Uprostřed noci
mě probudil závan větru.
Otevřel jsem
oči a v potemnělém pokoji jen nejasně vnímal svoje okolí. Přesto jsem zvenku
zaslechl podezřelý zvuk. Něco jako tiché zasvištění. Mráz mi přeběhl po zádech.
Někdo tam byl?
Vymrštil jsem se z postele a vrhnul se k oknu — v tu chvíli...
PRÁSK! Sklo se s řinčením vysypalo.
To ale nebylo
všchno. Záclona visící nad oknem se roztrhla a nažloutlé světlo měsíce
v úplňku se prodralo do místnosti. Na krátký moment mě záře oslepila a instinktivně
jsem uskočil dozadu.
Ucítil jsem
děsivě silný poryv větru.
Zachvátila mě
panika a další silný závan proletěl místem, kde jsem měl ještě před okamžikem
hlavu. V tu chvíli už jsem ale ležel na zemi a tak se mi jen z nečekaného
přetlaku udělalo zle. Sténal jsem, rychle oddechoval a připravoval se na další
útok, když někdo lehce proskočil rozbitým oknem do místnosti.
Zvednul jsem
hlavu a snažil se ve tmě zaostřit pohled.
Spatřil jsem
postavu utápějící se v měsíčním svitu. Byla docela malá. Musela to být dívka.
Podíval jsem se znovu a zorničky se mi rozšířily překvapením.
Za osobou jsem uviděl
dvě roztažená křídla. Dokonale černá, bez jediného odlesku měsíčního světla.
V hlavě mi
zablikalo slovo „ďábel“ a uvědomil jsem si, že poryvy větru byly stejné jako od
staříka Brana. Ale...
„Ugh!“
Byly rychlejší
a silnější než branovy.
Další útok mě
zvednul ze země a odmrštil mé tělo proti zdi za mnou.
Náraz do zad mi
vyrazil dech, ale zuřivé poryvy větru mě bez přestání bičovaly. Jeden mě
zasáhnul přímo do žaludku a tlačil mi s nezmenšující se silou na břicho.
Kvůlil stěně za zády jsem nemohl uhnout a neměl tak šanci nachystat se na další
útok.
Dívka pomalu
došla až ke mně a plynulým pohybem vztáhla ruce k mému krku. Bylo ale
vidět, že se jí prsty lehce třesou.
„...Je to tvoje
chyba. Svedl jsi ji z cesty. Vzal jsi mi ji. Musím něco udělat... Nebo mi
ji znova sebereš...“
Bylo to váhavé,
ale dívka stále zesilovala svůj stisk a škrtila mě. Její hlas však slábnul a
postupně přecházel do nejasného vzlykání.
Uvědomil jsem
si, že ten hlas znám.
„...Ma...chi...no...?“
zasípal jsem
v bolestech a dívka překvapením povolila svoje sevření.
V tu
chvíli se v pokoji zablesklo.
Ostré světlo
ozářilo dívčinu siluetu.
Dlouhé, rudé
vlasy a jantarově žluté oči. Ten, kdo se mě pokoušel uškrtit, byla doopravdy
Machina.
Machina byla
ďábel? Kohokoliv jiného by to asi vyděsilo, ale ne mě. Ani jsem necítil zlost,
že mě škrtila.
Místo toho se
mi bolestivě sevřela hruď.
— Viděl jsem
její uslzenou tvář.
Machina na mě
zírala zoufalýma očima.
Uvědomil jsem
si, že ji takhle nechci vidět, zatímco mě škrtí... Jak zvláštní v takové
situaci. Přinutil jsem se k úsměvu.
Chtěl jsem říct nějaký hloupý vtip jako obvykle, ale její ruce mi pořád pevně
svíraly krk a nemohl jsem mluvit.
Rozrušení
v machnině tváři vystřídal zmatek.
„...Proč. Proč
se usmíváš?!“
zamrkala dívka
a naštvaně vykřikla. Stisk na mém krku začal slábnout, až mě definitivně
pustila.
Reflexivně jsem
se rozkašlal a otevřel pusu, abych Machině něco řekl.
V tu
chvíli ale svit, který ozařoval můj pokoj, začal sílit.
Záře mě
oslňovala a já pomalu zavřel ústa. Clonil jsem si oči rukama a díval se po
zdroji světla. Vycházelo z talismanu visícího na zdi. Byl to dárek od
Gogyou-san a pravidelně pulzoval, jako by měl vlastní vůli. Že by to byla
reakce na Machinu...?
Zatímco jsem se
zakrytýma očima sledoval talisman, uslyšel jsem z venku hlasitý úder. Vzápětí
někdo rozbitým oknem vpadnul do pokoje.
Osoba se rychle
postavila a bleskově tasila meč z pochvy, houpající se jí u pasu. Špička
zbraně mířila machině na hrdlo.
„Ustup od
Nanjou-kun!“
přikázala ostým
hlasem.
Černovlasá
dívka, ze které vyzařovala důstojná a přece hrozivá aura, byla:
„Gogyou-san?
Proč jsi tady...?“
Její náhlý
příchod mě dokonale překvapil. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a napjatá
atmosféra se podivně zlomila.
„Co je děje,
Shinobu-san? Sousedi se budou zlobit. Co tam děláš?“
ozval se lunin
vystrašený hlas a dveře se otevřely.
Všechny pohledy
se v ten moment obrátily k Luně, která vešla dovnitř.
Chvíli se
snažila pochopit situaci a její oči se rozšířily překvapením. Pak spatřila
Machinu.
„Machino...?“
pronesla
udiveně.
V tu
chvíli byla rudovlasá dívka blízko k slzám. Rychle ale od Luny odvrátila
pohled a vrhla se k oknu. Ještě se otočila a rozrušeným hlasem vyhrkla:
„Je to tvoje
chyba, Nanjou. Sebral jsi mi mou sestru... Udělám ti to samé...!“
Poslední slova
už skoro křičela. Pak vyskočila z okna, roztáhla křídla a rozletěla se do
tmy.
„Nanjou-kun,
vysvětlím ti to později!“
odbyla mě
Gogyou-san, vyhoupla se na okenní rám a taky zmizela ve tmě směrem za machinou.
Vrhnul jsem se
k oknu a uviděl spolužačku, jak pružně doskočila na strom v zahradě a
po dalším mohutném odrazu přistála na betonové zídce. Pronásledovala Machinu.
Byla zatraceně
dobrá, pomyslel jsem si ohromeně.
Otočil jsem se
a zamířil ke dveřím.
„Shinobu-san!
Jdu taky!“
vykřikla
odhodlaně Luna stojící ve dveřích.
Oči jí svítily
rozhodným pohledem.
Vypadalo to, že
Machinu zná a má o ni strach.
„Dobře, tak
jdeme,“
krátce jsem
pokývnul a tryskem seběhl po schodech dolů k předním vchodovým dveřím.
Spěšně jsem je odemkl a vyrazil ven. Rozhlédnul jsem se kolem a uviděl
Gogyou-san mizející v dálce.
Nechtěl jsem ji
ztratit a tak jsem se okamžitě rozběhl za ní.
Po chvíli se
ale Gogyou-san náhle zastavila.
„...Sakra,“
znechuceně
zaklela.
Když jsem viděl
její výraz, došlo mi to.
Machina jí
zmizela z dohledu.
Zvednul jsem
pohled k temnému nebi, ale po machině nebylo ani stopy.
Lehce jsem si
povzdechnul a Gogyou-san omluvně sklonila hlavu s tichým „promiň“.
„Kdybych tehdy
nezklamala, nemohla by tě dnes ohrozit...“
Spolužačka se
znovu omluvila, ale... Tehdy? Měla na mysli, když Nazuna utekla z domu?
Zmínila se, že prohrála, ale...její protivník...byla Machina?
„Takže ten hybridní
ďábel, o kterém jsi mluvila...“
„Je
Orangelo-san. Je to taky ona, která sála životní energii pacientům
v nemocnici a porazila ostatní exorcisty.“
Tohle jsem
opravdu nečekal. Gogyou-san mi vysvětlila, že Machinu neodhalila, když poprvé
přišla do školy, protože byla napůl člověk a napůl démón. A že ji nedokázala
porazit, protože byla příliš silná.
„...Ale pak mě
překvapilo, že jen tak přišla do školy, i když už jsem věděla, kdo vlastně je.
Nejdřív jsem si myslela, že námi, exorcisty, pohrdá a chce sát životní sílu
studentům...ale vypadá to, že jsem se spletla.“
Pak se na mě
Gogyou-san zpříma podívala a řekla:
„Netuším proč,
ale je tebou doslova posedlá. Předpokládám, že ti chce vzít duši a takzvaně
z tebe udělat otroka. Proto jsem se snažila sledovat tvé okolí.“
„Chápu, děkuju
ti,“
pronesl jsem a
spolužačka sklonila hlavu a už poněkolikáté se zase omluvila.
„...Tak trochu
jsem tě použila jako návnadu. A pak jsem ji nechala utéct...“
„Ne, to je
v pohodě. Jen jsi o mě měla strach, ne?“
Gogyou-san měla
zkroušený výraz, tak jsem ji aspoň povzbudivě poplácal po rameni, když jsem
zezadu uslyšel „Shinobu-san!“
Otočil jsem se
a uviděl přibíhat Lunu. Podívala se na mě a Gogyou-san, zatvářila se smutně a
zeptala se:
„Ehm, kde je
Machina...?“
„Promiň, ale
ztratili—“
Přerušil jsem
ji uprostřed věty. Obrátil jsem se k Luně:
„To mi
připomíná, vypadá to, že Machinu znáš. Jak to?“
„Ah, ano. Ona,
Machina je má mladší sestra.“
„Hmm, rozumím,
tvá sestra — počkej, sestra!?“
Dostal jsem nečekanou
odpověď, takže se mé myšlenky na okamžik zastavily. Ale za moment jsem zase
začal přemýšlet.
Jestli byla
Machina lunina sestra, pak přišla Lunu vzít zpátky do světa démonů, stejně jako
stařík Bran...?
Nechápavě jsem
zakroutil hlavou.
Kdyby si přišla
jen pro Lunu, nebyla by tak posedlá mnou.
„Proč má o mě
Machina takový zájem? Vlastně vůbec nevypadáte jako sestry,“
mumlal jsem si
pro sebe a srovnával v hlavě vzhled obou dívek, ale Luna vypadala úplně
jinak. S úsměvem potřásla hlavou a vysvětlila mi:
„To je
přirozené, že si nejsme podobné. Nejsme totiž pokrevní sestry. Machina je vlastní
dcera mého nevlastního otce.“
„...Vážně?“
„Ano. Má přece stejnou
barvu očí a vlasů jako on.“
Teď když to
řekla...
Stařík Bran měl
rudé vlasy a jantarové oči, přesně jako Machina.
To mi
připomíná, že se zmiňoval o svatbě s lidskou ženou.
No jasně, proto
byla Machina napůl člověk, napůl démon.
Náhle jsem si vzpomněl
na slovo „zmetek“ které Machina s odporem vyslovila.
A taky na další
věci, které mi v mém pokoji řekla.
— Je to tvoje
chyba. Sebral jsi mi mou sestru... Udělám ti to samé...!
Snažil jsem se
přijít na smysl té věty, když se mi najednou v mysli vynořila nazunina
tvář.
Že by šla po mé
sestře?
Nechtělo se mi
tomu věřit, ale nemohl jsem to úplně zavrhnout. Navíc jsem dnes machině ukázal
elnin domov a řekl jí, že je tam i Nazuna.
Svěřil jsem se
s tím Gogyou-san a Luně a obě souhlasily:
„Je to možné.
Pojďme radši zkontrolovat, že je Nazuna-chan v bezpečí.“
„...Rozhodně.
Machina se možná jen cítila beze mě osamělá, když jsem zůstala tady. A pak mě
viděla, jak jsem společně s Shinobu-san a Nazuna-chan, takže...možná jen
nedokázala zvládnout svoje city,“
pokračovala
Luna s „takže proto“.
„Až se potkáme,
dokážu ji přesvědčit. Machina rozhodně není zlá. Dokáže to pochopit, když si
promluvíme.“
„Jo, máš
pravdu,“
došel jsem k podobnému
závěru jako Luna.
Dívka, která
nedokáže ignorovat brečící dítě a nedokázala mě dorazit...a která pořád vypadá,
že má na krajíčku, by přece neublížila Nazuně?
Odpověď byla
NE.
Taky jsem si
chtěl s Machinou promluvit a rozběhl jsem se směrem k vyschlému
říčnímu korytu.
***
Krotil jsem
svou netrpělivost a vytrvale klusal temnými ulicemi. Po nějaké době jsem
dorazil k řece a uviděl elnin dům.
Kousek stranou
jsem zahlédnul několik postav stojících proti sobě.
A pak jsem
poznal Machinu, Elni a Nazunu.
Před velkým
stanem stála proti Machině rozkročená Elni a snažila se krýt mou sestru.
„Elni!“
vykřikl jsem a
zamířil do říčního koryta. Přiběhl jsem k Machině zezadu a těsně za mnou
byly Gogyou-san a Luna.
Machina se
otočila a podívala se na mě.
Tvář se jí
křivila vztekem, ale mě se z neznámého důvodu zdála zároveň smutná. Udělal
jsem krok vpřed. Musel jsem si s ní promluvit.
Ozvalo se
rozhodné „zůstaň stát“ a směrem od Machiny se rozezněly podivné zvuky.
HVÍÍÍZD. Vzduch
jako by se začal srážet. Průhledná koule rychle rotovala a kolem Machiny se
ozývalo ostré hvízdání.
„Jestli se
ještě víc přiblížíš, nebudu tě šetřit!“
Když to uslyšela
Gogyou-san, položila ruku na jílec meče a zaujala bojový postoj. Rychle jsem se
podíval na Elni, která ale vypadala, že se vůbec nebojí a s rozpřaženýma
rukama chránila Nazunu.
A v téhle
napjaté situaci:
„Machino!“
zazněl něžný
hlas a Luna udělala krok k rudovlasé dívce. Když to Machina viděla,
zařvala:
„Proč,
sestro?!“
PRÁSK! Ozvala
se rána a země před luninýma nohama se rozletěla do všech stran.
„Proč zůstáváš
zrovna s ním? Nemáš žádný důvod ho poslouchat, sestro! I ten obojek, co
máš na krku, ti nasadil on, nebo ne snad? Je to divné! TY jsi ďábel. Je to
odporné, že ses stala otrokem člověka! Zůstávat s tím klukem... Proč se
nevrátíš domů?“
Bylo to ale víc
zoufalé než naštvané.
„...Ďábel?“
ozval se
najednou nazunin hlásek a v nastalém tichu zazněl nepřirozeně hlasitě.
„Luna-san...je
ďábel?“
Nazuna nejspíš
do teď opravdu věřila, že je Luna cizinka, kterou jsem přivedl domů. Oněměle na
Lunu zírala...
„Nazuna-chan,
já—“
otevřela Luna
ústa a pokusila se to mé sestře vysvětlit, ale Machina ji ostře utnula:
„Sestra je
ďábel!“
Přímo
k jádru věci.
„Je jiná než vy
ostatní. Je jiná než vy, slabí lidé! Nemíchejte ji s vámi ubohými lidmi!
Nikdy jí nebudete rovni! Nemůžete s ní zůstat navždycky! Mezi ní a vámi je
propastný rozdíl! Proto... Proto lidé a ďáblové nikdy nemůžou žít společně!“
křičela
rozhořčeně Machina a znělo to víc jako by se snažila přesvědčit sama sebe.
V odpověď
na její zlomený hlas se ozvalo:
„Nemáš pravdu,“
prohlásila
Nazuna a odmítavě zakroutila hlavou.
„To není
pravda. Proč by s námi nemohla zůstat jen proto, že je ďábel? Proč říkáš,
že je jiná? ...Není jiná. Je úplně jedno, že je Luna-san ďábel...“
Nazuna upírala
pohled na Lunu. Ta ji nejistě sledovala a tak se má sestra usmála a řekla:
„Luna-san je člen
naší rodiny. Důležitý člen naší rodiny. I když je ďábel, chci s ní zůstat
napořád. Mám Lunu-san moc ráda. Takže proto—“
„Nedělej si
z toho legraci!“
otočila se
prudce Machina a drsně Nazunu přerušila.
„Zbláznila ses?
Zůstat s ďáblem napořád? Ty...to můžeš říct jen proto, že o nás nic
nevíš!“
pokračovala
Machina třesoucím se hlasem.
„Nakonec ji
taky zradíš! Lidé jsou vždycky takoví! Jsou milí jen na začátku! Ale po nějaké
době tě vždycky zradí! Ty taky. Nakonec nám budeš říkat „zrůdy“ a necháš nás
být, až se o nás dozvíš víc! I když jsme vám nic neudělali, nazvete nás
„zrůdami“!“
prskala Machina
se zatnutými pěstmi.
„Nic o nás
nevíš. Tak se...neopovažuj takhle mluvit!“
Pak se zase ozval
ostrý svist a tentokrát vybouchla země těsně před Elni, chránící svým tělem
Nazunu. Na tu to ale neudělalo žádný dojem a dokonce ignorovala Elni, která se
jí pokusila zastavit a udělala krok směrem k Machině:
„To není
pravda, že nic nevíme!“
vykřikla co
nejhlasitěji, jak se snažila machinina slova popřít.
„Vím toho o
Luně-san hodně! Je krásná, milá a chytrá, ale je nešikovná s elektronikou
a občas něco zkazí. Nesnáší ranní vstávání, ale snaží se to překonávat, aby
mohla budit mého bráchu. Vždycky se snaží, jak jen to jde. A mě i bráchu má
strašně ráda...“
Nazuna se na
Machinu podívala zpříma:
„Je mi úplně
jedno, že je ďábel. Mám Lunu-san ráda. Vždycky mě vítá, když přijdu domů,
pohladí mě po hlavě a pevně mě obejme. Mám strašně moc ráda tuhle milou
Lunu-san. Proto s ní chci být napořád. Luna-san je pořád Luna-san, i jako
ďábel. Vůbec netušíš, jak to cítím. Nikdy bych Lunu-san nenazvala „zrůdou“!“
Po nazuniných
slovech se Machině roztřásly ramena. Stála ke mně zády a tak jsem neviděl její
výraz ve tváři, ale najednou vypadala jako malé děcko.
Chtěl jsem ji
oslovit, když—
Gogyou-san se
vrhla kupředu. Musela to považovat za dobrou šanci, protože k nám byla rudovlasá
dívka otočená zády. Bleskově tasila svůj meč a rozběhla se k Machině.
Ta uslyšela
kroky, rychle se otočila a ve stejném okamžiku máchla pravou rukou.
Zase zazněl
ostrý zvuk a průhledná koule vystřelila ke Gogyou-san. Exorcistka pohotově
uskočila a vyhnula se letícímu předmětu. Následně se kolem Machiny začaly
objevovat další průhledné koule.
Bylo jich víc
než deset, a když Machina zvedla ruku, rozletěly se koule – vzdušné projektily
– vstříc Gogyou-san a kvílení proťalo vzduch.
Spolužačka, ve
snaze vyhnout se koulím, uskočila na stranu, ale několik projektilů jí pořád
mířilo na hlavu.
„Ugh!“
„Ugh!“
Gogyou-san
pohotově vytáhla několik talismanů a podržela je před sebou jako štít. Všechny
se ale rozletěly na kusy a vzápětí zmizely.
Ten okamžik ale
exorcistce stačil na to, aby se vyhnula zbývajícím koulím a rozběhla se
k Machině zprava. Ta ale také měla čas vytvořit další koule.
Gogyou-san se
smršti koulí znovu pokusila bránit talismany, ale projektilů bylo tentokrát
příliš mnoho a bariéra se rozpadla rychleji. Tělo Gogyou-san bylo dávkou koulí
odmrštěno dozadu.
I já jsem se
najednou pohnul.
Bál jsem se o
zraněnou spolužačku, ale to nebylo všechno.
Od chvíle, kdy
si promluvila s Lunou, měla Machina uslzené oči a — tak jsem se k ní
rozběhnul.
Překvapením na
mě vyvalila oči, protože mou reakci ani v nejmenším nečekala.
„...Co chceš
dělat? Viděl jsi, jak jsem silná, ne? Nic proti mně nezmůžeš. Nejsi exorcista
nebo tak něco. Jsi jen obyčejný člověk. Prý jsi trénovaný, ale vážně si myslíš,
že mě můžeš porazit?“
Neodpověděl
jsem a udělal další krok. Machina se pohnula. Po menším zaváhání zvedla pravou
ruku a poslala na mě několik průhledných koulí.
Kleknul jsem si
a naklonil se kupředu. Zatnul jsem pravou ruku v pěst a opřel se celým
tělem do úderu proti přilétajícím projektilům.
PRÁÁÁÁSK! Pěst
a koule se srazily a vznikla tlaková vlna... To ale nebylo všechno. Přestál
jsem útok bez nejmenšího zranění.
„...Co to?“
zašeptala
Machina se zmateným výrazem. Nedokázala vstřebat, co se jí právě odehrálo před
očima.
„Už to chápeš?“
Šel jsem
k ní a pokračoval:
„Můžeš si
dovolit držet se zpátky?“
smál jsem se
provokativně a Machina zatajila dech. V další chvíli se na mě ale ostře
podívala, spustila pravou ruku k zemi a pak...
Všechny koule
v machinině okolí se ke mně rozletěly najednou.
Nemohl jsem je
srazit všechny. Tak možná dvě nebo tři. Nechal jsem koule, které mi nemířily na
tvář, zasáhnout moje tělo a ucítil pronikavou bolest.
Ale dokázal
jsem to vydržet. Pevně jsem se zapřel nohama, aby mě útok nesrazil
k zemi...a udělal další krok. Postupoval jsem kupředu a přijímal další a
další zásahy. Ruce, kterými jsem se bránil, hořely bolestí. Měl jsem pořezané
rty a krev mi tekla po tváři. Místa na těle, kde mě koule zasáhly, neskutečně
pálily, ale pořád to nebylo dost na to, abych se vzdal. Nemohl jsem si dovolit
podlehnout.
Zatnul jsem
zuby, snažil se na nic nemyslet a pokračoval směrem k Machině.
Proč jsem to
ale dělal? Proč jsem jednoduše neomdlel?
Proč jsem tak
zoufale odolával a nevzdával to?
Protože se Luna
o Machinu bála? Protože jsem chtěl pomoci Gogyou-san? Protože byla Nazuna
v nebezpečí?
— Cítil jsem,
že to není ani jedno z toho.
Sám jsem
pořádně nevěděl, proč se snažím dojít až k Machině. Nedokázal jsem najít
jasnou odpověď. Prostě jsem to nevěděl. Ale přesto jsem měl pocit, že se to
dozvím, až se k dívce dostanu. Možná na to přijdu, až si s Machinou
pořádně promluvím.
Měl jsem jen
tohle nejasné tušení a tupě jsem postupoval kupředu.
Odrážel jsem,
vykrýval nebo uhýbal přilétajícím koulím.
Srazil jsem
jich asi polovinu a zbytek jsem minul... Vlastně ne – minul jsem je schválně.
„...Přestaň
s tím konečně!“
V machininých
očích se zračil šok.
„Ještě trochu
a...zemřeš.“
slyšel jsem
její zlomený hlas a odpověděl, zatímco jsem kašlal krev:
„Neumřu, kdo si
myslíš, že jsem?“
odsekl jsem
odhodlaně a v tu chvíli se machinina pravá ruka roztřásla. Nepřestala sice
střílet další projektily, ale už neletěly mým směrem. Dopadaly do země
k mým nohám, svištěly kolem mých tváří nebo míjely mou hlavu.
...Jako by se
mě bála ještě víc zranit.
Překonal jsem
zbývající prostor mezi mnou a Machinou, natáhnul se a chytil ji za ruku. Třásla
se a zblízka jsem viděl, jak má dívka slzy na krajíčku.
V ten
moment jsem to pochopil.
Pochopil jsem,
proč jsem se k ní snažil dostat, zatímco mé tělo trpělo a bylo téměř
trháno na kusy. Chtěl jsem pohladit její malou hlavu, když...
„— !“
Najednou se
k nám ze strany přiblížila postava.
Překvapeně jsem
se otočil a uviděl Gogyou-san se zdviženým mečem. Zářící čepel se právě dávala
do pohybu a jejím cílem byla vedle mě stojící Machina.
Zareagoval jsem
reflexivně. Vrhnul jsem se před Machinu, abych ji ochránil a nastavil se tak
svištícímu meči.
Gogyou-san se
ve tváři objevil čirý děs, ale zbraň se nezastavila. Exorcistka se sice
pokusila úder zarazit, ale kvůli šoku, který právě utrpěla, se jí to
nepodařilo. Vzduch prořízl zvuk přibližujícího se meče.
„Ugh!“
vydechla těžce
Gogyou-san a čepel, mířící na moje rameno, alespoň změnila směr. Místo přes
rameno mi ostří projelo přes hruď.
Všude po těle
mi vyrazil studený pot. Rána na prsou bolela jako spálenina a moje vědomí se
začalo vytrácet.
Ozvalo se
několik zděšených výkřiků a kdosi se ke mně rozběhnul, ale:
„Zůstaň stát!“
zařval jsem
naštvaným hlasem.
Zraněný hrudník
nepřestane krvácet, ale co z toho? Neumřu na to, ani neomdlím. Pořád jsem
Machině nic neřekl.
Podíval jsem se
na Gogyou-san, která tam ohromeně stála s čepelí potřísněnou mou krví.
Dívka pomalu sklonila meč.
„...Nanjou-kun...
Proč? Ten ďábel se pokusil ublížit Nazuně, chápeš to?“
sípala
Gogyou-san chraplavým hlasem.
Já jsem ale jen
potřásl hlavou a řekl:
„Něco takového
by nedokázala udělat. Sice pacientům v nemocnici sála životní energii, ale
nikoho nezabila, ne? Zranila jenom exorcisty a nikdy nepřekročila hranici. Je
to tak? Přišla jen proto, aby se potkala s Lunou. Lunou, kterou jsem sem
zavolal já...“
„...Ale,
Nanjou-kun, skoro tě zabila—“
„Nezabila by
mě,“
přerušil jsem
Gogyou-san a prohlásil:
„Kdybych pro ni
představoval skutečnou překážku, mohla se mě jednoduše zbavit.... Má dost síly
na to, aby to dokázala... a přece to zatím neudělala. Protože je hodná.“
Gogyou-san doširoka
otevřela oči překvapením...
„Opravdu si
myslíš, že by někdo, kdo nedokáže nechat plačící dítě bez povšimnutí, byl
schopen zabít člověka? Dobře se na ni podívej. Už docela dlouho se snaží
nerozbrečet.“
Otočil jsem se
zpátky k Machině, která měla vážně slzy na krajíčku.
„Je sobecká a
neupřímná, a vždycky mě hned kope, ale...mám ji rád. Taky vím, že dokáže být
hodná a milá.“
Obraz machiny
natahující ruku k plačící holčičce mi proletěl hlavou.
„Proto ji budu
chránit. Omlouvám se, Gogyou-san, ale můžeš ustoupit...?“
pronesl jsem a
začal zase vykašlávat krev. Oči mladé exorcistky zmateně těkaly sem a tam, jak
nevěděla co říct. A v tu chvíli:
„...Proč?“
— uslyšel jsem
za sebou slabý hlásek.
Ohlédl jsem se
a uviděl Machinu, jak klečí na zemi s nechápavým výrazem ve tváři.
„Copak jsi
nechtěl chránit osobu, která je pro tebe důležitá, za každou cenu? Řekl jsi, že
proto ses musel stát silným. Tak proč se najednou zastáváš mě? To přece nejsem
já, ale moje sestra, koho bys měl chránit! Tolik krve... Když zemřeš, nikoho už
neochráníš...!“
zírala na mě
Machina naštvaně a skoro křičela.
Měl jsem
doopravdy spoustu zranění, nepřestával jsem krvácet a kdybych se uvolnil,
okamžitě bych omdlel. Ale:
„Neumřu z toho,“
pomalu jsem
natáhnul ruku.
„Na to co říkáš...
Dnes jsi prohlásila, že je normální pomoci plačícímu dítěti. Tohle je
v podstatě to stejné. Vždycky jsi byla blízko k slzám, a proto tě
nemůžu nechat samotnou. Taky tě musím chránit,“
usmál jsem se
uvolněně.
Ano. Tohle jsem
chtěl celou dobu udělat.
Chtěl jsem ji
pohladit po vlasech, když měla slzy na krajíčku.
To je
všechno...
„...I..di..o..te...“
Machina se
kousla do rtu, jak se snažila ovládat. V tu chvíli už ji ale velké slzy
kanuly z očí a začala přerývaně vzlykat.
„Proč? Proč jsi
na mě tak milý? ...Když jsi mi vzal mou sestru. Lidé jsou vždycky takoví...“
pokračovala
Machina, zatímco si utírala slzy tekoucí ji po tvářích.
„Lidé mi sebrali
i mou matku. A zabili, protože prý byla ďábel.“
To stejné před
tím tvrdil i stařík Bran.
— Moje žena
byla zabita lidmi.
„Lidé mi
vždycky brali moje nejbližší, které jsem milovala. Proto jsem teď byla na řadě
já! I já jsem chtěla někomu vzít jeho blízkého! Copak je to špatné? Někdo mi
někoho vzal a já to chci jen oplatit, takže...“
vzlykala
Machina zoufalým hlasem a ruce se jí třásly.
„Nikdy to
nedokážu. Vždycky jen něco ztrácím. Je mi z toho zle!“
vykřikla Machina
chraplavě a slzy se jí draly z očí.
„Chtěla jsem,
abychom byli spolu navždycky. Po matce ale zmizela i moje sestra... Zase jsem
zůstala sama. Protože jsem zmetek...nikdo mi nepomůže. Nejsem ani člověk ani
ďábel a nikdo mě nemá rád.“
Zmetek. Ani
člověk, ani ďábel, ale křížence
mezi člověkem a démonem.
Pro ďábly byla Machina zdegenerovaná a nepovedená a lidé
ji zase odsuzovali jako příšeru.
„Jediný, kdo mi zůstal, byla moje sestra. A tys mi ji
vzal... Takže proto...“
Machina mě udeřila do ramene a tvář měla zalitou slzami.
Cítil jsem malé a slabé ruce, kterými se vždycky snažila
bránit. Nenáviděná a opovrhovaná svým okolím a neustále okrádaná o své blízké.
Ale přesto nedokázala oplácet a vzít někomu jeho štěstí.
„Promiň,“
znovu jsem natáhnul ruku.
„Promiň, že jsem ti vzal tvoji sestru,“
pronesl jsem tiše a něžně Machinu pohladil po vlasech.
„Teď už ale nemusíš říkat, že jsi sama,“
usmál jsem se na plačící dívku.
„Od teď budu s tebou. Budu tě chránit. Tak už
nebreč.“
Vzápětí se ozvalo srdceryvné zasténání.
Jakoby od malého dítěte...a rozlehlo se po ztichlém
okolí.
Když to uslyšela Luna, vrhla se ke své sestře a nežně ji
objala.
...Snad je to konečně vyřešené.
Uvolnil jsem se, napětí povolilo a podlomily se mi
kolena. Začal jsem se celý hroutit, ale někdo mé tělo něžně podepřel.
Měl jsem oblečení celé zkrvavené, ale Gogyou-san si toho
nevšímala a lehce mě objala.
Kvůli ztrátě krve se mi zakalil zrak a pomalu mě
opouštělo vědomí.
Zahlédl jsem ještě Elni a Nazunu, jak na mě vyděšeně
zírají, oči plné slz.
„...Žádný strach. Jsem...nesmrtelný...“
zašeptal jsem, abych je uklidnil, ale moc to zabralo.
Ještě jsem viděl jak se Luna a Machina objímají a pak už
jsem jen zavřel oči a definitivně ztratil vědomí...
Díky za překlad už se těším až si to zítra přečtu
OdpovědětVymazat