Teplo.
Vnímal jsem ho
jen neurčitě. Jako by mě objímalo.
Přicházel jsem
k sobě a necítil už na těle jen teplo, ale také měkké doteky a sladkou
vůni. Chtěl jsem si ten nebývale příjemný pocit vychutnat co možná
nejintenzivněji a tak jsem bezmyšlenkovitě natáhl ruku, abych ho uchopil.
„Uaaaau!“
Ozvalo se
rozkošné vyjeknutí a dlaň se mi zabořila do něčeho pružného a měkkého.
„Hmm?“
Ospale jsem
pootevřel víčka a první věc, kterou jsem spatřil, byly jantarové oči.
Následovaly červenající se tváře a svůdné růžové rty – počkat...
Proč jsem spal
vedle Machiny? A soudě podle tepla a měkkosti se na mě docela silně tiskla...
Co to mělo znamenat?
Hlavou mi běžela spousta
otázek, když se Machina, pořád celá rudá, nervózně zeptala:
„Eh-ehm, jako
dlouho mi ještě plánuješ sahat na zadek?“
„Uhh?
P-promiň!“
Ten nádherný
pocit na mé dlani byl její zadeček! Netušil jsem, co to je, a proto jsem „to“
nevědomky hladil! Zabije mě!
Napadlo mě a
rychle jsem ruku odtáhnul, ale:
„Ah, ještě se
moc nehýbej.“
Machinin hlas
zněl oproti očekávání něžně.
C-cože? To mě
vyděsilo ještě víc! Co se stalo?
V šoku
jsem se pomalu zvednul a před očima se mi objevila bílá místnost.
„...Kde to
jsem?“
Můj pokoj to
evidentně nebyl. Nejistě jsem se rozhlédnul a uvědomil si, že jsem
v nemocnici. A dokonce jsem byl na jednolůžkovém pokoji. To musí stát
balík – nebo spíš, proč jsem ležel v nemocnici?
Pohled mi
sklouznul na moje tělo a uviděl jsem obvaz uvázaný okolo mého hrudníku.
„Uff, no jasně,
schytal jsem přece ránu mečem!“
Gogyou-san
nedokázala zastavit prudký úder, sekla mě do hrudníku a já jsem pak kvůli velké
ztrátě krve omdlel.
Hej, Shinobu,
ubožáku, ty jsi zkolaboval.
Se svěšenými rameny
jsem se zvednul z postele.
Pod ovázanou
částí těla mi projela bolest, ale nebylo to tak zlé, abych nemohl chodit. Tvář
se mi zkřivila bolestí a udělal jsem krok směrem ke dveřím, když:
„H-hej! Řekla
jsem ti, aby ses ještě moc nehýbal. Kam jdeš?“
„Hmm? Domů?“
„P-proč plácáš
takové nesmysly a tváříš se, jako by to bylo samozřejmé? Musíš odpočívat,“
koktala Machina
vyděšeně, ale já jsem se jen usmál a prohlásil:
„Vlci
neodpočívají. To je má odpověď.“
„Z-zastav.
Neodcházej.“
„I když chceš,
abych zůstal, muž někdy prostě musí pokračovat.“
Kromě toho
nemám moc rád nemocnice.
Ignoroval jsem
její pokusy zastavit mě a udělal další krok ke dveřím. Musel jsem ale uznat, že
machinino „neodcházej“ znělo docela eroticky. Potřásl jsem hlavou, abych zahnal
hloupé myšlenky a ucítil jsem stisk na paži.
„Hej, nedrž m–
!“
řekl jsem
rozhodně, zatímco jsem se otáčel zpátky a najednou jsem oněměl.
Moje oči
spatřily sněhobílou pokožku. Dva nádherné, pohupující se předměty. Jako právě
narozená... Tedy nahá. Viděl jsem na machinino nahé tělo.
„E- Ehh? T-ty,
ehhhh?“
nevědomky jsem
v šoku udělal chytrý tah a překvapeně na ni zíral.
„N-nekoukej se
na mě tolik... Idiote.“
mumlala tiše
Machina a začala celá rudnout. Při tom si prsa stydlivě zakrývala rukama.
„D-dobře, ale
jsi tak krásná. Jen těžko se mi ještě
naskytne taková příležitost...“
Kdyby tu teď
byla Nazuna, zase by mi vysvětlila, že jsem jako gentleman opět zklamal a nemám
v sobě ani špetku taktu. Jen jsem uchváceně civěl na machinino nahé tělo,
když:
„..Heeej, no
tak.“
Už to na ni
bylo příliš. Dívka se ke mně otočila zády a zakryla se přikrývkou
z postele.
Zamyslel jsem
se, pořád ještě v šoku. Byly to F-kové košíčky? Vypadaly tak měk...ne,
počkat. Byl jsem vážně mimo. Měl bych spíš přemýšlet, proč byla Machina nahá? A
proč se mnou spala v posteli? A nesmím zapomenout – proč byla najednou tak
pokorná?
...Hmm, nakonec
stejně dokážu myslet jen na prasárny.
Je možné, že...k něčemu
došlo? I když si absolutně nic nepamatuju? I když z toho nic nemám? To-to
by bylo strašně nefér!
„...Shinobu, je
mi jasné, že tě napadají různé divné věci? Ale nic jsme spolu nedělali, chápeš?
Jen jsi ztratil spoustu krve a tvé tělo bylo strašně studené,
takže...já...zahřívala jsem tě.“
„Opravdu? To
tvrdíš ty. Ale ještě před pár dny jsi sála životní energii pacientům
v jiné nemocnici. Nevím, jestli ti můžu tak úplně věřit.“
Prohlásil jsem
napůl v žertu, ale Machina přesto značně znervózněla.
„M-mrzí mě to!“
Překročit
bariéru do lidského světa ji stálo spoustu síly, takže spíš neochotně a
z nutnosti sála životní sílu
pacientům v
nemocnici. Potom jim ale začala tajně posílat dárky. A mě se vysát rozhodně
nepokusila.
„Hm, vážně
vypadám v pořádku, teda až na tu ránu na hrudníku. Asi mi opravdu nelžeš,“
přikývnul jsem,
ale hned zase pokračoval:
„Pořád ale
nemůžu vyloučit možnost, že sis užila s mým krásným tělem, protože ses
nedokázala ovládnout...“
„B-blbečku!
Zraněnému bych něco takového nikdy neprovedla!“
skočila mi
Machina okamžitě do řeči, zatímco rudla ještě víc. Pak zamumlala něco ve
smyslu: „A-ani bych něco takového nechtěla, protože jsme si ještě nevyjasnili
náš vztah...“ tak tichým hlasem, že jsem ji skoro neslyšel.
Ale dobře,
vděčnost má přednost.
Bylo by dost
nepříjemné, kdybych se v nemocnici nachladil. Pěkně bych trpěl, být zraněný a
ještě nachlazený.
Vrátil jsem se
na postel a posadil se zády k Machině. Trochu jsem se pootočil:
„Děkuju ti. Tvé
tělo mě moc příjemně hřálo,“
usmál jsem se
na ni, ale dívka se jen podívala k zemi a na tváři se jí objevil smutný
výraz.
„...Omlouvám
se. Byl jsi tak těžce zraněný jen kvůli tomu, co jsem všechno udělala a musel
jsi mě bránit...“
„Přestaň
s tím, není to tak zlé. Jsem úplně v pořádku, vidíš?“
„Ty, nejsi...v
pořádku...“
I přes moji
povzbudivou odpověď se machině začaly drát do očí slzy.
„Doktor říkal,
že ta rána na tvém hrudníku...nechá jizvu. Kvůli mé hlouposti budeš—“
„Nezajímá mě
jedna nebo dvě jizvy, chápeš?“
přerušil jsem
ji a zase se usmál.
„Mám už stejně
na těle spoustu jizev, takže jedna velká navíc není nic hrozného,“
snažil jsem se
chovat sebevědomě, ale docela jsem se bál hodin plavání...no co...nějak to
půjde.
„Každopádně
jsem rád, že aspoň ty nejsi zraněná.“
Pomalu jsem
natáhnul ruku a pohladil spolužačku po hlavě. Machina měla co dělat, aby
zadržela slzy, ale lehce mi ruku uchopila a položila si dlaň na tvář.
„...Je to
zvláštní. Máš úplně jinou ruku, ale na dotek je podobná matčině nebo sestřině,“
pronesla
Machina zamyšleně a vypadala najednou šťastně. Při tom jsem pořád cítil její
tvář na mé dlani. Bylo to tak neskutečně roztomilé, až se mi divoce rozbušilo
srdce. Viděl jsem, jak jí tváře prudce rudnou a tak jsem rychle odvrátil
pohled, když...se místností rozlehlo zaklepání na dveře.
„Shinobu-san,
jak ti je....?“
Do pokoje vešla
Luna s ustaraným výrazem, ale když uviděla Machinu a mě, najednou se zastavila.
„Hm? Co se
děje?“
„Co, co?“
S těmito
slovy se zpoza luniných zad vynořily elnina a nazunina hlava a obě dívky mě
zvědavě pozorovaly.
Elni jen
vykřikla klasické „Yahuuu~Shinobu,“ ale
Nazuna a Luna ztuhly na místě.
Podíval jsem se
zpátky na Lunu.
„M-Machina, je,
n-nahá...a tak blízko u Shinobu-san....“
Luna zjevně
utrpěla těžký šok a zmohla se jen na tupé mumlání.
„T-takže takhle
je to mezi vámi! O-omlouvám se, že jsem vyrušovala!“
S uslzeným
očima vyběhla z pokoje. Vzápětí se ozvalo „huaaaaaah~!“ jak se nářek
nesl chodbou...
Vyložila si to
naprosto špatně.
Povzdechnul
jsem si, když:
„Luna-oneechan[25],
počkej!“
Teď
z místnosti vyrazila i Nazuna. A běžela za Lunou...
„...Luna-oneechan,
huh,“
neubránil jsem
se úsměvu.
Vypadá to, že
ty dvě se konečně usmířily.
A Luně to
vysvětlím později...
Zatímco jsem
nad tím uvažoval, Elni zavřela dveře a došla k mé posteli.
„Shinobu, mám
tady nějaké ovoce jako dárek.“
Elni
nevypadala, že by si o mě a Machině myslela něco nepatřičného a jen mi
s úsměvem předala košík plný ovoce. Podíval jsem se dovnitř a uviděl velký
meloun a krásná jablka.
„Od koho to
je?“
„Jsou od
Hijiri. Má hodně práce a nemohla přijít, tak nás poprosila, ať ti to předáme
místo ní.“
„Hmm, rozumím.
Ten meloun musel být pěkně drahý,“
přikývnul jsem
a zase se na meloun podíval.
Elni ale
najednou nezvykle naštvaně prohlásila:
„Shinobu,
Hijiri se kvůli tomu seknutí mečem cítí strašně! Dokonce u exorcistů zařídila,
aby nechali Machinu na pokoji a to není jen tak! Nemohl bys projevit víc
vděčnosti?!“
„...Vážně?“
zeptal jsem se
překvapeně a Elni s rozhodným výrazem přikývla.
Chápal jsem,
kolik toho Gogyou-san zvládla.
Pak se Elni
zamračila a pokračovala:
„A už nikdy
nedělej nic tak lehkovážného. Musím přiznat, že když jsi omdlel a všude
krvácel, nedokázala jsem přestat brečet!“
To už Elni
mluvila o sobě.
Rozpačitě jsem
se na ni díval a Machina, která doteď mlčela, otevřela ústa:
„Když o tom
mluvíš... Jak Shinobu zkolaboval, brečela jsi společně se sestrou.“
„Jo, bez
přestání,“
přiznala Elni
upřímně.
„Ale tys taky
dělala docela rozruch s tím svým: „Nanjou umírá~ Neee~.” ušklíbla se Elni na Machinu.
„N-nelži! Nic
takového jsem neřekla! A-asi...“
Zadíval jsem se
na Machinu a malá bohyně pokračovala „A to nebylo všechno!“
„Shinobu, tys
zase šeptal: „Elni, má milovaná Elni. Miluji tě!““
„Tak tohle JE
lež! Velká, tlustá lež! Neříkej takové podivné věci! Nebo se doopravdy naštvu!“
vyjekla okamžitě Machina.
Proč ji tak
dopálil jen obyčejný vtip?
Zvědavě jsem
naklonil hlavu a zahleděl se na dívku, která byla rudá vzteky. Elni mě najednou
poplácala po rameni a s obavami v hlase se zeptala:
„Už jsi
v pořádku?“
„Jasně.
Omlouvám se, že jsem tě tak vylekal.“
„To teda jo.
Ale když mě políbíš, tak ti odpustím.“
Byl to jen
jeden z elniných žertíků, ale Machina mezi nás bleskově skočila.
Pořád si držela
přikrývku kolem těla a výhružně Elni sledovala. Co se to s ní dělo?
Naklonil jsem
hlavu na druhou stranu a čekal.
Malá bohyně se
najednou přiblížila k Machině, která na ni zírala a lehce ji políbila na
tvář. V tu chvíli Machina prudce odskočila.
„C-co je to za
magora?“
„Elni.
Přezdívka: Vzteklý pes. Je silná,“
odpověděl jsem,
zatímco Elni roztomile zavrčela „Vrrrr!“ aby to potvrdila. Pak jen
tak vytáhla meloun z košíku s ovocem.
„Shinobu, chci
si dát meloun!“
„Hej, to není
tvůj meloun! Já jsem ho dostal!“
„Ehhh? Ale vždyť je tak velký. Nebuď lakomý a
rozděl se se mnou. Chci ho zkusit.“
„Ne!“ odsekla
pohotově Machina.
Elni smutně
svěsila ramena.
„Hej, přece
nebudeš brečet jen proto, že jsi nedostala meloun,“ povzdechnul jsem si.
„Jen proto?
Melouny jsou úžasné! Jsou drahé a můžu si je dát jen výjimečně. A protože
nejsem na drahé jídlo zvyklá, donesla jsem si dokonce léky na žaludek, aby mi
nebylo špatně...“
malé bohyni se
v očích zaleskly slzy. Ubohá dívka.
„No tak si dej. Klidně kolik sníš.“
„A-ale ona mi
to zakázala.“
„Hm? Že to není
problém?“
zeptal jsem se
a Machina lehce přikývla: „...když to říkáš“.
Hned potom se
Elni usmála:
„Tak mi ukroj!“
„Posluž si
sama! Máš přece nůž, ne?! Přece by ses nenechala obsluhovat pacientem!“
Elni se zatvářila
sklesle, jak na ni Machina znovu vyjela.
„Klid. Pojďme
ho sníst společně. Elni, prosím, můžeš dojít pro Lunu a Nazunu? Pak si ten
meloun dáme všichni dohromady, dobře?“
požádal jsem
malou bohyni.
Ta rychle
vstala, zasalutovala: „Vzteklý pes rozumí!“ a zamířila ke dveřím.
„Hodně štěstí,
vzteklý pse,“
zasalutoval
jsem za Elni, zhluboka se nadechnul a otočil se zpátky k Machině, sedící
na posteli.
Machina můj
pohled opětovala a očima se zeptala: „Copak?“
Na to jsem
s úsměvem odpověděl:
„Jen mám pocit,
že to nakonec dobře dopadlo. Myslím s Gogyou-san. Exorcisté tě teď nechají
na pokoji, takže tu budeš moct v klidu zůstat.“
Po mých slovech
Machina sklonila hlavu, zahleděla se do země a tiše řekla:
„Mrzí mě to,
Shinobu. Spletla jsem se v tobě. Sestra mi o tobě doma hodně vyprávěla,
ale nevěřila jsem, že budeš opravdu tak laskavý a milý, jak tě popisovala. A
když jsem přišla do vašeho světa, abych tě mohla sledovat zblízka, kamarádil
ses i s dalšími děvčaty, i když jsi měl mou sestru. Nenáviděla jsem tě...“
Sledovat, huh.
Ty nepříjemné pohledy, co jsem místy cítil, byly tedy od Machiny.
Pak se na mě
dívka zadívala a pokračovala s „ale“:
„Jsi opravdu
tak silný, jak Luna tvrdila. Dokonce jsi odolal mému kouzlu. Silná vůle
a...laskavost.“
Machina se
začala lehce červenat a pomalu ke mně natáhla ruku.
„Dřív jsem
nechápala, proč s tebou chce sestra zůstat. Ale už tomu asi rozumím,“
pronesla tiše
Machina a položila svou ruku na moji.
„Hej, vážně mě
budeš ochraňovat?“
Její oči,
trochu vystrašené a hlavně plné očekávání, se na mě upřeně zahleděly.
Opětoval jsem
její pohled, rozhodně přikývnul a řekl:
„Jasně, taky tě
budu ochraňovat.“
Pak se na mě
machna lišácky podívala a svůdně přimhouřila své jantarové oči:
„Ale Shinobu.
Pokud mě vážně budeš ochraňovat—“
její nádherně
tvarované, růžové rty se pomalu otevřely:
„—nebude mi vadit stát se tvým otrokem...“
„—nebude mi vadit stát se tvým otrokem...“
zašeptala tiše.
Ucítil jsem,
jak se mi zrychluje tep. A jen mimochodem jsem si uvědomil, že mi Machina sama
od sebe
začala říkat
„Shinobu“.
V každém
případě se počet lidí, které jsem chtěl ochraňovat, zvýšil o jedna.
Konec druhého dílu
[25]
oneechan – starší nebo velká sestra,
používá se i pro nepříbuzné osoby (dá se říct, že mladší ke starší vzhlíží
s úctou-je pro ni/něho vzorem)
Díky za překlad to byl dobrý konec jen chudák Shinobu až se vrátí do školy jsem zvědav ke kolika omylům konspiracím dojde :-D
OdpovědětVymazatDíky, jsem rád, že se líbilo :-) A s tím Shinobu to časem bude mít dohru ;-)
VymazatUž už by to chtělo nový díl ;-) jak pak jsi na tom s překladem smím-li se zeptat?
OdpovědětVymazatMoc tě nepotěším, protože zatím váham, jestli se do dalšího dílu pustím :( Ale pokud ano, tak dřív než v lednu to nebude...
Vymazat:-( no nutit tě do toho nemůžu a ani nebudu přeci jen to předkládáš ve svém volném čase a dávat to sem nemusíš takže ti jen poděkuji za to co jsi dosud přeložil a budu čekat na nový díl .....DÍKY
OdpovědětVymazatHMMM nebyla by tam i třeba jen malinká část překladu??🙏🙏🙏
OdpovědětVymazatAhoj, promin, ale zatim vazne ne, mozna casem...
VymazatZdravím jak na tom jsi s časem? můžu se těšit někdy v dohledné době na nový díl?
OdpovědětVymazatcítím přicházet nový díl
OdpovědětVymazat