
procházeli po galerii, když se Machina najednou zastavila. Sledoval jsem její
pohled a uviděl herní centrum.
„Co to je?“
„Herní centrum.
Jsou tam různé hry. Asada tam rád chodí na strip mahjong [22].“
„Kdo je Asada?“
„Toho znáš, přece
náš třídní úchylák, už víš?“
„Jo, ten kluk
co má jen pěknou tvář,“
Bylo to divné,
ale stačilo říct „třídní úchylák“ a Machina hned věděla, o koho jde.
Bylo mi Asady
líto a tak jsem ukázal ke vchodu do herního centra a řekl:
„Když už jsme
tady, chceš se podívat dovnitř? Je to ale docela hlučné jestli ti to nebude
vadit?“
„Hej, takže
dokážeš být i ohleduplný,“
prohlásila
Machina povýšený hlasem, pak spíš pro sebe dodala „jak překvapivé“ a vešla do
haly herního centra.
Hned se začala
zvědavě rozhlížet kolem a pak se vrhla na obhlídku nejbližších automatů.
„Chováš se jako
venkovský balík. Copak tohle za mořem [23]
nemáte?
popíchnul jsem
Machinu. Ta se ale tentokrát kupodivu nenaštvala.
Vypadalo to, že
mě nevnímá a vzrušeně se rozhlížela kolem.
„Nanjou, tohle
chci zkusit!“
Ukázala na
jeřáb na plyšáky a rozběhla se k němu.
Velký skleněný
zásobník byl naplněný nejrůznějšími druhy roztomilých plyšových hraček.
A Machina je
zamilovaně sledovala. To jsem opravdu nečekal.
„Hoď tam nějaké
peníze, Nanjou,“
přikázala mi
Machina.
Proč bych za ni
měl platit? Na chvíli jsem zaváhal, ale spolužačka vypadala tak spokojeně, že
jsem si jen nahlas povzdechl a vytáhnul svoji peněženku. Vhodil jsem minci a automat
se rozsvítil. Machina jeřáb nasměrovala
nad plyšového tygra — ale nedokázala ho chytit. Ani trochu. Beznadějné.
„...Tos
nezvládla.“
„B-buď zticha!
Hraju to poprvé, tak cos čekal!“
Potom Machina nasadila
lítostivý výraz a zakoukala se na plyšáka za sklem.
„Proč ho
nedokážu vytáhnout...“
překvapeně jsem
se na spolužačku zadíval. Machina zírala na automat, který se nechoval, jak si
přála. Viděl jsem, jak jí z očí stékají malé slzičky.
Zase mi jí bylo
líto. Zatvářil jsem se rozpačitě a otevřel pusu, abych dívce poradil:
„Víš, než se
hned snažit o to, co chceš, je lepší nejdřív začít s jednoduššími
předměty.“
„Vážně?“
„Rozhodně. Proč
nezkusíš třeba tu krávu támhle?“
prohlásil jsem
a Machina nečekaně ochotně souhlasila a zase chytila ovladač jeřábu do ruky.
Plyšovou krávu vytáhla docela snadno.
„...Mám ji!“
vyhrkla nadšeně,
zatočila se dokola a s radostným pohledem v očích se mě zeptala:
„Hej, Nanjou,
kterou hračku mám zkusit teď?“
„Eh?“
Machinina
šťastná tvář mě doslova okouzlila a zmohl jsem se jen na zasněnou odpověď.
Spolužačka udělala uražený obličej a řekla:
„Cože? Nech
toho a poraď mi.“
„D-dobře.“
Zamyšleně jsem
si podepřel bradu rukou a s rozvážným „podíváme se na to“, jsem zkoumal
obsah skleněného zásobníku.
„...Další...nevypadá
ta ovce docela snadno?“
„Takže ovce,“
přikývla zase
Machina poslušně a začala směrovat jeřáb. Rameno podle machininých povelů vzápětí
bezchybně zachytilo plyšovou hračku.
„...Zase ji
mám. Jsi skvělý, Nanjou.“
„V-vážně? To ty
seš fakt dobrá,“
odpověděl jsem
a otočil se od Machiny, která zářila spokojeností.
Nedokázal jsem
se s ní bavit, když byla tak upřímná.
Na druhou
stranu nebylo špatné u ní pozorovat tohle chování.
Proletělo mi
hlavou, když jsem se na dívku znovu zadíval. Už zase s odhodlaným výrazem
pohybovala ramenem jeřábu.
...A po tvrdém
boji se Machině konečně podařilo získat plyšového tygra, kterého původně
chtěla. Mezitím ale vytáhla taky krávu a psa, takže mě to nakonec stálo
nepříjemné množství peněz.
Když ale chytila
tygra, rozlil se jí po tváři nádherně šťastný úsměv.
Tak to bylo
v pořádku.
Uložili jsme
hračky do papírové tašky od prodavače a odešli z herního centra.
Machina kráčela
vedle mě a šťastně si k sobě tiskla tašku s plyšáky, když se najednou
zastavila a podívala se na mě.
„Hm? Co se
děje?“
zeptal jsem se.
Machina se lehce začervenala a s odvrácenou tváří řekla:
„...D- děkuju.“
Překvapením
jsem vyvalil oči. Spolužačka mezitím z tašky vytáhla plyšového vlka. Tváře
měla pořád rudé, jak byla nervózní. Pak mi hračku podala:
„Vytáhla jsem
ho, protože jsi mi pomohl, takže...jako...jako děkuju...“
„H- hmm, díky,“
zatímco jsem jí
děkoval, vzal jsem si nabízeného plyšáka a Machina se usmála:
„Vypadá jako
ty.“
Cítil jsem, jak
se mi úsměv dere do tváře a tak jsem se ke spolužačce rychle otočil zády.
Nikdy jsem
nečekal, že mi takhle upřímně poděkuje. Dal jsem si darovaného vlka do tašky a
byl jsem docela zmatený— když jsem najednou uslyšel vzlykající hlásek.
Otočil jsem se za
hlasem a uviděl tiše plačící holčičku. Vypadala asi na pět let. Z očí jí
kanuly velké slzy. Nebrečela ale nahlas a ani neprosila o pomoc. Po chvíli si
slzy utřela, nejistě a vystrašeně se rozhlédla kolem a chystala se někam
odejít.
Měl jsem o ni
obavy a chystal jsem se na ni zavolat, ale Machina byla rychlejší a jako první
na děvčátko křikla: „Hej, počkej chvíli.“
Holčička se
otočila, podívala se na Machinu a zatvářila se ještě vyděšeněji. Machinin
přísný vzhled asi působil hrozivě.
Spolužačka si
toho ale nevšímala a dřepla si, aby měla oči ve stejné výšce jako děvčátko.
„Proč pláčeš?
Co se stalo?“
řekla rozhodným
hlasem bez náznaku laskavosti. Malá holčička na Machinu chvíli zírala a pak
odpověděla:
„...Já,
ztratila jsem se své starší sestře.“
Vzápětí
propukla v hlasitý pláč, který v sobě doteď držela. Machina začala
panikařit:
„Hej, nebul.
E-ehm, tady.“
Machina
z tašky pohotově vytáhla první hračku, která jí padla do ruky a podržela
ji holčičce před očima. Plyšák upoutal její pozornost, přestala plakat a jen na
hračku zaujatě zírala.
„Vyber si, kterou
chceš. Dám ti ji, ale přestaň brečet.“
Holčička poslušně
přikývla, zadívala se do tašky, ukázala na plyšového tygra a oznámila:
„Chci tygra.“
Machina se
zatvářila šokovaně, ale:
„D-dobře.“
S nuceným
výrazem děvčátku podala vybraného plyšáka. Byl jsem si ale naprosto jistý, že
ho Machina chtěla pro sebe.
Když
k sobě holčička tygra šťastně přitiskla, spolužačka se zatvářila rozpačitě.
Bylo to tak dojemné, až jsem se začal sám od sebe usmívat.
Došel jsem
k oběma dívkám, dřepnul si vedle nich a řekl:
„Takže ty ses
ztratila tvé starší sestře?“
snažil jsem se
zeptat co nejlaskavěji. Děvčátko pomalu přikývlo a nervózně mačkalo hračku.
„Kdybych měl
nasadit život téhle holky, tak tvou sestru najdu,“
prohlásil jsem
a ukázala na Machinu.
Ta se samozřejmě
naštvala a odsekla:
„Nasazuj radši
svůj život!“
Holčička se na
mě ale ustrašeně podívala svýma velkýma očima a zeptala se:
„...Dokážeš ji
najít?“
„S přehledem,
nech to na mě. Najdou tvou sestru i za cenu života téhle holky.“
„Řekla jsem ti,
že máš riskovat svůj ubohý život!“
vyštěkla na mě
znovu rozzlobená Machina. I teď jsem ji ale ignoroval a podíval se na děvčátko:
„Pojďme se po
ní podívat společně.“
„Joo.“
Natáhnul jsem
ruku a holčička se jí poslušně chytila. Potom se stydlivě otočila
k Machině:
„Slečno,
půjdete s náma taky hledat moji sestru?“
Na to Machina
pohladila dívčiny vlasy a řekla:
„Nemůžu tě
v tom nechat, půjdu s vámi. Ale nemám čas, tak rychle,“
odpověděla
Machina rázně, ale dívka už se jí nebála. Chytila machininu ruku a vydali jsme
se na cestu.
Zeptal jsem se
holčičky, jak její sestra vypadá. Pak jsem se představil a zeptal se jí na
jméno. Děvčátko se usmálo „Haru-chan“.
Společně jsme
se pustili do pátrání a za chvíli v nedalekém parku uviděli dívku, která
hlasitě křičela „Haruna-chan~ Haruna-chan~”.
Dívka ve školní
uniformě byla zjevně harunina starší sestra. Když jsme k ní děvčátko dovedli,
nepřestávala nám děkovat a pevně k sobě Haru-chan tiskla.
„Jo, tak to má
být, že se mají sestry rády,”
mumlal jsem si
tiše, když jsem viděl srdceryvnou scénu odehrávající se mi před očima a vzpomněl
jsem si při tom na Lunu a Nazunu.
„Luna a Nazuna
jsou skoro jako sestry, tak se snad brzo usmíří…”
šeptal jsem si
pro sebe, když:
„…jako sestry?”
uslyšel jsem
najednou machinin hlas, který byl ale plný zlosti.
„Co to meleš?
Tvoje malá sestra a...ta výměnná studentka jsou cizinci, ne? Cizinci vždycky
zůstanou cizinci. Říkat jim sestry je pitomé.“
odsekla Machina
a zlostně na mě zírala... Co to bylo?
Taky neměla
daleko k slzám. O to víc jsem její reakci nechápal a cítil jsem se
zmatený.
Machina ode mě odvrátila
naštvaný pohled, otočila se ke mně zády a šla pryč. Rozběhnul jsem se za ní,
ale nevěděl jsem, co říct a tak jsem si jen držel odstup několika kroků.
Najednou se prudce zastavila a prohlásila:
„...Nanjou, mám
žízeň.“
„Jasně, já
taky. Běž koupit nějaký džus tamhle do automatu.“
„Oh, to je
fajn, že je jeden tak blízko. Jakou příchuť si dáš? — počkat, to je špatně! Ty
to běž koupit! Ty!“
Machina se na
mě obrátila a ještě pořád naštvaným hlasem štěkla: „Aspoň bys mohl dokázat
odhadnout náladu! Idiote!“
Ale její
uslzený výraz byl pryč.
Fajn.
V duchu jsem si oddechl a se smíchem se omlouval „promiň, promiň“. Koupil
jsem každému plechovku nápoje a vrátil se k Machině. Seděla na lavičce a
čekala se založenýma rukama jako královna. Došel jsem k ní a
s úsměvem jí podal džus.
„Tady je tvůj
džus s příchutí sladkých fazolí.“
„Ano, díky — počkej,
ten nechci!“
„To byl jen
vtip. Mám jablečný a pomerančový. Který si dáš?“
„Dej mi
pomerančový.“
I tak jsem ji
beze slova podal plechovku jablečného džusu.
„...Hej, řekla
jsem pomerančový.“
„Ten jsem chtěl
pro sebe.“
„Tak kup dva
pomerančové! Blbečku!“
odsekla naštvaně
a sebrala mi můj džus z ruky.
Bylo neskutečně
zajímavé ji provokovat. Zamrkal jsem, s cvaknutím otevřel plechovku a
polknul první doušky.
„...Hej, jak z toho
mám pít?“
„Seš snad
slečinka z bohaté rodiny?“
zatvářil jsem
se kysele, vzal Machině plechovku z ruky a zalomil uzávěr dovnitř.
Spolužačka mě překvapeně sledovala, jako bych právě předvedl solidní
kouzelnický trik.
Že by vážně pocházela
z bohaté rodiny?
Bylo to poprvé,
co jsem viděl někoho, kdo nevěděl, jak otevřít plechovku s džusem. Vlastně
ne – Luna to taky nevěděla.
Machina chvíli zvědavě
pozorovala plechovku, pak napodobila moje pohyby a konečně se džusu napila.
Vzápětí se jí po tváři rozlil spokojený úsměv.
Díval jsem se
na ni a vzpomněl si na malou holčičku, Haru-chan.
Machina se děvčátku
zjevně líbila.
„Hm? Copak?“
Spolužačka si
asi uvědomila, jak na ni zírám a otočila se ke mně.
Uhnul jsem před
zdrcujícím pohledem jejích jantarových očí a otevřel pusu:
„Ale, jen mě to
dost překvapilo.“
„Překvapilo?“
„Jo, jsi na
děti vcelku milá,“
když jsem to
řekl, spolužačka se začervenala a podívala se stranou:
„Předtím
v centru, i když vypadáš tak výhružně, jsi to s tou holčičkou zvládl
nečekaně dobře.“
„Mám totiž
mladší sestru. Úplně nechápu proč, ale seznámila mě se svými kamarády a hráli
jsme si všichni společně. Tak to s dětmi asi umím od tam.“
„Hee. To je moc
zajímavé. I když vypadáš, že budeš děti klidně bezdůvodně mlátit.“
To bylo hodně
drsné ohodnocení mého zjevu.
Moc dobře vím,
jak děsivě na lidi působím a nemám rád, když mi to ještě někdo připomíná.
Samozřejmě se
mě to dotklo, ale teď šlo o Machinu.
Upřímně řečeno se
mi teď jevila úplně jinak.
„Když jsme to
brečící děvčátko uviděli, hned jsi za ním šla. To bylo úžasné. Spousta lidí by
si jen pomyslela, že je to otrava, nebo že to vyřeší někdo jiný.“
Byla tam
spousta dospělých, kteří jen kolem brečící Haru-chan nevšímavě prošli. A pak se
najednou objevila Machina, která se jako jediná holčičky bez váhání ujala, což
mě vážně překvapilo.
Snažil jsem se
Machinu upřímně pochválit, ale ona jen s našpulenou tváří zabrblala:
„...To je přece
normální, pomoct malé plačící holce,“
a dál vážným
hlasem pokračovala:
„Nebylo by
divnější ji tam tak nechat? Pro spoustu lidí to byla otrava nebo
nepříjemnost... Ale já taková být nechci.“
Nechápavě jsem vyvalil
oči.
Vždycky jsem
Machinu považoval za sobeckou dívku, ale i ona měla svou něžnou stránku.
„Promiň,“
vypadlo ze mě
najednou omluvné slůvko.
„Myslel jsem,
že jsi samolibá holka. Bohatá slečinka, která si dělá, co chce...“
Ale nejspíš
jsem se spletl.
„Sice nevím jak
je to doopravdy, ale asi jsem tě nepochopil správně. Takže...omlouvám se,“
a pokorně jsem
sklonil hlavu.
Machina se
zatvářila, jako bych byl strašidlo a pak odpověděla: „To je v pohodě,“ a
těžce si povzdechla.
„Na nepochopení
jsem zvyklá,“
dál už skoro
jen šeptala:
„To jen... Nejsem
bohatá slečinka. Aspoň to ne.“
„Opravdu?“
„Ano. Rozhodně.
Můj otec sice není chudý, ale já...jsem se nepovedla, jsem zmetek [24].“
— Zmetek.
Ucítil jsem
palčivou bolest v hrudi.
Machina se na
tváři usadil hořký úsměv, ale to nebylo všechno.
Zmetek. Slovo,
které se mi už skoro povedlo vymazat z paměti, se mi rozeznělo v hlavě.
„Někdo tě tak
oslovoval?“
zeptal jsem se
chladně. Machina překvapeně otevřela oči, jako bych zasáhnul její citlivé místo...
„P-proč si to
myslíš?“
zírala na mě
šokovaně.
S trpkým
úsměvem jsem odpověděl:
„Protože mi tak
kdysi taky říkali.“
Machininy oči
zmateně zatěkaly.
Rozpačitě jsem
pokračoval:
„Moje rodina se
už několik generací věnuje bojovým uměním. Ale ve srovnání s mým dědou nebo
otcem pro to nemám absolutně žádný talent. Proto mně někteří příbuzní předhazovali,
že jsem zmetek.“
Hodně se ode mě
očekávalo, protože jsem měl zdědit rodinné dojo, když to můj otec odmítnul. Ale
ukázalo se, že mi chybí talent a otočili se ke mně zády i ti, kteří se ke mně
do té doby chovali laskavě.
„Děda ani táta
mě nikdy zmetkem nenazvali. Ale doporučili mě, abych to vzdal,“
zamyšleně jsem
se díval do mraků a pokračoval:
„Vlastně to
nebyli jen moji příbuzní, ale i lidé z dojo, kteří mě předhazovali, že
jsem zmetek a byli na mě hnusní. Nakonec jsem do dojo na nějakou dobu přestal
chodit.“
Dokázal jsem se
vyrovnat s tím, že mi zmetku říkali moji vrstevníci. Ale nesnesl jsem, když mě
tak označovali dospělí a přitom mě soucitně sledovali.
Kvůli tomu jsem
se vždycky cítil tak trochu méněcenný.
„Po dvou letech
jsem se ale do dojo vrátil. Rodina se mi to pokoušela rozmluvit a zase mě
někteří zastrašovali, ale...“
Odmítnul jsem
se vzdát a bez ohledu na množství porážek jsem jen trénoval a trénoval. A
proto:
„Zlepšil jsem
se natolik, až jsem i ty, kteří mě předtím říkali zmetku, dokázal porazit. I
když nakonec se ukázalo, že to nebylo tak úplně to, co jsem chtěl,“
zakončil jsem
vyprávění s úsměvem. Machina zatnula pěsti a zeptala se:
„...Jak?“
a upírala na mě
nechápavý pohled.
„Jak jsi to
dokázal? Dívali se na tebe jako na blázna, když ses tam vrátil, ne? Jak jsi
mohl pokračovat dál?“
Odpověď byla
jednoduchá.
„Měl jsem
někoho, koho jsem chtěl chránit.“
Nestaral jsem
se o můj komplex méněcennosti. Odmítnul jsem poslouchat hlasy kolem mě. Soustředil
jsem se jen na to, jak se stát silnější a ochránit toho, na kom mi záleží.
Kvůli branově
manipulaci s mými vzpomínkami jsem o většinu z nich přisel, ale kdesi
v koutku srdce jsem vždycky cítil, že někoho chci a musím ochránit.
A díky tomu
jsem se nikdy nevzdal.
Vždycky jsem se
dokázal vzchopit, když se mi přihodilo něco nepříjemného nebo bolestivého.
—Protože jsem
chtěl ochránit Lunu, musel jsem se stát silným.
Když se to
vezme kolem a kolem, byl bych pěkný mizera, nebýt Luny.
Kdybych se
s ní jako malý nepotkal, byl bych dnes úplně jiný.
Sebejistě jsem
prohlásil:
„Ten pocit, kdy
musíš ochránit někoho, kdo je pro tebe důležitý...je zvláštní. Pomůže ti
vyrovnat se...s čímkoliv,“
řekl jsem
s úsměvem a machina jen zamrkala.
Překvapená?
Zmatená? Závistivá? Vzápětí ale svěsila ramena, a aniž by něco řekla, jen dál
zírala do země.
...Následovalo
dlouhé ticho. Pomalu jsem otevřel ústa:
„Hej, můžu se
tě na něco zeptat?“
Věc, která mi od
začátku vrtala v hlavě.
„Proč ze mě
chceš udělat svého otroka?“
Machina
vypadala, že je tím docela posedlá, ale nerozuměl jsem proč.
Doteď jsem
předpokládal, že za to může její chamtivost a touha mít něco nedostupného. Ale
mohl za tím být i jiný důvod. Proto jsem si tu otázku nedokázal odpustit.
„...Musím
jednat, než bude příliš pozdě,“
mumlala tiše
Machina, ale nedávalo mi to žádný smysl.
V tu
chvíli zase vypadala, že se vzápětí rozbrečí.
Nevěděl jsem,
co odpovědět a dokázal jsem ji jen mlčky sledovat.
Pak se Machina
zvedla z lavičky a rozhodně se na mě podívala:
„Nanjou, tohle
je naposled. Staň se mým otrokem. Poslechni mě.“
Mezitím došla
až ke mně a přitom mě hypnotizovala svýma jantarovýma očima.
Jako by mě svým
zrakem uhranula a já se od toho pohledu nedokázal odtrhnout. Její oranžové oči
se do mě vpíjely a s postupem času se mi vědomí začalo halit a ucítil jsem
lehkou závrať. Pak mi do hlavy proniklo něco sladkého a nádherný pocit mi začal
doslova rozpouštět mozek.
Bylo to, jako
bych měl otřes mozku. Bylo by tak snadné se tomu podvolit...
Dokázal jsem
ale vzdorovat a odolat líbivému pokušení.
Zhluboka jsem
se nadechnul, vydechnul a vnímání se mi vyjasnilo. Pak jsem natáhnul ruku a:
„Jestli
s tím nepřestaneš, nikdy nebudeme přátelé, chápeš?“
a dal jsem
Machině lehký pohlavek.
„H-hej. Proč?“
Spolužačka byla
podivně zmatená, ale plácnul jsem ji ještě jednou a řekl:
„Odmítám být
tvým otrokem, ale můžeme být kamarádi. Co na to řekneš?“
Má otázka
Machinu překvapila a celá rudá se ode mě odvrátila.
„...Varovala
jsem tě, idiote,“
zašeptala
neurčitě, otočila se a vydala se pryč.
Vypadalo to, že
se na mě vykašlala.
Já jsem se ale
nemínil vzdát.
Upřeně jsem
sledoval machinina záda, když se dívka najednou obrátila. Měla uslzený obličej
a nešťastný pohled v očích.
„Nanjou,
nezapomeň, co jsi mi předtím řekl.“
„...Co jsem ti
řekl?“
nechápavě jsem
naklonil hlavu.
„Stal ses
silným, abys ochránil někoho, kdo je pro tebe důležitý, ano?“
připomněla mi
Machina.
„Ať se stane cokoliv,
chraň ji.“
Pak se Machina
znovu otočila a definitivně odešla
Ještě jsem za
ní zavolal „čau zítra“, ale odpovědi už jsem se nedočkal.
Poškrábal jsem
na hlavě a povzdechnul si:
„...Asi bych
měl taky jít.“
Pořád jsem
cítil lehkou závrať. Bude dobře, když dnes půjdu brzo spát.
Taky jsem se
bál o Lunu, která pořád trpěla depresemi z Nazunina odchodu.
Chtěl jsem ji
aspoň trochu rozveselit a tak jsem se domů skoro rozběhnul.
***
Začalo se
pomalu šeřit, když jsem se dostal k našemu domu. Před brankou jsem potkal
moji matku s cestovní taškou přes rameno.
„Ale ale, vítej
doma, Shinobu,“
řekla mi máma,
když mě viděla. Zvednul jsem hlavu a odpověděl:
„Hoj, tak jsem
se dneska zase v pořádku vrátil domů. Ukaž, pomůžu ti s taškou,“
usmál jsem se a
natáhnul ruku.
Matka se
zatvářila rozpačitě:
„Nemusíš mě
vyprovázet, není tak těžká, zvládnu to sama.“
Hmm, taška
vypadala nacpaně, takže jsem projevil ochotu pomoci, ale...
„Jsi silná jako
vždy, mami. Jako gorila.“
„Komu říkáš
gorila! Taky jsi drzý jako vždycky. Proč prostě nemůžeš jen říct „pomůžu ti s
taškou“ ?
„Omlouvám se,
ale jsem typ chlapa, který dokáže být upřímný jen v posteli.“
„Mhm~ Jako já.“
Zkusil jsem
další drzý vtip a vrátila se mi nečekaná odpověď.
Překvapeně jsem
vyprsknul „pffft!“ a zíral na matku. Ta na mě ukázala prstem a se smíchem
prohlásila: „Pěkně jsem tě dostala!“
...Uff, tohle
jsem prohrál. Ve skutečnosti jsem ale proti mamce zatím nikdy nevyhrál.
V duchu
jsem si povzdechnul a znovu se na ni podíval.
„Takže ty někam
jedeš?“
„Ano. Musím na
pár dní pryč. Měla bych se vrátit tak do týdne... Luna-chan ale zůstává tady,
tak by s tím neměl být žádný problém,“
odpověděla
matka, zatímco si poklepávala na tašku, co jí visela přes rameno.
„Týden, huh?
Kampak jedeš?“
„T.a.j.e.m.s.t.v.í.“
položila si
mamka ukazováček k puse a se spikleneckým úsměvem hláskovala. Pak se
najednou začala smát, dala mi ruku kolem ramen a zašeptala mi do ucha:
„...Shinobu,
dnes budeš sám doma s Lunou-chan.“
Na okamžik se
mi rozbušilo srdce, ale ať už si toho matka všimla nebo ne, škádlivě
pokračovala:
„Neměl bys na
ni ale být moc tvrdý a k ničemu ji nutit, slyšíš? Nebo by tě pak Luna-chan
nemusela mít ráda. Tak buď opatrný.“
„P-přestaň,
pitomče! Ani náhodou bych nic takového neudělal jen proto, že je Nazuna
z domu,“
odseknul jsem naštvaně,
ale matka se jen podivně zasmála „fufu“.
„Jsi
k Nazuně vždycky tak milý, drahý bráško,“
a pak mamka
natáhla ruku a začala mě něžně hladit po hlavě:
„Buď v klidu.
Nazuna už není takové děcko, jak si myslíš. Dokáže si to v sobě srovnat
sama. Ona se časem vrátí... Tak buď v klidu a počkej na ni.“
Potom s úsměvem
pokračovala:
„Však to dobře
víš sám. Nazuna je silnější, než vypadá. Sama si dokáže poradit i
s úchylákem. A navíc je přece s tvojí kamarádkou, ne? Není se čeho
bát.“
V tomhle
měla rozhodně pravdu.
Stejně jako náš
otec byla má sestra sportovně založená a měla mnohem větší talent pro bojová
umění než já. V karate klubu neprohrávala ani se staršími spolužáky. Ale:
„...Možná bude
zase brečet.“
Nazuna byla
duševně slabá. Toho jediného jsem se bál.
„Shinobu.“
Když jsem
zvednul hlavu, matka měla vážný výraz ve tváři.
„Je důležité se
naučit dělat vlastní rozhodnutí. Laskavost se neprojevuje jen tak, že se o
někoho staráš. Vím, že máš o svou sestru strach, ale nemůžeš ji pořád jen
rozmazlovat.“
...Bylo to jak
matka řekla. Jen se o někoho pořád starat může narušit jeho růst a rozvoj.
Rozuměl jsem
tomu. Ano, ale...bylo to těžké. Teoreticky jsem to chápal, ale pocitově jsem se
s tím nedokázal srovnat. Ale nějak jsem ty dvě musel zvládnout.
S povzdechem
jsem přikývnul „jasně“ a matka se spokojeně usmála.
„Běž rychle
dovnitř. Luna-chan vypadá zničeně, tak ji zkus nějak utěšit.“
„...Utěšit, to
zní docela eroticky,“
odpověděl jsem
a mamka se rozpustile zahihňala. Byl jsem si jistý, že mě naštvaně zpraží:
„Nikdo ti neřekl, že máš utěšit její tělo!“ ale ona mě místo toho jen
ukazováčkem lehce dloubla do tváře:
„Dívky se
nedokážou pořádně bránit, když jsou v depresi a chováš se k nim mile...víš?“
pronesla
poučně.
„Když Luna-chan
nebude proti, neboj se do toho jít, ale jako chlap musíš nést zodpovědnost za
svoje jednání. Chápeš?“
„Ne, nechápu.
Vůbec tomu nerozumím. Nemám páru o čem mluvíš. Ani nevím, kdo seš,“
soptil jsem.
„Ale ale, jsi
takový stydlivý chlapec.“
Ještě jednou mě
matka pohladila po vlasech, otočila se a řekla „tak já jdu“.
Viděl jsem ji
odcházet a zamířil ke vstupním dveřím. S hlasitým CVAK jsem je otevřel a
uviděl Lunu, jak ve spěchu vyběhla z obývacího pokoje.
Když ale viděla,
že to jsem „jen“ já, tváří se jí mihnul lehce zklamaný výraz.
Byl jsem si jistý,
že čekala na Nazunu. S trpkým úsměvem jsem řekl:
„Jsem doma.
Promiň, že nejsem Nazuna.“
Luna začala
zmateně mávat rukama:
„Ne, ne, jsem
ráda, že jsi zpátky, Shinobu-san!“
„Vážně? Je
podezřelé, jak zníš nervózně. Ve skutečnosti sis myslela: „Proč to není Nazuna.
Vrať se, odkud jsi přišel,“ nebo se pletu?“
Byl jsem si
stoprocentně jistý, že by něco takového Lunu nikdy nenapadlo, takže jsem si ten
vtípek mohl dovolit.
„Já, já...nic
takového by mě nikdy nenapadlo! Vždycky se těším, až dojdeš domů, takže každý
den v šest hodin čekám v obývacím pokoji, abych tě mohla hned přivítat—,“
vysvětlovala
horečně Luna, když najednou ztichla a skoro zašeptala: „...Z-zapomeň na to,“ a
celá zrudla.
Nerozuměl jsem,
co se stalo, ale pochopil jsem, že tahle dívka na mě čeká každý den.
Na rozdíl od
světa démonů tu neměla žádné přátele a musela být osamělá.
„No tak, nebuď
smutná. Brzo si najdeš nějaké kamarády.“
„Eh? Co tím
myslíš, Shinobu-san?“
„Hm? Čekalas na
mě, protože se chceš bavit. Jsi bez přátel osamělá, ne? Taky jsem nikdy neměl
skoro žádné kamarády, takže ti naprosto rozumím,“
snažil jsem se
překvapenou Lunu aspoň trochu povzbudit. Ta se kupodivu zatvářila zmateně:
„E-ehm, tak to
není...“
„Huh? Tak jak
to tedy je?“
zeptal jsem se.
Luna celá zrudla rozpaky a začala mumlat „T-to, jako, já miluju...“ ale skoro
nic z toho jsem pořádně neslyšel. Pak se Luna rychle rozhlédla, tváře
ještě červené.
„To nic,
zapomeň na to,“
a svěsila
ramena. Zničeně se dívala k zemi a šeptala: „Nedokážu to.“ Co tím myslela?
Zvědavě jsem
naklonil hlavu a společně jsme se s Lunou přesunuli to obýváku. Všimnul jsem si
herní konzole položené na stole. Mrknul jsem na televizi, kde blikala velká
červená písmena „game over“ a kočku s rudým obvazem na hlavě, plivající krev,
ležící v rohu obrazovky.
„...Ty jsi to
zkoušela hrát, Luno? Vlastně, ty víš, jak se to dělá?“
zeptal jsem se
užasle a dívka s nervózním úšklebkem odpověděla:
„Vymazala jsem nazuninu
hru a tak jsem poprosila Tomoe-san, aby mě naučila, jak se to hraje. Myslela
jsem, že když se ve hře dokážu dostat tam, kde jsem ji smazala, Nazuna-chan
bude mít radost, až se vrátí...“
Mezitím se v lunině obličeji
objevil smutný výraz.
„Ale je to
špatné. Ať se snažím sebevíc, nedokážu se ve hře dostat tak daleko.“
Zase svěsila
ramena a pohled zabořila do země.
„Je to všechno
moje chyba. Zkazila jsem Nazuně-chan hru, která jí tak dala zabrat. Takže
proto...je normální, že je na mě Nazuna-chan naštvaná,“
zavzlykala Luna
zlomeně a slzy jí vhrkly do očí.
„Pak jsem se
ještě naštvala a řekla Nazuně-chan hrozné věci. Tvá sestra mě teď asi nenávidí.
Proto se nevrací d—.“
„Tak to není,“
nenechal jsem
ji větu dokončit.
„Hádka, vztek a
pak útěk... Tak to přece není, ne? Váš vztah není tak povrchní.“
Bylo absurdní,
aby Nazuna za něco takového Lunu nenáviděla. Byl jsem si tím naprosto jistý a
tak jsem to mohl sebevědomě prohlásit.
„Jen se po té
hádce musíte usmířit. Vím jistě, že to tak cítí i má sestra. Taky se chce
udobřit. Tak se netvař tak zničeně.“
Zlehka jsem
Luně položil ruku na tvář a upřel na ni povzbudivý pohled.
Oči se jí
zaleskly a měla slzy na krajíčku.
„Ano. Děkuju
ti, Shinobu-san.“
Usmívala se a tváří
se k mé dlani přitiskla. Pak na mou ruku položila svoji a zavřela oči.
„Máš tak teplou
dlaň, Shinobu-san,“
pronesla Luna
uvolněným hlasem. Já jsem byl ale naproti tomu zatraceně nervózní.
Chtěl jsem ji
jen trochu povzbudit a bezmyšlenkovitě ji pohladil, ale rozjelo se to špatným
směrem.
Její tvář byla
měkká jako marshmallow a její drobná dlaň jemná a teplá.
Moje levá ruka
se pod něžnými doteky začala téměř rozplývat a navíc mě luniny hebké vlasy
lechtaly na prstech. Ucítil jsem dívčinu sladkou vůni.
Luna se
s mou dlaní přímo mazlila a vypadala tak bezbranně a spokojeně. Srdce mi
bilo pořád rychleji a nebylo kam uhnout pohledem. Sledovat její dokonale
tvarované svůdné rty taky nebyl nejlepší nápad.
Celý jsem se
zarazil a ztuhnul. Dokud mi Luna ruku nepustí, budu tam jen stát.
Po chvíli si
toho dívka nejspíš všimla a:
„P-promiň, že
jsem tě tak využila,“
zahanbeně
sklopila hlavu.
Uhh, to je
špatné, hodně špatné.
Na rozdíl od mé
sestry se Luna téměř nikdy nechovala rozmazleně. Měl jsem přání, aby se aspoň
v těchto situacích chovala trochu sobečtěji.
Vlastně jsem si
přál, aby se tak chovala vždycky.
„Luno,“
natáhnul jsem
ruku k luniným zářivým vlasům a zatímco jsem je něžně hladil, jsem
prohlásil:
„To je
v pořádku, když se budeš chovat rozmazleně. Jsi součástí naší rodiny. Tak
se neomezuj. A speciálně se mnou se můžeš chovat ještě víc zkaženě a
rozmazleně, je ti to jasné?“
„...Seš si
jistý?“
„Jasně. Můžeš
se chovat, jak chceš a nebude mi to vadit. Klidně se ode mě můžeš nechat
rozmazlovat stejně jako Nazuna,“
odpověděl jsem
rozhodně na luninu stydlivou otázku.
Nikdy jsem moc
nedokázal projevovat svoje city. Bylo to pro mě trapné. Ale některé věci se
prostě daly jen říct. Takže i když mi to bylo nepříjemné nebo trapné, nemohl
jsem před tím utéct.
Sice jsem to
Luně neřekl do očí, ale díval jsem se přitom stranou... Ale i tak to byla
pravda, ne? Ujišťoval jsem sám sebe.
„Uhh?“
Najednou mě
zaplavila vlna rozkoše. Dva dokonale měkké předměty. Dvě teplé paže se mi ovinuly
kolem zad. Sladké aroma mě zašimralo v nose.
„L-Luno?“
Podíval jsem se
dolů, kde se ke mně šťastně tiskla nádherná dívka.
„Co? Eh? C-co??
Co tak najednou?“
Nedokázal jsem
skrýt vzrušení v hlase. Ale Luně to bylo úplně jedno, přitiskla se na mně
ještě silněji a odpověděla:
„Víš, vždycky
jsem Nazuně-chan záviděla, jak se na tebe věší a objímá tě.“
Mezitím se na
mě mačkala pořád víc a víc a cítil jsem, jak se její velká ňadra vlní a mění
tvar s každým pohybem. BOING BOING, nepřestávaly na mě lunina prsa útočit…
Luna si ale ani
v nejmenším nevšimla, jak zoufale se musím ovládat. Pomalu zvedla hlavu a s blaženým
pohledem zašeptala:
„Od teď tě budu
takhle objímat.“
„N-ne, to je
trochu moc...“
na chvíli jsem
nedokázal rozumně uvažovat, ale aspoň jsem ze sebe dostal:
„To nemůžeš!“.
„...Nemůžu?“
upřela na mě
Luna prosebný pohled a udělala psí oči.
„T-ty můžeš, ale
když to uděláš, tak...tak tě pak taky obejmu, je ti to jasné?“
Než jsem si to
uvědomil, dal jsem Luna svůj souhlas.
Ta se po mých
slovech jen usmála, pustila mě a s nekončícím zářivým úsměvem roztáhla
ruce. Nejspíš mi tím chtěla ukázat „můžeš mě obejmout“, ale připadalo mi to
trapné. Odvrátil jsem pohled a pokusil se kolem Luny projít, když jsem uslyšel
„Shinobu-san“ a tentokrát se ke mně dívka přitiskla zezadu.
...Že by se mi
povedlo aktivovat dokonalou zbraň?
Dva obrovské,
měkké a pružné předměty se mi zabořily do zad a moje svéprávnost byla znovu ohrožená.
Ale musel jsem to vydržet.
„—!“
Najednou mě
zaplavil podivný pocit, bude to znít divně, ale „jako by někdo poblíž prahnul
po krvi“. Prudce jsem se otočil a můj a lunin pohled se setkaly. Dívka se
šťastně usmívala a takhle zblízka jsem viděl její krásné dlouhé řasy a
perfektně tvarované rudé rty, které — počkat, tohle nebyla ta správná chvíle se
rozplývat nad luninými půvaby.
Doběhnul jsem
k oknu a rozhlédnul se po zahradě...ale nikdo tam nebyl.
Pořád mě ale nepříjemně
mrazilo v zádech.
V tu
chvíli se mezi stromy prohnal vítr a děsivý pocit okamžitě zmizel.
Bylo to strašidelné,
nedokázal jsem si to vysvětlit.
Ulehčeně jsem
si vydechnul a zamyslel se.
Na začátku jsem
předpokládal, že se jedná jen o výplody mé představivosti, ale teď už to bezpochyby
nebyla jen příliš bujná fantazie. Netušil jsem, jestli pohled patřil nějakému
stalkerovi nebo někomu takovému, ale určitě nebude od věci být ostražitý.
Pomyslel jsem
si a zatáhnul závěsy.
„Shinobu-san,
stalo se něco?“
Otočil jsem se
za hlasem a pohlédl na Lunu, která nervózně naklonila hlavu.
Nebylo potřeba
ji zbytečně děsit a tak jsem se jí o možném stalkerovi nezmínil. Místo toho
jsem ji jen poprosil ať pořádně zamkne dveře. Pak jsem se posadil na gauč.
Bezděčně jsem
vytáhnul mobilní telefon a zjistil, že mi došla zpráva.
Když jsem ji otevřel,
přečetl jsem si elninu odpověď: „Vzteklý pes rozumí! Dám na Nazukočku pozor!
Vrrrrrr!“
To mě uklidnilo.
Společně jsme se s Lunou podívali na televizi, snědli večeři...
„...Je to tu takové osamělé,“
řekla tiše Luna,
sedící naproti mě.
Rozhodně tu
byla bez mojí matky a Nazuny podivná atmosféra.
„Ale tak...obě
se brzo vrátí,“
snažil jsem se prohlásit
co nejpozitivněji a zakousnul se do kousku šťavnatého masa. Pomalu jsem žvýkal,
zatímco se mi lahodná chuť rozlila v puse a zvolna se ztrácela.
„Je to
vynikající.“
„Opravdu?“
S nadšeným
„jasně“ jsem přikývnul a odlomil z masa kousek velikosti sousta. Chytil jsem ho
do hůlek a podržel před luninou pusou s hlasitým „na, tady“.
„Eh?
Sh-Shinobu-san?“
To byla odplata
za obětí z odpoledne.
„Aaaah~“
řekl jsem
škádlivě. Luna celá zrudla a zavřela oči. Pak nesměle otevřela svá rozkošná
ústa:
„Aaaah~“
Bylo to nečekaně
provokativní. Ucítil jsem nával vzrušení a pomalu zasunul kousek masa Luně do
úst. Spokojeně se usmála a já cítil, jak se mi zrychluje tep.
Proč jsem byl
tak nervózní?
Chtěl jsem ji
jen trochu pozlobit a takhle to dopadlo?
Tímhle to ale
nemohlo skončit. Teď jsem pro změnu popadnul kousek mrkve a znovu ho podal Luně
s „Aaaah~“
Vypadala, že se
stydí, ale postupně bez odporu snědla všechnu mou mrkev. Pak se usmála a podle
výrazu ve tváři byla v dobré náladě.
Hmm. Luna měla
radost a já jsem se zbavil mrkve, kterou jsem tak nesnášel.
Dvě mouchy jednou
ranou, pochválil jsem se v duchu.
Vzápětí ale
Luna hůlkami uchopila svou vlastní mrkvičku a přidržela mi ji u pusy:
„Shinobu-san,
řekni aaaah~“
...Nezbylo mi
než ji poslušně sníst.
S takovou
jsme dojedli večeři a já se odešel vykoupat. Už po cestě do svého pokoje jsem
se rozhodl, že dnes půjdu brzo spát. Musel jsem být doopravdy unavený, protože
jsem usnul vzápětí po tom, co jsem si lehnul do postele...
Pokračování...
[16]
Amnézie – ztráta paměti, většinou
pouze krátkodobé.
[17]
maid – služka, služebná –
v čestině vyznívá poněkud archaicky...
[18]
Tatami matrace – podložka tvořící
podlahu v tradičních japonských domech, zhruba velikosti 0,955x1,91metry
ctverecni. 4,5 tatami je tedy asi 7,5m2
[19]
Doslovný překlad je tajná základna.
U nás bychom možná spíš řekli „dětský bunkr“
[20]
V Japonsku je “idol” mediální
osobnost (zpěvák, herec, modelka…). Většinou se jedná a mladé a krásné dívky,
které jsou fanoušky obdivovány a milovány.
[21]
V angličtině použit výraz
cabaret=kabaret, spíš se ale asi jedná o noční klub...
[22]
Mahjong – logická hra
s kostkami. V tomto případě je ale strip mahjong něco jako u nás
známnější strip poker.
[23]
overseas – „za mořem“ - vzhledem
k tomu, že je Japonsko ostrov, se dá tento termín použít na jakoukoliv
cizí zemi
[24] V angličtině „failure“ – tady ve smyslu
osoby, která nenaplnila očekávání, které se do ní vkládaly. „Zmetek“ se mi zdá
v češtině významově nejbližsí výraz.
Haha díky za překlad už je ale pozdě takže si to jen uložím a přečtu si to zítra v práci ;-)
OdpovědětVymazatRado se stalo. Prijemnou zabavu :-)
VymazatTak už jsem si to přečetl po.......??........hmm.......dobře nevím už po kolikáté ale ten začátek je prostě tak moc OP že to ani jinak nejde takže ještě jednou díky za překlad a těším se na další díl
OdpovědětVymazatBohuzel jsem ted v lete dost marny, a i kdyz uz jsem posledni kapitolu doprelozil, tak nejsem schopen udelat revizi, bez cehoz to dal pustit nemuzu... Ale snad uz pristi tyden a pak uz jen do konce srpna kratky Epilog, ale radsi uz nebudu nic slibovat...
Vymazat